1. Úvod
2. Repertoár
3. Pohled do vesmíru lidské duše

Rozhovor

Paul Claudel patří do linie výrazně duchovně založených dramatických básníků, jako je rovněž Calderón nebo T. S. Eliot, jejichž díla jste už v minulosti uvedli. Co pro vás tato výjimečná dramatika znamená?

Je to vždy setkání s jinou realitou, než která nás právě hlučně obklopuje ze všech stran. Nejde jen o nahlédnutí do jiné doby, ale především o básnický pohled do vesmíru lidské duše – duše usilovně hledající, a proto často bloudící, duše chybující, trpící a milující.

Paula Claudela inscenujete poprvé - proč jste se rozhodli právě pro Polední úděl?

Zatímco např. Saténový střevíček nebo Zvěstování Panně Marii se po roce 1989, kdy už se u nás Claudel opět směl uvádět, dočkaly inscenací v pražském a brněnském Národním divadle, toto jeho klíčové, z velké části autobiografické drama se dosud na české profesionální scéně neobjevilo. 
Polední úděl je jakousi claudelovskou variantou pověsti o Tristanovi a Isoldě; je to drama mučivé touhy po absolutním splynutí, jehož hlavní hrdinové, Mesa a Ysé, procházejí zkouškou v ohni lásky, která k sobě přitahuje muže a ženu, zachvacuje a rozvrací jejich bytosti, směšuje dobro a zlo.
Sám autor prošel v „poledni svého života“ ohněm takové zkoušky. A vyšel z ní proměněný. Svůj zážitek vyjádřil v myšlenkově bohatém, dramaticky poutavém a básnicky svébytném podobenství a stojí jistě za to, aby s ním naši diváci byli seznámeni.

Helena Dvořáková a Miroslav Táborský hrají manžele, procházející krizovou situací, tak jako už dříve ve Faidře a v Lékaři své cti. Dají se tyto hry a jejich role v nich nějak porovnat?

Tento titul uzavírá jakousi „triádu“ syžetově podobných dramatických děl od antiky přes baroko až k začátku minulého století, v jejichž středu je silná ženská osobnost a její silní nebo méně silní mužští partneři, respektive soupeři. Je fakt, že výběr všech tří básnických dramat byl ovlivněn hereckými dispozicemi Heleny Dvořákové a Mirka Táborského, ale i když jsou jejich postavy v těchto hrách v podobné vztahové situaci, jsou zároveň pokaždé jiné, jedinečné svým charakterem i řešením situace. Herci se samozřejmě mohou opřít o své předchozí zkušenosti, ale nemohou vystačit s prostým „vytahováním z šuplíků“.

Polední úděl se bude hrát v komorním prostoru s diváky na jevišti, obdobně jako Faidra nebo před lety Don Juan a Faust. Je práce s herci v tomto komorním pojetí nějak výrazně jiná než v případě inscenace pro celý sál? A co to přináší divákům?

Práce s herci probíhá stejně detailně jako jindy, ale herci tu mohou opravdu užít větší škálu „komornějších“ prostředků a také divák zřejmě vždy vnímá herce trochu jinak, když je vidí „nablízko“. Navíc v menším auditoriu mohou diváci soustředěněji vnímat složitější text, víc zažít atmosféru a sounáležitost s herci. Jako bonus se jim tady naskytne obrácený „scénický“ pohled, který normálně nemohou vidět a který je sám o sobě znamenitý…, a vlastně ne až tak „komorní“. 

S Hanou Burešovou a Štěpánem Otčenáškem hovořila Karola Štěpánová