Recenze
Do Dlouhé dorazili zloději času
(Vojtěch Varyš, Divadelní noviny)
Německý spisovatel Michael Ende to se svými myslivými pohádkovými příběhy pro děti i dospělé neměl vůbec lehké. Masový úspěch a většinová čtenářská interpretace dokáže bujarou a pestrou fantazii redukovat na standardní, trochu přehnanou povídačku a úvahy o podstatě světa zestručnit na několik klišé z kuchyňského kalendáře. Ostatně jeho nejslavnější kniha Příběh, který nikdy nekončí v nerovném souboji s hydrou mainstreamového velkofilmu jednoznačně prohrála. Když se ještě o něco citlivějšího Děvčátka Momo chopilo Divadlo v Dlouhé, nebyl tak úplně důvod k obavám. Opravdu?
Jiří Havelka má pověst mladého, invenčního a nadějného režiséra. Nemůžu se zbavit pocitu, že mu to mnohem více sluší v anarchistickém komediantství kabaretní skvadry Vosto5, zatímco ve vlastní režijní práci v nekamenných, leč přesto již stabilizovaných divadlech se trochu ztrácí. To třeba ukázala poněkud bezradná režie Marberova Dona Juana v Soho v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde mu ovšem, pravda, podrážela nohy i slabomyslnost původního textu britského autora. Endeho Momo a zloději času, známí též pod názvem Děvčátko Momo a ukradený čas, bohužel nakonec – navzdory schopnostem a pověsti jak Jiřího Havelky, tak nesporně vynikajícího souboru Divadla v Dlouhé – dopadli přesně tak, jak neměli. Jako pohádka o boji dobra se zlem.
Na okraji městečka se usadí tajemná dívka Momo, která si vzápětí získá srdce dětí i dospělých a přes původní snahy nově příchozí nějak „ustájit“ ji nakonec všichni v jejím samostatném životě veselého dětského bezdomovce, který všem rozdává radost, smích a fantazii, podporují a chrání. Nicméně v Divadle v Dlouhé se nedozvíme (a není to chyba výborné Michaely Doležalové!), proč a čím si je všechny Momo získala, co je na ní tak kouzelného – musíme tomu věřit. Nebo si vzpomenout na četbu Endeho románu.
O něco později do města přicházejí tajemní šediví muži, kteří všechny dospělé obyvatele postupně obloudí a začnou jim krást čas – a dětem seberou hry a nahradí je povinnostmi. Až musí Momo vytáhnut do boje… a zachránit svět. Samozřejmě.
Jenomže kouzlo Endeho šedých mužů bylo a je právě v tom, že nebyli od začátku jasným zlem: byli přece šedí – ani děsiví ani odpudiví (jako jsou od začátku v Havelkově inscenaci), trochu tajemní, trochu přitažliví (jakby ne, jde o úspěšné obchodní cestující a reklamní agenty – a ti si pozornost každého nezískají svou děsivostí a odpudivostí!). Vzbuzovali nejrůznější asociace, probouzeli fantazii a nabízeli bohaté možnosti. Nic takového ovšem na jevišti v Dlouhé neuvidíme. Jako diváci tak nemáme šanci šedým mužům podlehnout, abychom vzápětí s obyvateli městečka procitli, když už je skoro pozdě – a mohli být vděční Momo, že nás i je zachránila.
Mnoho prostoru bohužel nezbývá ani na úvahy a disputace o smyslu a významu pojmu čas a ekonomické metaforice, s jejíž pomocí se k času prakticky výhradně vztahujeme – vždyť sousloví „nemám čas“,“ztráta času“, „získat čas“ používáme běžně všichni.
Jsou tu samozřejmě vynikající herci, kteří v Dlouhé zachrání vlastně každou situaci – kromě Michaely Doležalové zmiňme několik rolí Magdalény Zimové (dětští diváci aplaudovali hlavně její komické rychle pomalé želvě, já více ocenil famózního uličníka Paola). Kouzelní byli Martin Veliký a Čeněk Koliáš jako nezbední a posléze sužovaní kluci, přesný Miloslav König jako neodolatelný pábitelský mladík Gigi.
Hlavním nedostatkem inscenace je – paradoxně – opět ČAS. Potřebovala být mnohem delší a hlavně neuspěchaná, aby se do ní kromě základní ohlodané kostry dostalo všechno podstatné, o čem psal Michael Ende, což však předvést na jevišti by se rovnalo zázraku. Ale od koho jiného, když ne od Divadla v Dlouhé, bychom zázraky měli chtít?
Kdo krade čas? Uhrančivý příběh děvčátka Momo v Dlouhé
(Jan Vnouček, Tyden.cz)
Divadlo v Dlouhé se již blýsklo zdařilými jevištními realizacemi textů Terryho Pratchetta. Nyní sáhlo po dalším věhlasném autoru fantazijního světa Michaelu Endeovi. A nová hra Momo a zloději času je opět coby adaptace literárního díla mimořádná. Třebaže jde nepochybně o hru směřovanou na dětskou část publika (nová hra navíc otevřela i zakončuje červnový 11. ročník festivalu Dítě v Dlouhé), inscenace pracuje s jevištními nápady, které mnohdy odkazují přímo na svět dospělých. Mladý talentovaný divadelník Jiří Havelka tak vytvořil inscenaci co nejblíže duchu knižní předlohy. A bezděky tím následoval spisovatelova vlastní slova, že jeho dílo je určeno pro děti od 8 do 80 let. Divadelní příběh bezelstné dívky Momo, která se zčistajasna objeví v jednom malém městečku a spojí svůj osud s osudy domorodců, zůstává především pohádkou. Hravou, barevnou, veselou, s přesně vymezenou podstatou Dobra a Zla. Napomáhá tomu jednak vysoká herecká stylizace postav holiče, metaře, hostinského atd., jednak i kostýmy s pestrými vzory a malovaná scéna.
Světelné a zvukové efekty hrají v Havelkově inscenaci vůbec prvořadou roli. Okna nad náměstím mění barvy dle emocionálního náboje příběhu, dům mistra Hóry, vládce času je vyplněn a podsvícen různými druhy hodin s rafijemi, den střídá noc s bezpočtem hvězd na nebi, šedí agenti znepokojivě bloumají městem se stíny v patách a do kuželů světel se vznáší dým z jejich cigaret.
Inscenace je tak přímo snově podmanivá, magická, a tuto pečlivě vystavěnou divadelní atmosféru umocňuje i herecká choreografie. Zejména postava želvy Kasiopey v bravurním podání Magdaleny Zimové se pohybuje takřka na hranici baletu. Její první příchod na scénu patří k nejpůsobivějším okamžikům inscenace - v rapidně zpomaleném pohybu napodobuje závodnici na bruslích, je i v podobném trikotu, a „sviští" po scéně s pestrobarevným krunýřem na zádech v ostrém kontrastu s pohybem okolních postav. Podobně nápadité je i ztvárnění šedých mužů, zlodějích času. V pláštích až na zem, s buřinkami a deštníky krouží v hrozivé eleganci po městě, jejich bledé líčení a žhavé špičky cigaret svítí do tmy - tyto bezeslovné pasáže jsou dokonalými předěly jednotlivých scén.
Poselství Endeho knihy je navíc vizionářské, nadčasové. Šedí agenti jsou náležitě vlezlí, mazaní a zákeřní. Nabízejí lidem úsporu času, neboť není nad našetřený čas. Ten přeje rychlým, ambiciózním a na vše připraveným. Tak se například stane z poklidného hostinského Nina majitel velkokapacitní restaurace, kde stojí nekonečná řada hladových úředníků, roboticky přijímající jídlo s tácy, a ze zasněného snílka a básníka Gigi stihomamská hvězda šoubyznysu. Splněný sen si najednou každý představoval jinak. Pryč jsou klid a pokora. Pryč vlídnost či dokonce trpělivost. Jen všudypřítomný fofr a z toho pramenící sobectví a agrese.
Vtěsnat fantazijní příběh s desítkami postav a dějem nabitým zápletkami do jevištní inscenace, to byla pro Havelku jistě velká výzva. Navíc když děti jsou nekompromisní diváci. Režiséru se to až na drobné výtky pozoruhodně daří. Expozice a tempo prvního dějství jsou znamenité, scéna pro dětské publikum (všeho věku) stále živá a poutavá. V dějství druhém již přichází poněkud větší popisnost, postavy více vysvětlují než konají a srozumitelnost příběhu je zde tak trochu na úkor inscenačních nápadů. Aby co nejvíce upevnil stavbu příběhu, vypomohl si Havelka navíc i vypravěčem. A přestože se jeho hlas line ze starého rádia visícího na zdi u paty jeviště, nepatrně umrtvuje vlastní děj na jevišti.
Poslední drobnou výtkou je režisérova snaha propojit děj na jednom místě více se současností. Kostýmy, scéna i vysoká herecká stylizace postav je totiž vedle osobité poetiky i nadmíru nostalgická (deštníky, buřinky, dětský námořnický oblek atp.). A tak náhlá filmová projekce v jistém bodě příběhu, která coby kulisa znázorňuje pouliční šrumec aut a chodců, působí trochu jako pěst na oko. Příběh je natolik výmluvný, že takovouto „berličku" vůbec nepotřebuje. Přes nikterak podstatné výhrady je to totiž doušek ryzí fantazie.
Překombinovaní zloději času
(Jana Machalická, Lidové noviny)
Německého spisovatele Michaela Endeho u nás známe hlavně jako autora Nekonečného příběhu, v němž malý Bastian zachraňuje svět před nicotou a putuje říší fantazie. V té se částečně odehrává i román Děvčátko Momo a ukradený čas, jehož dramatizaci uvedl v Divadle v Dlouhé Jiří Havelka.
Ende se narodil v rodině surrealistického malíře, a tak není divu, že jeho příběhy, pohádky pro dospělé svého druhu, se odehrávají v imaginárním, fantaskním světě, do něhož může zpravidla proniknout jen dítě se svou čistou myslí. Tak je to i s Momo, rodnou sestrou Pipi Punčochaté, která žije ve starém amfiteátru, obklopena nejroztodivnějšími krámy.
Momo umí vyprávět a vymýšlet si úžasné hry, a tak ji vyhledávají a naslouchají jí děti i dospělí. Pak se však jednoho dne objeví divní šedí muži, kteří tvrdí, že chtějí lidem ušetřit čas, ale ve skutečnosti mají v plánu obrat je o něj, a tím i o radost, představivost a vlastně i o svobodu, a udělat z nich stroje na práci a vydělávání peněz. Nejhorší pořízení mají s dětmi, těm čas lze krást jen ztuha. Momo se nevzdá a své přátele a svět je odhodlaná zachránit...
Endeho poselství je vcelku čitelné, ale vyjadřuje se možná až příliš abstraktně a s náročnou obrazivostí. Jeho podobenství je hodně sofistikované a nabízí se otázka, nakolik mu děti mohou porozumět a nakolik je bude bavit. Samozřejmě že dospělé do jisté míry okouzlí svou košatou fantazií, ale autorova výpověď jim zase může připadat banální. Z inscenace režiséra Jiřího Havelky je znát, že ho Endeho svět velice baví a ničeho z něj se nechce vzdát. Hodlá postihnout všechny jeho vrstvy, takže není tak úplně jasné, zda je inscenace jen hravou pohádkou pro děti a dospělé, nebo filozofujícím textem s mnoha složitými asociacemi. Se scénografem Markem Zákosteleckým vytvářejí různá dějiště vcelku jednoduchými prostředky, proměny nálad a situací se odrážejí na stěně na horizontu: barevná okénka mizí a nahradí je zeď z šedivých cihel. U pána času, mistra Hóry, zase stěna svítí a je plná rozličných hodin. V jeho tajemné komoře, kde spí čas, zase září závoj hvězd. Jsou to půvabné nápady, ale některé se zbytečně natahují a leccos se i opakuje a rozmělňuje. Pseudofilozofující pasáže na svižnosti také nepřidají. Kupodivu nevadí, že inscenace nenabízí technologii, která bere dech, a jde spíš tradiční cestou. Jde o mile domáckou poetiku, v níž nepřekáží, že místo toho, aby šedí muži na jevišti strašidelně pluli, spíš škobrtají.
Potěšující ale je, jak s Endeho příběhem naložila větší část hereckého souboru. Herci, kteří hrají malé děti, se nepitvoří, ale nabízejí přiměřenou stylizaci. Příjemná je i jejich proměnlivost: každý z nich vystřídá řadu postav v rozmanitých charakteristikách. V této disciplíně vyniká Magdalena Zimová, jež s přehledem odehraje třeba divokého uličníka Paola, dokonalou zlatovlasou loutku a především želvu Kassiopeu -Mominu průvodkyni, která je kouzelným zosobněním pomalosti, koulí očima za velkými brýlemi a tiše se sune.
Poněkud nevýrazná je sice sama titulní Momo v podání Michaely Doležalové, ale jinak své kreace přesvědčivě odehrají Miloslav König (Gigi), Vlastimil Zavřel (Beppo) a další - Čeněk Koliáš, Martin Veliký, Ivana Lokajová či Lenka Veliká.
V Dlouhé připravili novou pohádku. Není však zcela jasné pro koho
(Markéta Dolníčková, E15)
Zavedený festival Dítě v Dlouhé zahájila premiéra domácího souboru Momo a zloději času. Mladý hostující režisér Jiří Havelka zdramatizoval filozofující pohádku Michaela Endeho, která si pohrává s inspirativním motivem času a jeho paradoxy. Vypráví příběh o holčičce bez rodiny, jež začne bydlet ve starém amfiteátru. Městečko plné milých postaviček a rozpustilých dětí však stále mocněji ovládají množící se ,,šedí agenti", kteří nutí lidi šetřit čas, ale sami jim ho kradou pro sebe a žijí z něj. Momo jejich spády prohlédne a s pomocí pána času Hóry svět zachrání.
Podobenství o zhoubnosti uspěchaného životního stylu, který vede k nevšímavosti a šedivosti světa, nabízí sice silné a aktuální téma, ale scénický tvar jej nedokáže unést. Výtvarně výrazně pojednané dění na jevišti tvůrci totiž zatěžují až přílišným množstvím slov a úvah. Není jasné, koho chtěl režisér svou výpovědí oslovit - zda připravoval pohádku a podívanou pro děti, nebo filozofickou úvahu pro dospělé.
Momo jako hlavní postava stojí paradoxně stranou, dokud v pravou chvíli nezachrání svět. Michaela Doležalová vypadá přesně jako podle literární předlohy. Chybí jí však charizma a místo fascinující dívky s velkýma kouzelnýma očima působí spíše jako nenápadná myška. Naopak překvapením je zábavnost epizodní postavy Želvy. Magdaleně Zimové se na malém prostoru, často i beze slov, podařilo postavě vtisknout výraznou a vtipnou stylizaci a bezkonkurenčně se stala miláčkem premiérového publika. Želva poulící oči a slastně žvýkající nezkrotný list salátu převálcovala filozofující řeči, které měly být v tu chvíli středobodem dění.
Pěkně výtvarně, zároveň až kouzelně odlidštěně a tajuplně působí šedí agenti, jimž velí Peter Varga. Potemnělá atmosféra jejich moci kontrastuje se zářivým palácem Hóry, kterého hraje Jaroslava Pokorná. Tato herečka se prosadila i jako zdatná vypravěčka, tentokrát díky hlasu znějícímu z rádia. Smysl postrádá improvizace Gigiho (Miloslav König), který před začátkem představení přesvědčuje diváky, že se nachází v nedostavěném kině. Zklamáním je i laciný ,,obchoďákový" hudební podkres Dominika Renče, který diváky jen stěží uspokojí.
Chvályhodná příležitost, kterou divadlo poskytlo mladému režisérovi, dopadla poněkud rozpačitě a jen diváci rozhodnou, zda si Momo najde své příznivce mezi dětmi nebo dospělými.
