Recenze
Čarodějky v opeře aneb Šou musí pokračovat
(Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny)
Úvodní replika Pratchettovy– Briggsovy Maškarády Kdy my dvě sejdeme se zase? tvoří pojítko s předchozími pratchettovskými Soudnými sestrami v Dlouhé. Souvislosti macbethovské vystřídala inspirace strašidelným Fantomem opery, čarodějky však přetrvaly, byť (zatím) v redukovaném počtu. A přetrvala i tvůrčí metoda.
Adaptace epické předlohy namísto přímého postupu pracuje s roztržitou montáží atrakcí, jež se uplatňuje důsledně ve všech složkách. Karel Glogr vytvořil z typických fragmentů horizontálně i vertikálně složitě členěný zákulisní prostor, v němž je možné všechno – ohniště čarodějek, dostavník, divadelní kancelář, zkušebna, galerie, podzemí i provaziště, odkud padají pytle (málem i pověstný lustr) a spouštějí se mrtvoly… Scéna tak nejen slouží nepřehlednému chodu děje, ale sugeruje též přízračně zmatenou atmosféru bizarního úkazu zvaného opera. Stejně univerzální je i hudba (Jan Vondráček, Ivan Žáček), dramaticky a účelově vyplňující četné „přestavby“, ale simulující též reprezentativní syntetické operní dílo, do něhož se vejde Mozart, Verdi, Wagner i třeba naše Prodaná nevěsta.
Herectví jde ruku v ruce s kostýmy (Samiha Malehová). Namísto plynulé psychologie operuje s ostrými charakterizacemi, střihy, proměnami a kontrasty. Přísná, nabručeně autoritativní čarodějka Bábi Zlopočasná (Naďa Vicenová) v černé róbě se špičatým čepcem, jež se teprve při proměně v divadelní mecenášku lady Esmeraldu von Donnerwetter (podobně přiléhavá jsou i ostatní jména vynalézavého překladatele Jana Kantůrka!) rozzáří pobaveným humorem – nezadržitelně vitální, permanentně nadšená a dojemně naivní Stařenka Oggová (Jaroslava Pokorná), křiklavě zmaškařená hadry všeho druhu; étericky světlá a útlá, leč nesnesitelně pištící „začínající operní hvězda“ (spíše kometa) Kristýna (Magdalena Zimová) – postavou, temným šatem, hlasem, snahou i elementární poctivostí robustní operní adeptka a skoročarodějnice Anežka Nulíčková (Helena Dvořáková); pantátovsky přízemní i prohnaný ředitel opery Štandlík (Miroslav Táborský) v plandavých kalhotech (připomínajících ilustrace prastarých humoresek) – estétsky stylizovaný, dekadentně povýšený umělecký šéf Sardelli (Jan Vondráček) s velkolepou kšticí.
V některých případech se kontrast ukutečňuje přímo uvnitř postavy. Valtr Plíža má v podání Tomáše Turka dvojí podobu: jako uklízeč se potácivě plouží s idiotským šklebem v obličeji a akrobaticky sehrává klopýtavý gag s koštětem a bednou lahví, jako tajný skladatel se napřimuje a získává lidskou důstojnost. Podobně Vlastimil Zavřel odhaluje pod maskou italské operní primadony všežravého českého Slimejše.
Událostí a postav je nepřehledně, nelze jmenovat všechno a všechny. Ale nelze vynechat řadu karikaturně zkratkovitých charakteristik, jak je s vtipem a smyslem pro nadsázku podávají Miroslav Hanuš, Čeněk Koliáš, Martin Matejka (v převtěleném kocourovi Silverovi vypadá ještě krásněji než v civilu!), Pavel Tesař nebo Peter Varga. Poslední dominuje v důležité roli Smrtě (mužského rodu!), pro niž našel od posledka (tj. od Soudných sester) řadu dalších výstražných i komických příležitostí. Ať se děje, co se děje, navzdory přibývajícím nehodám a mrtvolám, hraje se dál. Šou musí pokračovat, jak zní oblíbený slogan ředitele Štandlíka.
V rozhovoru, který se uskutečnil ještě před zahájením zkoušek, pravila režisérka Hana Burešová: Pratchett je ve svých knihách až přebujelý a člověk má někdy potíže některé jeho nápady eliminovat, což je nezbytné, protože se musíme dostat do dvou, maximálně tří hodin představení. Premiéra nakonec trvala přesně tři a půl hodiny (s přestávkou) a další čtvrthodinu vyplnil potlesk. Některé motivy a scény by se jistě daly bez újmy na významové souvislosti obětovat, jmenovitě případ čarodějnicky hravé kuchařské knihy Stařenky Oggové, několikrát přerušená jízda dostavníkem nebo přepadení Bábi Zlopočasné bandou lupičů. Jiné, rovněž zbytné, bychom ovšem neradi postrádali, např. škodolibě parodistické zkrášlování Esmeraldy von Donnerwetter ve vizážistickém salonu. Třeba přiznat, že při vší té mnohosti a délce se publikum díky režijní, herecké, výtvarné a hudební nápaditosti vytrvale a výborně baví. Jedním z vrcholů je parádní číslo Jana Vondráčka nedlouho před koncem – nastavované umírání, provázené nenávistnou kritikou operního umění. Ostatně: opera bývá dlouhá a zmrtvýchvstávání je jedním ze základních divadelních principů. Jinak by spotřeba herců byla příliš vysoká.
Divadlo v Dlouhé se pod vedením režisérky Hany Burešové znovu vydalo do světa Zeměplochy
(Jana Paterová, Lidové noviny)
Na úspěšné Soudné sestry navázalo Divadlo v Dlouhé další expedicí na Zeměplochu, tentokrát přímo na operní prkna v hlavním městě Ankh-Morporku. Potěšilo tak všechny zapálené fanoušky anglického spisovatele Terryho Pratchetta, ale je jisté, že na Maškarádě čili Fantomu Opery se budou bavit všichni, neortodoxní příznivci operního žánru zvláště.
Režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek vyšli ve své dramatizaci z autorizované adaptace Stephena Briggse, ale nedrželi se jí striktně. Tam, kde cítili její limity i určitou scénickou omezenost, se vrátili k původnímu dílu. Vytvořili tak nápaditý a zábavný scénář, v němž se jednotlivé epizody vzájemně prolínají a úspěšně gradují k vědomě několikanásobnému konci. Burešová se svým vytříbeným citem pro hudbu by jistě dokázala udělat dokonalou a inteligentní parodii opery. Ta v Maškarádě samozřejmě nechybí, ale inscenace je směsicí pohádky, fantasy, romantického dramatu, konverzačky i lehké absurdity.
Ostatně nabízí ji už sám příběh dvou osiřelých čarodějek, které si vyhlídnou posilu do klasické trojice, ale ta má jiné plány. Především se chce stát členkou morporkské opery, ale brzy zjistí, že talent není všechno. Mladá Anežka Nulíčková má sice skvělý hlas, ale poněkud nejevištně mohutný zjev. Přesto kýžené místo dostane, i když posléze zpívá za zvláštních okolností. Především se však stane spoluaktérkou příběhu, který do jisté míry kopíruje romantickou prózu Gastona Lerouxe Fantóm opery, pozdější předlohu opulentně vybaveného, velmi populárního muzikálu Andrewa Lloyda Webbera.
Burešová proto nepouští ze zřetele ani prvky Lerouxova románu, i když jejich scénické pointy jsou spíše komické než hrůzostrašné. Stejně jako Pratchett pohrává si režisérka s citacemi a odkazy a samozřejmě se přitom nevyhne ani místním „specialitám“. Pozoruhodné ovšem je, jak se jí daří převést Pratchetta na scénu, spojit jeho suchý humor a slovní vtip s bohatými akcemi, hýřivou fantazii s přesně zvolenou stylizací i monstrózní výpravou. Jednotlivé postavy přitom neztrácejí při vší zábavnosti svou osobitost a nezaměnitelný charakter.
Někdo se možná spokojí s oblíbeným autorem, někdo s velkou legrací, ale ten, kdo si dá práci nahlédnout pod lákavý povrch, zjistí, že v Dlouhé se míří přece jen výše. Postavy zde totiž nosí masky, a to nejen ty, které souvisejí s jejich prací - divadlem -, ale vedle tváří zakrývají i jejich skutečnou podstatu. Někdy stačí masku poodložit, jindy si nasadit jinou a změní se celý lidský osud. A některé masky jsou dílem fantazie, která má stejnou schopnost. Fantasy žánr tak organicky splývá se světem lidí, i když v něm nežijí žádné čarodějnice.
Na zdařilé podobě inscenace mají svůj podíl samozřejmě herci, kteří si dovedou s Pratchettem už bez problémů poradit a vytvořit originální miniatury stejně jako „velké“ charaktery. Skvěle se doplňuje trio čarodějek: strohá, sarkastická a skeptická Bábi Zlopočasná Nadi Vicenové, její protiklad, stále dobře naladěná, červenolící, řečná hospodyňka Stařenka Oggová v neodolatelném podání Jaroslavy Pokorné a věcná, energická, racionální Anežka Nulíčková Heleny Dvořákové. Tato nová posila souboru v Dlouhé zde ukázala nejen své výborné dispozice pěvecké, ale také pravý jevištní temperament i smysl pro pratchettovskou stylizaci. Nikoho ale nezarmoutí ani zlatým chrupem blýskající, šantalovitý ředitel Štandlík Miroslava Táborského nebo sardonický operní mág Sardelli Jana Vondráčka.
Nechybí zde ani naivňoučká, primadonská, motýlkovitá Kristýna Magdaleny Zimové, majestátní Smrť Petera Vargy nebo tichošlápkovský, ponížený Valtr Plíža Tomáše Turka. Ostatně vyjmenovat by se nakonec dal celý kolektiv této zdařilé inscenace, která se určitě dočká nejméně stejného počtu repríz jako stále oblíbené Soudné sestry.
Maškaráda v Dlouhé nabízí dobře střiženou parodii
(Saša Hrbotický, Hospodářské noviny)
Tuzemské příznivce románů Terryho Pratchetta už před pěti lety potěšila režisérka Hana Burešová, když na domovské scéně Divadla v Dlouhé uvedla dramatizaci Soudných sester. Inscenace svými uměleckými kvalitami i téměř montypythonovským humorem neoslovila pouze oddané pratchettovce, ale také diváky, kteří žánru fantasy příliš neholdují. Podobný osud teď nejspíš čeká Maškarádu alias Fantoma Opery, jež na Soudné sestry bezprostředně navazuje.Oproti většině autorů fantasy má Pratchett hned dvě přednosti: jeho romány se nezhlížejí v násilí a jsou prostoupeny suchým anglickým humorem včetně parodování a dotváření známých literárních námětů. U Soudných sester posloužil jako předobraz Shakespearův Macbeth a Hamlet, Maškaráda zase parafrázuje Lerouxova Fantoma Opery i stejnojmenný Webberův muzikál. Děj je přitom znovu zasazen do smyšleného světa Zeměplochy, v němž se organicky prostupuje svět lidí a nadpřirozených bytostí. Opulentní komedie V úvodu Maškarády hledají dvě zkušené čarodějky Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová třetí kolegyni do party. Vyhlédnou si mladou Anežku Nulíčkovou, jenže ta se zrovna vydala do hlavního města Ankh-Morporku, aby jako talentovaná, byť značně korpulentní zpěvačka zkusila štěstí u divadla. Čarodějky podle čajových lístků zjistí, že v ankh-morporské Opeře hrozí Anežce smrtelné nebezpečí, a vypraví se proto v jejích stopách, aby pronikly do zákulisí a pomohly odhalit záhadu vraždícího Fantoma. Režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem nevyužili důsledně dramatizaci Stephena Briggse, která podle jejich soudu nevystihuje autorovu poetiku, ale vytvořili vlastní verzi založenou na ostrých filmových střizích a na bohatě zalidněném pásmu epizod nabalených na ústřední dějovou linii. Výsledkem je opulentní komedie s precizními hereckými akcemi, zpěvem a tancem. Především v první polovině inscenace nadchne parodickým ostřím namířeným proti spektakulárnímu ovzduší velkého divadelního domu, kde není nouze o faleš, pozlátko a vzájemnou řevnivost. Zkrátka nepřijde ani samotná opera, jak to dokládají parafráze a citace árií či narážky na krkolomná libreta. A ušetřen nezůstane ani žánr romantického hororu, třeba ve zjevném odkazu na kultovní Studnu ze seriálu o majoru Zemanovi. Po pauze se tempo ztrácí Vedle škarohlídské čarodějky Zlopočasné a živočišné a dovádivé Oggové představovanými Naďou Vicenovou a Jaroslavou Pokornou defiluje v Maškarádě barvitá přehlídka trefných karikatur spojených s divadelním světem. Mladou Anežku Nulíčkovou ztělesňuje pěvecky disponovaná Helena Dvořáková, nechápavého ředitele Štandlíka s pusou plnou zlatých zubů Miroslav Táborský, uměleckého šéfa Sardelliho s hřívou šedých vlasů a afektovanými gesty Jan Vondráček. Nechybí ani obézní operní pěvec Enrico Basilica Vlastimila Zavřela, pitomoučká začínající hvězdička Kristýna Magdaleny Zimové či skupinka baletek vedených přepjatou paní Solange Ivany Lokajové. Postavě retardovaného "hocha pro všechno" Valtra dodává pravou hororovou sugesci Tomáš Turek.Po přestávce však inscenátoři upadnou do vleku zápletky o odhalování fantomovy identity, představení začne trpět výpadky tempa a vysoce nasazená laťka z první půle večera se povážlivě rozechvěje. Ani potom sice nechybějí rozmanité gagy a režijní špílce, avšak inscenace neúměrně nabobtná do třiapůlhodinové délky, než se konečně dostaví velkooperní finále. Trojí fantomovo umírání, dovedené ad absurdum, naštěstí vrátí atmosféru Maškarády zpět k dobře střižené parodii a završí další ze série ambiciózních projektů Divadla v Dlouhé.
Další Pratchett, další úspěch
(Josef Mlejnek, MF Dnes)
Ve své jubilejní, desáté sezoně získalo pražské Divadlo v Dlouhé prestižní ocenění Divadlo roku a jeho zástupci byli nepřehlédnutelní i při předávání individuálních Cen Alfréda Radoka.
Dramatizací románu současného britského autora bestsellerů z oblasti fantasy Terryho Pratchetta divadlo nejenže navazuje na svou předešlou „pratchettovku“ Soudné sestry, kterou má úspěšně na repertoáru už pět let, ale také - až marnotratně - nepřímo dokazuje, jaké má ještě rezervy. Po Macbethovi v Soudných sestrách se v dalším dílu svých mystifikačních parodií Maškarádě Pratchett „navezl“ do Lerouxova Fantoma opery. Dvě staré čarodějky, Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová, ztělesněné opět Naďou Vicenovou a Jaroslavou Pokornou, přicházejí tentokrát vypomoci adeptce čarodějnictví, mladinké Anežce Nulíčkové, která si v novém místě příliš nevěří.
Je přijata do opery, ale pouze jako stínová sopranistka k začínající hvězdě Kristýně (Magdalena Zimová). Subtilní Helena Dvořáková, postrojená ovšem coby keltská robusta s rusými vlasy, dokázala v roli Anežky přesvědčit i o svém mimořádném komickém talentu. Její výkon je jedním z pilířů spádnosti celého představení, důmyslného propletence událostí, narážek, odboček a situačních gagů. Vždyť v opeře vedle skutečného Fantoma nejenže řádí rovněž lžifantom, ale do hry vstupuje i Smrť (PeterVarga), který hned v úvodu sejme nevinnou Labuť a který se svými oběťmi vede po jejich smrti řeč ve druhém patře scény.
Jako postava vystřižená z commedia dell’arte je Vladimír Táborský v roli ředitelského mrťafy Štandlíka se zářícím umělým zlatým chrupem. Vždy dokáže stylizaci přesně kloubit s odstupem: v gestech opožděné chápavosti i v „rezolutnosti“, již si žádá vážná situace. Naproti tomu u Tomáše Turka v roli Valtra Plíži je stylizace občas nepříjemně přehrávaná. Výkon Jana Vondráčka coby operního ředitele Sardelliho graduje k závěrečnému, několikrát nastavovanému, i jím samým a přístojícími „reflektovanému“ umírání a průvodním tirádám. Jde o podobný vrchol, jakým byl jeho Lélio v Goldoniho Lháři, za něhož před měsícem dostal Radokovu cenu.
V zájmu spravedlnosti je třeba nesmlčet, že některá místa silné scénické kompozice režisérky Hany Burešové jsou zbytečně doslovovaná či příliš šroubovaná, ale to nic nemění na celkovém mimořádném dojmu z více než tříhodinového představení.
Čarodějky z Morporku se slétly do Dlouhé
(Jiří P. Kříž, Právo)
Jenom se Divadlo v Dlouhé otřepalo z oslav svaté trojice cen Alfreda Radoka (Divadlo roku, ženský i mužský herecký výkon, tedy bezkonkurenční sbírka), už si duše té jedinečné scény Hana Burešová vymyslela pro všechny práci jak na kostelní věži: Maškarádu čili Fantoma opery Terryho Pratchetta s použitím divadelní adaptace Stephena Briggse.
Maškaráda je sbírkou znamenitých historek ze Zeměplochy, v tomto dílu Pratchettova kouzelného grafomanského výronu hrůzostrašných mordů z operního domu státu Morpork. Jen nejzapšklejší kritici vytknou inscenaci, že je pouze parodickou parafrází Fantoma opery. Diváci, kteří si u předcházejícího pratchettovského opusu Burešové Soudné sestry vynutili už stovku(!) repríz, se budou krásně bavit.
Režisérčina inscenace by byla gejzírem fantazie jenom polovičním, kdyby k dispozici nebyl jazykově hravý překlad Jana Kantůrka a kdyby si při dramatizování pro Dlouhou s knížkou nepohrála, i když možná na úkor milostných předeher se spoluautorem, dramaturgem a manželem v jedné osobě Štěpánem Otčenáškem. Jejich Maškaráda za trochu absence a zdrženlivosti stojí. Fantazii prvního Pratchettova navštívení v Dlouhé oba ještě umocnili.
Komu nic nenapoví názvy oper (Kouzelná pikola, Cosi fajn Natutti, Prodaný ženich, La Triviata, Lazebník pseudopoliský), toho možná trkne plánek Morporku s originálními názvy ulic a institucí. Jen zdánlivě připomínají pražské kdesi v Prostřední Aji Ropě. K bezmračným výšinám pnou se i motivy citací, parafrází a ostatní scénické muziky Jana Vondráčka, který už doplakal, že jsem nebyl sudičkou jeho Radokovy ceny.
Závratný, hravý, strhující inscenační celek! Na premiéře možná časově ještě poněkud předimenzovaný. Hlavně ve druhé části se na chvíli nápady poněkud zadrhly. Vše dotváří scéna Karla Glogra a vytříbeným citem pro potřebnou barevnou a tvarovou změť vybavené kostýmy Samihy Malehové. A samozřejmě gejzír sršatých hereckých výkonů.
Zjevením v Praze se stává Helena Dvořáková. A co teprve, až po tónovém rozsahu objeví v Dlouhé i její barový alt. Nic na tom nemění, že ji po představení v postavě obtloustlé a neforemné operní divy a skoro čarodějky Anežky Nulíčkové nikdo nepoznal, protože ve skutečnosti je jako vosa štíhlá. Do Prahy přichází herecká hvězda první zářné velikosti!
Miroslav Táborský byl jako zlatozubý, dobře živený ředitel Opery Štandlík neodolatelný. Vondráček -operu, divadlo i diváky proklínající umělecký šéf Sardelli - padoušsky proradný. Tomáš Turek, muž mnoha řemesel a hrdina Valtr Plíža, vzbuzoval slitovnost.
Jaroslava Pokorná, Naďa Vicenová (babi a stařenka čarodějky), Vlastimil Zavřel, Miroslav Hanuš, Magdalena Zimová, všichni až po děsivého Smrtě Petra Vargu a Krysího Smrtě Pavla Tesaře jsou neodolatelní, vynikající, přesní. To se ovšem u divadla roku rozumí skoro samo sebou.
