Recenze
Pierre de Marivaux: Experiment
(Jiří Peňás, Týden)
De Marivauxova (1688-1763) hra se francouzsky jmenuje La Disput čili „učená pře“. Jde o otázku, kdo má více sklony k nevěře, zda muž, či žena? A protože aristokracie si tehdy nemusela lámat hlavu s lidskými právy, uskuteční jeden „kníže“ zajímavý a poněkud drsný pokus: nechá vychovat čtveřici novorozeňat odděleně a v čiré nevědomosti o existenci jiného pohlaví a vůbec světa vezdejšího. Na prahu dospělosti je pustí a pozoruje, co s bude dít. A to je zajímavé i pro diváky, neboť když takoví homunkulové vyjdou na světlo boží, koukají jako vyorané myši a ještě více žasnou, spatří-li mládence se stejným osudem. Nejdříve si padnou do náručí, jakmile zjistí, že těch náručí je víc... Filozoficky pojatý frivolní experiment prokáže, co jsme tušili: že totiž lidé jsou od své přirozenost promiskuitní a muži a ženy si nemají co vyčítat a je to celé smutné. Inscenace je ale veselá, svižná, rokokově naivní se sarkastickým koncem, jiskra křesaná z logiky hry, komediální vlohy pisklavé Kláry Sedláčkové hezky využity, univerzální talent Heleny Dvořákové rovněž.
V Dlouhé měla premiéru reality show z 18. století
(Jan Jiřík, Deník)
Režisérka inscenace roku 2007, Hana Burešová, uvedla v Divadle v Dlouhé novou premiéru – hru Experiment francouzského dramatika 18. stol. Marivauxa.
Ve hrách u nás ne příliš známého autora se od druhé poloviny 20. stol. oceňuje jeho precizní analýza manipulace s lidmi. Ta je tématem i Experimentu, ve kterém se kněžna s knížetem rozhodnou v laboratorních podmínkách prověřit svůj spor, které že pohlaví, mužské či ženské, je proradnější. Čtyři mladí lidé vychovávaní v odloučení od společnosti se mají poprvé setkat. Jejich objevení druhého pohlaví, zamilování se do sebe, ale i první nevěra má vytvořit iluzi příkladového modelu „počátku světa“ a dopomoci tak šlechtickému páru k rozluštění teoretické pře. Jenomže co se salonním svárem 18. století na počátku třetího milénia? Opravdu si dnes, po několika vlnách ženského emancipačního hnutí, chceme stále dokazovat, že to byla žena, kdo první zradil svou lásku; případně naopak? Opravdu dnes, po sexuální revoluci 60. let, stále věříme, že se společenskými normami „nezkažení“ jedinci budou držet našich modelů partnerství? Co kdyby těmto „čistým duším“ nepřišlo divné žít spolu a milovat se dohromady? Co kdyby jim naopak přišlo úplně normální zamilovat se do svého pohlaví?
Dnes archaicky působící obsah sporu vyřešila Burešová formálním klíčem, do něhož inscenaci uzavřela. Marivauxův Experiment přenáší do reálií televizních reality show. Na scéně vidíme vše, co k tomuto žánru patří: „vilu“ připomínající výběh goril, obrazovky, kamery i mikroporty; občas nahlédneme kamerou do zákulisí, někdy jsou protagonistům bodovány jejich hádky, tu a tam zazní výstražné znamení, když se překročí světelná hranice hracího prostoru.
Přesto inscenace v Dlouhé v jistém smyslu „ťala do živého“. Když se nakonec zjistí, že žádné pohlaví nelze za nevěru kolektivně vinit, hra se zastaví. Reality show končí upoutávkou na další show (tentokráte o eutanazii), jíž střídá skutečná reklama na Philips (hlavní sponzor inscenace). I takhle totiž mohou za pár měsíců vypadat premiéry v divadlech veřejné služby, přestane-li se po transformaci pražského divadelnictví rozlišovat mezi komerčními a uměleckými ambicemi. Inscenátorům se tak alespoň v závěru povedl ironický, přesně mířený políček naší realitě.
Příliš přímočarý skok do dneška
(Jan Císař, Lidové noviny)
Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux našel pro svou hru La Dispute, již Divadlo v Dlouhé hraje pod názvem Experiment (překládá se také jako Spor), znamenitou výchozí situaci. V Experimentu jde o to, že Kníže a dvorní dáma Hermiana se přou, zda nevěru způsobují muži, či ženy. Mají možnost tuto při rozhodnout tím, že se jako diváci zúčastní zvláštního pokusu s dvěma dívkami a dvěma mladíky, kteří vyrůstali v naprosté izolaci od světa a jako zcela nepoučení a nezkušení dospělí se s ním - a také s druhým pohlavím - dostanou do prvého kontaktu.
Do kasárensky strohého, chladného prostoru působícího jako jeskyně, který je arénou pro toto první vystoupení, vstupují před nimi inscenátoři onoho pokusu. Navíc obrazovky rozmístěné nad arénou i velká promítací plocha v pozadí scény dovolují těmto dvěma divákům nahlédnout do zákulisí a proniknout kdykoliv do nejdůvěrnějších skrytých chvilek účinkujících. V inscenaci režisérky Hany Burešové se začíná jemně až něžně, s půvabnou dojemností a úsměvností naivity, když si ti čtyři nevinní a jaksi neutrální tvorové uvědomují sebe sama jako lidské bytosti.
Marivaux nezapře, že patří do první poloviny 18. století, v níž se břitce kritický, duchaplný esprit raného francouzského osvícenství prolínal s galantností rokoka s jeho uhlazenou společenskou zdvořilostí a dvorností k ženám, která dokázala rafinovaně a rozkošnicky budovat a oceňovat milostná dobrodružství. Rozvíjí v nejrůznějších polohách zákruty vztahů mezi těmi čtyřmi herci a stupňuje jejich komplikovaností účinnost divadelní naléhavosti erotických svárů a srážek, do nichž postupně krystalizuje chování a jednání postav.
Inscenace rozehrává tuto rovinu důrazně, posouvá situace a postavy k expresivitě, která se blíží až ke grotesce. Zvláště pak Helena Dvořáková a Klára Otlová (Eglé a Adina) s gustem předvádějí nejrůznější ženské vlastnosti, jako jsou třeba dohady o tom, která je krásnější; vedle této razantní polohy ženství jsou Miroslav König a hostující Marek Němec ve svém mužství neprůrazní, utlačení, místy až bezradně tápající. Na této bázi se realizují nápaditě, temperamentně a s výraznou komediální přitažlivostí všechny situace, v nichž se více a více zaplétají vzájemné vztahy sledované čtveřice.
V textu Hermiana v tomto okamžiku přeruší děj, vyjádří opovržení vůči ženským postavám a kníže je přikáže odstranit; některé interpretace je dokonce utopí. Experiment se nepodařil, člověk selhal. Inscenační úprava Hany Burešové a Štěpána Otčenáška tento zmatek vyřeší tím, že celé představení je prohlášeno za „reality-show“, kterého se účastní jak diváci, tak i hlavní postavy. Vstup do současného medializovaného světa, v němž jsou lidé vystaveni bezostyšnému a ponižujícímu pozorování, svým duchem jistě odpovídá skepsi textu. Ostatně: to předvádění pokusných lidských morčat, jež tvoří jádro situace hry, principu „reality show“ odpovídá.
Problém je však v tom, že ta výrazná komediálnost, jíž se výrazně vyznačuje podoba inscenace, potlačuje tu rovinu textu, která míří ke zkoumání a poznávaní člověka; toho smyslu, který se skrze tuto sféru nabízí. Je to poloha, které s patřičnou bravurní dávkou úsměvnosti a pochopení předvádí strasti i slasti soužití dvou odlišných pohlaví. Inscenace se převážně pohybuje v polohách kultivované invenční zábavy; v níž je všechno na svém místě a precizně funguje tak, jak má.
Pro diváka, který nezná příběh hry, je tu ještě navíc překvapivost nejrůznějších proměn a zajímavá otázka, jak to dopadne. Ale pro tuto převládající polohu kvalitně provedené divadelní zábavy je onen skok do medializovaného dneška s jeho degradovaným lidstvím příliš přímočarý. Nevyrůstá ústrojně z celku struktury, byť se o to snaží. Ale marná sláva: toto závažné téma je na konec přidáno zvenku, vynořuje se jako proklamativní přídavek, jenž vlastně problematiku, kterou nastoluje, zjednodušuje.
