Dating v osmi

Nejsme sami

Muž, žena a první rande. Oba jsou ovšem už starší a mají ledacos za sebou. Dětství. Dospívání. Manželku. Manžela. A pak hádky, nedorozumění, rozchody. Rozvod na krku. A oba mají děti. Určitě roztomilé. Doma. Na rande překvapivě nepřicházejí sami, ale v doprovodu. A nakonec se sejde osm lidí. Dating v osmi.

Malé divadlo o velkém problému: Nejsme sami. V naší psýché, v naší buněčné paměti, ve vzpomínkách na krásné i děsivé chvíle našeho mládí žijí hlasy. Hlasy, které jednou vzbuzeny, přebírají nad námi kontrolu, byť možná jen na chvíli. Hlasy radící, protestující, zuřící, prosící, pomáhající nebo kritizující. A jen těžko se jich lze zbavit. Vlastně je málokdy slyšíme jako hlasy. Většinou si myslíme, že to jsme „my“, a nikoliv maminka, táta, paní učitelka, strejda nebo ten malý, opuštěný kluk. Ti všichni se usadili v naší hlavě a nyní se pletou téměř do všeho. Takže vlastně nikdy nejsme sami.

Adéla Stodolová je výrazný režijní i interpretační talent v oblasti nonverbálního divadla, současného cirkusu a tance. Absolvovala Konzervatoř Duncan Centre a poté studovala pod vedením profesora Ctibora Turby na Katedře nonverbálního a komediálního divadla HAMU. V současné době vyučuje na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Kromě interpretační činnosti se věnuje vlastním autorským projektům (Za tím – 2002, Všechna jediná – 2002–2003, It‘s lovely – 2004 či Malá Smrt – 2008). První úspěchy slavila již se svým absolventským představením Všechna jediná (2002), které jí vyneslo Cenu Divadelních novin v kategorii alternativní divadlo a získalo i několik ocenění na zahraničních festivalech. V současné době spolupracuje s režisérským tandemem SKUTR – pod hlavičkou STK Theatre Concept již vznikly inscenace Muži (nominovaní na inscenaci roku v anketě Divadelních novin) a Ženy a nyní Fénix. Mezi její nejnovější práce patří režie inscenací Poslední papež a Přirození pro A studio Rubín či choreografie inscenace Mauglí pro Divadlo Kalich, Šíleně smutná princezna pro Studio Dva. Jako choreografka spolupracuje s divadly nejen v Praze ale i v regionech (L2: Brána života!, Národní divadlo moravskoslezské).

„Naše společná spolupráce s Janem Bílým začala u mé inscenace Muži. Témata mé tvorby se ke mně dostávají hlavně skrze to, co sama v životě prožívám. Jan má schopnost těmto životním situacím dát archetypální hloubku a zasadit je do širších souvislostí. Z toho vzniká takové ‚psychologicko-magické‘ koření mého divadla, které pak – a to je pro mě nejdůležitější – nezůstává jen u dívání se.“

Jan Bílý „Sice jsem napsal osm knih, ale vlastně žádný ‚autor‘ nejsem. Pouze už dvacet let pracuji s lidmi, většinou metodou rodinných či systemických konstelací. Za tu dobu jsem poznal tisíce klientů, tisíce problémů a desetitisíce ‚hlasů‘, které vláčíme se sebou naším životem. S nimi vedeme neustále jakýsi vnitřní dialog. Tyto bytosti v nás zápasí o nadvládu, o moc, o to, kdo má ‚pravdu‘. Ten (nebo ta), kdo zrovna vyhraje, nás obsadí, a my jednáme tak, že se později ptáme, co to do nás proboha vjelo. Ale většinou je už pozdě.“

„S Adélou Stodolovou jsem (konstelačně) spolupracoval na inscenaci jejich Mužů a Fénixe. A její mytologický způsob práce, její magické pohybové divadlo, které jde pod kůži, aniž by potřebovalo vždy striktně racionálního pochopení, je mi velice blízký. Když jsme během jednoho odpoledního kavárenského setkání přišli na nápad, nechat Muže a Ženu se sejít ve společnosti jejich vnitřních hlasů, pustil jsem se nadšeně do práce a napsal kostru dialogů. Věděl jsem, že to, co z mé ‚kostry‘ Adéla nakonec udělá, bude opět něco úžasného.“