Jaroslav Milfajt

Jaroslav Milfajt

nar. 1958 v Novém Městě na Moravě

Scénický výtvarník s velmi širokým záběrem (od Tří sester až po Sněhurku a sedm permoníků), který je podepsán pod desítkami výprav, a to v divadlech loutkových i na velkých klasických scénách. Své první angažmá získal v Loutkovém divadle Radost v Brně, kde vedle scénografické tvorby také režíroval (Hra o Dorotě). V Radosti začala jeho spolupráce s režiséry Petrem Kracikem (Asagao, Don Juan, Život je sen), Zojou Mikotovou (Ostrov pokladů, Abeceda, Povídám, znakuji pohádku), Peterem Scherhauferem (Aby se děti divily) a Pavlem Polákem (Míček Flíček). Spolupracuje také s Bolkem Polívkou, a to nejen na divadle (Don Quijote a ti druzí aj.), ale i v televizní Manéži. Do dnešní doby je autorem více než 200 scénografií v divadlech doma i v zahraničí.

S Janem Bornou spolupracuje od studií na DAMU, v Divadle v Dlouhé vytvořil výpravy k jeho inscenacím Epochální výlet pana Broučka do XV. století, Past na myši, Komedie s čertem, Kabaret Prévert-Bulis, Myška z bříška, Pokus o létání, Oněgin byl Rusák, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, U Hitlerů v kuchyni, Naši furianti, Hráči, Kabaret Kainar – Kainar, O líné babičce, 407 gramů z Bohumila Hrabala, S úsměvy idiotů, Hovory na útěku.

Vystudoval Střední školu uměleckých řemesel v Brně, obor tvorba hraček. Na loutkářské katedře pražské DAMU studoval scénografii u prof. V. Kábrta a prof. O. Smutného. Svou práci přirovnává k rovnici o mnoha neznámých, které je třeba odhalit a dosadit tak, aby na konci vyšlo jediné možné řešení, jež vyhoví nejen jeho výtvarné představě, ale i možnostem daného divadla. Vychází z předpokladu, že každý prostor si „řekne, jak chce být uchopen“, a tvrdí, že v podstatě nic se nedá dělat stejně, a byť navrhuje výpravu pro jeden titul několikrát, zpravidla se neopakuje. Každá výprava je pro něj dobrodružstvím, při němž se až na závěr ukáže, zda všechny dílky mozaiky zapadly na své místo

Rád pracuje v omezení a s režiséry, již už mají o výpravě určitou konkrétní představu, které se musí do jisté míry přizpůsobit. Svazuje ho daleko víc, jestliže mu režisér nechává zcela volnou ruku, protože příliš mnoho možností ho zdržuje od vlastní práce. Dodává, že každému dobrému scénografovi prospěje, když si sám zahraje divadlo. Na svoji práci se scénograf musí dívat nejen očima scénografa, ale také očima diváka, technikáře i očima výrobce dekorací. Sám má proto tendenci dělat věci jednoduché, protože scénu vnímá především jako prostor pro herce, ne pro výtvarníka.