Recenze
Krvavá pohádka pro vnímavého chlapce
(Marie Zdeňková, Divadelní noviny)
Pojetím divadelní inscenace jako sledu výtvarných obrazů, nemajících daleko svým aranžmá a zdůrazněnou vizualitou k plátnům starých mistrů i klasiků surrealismu, navazuje Jan Mikulášek na některá díla J. A. Pitínského nebo Vladimíra Morávka. Macbeth v Dlouhé (první premiéra byla sice v červnu, na další představení došlo však až v listopadu kvůli přestavbám v budově) je první Mikuláškovou režií v Praze. Nemohl se obejít bez svého stálého spolupracovníka Marka Cpina, jehož korpulentní rukopis, zvláště v kostýmních kreacích, se podstatnou měrou podílí na výtvarné podobě inscenace.
Ať šťouchnete do Mikuláškova Macbetha odkudkoliv, narazíte na výtvarný obraz. Vizuální atak je nasazen hned na počátku. Tři ženské monumenty, vyvýšené na „koturnech“, jsou pomalu svlékány z jednotlivých krunýřovitých vrstev, v nichž se snoubí renesanční střih se stylizovanou vojenskou módou 19. století, až zůstanou v jednoduchých bílých šatech, zvýrazněných pouze krinolínou. Jako by byly sloupávány prastaré náhrobky až k spirituálnímu jádru, jako by byly vyvolávány přízraky nikoliv z hlubin země, ale z ducha lidského odkazu: pověstí, pohádek a literatury vůbec. Toto velmi šťastné řešení jindy kamene úrazu – rozuměj čarodějnic – dovoluje ponechat po značnou dobu trvání inscenace (rozhodně, víc než naznačují repliky a scénické poznámky) tříčlenný ženský chór na scéně, aby utvářel malebnou stafáž v mizanscénách, a hlavně aby svou němou přítomností utvrzoval události v jejich fatálnosti. Když sošné ženy věští Macbethovi a Bancquovi osud, pouze výrazně otevírají ústa v nabílených tvářích a doprovázejí němohru obličeje němohrou stejně výrazně konturovaných gest. Situace je vyzdvižena na piedestal, tak jako postavy bílých čarodějnic na podstavce bot. Málem pozapomeneme její prvoplánový význam, že každý je svého štěstí i neštěstí strůjcem (stejně to Macbethovi vsugerovaly ony!). Okázalé obrazy se střídají jeden za druhým, takovouto účinnost a logiku mají ovšem jen některé z nich, málokterý je však prost „alespoň“ výtvarného účinku. Hrají v nich svou roli kostýmy a rekvizity všeho druhu. Kostýmy nejsou ani historické ani současné, jde o obvyklou postmoderní směsku s nádechem bizarnosti, v tomto případě většinou nasměrovanou na druhou čtvrtinu 20. století (ve stylu filmových gangsterek), jsou však velmi zručně komponované s vytříbeným smyslem pro výrazný kontrast materiálu a střihu. Zvlášť zdařilý je kostým Lady Macbeth, která je zahalena do zelenkavých filcových šatek, jako by módní salon upotřebil jako materiál hadr na podlahu. Kostýmy čarodějnic pak opravdu působí jako design bytostí z jiného světa. Rekvizity poslušně plní role detailů oživlých obrazů, někdy jsou až výsměšně polopatistické, patrně „čekají“, až z nich hloubavý divák vykřeše nějaký další význam (nůžky jako vražedná zbraň, čajové sáčky jako válečná vyznamenání, z papíru přímo na jevišti vystřihávané – pochopitelně příliš velké – koruny, budíky v rukou čarodějnic, digestoř „vysávající“ ducha mrtvých, houpací kůň pro budoucího vladaře). Režisér rezignuje na posloupnou provázanost obrazů a nechává na divákovi, aby si pospojoval a interpretoval detaily: je tak trochu věcí náhody, zda se konečný výsledek vystříbří v cosi smysluplného. Jednotlivé komponenty obrazů mají působit (jako u opravdových výtvarných děl) více emocionálně než racionálně. A jak se touto rozkošatělou, těžko přehlednou kompozicí prodírají lidé? Zaujmou většinou také různými ozvláštňujícími detaily. To ovšem nemůže platit o dvojici vražedných manželů. Protagonisté musí hrát na plno. Tak daleko Mikuláškova výtvarná posedlost nejde, aby zcela eliminovala lidský rozměr tragédie, který je obsažen hlavně v interpretaci ústředních postav. Jan Vondráček se pere s rolí statečně, ale ten zápas je znát. Ve výrazné groteskní nadsázce se opírá o nabyté dovednosti v oblasti stylizovaného fyzického projevu. V některých chvílích jeho gesta a grimasy připomínají tahacího panáčka, který vlastně působí rovněž výtvarně – jako expresionisticky načrtnutý čertík. Tyto momenty se střídají s chvílemi usebrání, kdy „maska“ spadla a Macbeth mluví sám za sebe. V první části inscenace bohužel tyto „chvíle oddechu“ vyznívají zatím většinou matně a málo přesvědčivě. Zato po přestávce (tak jako ve fotbalovém zápase) nabírá právě v těchto ztišených, zcivilněných pasážích Vondráčkův výkon na síle (zvláště ve slavném monologu: Život je pouhý stín, ubohý herec), a tak jako poražený král umírá se ctí. Vondráček není Macbethem mladistvým, takže jeho ctižádostivé i zbabělé pošetilosti nemohou být připsány na vrub motoru v nitru začínajícího politika ani závislosti na zralejší ženě, jde o šedou eminenci v pozadí, která nedovede odolat příležitosti, ale zároveň se děsí neodvratné vyděděnosti. Jeho postoj je postojem závistivého lokaje. Lady Macbeth padne Kláře Sedláčkové– Oltové o poznání lépe, „nosí“ ji stejně samozřejmě jako ten povedený kostým „americké manželky“, který vystřídá za zlatavou róbu pohádkové královny. Její křečovitá gesta a grimasy jsou obdobně expresivní, umí jim však vtisknout věrohodnost živého člověka. A takového je těžké popsat. Tušíte tu jak ctižádostivé opatrovnictví „manželek amerických prezidentů“ i vzdušné zámky o dobrých koncích zlých činů, sněné věrnými milenkami vrahů a zlodějů. Jde-li z lady děs, je to děs rodinné spořádanosti.
Směs hudby je všehochutí, jako leitmotiv se v inscenaci vynořuje filmový šlágr Sonny Boy. Před začátkem představení ho slyšíme z nahrávky Evy Olmerové, poté si jej na scéně občas někdo tiše zabrouká, včetně čarodějnic, a na závěr jej u klavíru zpívá Macduff (Miroslav Hanuš) jako zapomenutý klavírista v opuštěném baru. Na scéně se objevuje dítě, takový malý sonny boy, a nadšeně si prohlíží tu krvavou žeň, díky níž má nyní korunu na hlavě. I tak lze interpretovat Macbetha, jako nebezpečí vtíravé iluze, „virtuální reality“ – pohádky, která z dětí dělá vrahy.
Macbeth v Dlouhé
(Jana Soprová, www.scena.cz)
Divadlo v Dlouhé zahájilo po rekonstrukci (druhou) premiérou Shakespearova MACBETHA v režii Jana Mikuláška.
Obrazotvornost režiséra, schopnost dát inscenaci výrazný jedinečný ráz, ve kterém jsme konfrontováni se záplavou nejrůznějších (více č méně srozumitelných) symbolů nabízí divákům i kritice množství vlastních interpretací toho, co vidí. Herci Divadla v Dlouhé jsou pak ideálním „materiálem“pro režiséra. Navzdory výrazné formální stránce, v níž vždy tak trochu hrozí nebezpečí, že se herci stanou jen loutkami, naplňujícími rámec daný režisérem, působí jejich výkony autenticky mrazivým dojmem.
Je to přímočará HRA O MOC, s důrazem na obě tato slova. Hamižnost a ctižádost je jasnou linkou, která určuje veškeré konání přítomných (pregnantně je to ukázáno např. v okamžiku, kdy si bez skrupulí začnou rozebírat věci mrtvého Duncana).
Scénograf Marek Cpin vytvořil scénu kombinací přiznaně kašírovaných artefaktů (např. ohraničení hradbou vylisovaných papírových obalů na vejce, které působí malebně, ale zároveň jaksi prozatímně) a reálných předmětů z doby socialismu. Právě tato podvojnost scénických prvků vytváří zajímavý kontrapunkt mezi šedivou realitou a snahou povznést se nad ni. Podobný kontrast můžeme vysledovat i v chování postav. Je to všechno tak trochu „jako“. Na počátku se ocitáme v téměř rokokově načechraném prostředí, kde se postavy pohybují na čajovém dýchánku, popíjejí čaj a nenuceně konverzují, chvílemi strnou v groteskních pózách figurín ověšených vylouhovanými čajovými sáčky. Mystické čarodějnice jsou přítomny od počátku, ale jsou to jen impozantní postavičky, podobné figurkám na dortu. Za celou dobu nepromluví ani slovo, pouze hýbou ústy – vše, co Shakespeare vkládá do jejich úst, zaznívá z úst tázajících se. Nejsou to hrozivé přízraky přicházející odnikud, ale loutky, vytvořené lidmi jako záminka („To jsme si nemysleli my, ale ony!“). Dětskou hru připomene i královská koruna. Je vystřižená z pozlaceného papíru, a když na to přijde, můžou ji mít i všichni najednou... Mikulášek tak zbavuje krutý boj o moc jakékoli vznešenosti, je to směšná hra na „kdyby.“ Ale nastane okamžik, kdy se to celé vymkne z kloubů, a z dětské hry se stává krvavé drama.
Struktura příběhu odhaluje jednoduché schéma věčné bitvy o moc, která se zčásti odehrává pouze v myslích přítomných, částečně v balábile postav hemžících se na scéně. Křupanství dvorských panáků bažících po moci zná jen extrémní polohy - buď nahrbený hřbet nebo velkopanské předvádění se. Macbeth tedy není ve své touze po moci ojedinělý, je jen jedním z mnoha chtivých. Narozdíl od nich má jiskru, zvláštní eleganci, a možná i více štěstí v uskutečnění svých cílů. Jan Vondráček modeluje Macbetha střídmými prostředky, s překvapivou samozřejmostí střídá momenty komické nadsázky s hluboce tragickými momenty opravdového zoufalství, kdy už jen čeká, jak to všechno skončí.. Lady Macbeth Kláry Sedláčkové-Oltové je křehkou vílou, kterou by nikdo nepodezíral z jakýchkoli intrik. Ale je to právě ona, kdo dokáže velice přesně kormidlovat loď manželových ctižádostí správným směrem.
Jestliže na konci nabízí režisér po pravém shakespearovském masakru, kde nezůstane kámen na kameni, vizi, v níž se vládcem stává chlapec Fleance, znovu tak odkazuje k principu, nastolenému na začátku – „dospělí chlapci“ byli nahrazeni chlapcem skutečným. Dětská hra o moc s fatálními důsledky nekončí...
Heroes just for one day aneb Macbeth v Divadle v Dlouhé
(Tomáš Kůs, Pragueout.cz)
„Už jsi viděl Macbetha v Dlouhé?“ Tuto otázku možná uslyšíte stále častěji. Inscenace, která měla první premiéru na konci června, ale na druhou si musela počkat díky rekonstrukci divadla téměř půl roku, je totiž uchvacující. Ať si možná příliš znaková, obrazy chvílemi připomínající klipovou kulturu, ale uchvacující...
Hostující režisér Jan Mikulášek se svým dvorním scénografem Markem Cpinem od počátku představení úspěšně naplňují svoji ambici vyjadřovat se obrazem, znakem a symbolem. Jejich interpretace klasické shakespearovské tragédie se odehrává na obřím stole obloženém platy od vajíček - zde se neschová žádná křehkost, hlavně ne svědomí, a kdo ví, co za hrůzu se na něm z chorých hlav manželů Macbethových ještě vylíhne... ...ale nepoužívá se toto obložení rovněž v amatérských hudebních poměrech k tlumení hluku? Symboliku a znaky lze hledat v desítkách dalších případů: královské koruny se stříhají ze zlatého papíru, vyznamenáním jsou pytlíky čaje (jejich louhování by se mělo přesně dávkovat, jinak může být čajíček zatraceně hořký), na vraždy se ostatní postavy dívají skrze skleněné tabulky. A dál: nebezpečné a sykavé je cvakání nůžek Lady Macbeth, když už Macbeth neví čí je, režisér obrátí židle vzhůru nohama. Je vlastně strašně zábavné to všechno objevovat, aniž by to vyžadovalo přílišné zaujetí, které by zasáhlo vnímání epické linie.
Mikulášek se s inscenací Shakespearovy tragédie vyrovnává dvojsečně. V jednom směru její patos přizná na samou hranici snesitelnosti a v druhém jej shazuje na úroveň frašky. Děje se tak především na herecké rovině ve chvílích, kdy se odkrývají charaktery a záměry postav bažících po moci. Zářným příkladem je výstup Lady Macbeth (Klára Sedláčková-Oltová) - věčné našeptávačky a také strůjce Macbethova prvního zločinu, která odříkává svůj part místy v poloze praštěné teenagerky: „Uááá, duchové naplňte mne krutostí,“ vyprskne, „proměňte mé srdce v led!,“ poulí oči, bavíce sama sebe. Zajímavé je, že tento přístup zesměšňování velkých divadelních gest a zcela otevřené přiznání hry nebo její nadsazení - krev je barva a je jí v Macbethovi více než dost - nerozmlátí koncepci a soudržnost celku, který působí neobyčejně kompaktně: dynamikou, příběhem, vizuálně i hudebně. I Macbeth (Jan Vondráček) musí přeskakovat z polohy do polohy, což mu nedělá sebemenší potíže. V závěru se herci a jejich postavy dostávají do jakési loutkoherecké spirály, kdy jako by jejich těla ovládalo cosi silnějšího, než jsou oni sami.
Hudební složka představení je veskrze současná a opět tématicky nosná. Už před první replikou si herci pobrukují In The Army od Status Quo, v představení řežou smyčce Arvo Pärta i zneklidňující industriální symfonie György Ligetiho, nosnými melodiemi jsou pak protichůdně působící songy - prastarý a tisíckrát různě interpretovaný hit Sonny Boy a Bowieho píseň Heroes s doslova popisným refrénem: „I will be king / And you / You will be queen / Though nothing will / Drive them away / We can beat them / Just for one day /We can be Heroes / Just for one day,“ abychom se v závěru, kde už se hovoří prakticky jen obrazy, ve videoklipových gestech dostali až k nesmlouvavě ostrýmkytarám Trenta Reznora z Nine Inch Nails.
Jistá inspirace filmovým jazykem i střihem je zcela patrná. Druhý plán scény zasazený vysoko ve stěně s křeslem, lampou, i červeným závěsem notně připomíná lynchovskou atmosféru, Jan Vondráček se nejednou šklebí nepodobně Jacku Nicholsonovi. Janu Mikuláškovi se podařilo v Macbethovi vytvořit atmosféru vpravdě hororovou - neleká se zastavit některé herce v čase, zatímco ostatní dále hrají, pracuje se s napětím: tikání budíků, postavy hovoří do zapnutého větráku, o dno šálků nesnesitelně škrábou lžičky, vědmy, které zvěstovaly Macbethovi jeho „slávu“, jsou ve svých strašidelných alžbětinských kostýmech a s napudrovanými tvářemi více oživlými přízraky a všudypřítomnými svědky Macbethova úpadku.
Těžko si představit, aby se Macbeth v Divadle Dlouhé v žádném směru nedostal do nominací na Ceny Alfréda Radoka. Směle může aspirovat i na inscenaci roku.
Macbeth, jak byste ho nečekali, to je další skvost z Dlouhé
(Veronika Steffanová, StudentPoint)
Jan Mikulášek jako režisér a Jan Vondráček v hlavní roli, stačí vyslovit tato jména a každému je jasné, že se chystá originální podívaná. K tomu si přidejte Shakespeara jako autora textu. Proč ještě nemáte lístek?
Macbeth patří mezi jednu z mnoha Shakespearovských tragédií. Postavy touží po moci a osobním prospěchu, jejich jednání je naprosto logické a jeden by řekl snad i správné, ale to bychom nesměli zapomenout na svědomí… To ztělesňují tři čarodějnice a různí duchové a přízraky, kterými si to na scéně jen hemží. Závěr jako vždy patří hromadě mrtvol, prostě tradiční Shakespeare.
Ale nebyl by to Jan Mikulášek, kdyby i jeho dílko zůstalo pouze tradiční. Spolu se scénografem Markem Cpinem tvoří sehranou tvůrčí dvojici, známou hlavně z ostravského Divadla Petra Bezruče. Macbeth je jejich první hra připravená pro pražské jeviště. Dlouhá si je vybrala velmi správně, jejich tvorba dobře zapadá do už zažité poetiky divadla.
Scénu tvoří vyvýšený prostor uprostřed jeviště, na kterém se odehrává většina děje. Je obrouben kartonovými obaly od vajíček, snad chtěli naznačit křehkost dobra nebo to prostě jen nasvícené dobře vypadá. Kromě dalších všedních rekvizit jako jsou židle, stoly, klavír, ze stropu občas sjede komín, kterým uletí další mrtvá duše. Dokonalý celek je vyšperkován takovými drobnostmi jako je skotský čaj nebo papírové koruny, které lze tak snadno zničit.
Přestože je jeviště rekvizitami, ale i hudbou a světly přímo zasypáno, nedá se říct, že by scéna byla přeplácaná. Naopak, každý prvek má svůj specifický význam a myslím, že i když tohle představení uvidíte popáté, stále v něm budete nacházet něco nového. Navíc režisérovi se povedlo zasypat jeviště, ale přitom nepohřbít herce, Jejich dech beroucí výkony dokonale zvýrazňují temné stránky šlechtických duší, které lační jen po moci.
Bohužel na další reprízu si musíme počkat. Brány Divadla v Dlouhé zůstanou zavřeny až do listopadu, a to z důvodu rekonstrukce. Navíc v nové sezóně se o něco zvednou ceny vstupenek. Naštěstí do té doby můžete navštívit jiné inscenace ze stálého repertoáru, soubor bude v září a říjnu hostovat například v Divadle pod Palmovkou nebo ve Švanďáku. Navíc na zářijová představení jsou lístky již v prodeji a k dostání jsou zatím jindy vyprodané tituly jako Soudné sestry, U Hitlerů v kuchyni nebo Oněgin byl Rusák. Nenechte si tuhle jedinečnou příležitost ujít!
Oslavy a putování Divadla v Dlouhé
(Bronislav Pražan, rozhlas.cz)
Divadlo v Dlouhé začalo se vstupem do nové divadelní sezony slavit patnáct let své existence. Pro jeho tvůrčí tým v čele s režiséry Hanou Burešovou, Janem Bornou a dramaturgem Štěpánem Otčenáškem to byla léta úspěchů. Jejich scéna byla několikrát vyhlášena divadlem roku a inscenace na ní uváděné dostávaly spolu se svými interprety „Radoky“ i další prestižní ceny. Jedním z důvodů trvalé kvality tohoto pražského divadla je jeho otevřenost vůči nejrůznějším divadelním žánrům, poetikám i tvůrcům. Každý rok například zve k hostování některého z našich špičkových režisérů – Pitínského, Nebeského, Morávka… K nastudování nejčerstvější inscenace – Shakespearova Macbetha – pozvalo Jana Mikuláška.
Dvaatřicetiletý režisér Jan Mikulášek, jenž podobou nezapře svého dědečka básníka Oldřicha Mikuláška, má za sebou již několik skvělých inscenací – většinou v moravských divadlech. Nejoceňovanějšími jsou dvě ostravské: Evžen Oněgin a Heda Gablerová. Režírovat do Prahy ho však vylákalo teprve nyní Divadlo v Dlouhé. Nabídlo mu Macbetha ve vynikajícím překladu Jiřího Joska. Až přijde trošku líto, že zhruba třetina textu byla pro inscenaci seškrtána. Mikuláškova poetika je založena na scénických metaforách, obrazech, pohybu, na stylizovaných gestech. Ta často nahrazují slova. Tak je tomu i v Macbethovi, jenž měl první premiéru v samém závěru uplynulé sezony. Například vztahy a hierarchie v královské družině bojovníků se ozřejmují hloubkou úklony a mírou shrbenosti, ambice vládnout zase vysokými korunami z pozlaceného papíru na hlavách. Mají je takřka všichni. Není divu, že v tom stálém boji o moc a přízeň (ta je ve svébytném znakovém systému inscenace znázorňována vkládáním sáčku čaje do úst) překročil Macbeth onu úzkou hranici, jež odděluje dravost od zločinu. Jeho životní síla – jak vášnivě objímá a miluje svou ženu! – však po vraždě krále Duncana mizí. Jeho svědomí oživuje ty, které zavraždil. Skutečnost a přízračný denní sen spolu splývají. V této vrcholné scéně plné naléhavého a bezprostředního hereckého výrazu vytryskne z režisérského aranžmá gest a znaků konečně i síla dramatu. Výkony herců jsou zcela vyrovnané: Malcolm Martina Matejky se vrývá do paměti stejně jako třeba Banquo Tomáše Turka. Nejpozoruhodnějšími jsou nicméně představitelé Macbethových: Klára Sedláčková-Oltová představuje mocichtivou Lady jakou křehkou panenku plnou milostné vášně i chladné racionality, Jan Vondráček pak jejího muže obdarovává plastickým charakterem, s nímž se lze mnohdy ztotožnit. Jako by chtěli inscenátoři naznačit, že podobně jako Macbeth může ke zločinu sklouznout každý, kdo svou pozici ve společnosti klade nadevše ostatní. Inscenace přitažlivá zvláště pro ty, kdo oceňují spíše koncepty scénických interpretací než jejich přiměřenost dramatickému textu, je v Dlouhé znovu k vidění od druhé premiéry 20. listopadu 2010.
Na premiéře MACBETHA Jana Mikuláška nebýt neslušelo se, jakkoli koncem června má být každý kritik v Hradci Králové. Vnuk básníka Oldřicha po znamenitých inscenacích v Ostravě, Brně, Olomouci a jinde na rodné Moravě napekl moc dobré dukátové buchtičky pro přejedené konzumenty vltavské bublaniny. Dalo se čekat, že Mikuláškův vyhraněný básnicko-choreografický režijní styl a divadelní názor do sebe zahleděná Praha spíše zakousne, než skousne. Kdo ale zná režisérovo myšlení už od časů divadla Polárka, přijal jeho MACBETHA jako kontinuální rozvíjení všeho, čím oslňuje, provokuje, uspokojuje. Obrazy jako vystřižené z hrůzyplných pláten Hieronyma Bosche: při vraždě Duncana tváře pokřivené zabořením do skla. Akcent na pohyb, gesto, mimický detail. Repetice. To už není styl, nýbrž sloh. Jedinečný, vyzývavý, nezviklatelný, nepokořitelný, posouvající divadlo k novým horizontům. A MACBETH? Hrůza, děs, zmar! Ta skotská hra. V dokonalém překladu Jiřího Joska. Jan Vondráček v titulní roli drží postavu v temnotě mocichtivého slabocha. Ještě minucióznější přesnost vyzařuje z Kláry Sedláčkové-Oltové v roli Lady Macbeth. Ve vztahu dominantní. To ona přece nastrčí a popožene manžela do odstředivky moci. (J. P. Kříž, Xantypa)
