Recenze
Myška z bříška, anebo: pojď sem, dítě
(Alexandra Berková, Divadelní noviny)
Vyrostla jsem na devótně infantilních a blazeovaně shovívavých divadlech pro děti; na falešném pitvoření, nabádání a p-š-t a zastydlých moralitách – ký div, že mám nezřízenou slabost pro všechno, čeho se dotkne Honza Borna! Troufám si tvrdit, že je prvním a dosud jediným autorem, který se nesklání laskavě k malému divákovi, aby s ním žvatlal: naopak vzhlíží odhodlaně spolu s ním do výšin nepochopitelného světa dospělých. Přitom neopomene pozdravit přítomné rodiče tu dobovým šlágrem, tu sestřihem historických dokumentů: obrovití policajti v modrých uniformách ve vánoční etudě podle Aškenazyho rozchechtají děti a dojmou rodiče; mne v Myšce dojal gynekolog, jehož entre provázela sugestivní Je t'aime, podkreslujíc kohoutí postoj velkého rozsévače; pro tu chvíli ovšem nevadilo, že z hlediska matky to vypadá jinak… Otáčivý buben, znázorňující těhotné břicho, to je magické hřiště, v jehož prostoru adept vyvolává z nebytí dosud neviděné, tabuizované skutečnosti. Co ještě dnes může být tabu? Chtělo by se zvolat – inu, alespoň já jsem na jevišti viděla gynekologickou prohlídku poprvé. Z hlediska nezrozence, ovšem. Jsme vyučováni názorně a s láskou, jen to pochopit. Přítomným tatínkům možná poprvé došlo, že klopýtat devět měsíců s outěžkem není žádná legrace, a některým maminkám třeba, že to uvnitř je bytost, s níž je třeba komunikovat co nejdřív. A jak učí kočky své mladé chytat myši? Vysvětlováním?
Dávno se ví, že Divadlo v Dlouhé je šťastným seskupením a jeho činnost pro děti je neocenitelná. Aktéři hrají divadlo a hrají na nástroje, zpívají, chodí na chůdách, dokonale tvoříce magický celek. Vidět bezdeché, soustředěné dětské publikum je prostě radost; zvlášť vzpomenu-li na bezmocné vrzání židlí, okřikované dozorujícími bachařkami, a k nepřežití vystydlé, unylé písně, servírované mému dětství; tomu halasně oslavovanému a fakticky pohrdanému dětství v teplákách, v němž zoufale chyběla kytara a bicí. Tvorba pro děti a mládež v dobách tohoto šťastného dětství byla šancí k parazitování těch, kdo by se tvorbou pro dospělé neuživili. Tak proto je třeba opakovat, že Divadlo v Dlouhé je fajn a Honza Borna je dobrej: a nejen pro děti: Uvažme, oč živější jsou jeho inscenace než mnohé oceňované divadelní kusy pro dospělé! Svět dospělých je stále plný písmen a stokrát zmetabolizovaných skutečností. Namísto prožitků informace. Za prožitky musíme sjíždět horské řeky a skákat na gumě, protože na jevištích v údolí často klopýtají vykloubená mínění a vystydlé komentáře. Zvlášť současné evropské tzv. moderní drama tone v přívalu slov, jako by tu skutečnost byla hlavně proto, aby byla komentována. Jako bychom tím, že vyspějeme, měli žvýkat namísto pokrmů informace. Copak už autoři nechtějí sloužit svou citlivostí a rezonovat? Už chtějí jen zviditelnit své ego? Nebo jsou líní odstranit zbytečný kámen kolem sochy, jako se namáhal Michelangelo? a namísto čistého jasného tvaru nabízejí cedulku, že v tomto žulovém kvádru, v této plastové krabici je zajisté skvělá skulptura? Mimochodem – komentáře, klasifikace – to je to, co nás vyhnalo z ráje: budete jako bohové, vědouce, co je dobré a co zlé, řekl had. Hřích pýchy: klasifikace a soudy. Řeč sloužící k zastírání. Řeč sloužící k nedorozumění. To má být ale živný materiál dramatických postav – nikoli autorův. Lenost a strach budiž výbavou tragických hrdinů – ne záminkou pro easy-art. Současný trend světa rychlých peněz se však ubírá jinudy: moc se nenamáhat a nějak chytře a bez rizika se ze všeho vylhat. Proto taková radost z čistého divadelnictví v Dlouhé! Proto taková radost z magické esence obrazu, jak ji pro nás opětovně vyvolává z neurčitých par skutečnosti Honza Borna. Ano, komentovat je snadné, jak dokazuje i tento komentář – nicméně smyslem bylo poděkovat.
Myška má poezii i humor
MARIE BOKOVÁ, Lidové noviny
Myška z bříška konečně dorazila ze Slovenska do Prahy - do Divadla v Dlouhé. Cestou se sice trochu změnila - z pohádkové knížky Je Miška myška? se proměnila v barevné zpívající divadlo -ale i v nové podobě jí to velice sluší.
Autorka Taťjana Lehenová spolupracovala s režisérem Janem Bornou až do premiéry. A tak příběh devíti měsíců očekávání miminka, které se v prenatálním stadiu zve Myškou, probíhá plynule, včetně ročních období (vtipné animace a rekvizity).
Budoucí rodičové jsou členy beatové kapely, a tak koncert je na spadnutí. Proto zde také nastoupil univerzální muzikant a kmenový skladatel divadla, herec Jan Vondráček. Vytvořil spoustu dynamické muziky (pravda, pro jemná ouška předškoláků trochu hlasité) na poetické texty Jiřího Weinbergera. I ty míří spíše ke starším divákům - například zlí kocouři pějí: „Na koho naše oko padne, ten bude mít pech.“ Nebo: „Spoluvězni mají alibi, ani jeden se mi nelíbí.“
Za srdce chytí úvodní a závěrečná Pláž, stejně tak Prší poměrně často a Chválím paprsek světla. Textu však je přes hudbu rozumět zhruba z poloviny, ještě že jsou ty hezké básničky v programu.
Jan Borna dělá rodinné divadlo už léta výtečně - lze je charakterizovat slovy poezie, fantazie, humor. Milfajtově výpravě dominuje veliké kulaté „obydlí“ Myščino, kde se ten mrňous dobrovolně i nedobrovolně otáčí, padá, kutálí. Je to jedna z nejroztomilejších kreací drobné Magdaleny Zimové, jemně postihující život tvorečka s myšími oušky a klaunským nosem.
Povídání s Maminkou Lenky Veliké probíhá v kamarádsky spikleneckém tónu. Jen zpočátku by snad mohla herečka zmírnit razanci svého výrazu, aby to nevypadalo, že ji těhotenství trochu naštvalo. (Nebo ano?)
Tatínek je zkrátka trumpeta, jak říká matka dítěti. Čeněk Koliáš exceluje na saxofon i jako řidič, který cestou do porodnice nabourá. Též je školen charismatickým Doktorem - Martin Matejka v bílém plášti kolem sebe šíří úsměvy, pohodu a něžně erotickou atmosféru. Jeho významné volání na sestřičky „Ino! Emo!“ budí nadšený ohlas dospělých diváků.
Přichází bujně rostlá černovláska, za ní chlap v čepečku a zástěře. Také nástup matek s kojenci (maskovaní pánové) sklidil úspěch.
Narození děťátka, předem skvěle připraveného na život matkou, otcem a lékařem, proběhne v tajuplné tmě, kterou protíná jediný bodový reflektor se slovy písně „Chválím paprsek světla Světla v korunách stromů Stromů v hlubokém lese Kdes byla na houbách“.
Okamžik napětí i dojetí - a konečně to dítě zapláče, křičí a řve... Je zapotřebí říkat, že všichni v hledišti i na jevišti mají radost?
Než přišla Myška na dvorek našeho světa
Jiří P. Kříž, PRÁVO
Pohádka Slovenky Taťjany Lebenové a Jana Borny pro děti s rodiči v Divadle v Dlouhé
Říkával pan profesor Josef Švejcar, že o maminky se musí pečovat od kolébky. Co umřel, nikdo jeho slova nepřipomíná a neřídí se jimi. Úkolu ukázat, že děti nenosí čáp a že cesta na svět je náročná, se ujali v Divadle v Dlouhé. Jan Borna tam pro děti i jejich dospěláky nastudoval podle krásné knížky pražské Slovenky Taťjany Lebenové Myšku z bříška. A mně spadl kámen ze srdce. Už je o nás zase všestranně od narození až do smrti postaráno. Počítejte: O naše sexuální blaho se vtipně stará Radim Uzel, rozvodové jistoty osobním příkladem střeží Miroslav Plzák, duchovní stabilitu jistí Vítězslav Jandák, ženskou převahu připomíná Halina Pawlovská s Alexandrou Berkovou, případné duševní karamboly léčí radou i básní Jan Cimický, odúmrť pak spravuje David Rath... Řekněte, chybí nám něco?!
Jenom že Čerti a Mikuláši jeden den v roce existují, a také jak přicházejí děti na svět, před caparty někdy zbytečně tutláme. Rozhodně se s oním druhým problémem - i s karasovskými stvořitelskými tezemi -rozhodli poprat právě v Dlouhé.
Provázejí vtipně, poeticky, zvesela a s pěknými písničkami Jana Vondráčka malou Myšku Magdalenu Zimovou v bříšku od chvíle, kdy její maminka Lenka Veliká, jinak zpěvačka pěkně válející kapely, v níž se pere se zjištěním, že bude tatínkem, trumpetista Čeněk Koliáš, až po den narození, kdy jsou z jejího příchodu na svět celí pryč už úplně všichni.
V popředí příběhu půvabně pravdivé pohádky prožívají lidičky Maminčino těhotenství s jejími nevolnostmi, první návštěvou poradny a vystavením těhotenského průkazu idolem všech maminek, panem Doktorem (Martin Matejka). Nechybí chutě na okurky v sladkokyselém nálevu, problém zavázat si v devátém měsíci tkaničku u boty - a samozřejmě výsadek na svět.
V zadním plánu scény Jaroslav Milfajt vymodeloval pěkný interiér bříška s Myškou, která nejprve bez rozhovorů s rodiči, pak už jí to docela dobře jde, vyčkává se záměnou pohodlí v lůně za životní jistoty střežené výše vyjmenovanými anděly. K nim nesmím Myšce z bříška zapomenout avizovat cestovní kancelář Viktora Koženého a jeho chóru žertovných putti nebo starostlivého penzijního tátu Vladimíra Železného, vesele v českém nebi rejdícího na Zlaté šenovské svini (cena za přínos české kultuře). Myška o tom naštěstí zatím nic neví.
Nenásilná výchova muzikálem
KAMILA ČERNÁ, Divadelní noviny
Šest let po premiéře vánočního rodinného muzikálu Malá vánoční povídka aneb Jak jsem se ztratil, který se stal jedním z největších diváckých hitů Divadla v Dlouhé, nastudoval režisér Jan Borna další inscenaci určenou dětem i jejich rodičům. Jmenuje se Myška z bříška a i tentokrát jde o dramatizaci – scénář vznikl podle povídky slovenské autorky Taťjany Lehelové Je Miška myška? Vyprávění o mamince, která jednoho dne zjistí, že má v břiše děťátko, a začne si s ním povídat, získalo počátkem devadesátých let na Slovensku ocenění za nekrásnější dětskou knížku roku a jeho divadelní verzi proslavilo loutkové divadlo PIKI, které s Myškou hostovalo na mnoha mezinárodních festivalech. Nová inscenace z Dlouhé má se zmíněným vánočním muzikálem společného víc, než by se na první pohled zdálo – a nejsou to jen muzikálové ambice a cílová skupina diváků, kterou má být celá rodina od nejmenších přes teenagery po prarodiče. Úspěch Bornovy a Aškenazyho Malé vánoční povídky byl založen (mimo jiné) na tom, že režisér ve vánoční atmosféře příběhu silně tematizoval šedesátá léta, dobu, kdy povídka vznikla. Děti se mohly dát unést příběhem, který měl pro ně tajemství, napětí i překvapení, rodiče si připomínali čas, kdy byli malí, prarodiče dobu, kdy byli mladí, a jejich vzpomínky a nostalgie po tom, „co všechno vodnes čas“, se stávaly téměř součástí představení.
Myška z bříška je příběh intimnější a komornější, než byla Malá vánoční povídka, ale prostoru na obdobné vzpomínání je tu pro všechny rodiče až až. Začíná se ve chvíli, kdy Maminka (Lenka Veliká) přijde (s trochou zděšení) na to, že je těhotná. A protože neví, jestli to bude holka nebo kluk, a chce si s děťátkem povídat, začne mu říkat myška. Myška v Bornově inscenaci má uši, ocásek, krátké kalhoty s kapsami a bydlí v „bříšku“ – okrouhlém prostoru, který připomíná na bok postavený buben a může rotovat kolem vlastní osy. Tam se prostořeká a svéhlavá Myška (Magdalena Zimová) blaženě protahuje nebo taky (třeba když s Maminkou hází autobus) dělá přemety. Maminka je zpěvačka, Tatínek (Čeněk Koliáš) trumpetista a písničky jejich hudební skupiny provázejí celou historii o očekávání a narození děťátka. S úspěchem vymetají každý zbytek sentimentu, který by se do příběhu mohl vloudit, a dodávají celé podívané rytmus a švih. Určují zběsilé tempo jízdy autobusem, tvořeným pojízdnými, naklánějícími se a plně obsazenými sedadly, mezi nimiž poletuje stojící Maminka, která do zpěvu řidiče a pasažérů opakovaně ucedí slova refrénu: Radši jsem ráno neměla vstávat. Pro vzpomínající rodiče přinese představení i další typické scény – čekárnu v těhotenské poradně, Tatínka vracejícího se z flámu k Mamince, které už nezbývá nic jiného než tupě sedět doma, hektickou jízdu do porodnice… Pro děti je příběh jak moderní pohádkou, tak vyprávěním o tom, co bylo, když ještě nebyly, a jak přišly na svět. Především pro ně jsou určeny barevné animace promítané na zadní prospekt a výstupy se svéráznou Myškou, která se dá posléze přemluvit k tomu, aby si navlékla ochrannou přilbu a přichystala se k závěrečnému „seskoku“ na svět.
Hravá, poetická rovina inscenace je vyvažována nejen tvrdší muzikou, ale i tím, že Maminka Lenky Veliké je sympatická „drsňačka“, která se nad svým stavem nerozněžňuje, a tatínek Čeňka Koliáše je spíš odevzdaně smířený než jásající rodič. Jistá odměřenost emocí jako by varovala, že očekávání potomka nemusí být pro rodiče jen radost, je to někdy i trochu šok a velká nejistota, co se z neznámého „vetřelce“ vyklube. I to se dá číst z Bornovy inscenace, ovšem spolu s tím, že všechno dobře dopadne a z „myšek“ se stanou milované děti.
