Recenze
Falešní, ale neodolatelní
Zuzana Drtilová, MF DNES
Na nic si nehrají v pražském Divadle v Dlouhé HRÁČI Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Nedá se jim odolat. Jak kvůli perfektně propracované inscenaci, tak kvůli výborným hereckým výkonům.
Režisérský tandem Jana Borny a Miroslava Hanuše pojal Gogolovu komedii o falešných karbanících tradičně, ale se současným nadhledem a vtipem. Inscenace staví na precizní a neokázalé režii, která dokáže i tuhle výrazně statickou hru skvěle „rozpohybovat“. Fakt, že inscenace stojí téměř jen na dialozích, vůbec nevadí. Promyšleně pracuje s nenápadnými drobnostmi, kterými diváka překvapuje, aniž by ho jimi přehlcovala, všechny úkony „nad dialogy“ mají svůj smysl, jsou přirozené a slouží Gogolovu textu nebo režisérskému smyslu pro humor.
I přesto, že je téma podvodníků, kteří se snaží podfouknout se navzájem, dnes víc než živé, tvůrci se vyhnuli prvoplánovým aktualizacím a nechávají promlouvat především text. A ukazuje se, že ten i po dvou set letech pořád mluví sám za sebe…
Příběh mladého karbaníka a prvotřídního falešného hráče Ichareva promyšleně pracuje s divákovým očekáváním. Icharev, stále tak trochu romantický hrdina, je přesvědčen o své výjimečnosti, povedený podvod bere téměř jako poslání a věří, že on sám se podfouknout od nikoho nikdy nenechá. V hotelu se setkává s trojicí podobných podvodníčků a spřáhne se s nimi, aby oškubali bohatého statkáře Glova o dvě stě tisíc. Glov však hazardním hrám neholduje – o to větší je to výzva, především pro Ichareva. V téhle hře však k jeho smůle nic není tak, jak to vypadá.
Režisérské duo si nehraje pouze se slovy nebo situacemi, ale i s herci. A obsazení se povedlo. Především Jan Meduna je jako Icharev výborný. Postavu drží v rovině lehké romantické přepjatosti, která přesně sedí. Je mladicky nadšený, sentimentální. A trochu zbrklý – od triumfálního příjezdu do zablešeného hotýlku až po závěrečný monolog, ve kterém si uvědomí, že představa, kterou sám o sobě měl, má vlastně k realitě hodně daleko.
Miroslav Táborský jako podvodník Švochněv tradičně strhne svým živelným projevem, přesvědčivý je i Tomáš Turek jako jeho kumpán, uhýbavý krysí muž Krugel. Silný herecký výkon předvedl Pavel Tesař jako slabošský a naivní statkářův synek, který se touží stát husarem (a hlavně mužem), a je proto ideálním terčem pro manipulaci silnějšími a amorálnějšími. Nejméně herecky přesvědčivý, především v první polovině představení, byl Jiří Wohanka v roli nejmazanějšího a nejkultivovanějšího z trojice podvodníků – Utěšitele. Zpočátku byl přepjatý až příliš, ale v druhé půli se už se zbytkem ansámblu dokázal sladit.
I přesto, že herci za celou dobu neopustí interiér – jediný hotelový pokoj, a navíc většinou jen posedávají po židlích a lenoškách, mají Hráči výborné tempo. Řemeslně skvěle zvládnutá inscenace si na nic nehraje, protože to nemá za potřebí. I přesto dokáže s divákem sehrát pěknou rošádu.
Jiří P. Kříž, Právo
Nominace inscenace, herců a celého Divadla v Dlouhé na letošní ceny Alfreda Radoka nenechává jednu z nejlepších českých scén usnout na vavřínech. Do roku 2012 vtrhla nejprve slovenská sekce s Problémem Zuzy Ferenczové. O týden později režisérský tandem Jan Borna a Miroslav Hanuš s Gogolovými Hráči.
Všechno v Dlouhé děje se v kontinuitě. Hráči navazují na loňské Stroupežnického Naše furianty. Ti nasvítili skrčkovství a bezútěšný český duchovní malosvět, zatímco Gogolovo téma líčí poměry v zemi, kam nás mocní zase směrují a kde i podvodníky okrádají ještě větší podvodníci.
Nedávná oprsklá inscenace Hráčů v režii Roberta Bellana v Hradišti - Gogolovi zavšivení a zablešení hrdinové se neustále drbou a močí do koryt, po vzoru pana prezidenta kradou propisovačky - přitom ukázala, že hrát je prvoplánově a s hloupými aktualizacemi může znamenitou komedii zničit.
Bornova úprava nepřekonatelného překladu Leoše Suchařípy je zcela po duchu dramatikova textu, v němž sebevědomého falešného hráče Ichareva napálí a oholí venkovská parta. Až do poslední chvíle si myslí, že ošidil on je.
Režisérovy zásahy do dialogu jsou citlivé. Divák má pořád pocit, že to vlastně tak doslova Gogol napsal. Místy mráz po zádech běhá, protože do všech koutů u nás znovu rozlezlé politické, hospodářské a právní gaunerství ožebračující sociálně slabší vrstvy se strašlivě podobá společenské bezvýchodnost evropského východu.
Už jsme zase zapomněli na Havlíčkovo vystřízlivění z panslavismu po jeho návštěvě Ruska. On byl první, kdo k nám Gogola varovně uvedl jako praktický kurz poznávání nevyléčitelnosti východního samoděržaví… Jen kdybychom nebyli tak nepoučitelní.
V Dlouhé dorostli herci k tlumočení varovných tónů, které Hanuš s Bornou dokázali jemně akcentovat našimi zkušenostmi ze 70. let, obohacenými o mafiózní ovzduší dneška, které Utěšitelova karbanická parta předznamenala už ve 30. letech 19. století.
Lépe než politické polemiky osvětlují Gogolovi Hráči, proč není dobré šilhat k východu. Aktuální jsou. Bojím se, že na dlouho.
Jana Kumherová, topzine.cz
Pražské Divadlo v Dlouhé uvedlo premiéru Gogolova dramatu Hráči. Ačkoli Gogol napsal dílo v době kritického realismu, vystihuje trefně situaci dnešní doby. Dlouhá příběh obohatila hereckými výkony a výbornou hudbou.
Původní název hry je sice odvozen od hráčů karet, Divadlo v Dlouhé se však rozhodlo, že nezůstane pouze u něj. Hráči se chopili i hudebních nástrojů a inscenaci tím jednoznačně přidali na kráse.
Děj se odehrává v pokoji penzionu, který si čerstvě pronajme karetní hráč Icharev v podání Jana Meduny. Kritika společnosti je z dramatu zjevná od začátku. Na číšníka se z obou stran hrnou úplatky. Nový host se pokouší zjistit vše o skupince mužů, kteří v hotelu přebývají, a oni zase o něm.
Jejich největší zájem se ale točí kolem karet. Všichni se touží co nejrychleji pustit do hazardu. Aby však nedali znát svůj úmysl, propracovávají se k cíli postupně.
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) byl ruský realistický prozaik a dramatik. Již v dětství vystupoval v otcově divadle. Po dokončení gymnázia se neshledal s hereckým ani básnickým úspěchem a začal se živit jako úředník. Nejvíce doceňovanou částí díla jsou povídky, ačkoli velké oblibě se těší taktéž jeho dramatické texty.
Všechno pokrytectví nakonec vezme za své, když jsou karty na stole. Podvodníci přijmou nováčka mezi sebe a společnými silami pátrají po oběti, kterou by mohli oškubat.
Komedie dokázala pobavit a v prvé řadě dovedla diváky k velmi překvapivému konci. S bezvýchodností situace v sobě prolínala i jakýsi začarovaný kruh, který jde bohužel těžko zastavit.
Jan Meduna dodal hlavní roli dynamičnost i energii a zvládl se do svého charakteru dobře vcítit. Herecké výkony zářily ze všech stran. I od těch, kteří měli ve hře pouhý štěk.
Kulisy z prostého prostředí doplňovaly propracované kostýmy i rekvizity, ze kterých byla znát originalita. Kupříkladu u pouzdra na kytaru, které z jedné strany skrývalo hudební nástroj a z druhé pečlivě vyskládané karty.
Hráči v Divadle v Dlouhé určitě mile překvapí a obohatí stávající repertoár. A v neposlední řadě i ukážou, jak je samotný podvodník ve světě plném nepoctivců bezmocný.
