Láska a peníze

Recenze

Když touha vlastnit převáží nad láskou

(Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas)

Na jevišti Divadla v Dlouhé sedí v křesílcích čelem k divákům osm herců. Nad nimi září velkoformátové fotografie jejich tváří. Miroslav Hanuš, jeden z nich, se chápe mikrofonu a jak na nějaké píárové prezentaci obchodního projektu, nás informuje o ekonomických nákladech právě začínající inscenace – a to včetně toho, kolik tisíc stály ony zářivé portréty…
Stěží si Jan Mikulášek, jeden z nejlepších mladých českých režisérů, jehož si do Dlouhé pozvali k hostování, mohl pro hru Láska a peníze vymyslet lepší zarámování. Souzní jak s jejím dominantním tématem – tedy s rolí, kterou peníze hrají ve vztazích osmi postav dramatu Dennise Kellyho –, tak s formou, jíž jsou nám tyto vztahy podávány. Herci postupně, jakmile přijde na řadu jejich výstup, z křesílka vstávají, a proměňují se v postavy. Do vzájemných interakcí ale vstupují zřídka. Spíše o svých vztazích referují – jako při reality show. Slovo dominuje nad akcí. O ústřední události dramatu – smrti mladé ženy Jess – se dozvíme v samém závěru první scény, která je věnována dlouhému a lehce trapnému telefonátu Jessina muže Davida (Miloslav König) s jeho příležitostnou náhodnou milenkou (Magdalena Zimová).
Nadhled nad příběhem je zesilován i achronologickým řazením scén, z nichž je Kellyho dramatická mozaika složena. Ve druhé scéně rodiče Jess (Jan Vondráček a Marie Turková) divákům vyprávějí, proč a jak zničili náhrobek sousedící s jejím hrobem. Ve třetí scéně – při níž je epické traktování nahrazeno dramatickým předváděním – sledujeme učitele Davida, jak se pokouší získat lukrativnější zaměstnání v podniku své bývalé milé (Klára Sedláčková-Oltová) a je jí současně sváděn i ponižován. Ve čtvrté pak David vyslýchá Jess (Helena Dvořáková) a usvědčuje ji ze sebeklamů, jimiž sama před sebou skrývá svou posedlost nakupováním…
Manipulace s druhými lidmi i s vlastním vědomím a svědomím je ale typická pro všechny postavy. Všechny touží po nových věcech a po penězích. I když si to nepřiznávají. Jejich touha vlastnit je silnější než láska. A vede k duševnímu mrzáctví, sebevraždě i vraždě. Díky proměnlivému odstupu herců od postav a jejich oscilaci mezi „referováním“ a „ztělesňováním“ nahlíží divák na tuto morální devastaci jakoby přes pohyblivý zoom. A někdy ho k ní strhující hereckého mistrovství přiblíží až úděsně blízko. Vždyť jsou to vlastně obyčejní a v podstatě dobráčtí lidé. Lidé jako my. A že měli ty nejlepší úmysly, je zřejmé ze závěrečné scény, kdy šťastná, rozzářená Jessie promlouvá na své svatbě s Davidem o svém směřování k duchovním hodnotám…
Ironická pointa se v kontextu dneška stává mementem apokalypsy.

Jak se vysvobodit z moci konzumu?

(Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny)

Název hry Dennise Kellyho Láska a peníze, kterou uvádí Divadlo v Dlouhé, hutně vystihuje její téma. Skladbě, sestávající ze sedmi v čase přeskakujících monologů a dialogů, předsunul hostující režisér Jan Mikulášek připsanou promluvu Miroslava Hanuše (herce mimo přidělenou roli), vypočítávající nákladové položky na inscenaci. Motiv peněz je tak exponován hned na počátku. Z přehledného, účetně věcného východiska se kontrastně přechází do zmateného víru tužeb a vášní, jejichž příběhy jsou však zase spoluurčovány mocí peněz.
Základním výrazovým prostředkem hry je slovo. I fyzické činy, převážně bezohledné, nechutné a násilné, jsou nikoli přímo předváděny, ale verbalizovány. Překladatelka Lucie Kolouchová vystihuje smysl dramatického dění přesně: Kellyho zajímá jazyk, řeč – to, jak je násilí s odstupem popisováno, jak ho prožívá vypravěč. Zároveň ale tím, že vše „jen“ vypráví, rozmazává vnímání reality: stalo se to? Stalo se to tak, jak je nám to vyprávěno? Kellyho hrdinové žijí, aby mohli vyprávět, testují si své posluchače a jejich reakce a zároveň se tak utvrzují ve své existenci. Mluvím, tedy jsem. Je nasnadě, že tento způsob zvyšuje apelativnost tématu.
Režisér s výtvarníkem Markem Cpinem respektují specifičnost dramatické metody a situují roztržitý děj do jednotného, stylově čistého prostoru, jemuž na pozadí vévodí velké fotografie osmi hereckých představitelů. Asketičnost statického prostředí, opatřeného odpovídajícím počtem jednoduchých židlí, ovšem kontrastuje s překvapivým fondem proměnlivých hereckých prostředků. Prostředky herecké partitury předznamenává hned úvodní scéna. Dopisový dialog ukrytý v monologu dává Davidu – Miloslavu Königovi příležitost se střídavou přízemností a extatickými výlevy traktovat téma v nejdrastičtější podobě: láska k věci („Audině“, což zní jako ženské jméno!) přiměje Davida, aby zavraždil manželku, která svou rozhazovačností stojí v cestě k uskutečnění nákladného snu. Herec své příležitosti bohatě využívá a doslova čaruje hlasem. V prudkých přechodech od piana k fortissimu hladce střídá koketní úsměvy, úlisně vemlouvavé intonace, přesvědčivou i sebepřesvědčující demagogii, agresivní výbuchy… Jess, dosud němá oběť jeho vražedné touhy, je přítomna viděním druhého, skrze vyprávění, v němž se sebeobhajobou marně potlačuje pocit viny. Aby se zbavil vzpomínky na pohled umírající ženy, zalepí David oči na jejím portrétu černou páskou.
Následující scéna Jessina pohřbu je nazřena z hlediska truchlících rodičů. Bolest nad smrtí milované dcery si odreagovává Otec destrukcí nádherného konkurenčního památníku manželky řeckého boháče. Zadostučinění zmařené lásky závistnou nenávistí má opět peněžní podtext a je příznačně korunováno uspokojivým pohlavním stykem manželských partnerů. Účinnost vášnivého projevu Jana Vondráčka a Marie Turkové poněkud oslabuje nejasně motivovaný přenos značné části herecké akce televizním aparátem.
V další klíčové scéně Val účtuje se svým bývalým milencem. Bezmocný David se snaží obnovit přízeň potenciální šéfové, ale dočká se jen ponížení a nabídky k vulgární sexuální službě. Val, jak ji s nezadržitelným temperamentem (v němž se panovačnost prolíná s žádostivostí) hraje Klára Sedláčková-Oltová, se nespokojuje se sladkou pomstou za zrazenou lásku, ale lascivními pohyby vyjadřuje i svou neuhašenou touhu. Svědkem úředně-erotického výjevu je zaměstnanec Paul (Jan Meduna), který sice pomalu chápe, ale správně se přizpůsobuje a ke všemu chrochtavě přizvukuje (další rozšíření výrazových možností odlidštěného slova).
Nejnižší polohy dosahuje motiv lásky a peněz ve scéně Duncana (Miroslav Hanuš) a Debbie (Magdalena Zimová). Milostný cit poklesl na pornografii a perverzi. Duncan, rovnou měrou sexuální podnikatel i amatérský sexuální fetišista, útočí s neurvalou opileckou vulgaritou a vynucuje si na rozpačité, ale posléze podléhající dívce různé dráždivé pomůcky od žvejkačky až ke kalhotkám. Poslední slovo dostává dlouho němá oběť lásky a peněz. První monolog zastihuje Jess v nákupní situaci, jíž čelí Helena Dvořáková s typicky ženskou hysterií. Vytoužená kabelka by mohla ve freudistické interpretaci zastupovat vagínu (podobně jako Davidova Audina, která se dokonce rýmuje). Fetišismus se sexuálním podtextem.
Poslední monolog má platnost jakéhosi tápavého kréda. Dvořáková s vášnivým zaujetím i patetickým vytržením uvádí téma do existenciálních, společenských i vesmírných souvislostí. Zlomky dojmů a pracně hledaných myšlenek ústí do náznaku naděje. Vysvobozením z moci věcí se otevírá cesta k jedinému potřebnému, jímž jest – láska.

Manželství, které zahynulo na nákupy

(Marie Reslová, Hospodářské noviny)

Jaký je rozdíl mezi bulvární brutalitou a laskavým bulvárem? To ukazují divadla v Dlouhé a v Ungeltu.
Nakupuji, tedy jsem. Pražské Divadlo v Dlouhé se v předvánočním čase zarámovaném ekonomickou krizí dokonale strefilo do všeobecné frustrace.
Pohotově uvedlo komedii anglického dramatika Dennise Kellyho Láska a peníze, kterou vloni na "německém festivalu" představil pražskému publiku berlínský Deutsches Theater.
Anekdotické epizody diváka retrospektivně provedou příběhem mladého manželství, které doslova "zahynulo" na nákupy. Jiné scény zas nabízejí ochutnávky z pestře vykloubených, náhražkových vztahů, které v prostředí soustředěném na ekonomický profit, rozkvétají do netušených, zábavných, ale vesměs patologických forem. Tento svět zkrátka není dobré místo pro lásku.
Inscenace režiséra Jana Mikuláška přiznává „bavičský“ charakter jednotlivých výstupů. Herci představující postavy mluví často do mikrofonu jako na estrádě nebo je sledujeme na televizní obrazovce, kde se stávají součástí virtuálního světa médií. Na horizontu scény visí, jako ve foyeru divadla stylizované civilní portréty herců, kteří v inscenaci hrají. Smysl je zřejmý: sledujeme v principu shakespearovské „divadlo světa“, v němž jsme všichni, ač účastníci děje, taky trochu exhibujícími herci, která usilují o pozornost publika.
Herec Miloslav König, jeden z protagonistů, nazval inscenaci Láska a peníze bulvární brutalitou. A byl přesný. Jak Kellyho hra, tak Mikuláškova inscenace divácky osvědčených bulvárních postupů a principů chytře využívají.
Nedaleko Dlouhé, v Divadle Ungelt, měla zhruba ve stejnou dobu v režii Viktora Polesného premiéru inscenace hry Vzpomínky zůstanou (I Remember You) oblíbeného autora soukromých hereckých divadle Bernarda Sladea. Empaticky a chytře pojednává o vztahu matky a dcery ke stejnému muži v žánru takzvaného laskavého bulváru. Se vším, co k tomu patří: náhodným setkáním v baru počínaje, vtipně napsanými dialogy a bystrými psychologickými postřehy konče. Konec je docela věcný: láska zůstane snem a dvě osamělé ženy samy.
Autory her od sebe podle roku narození dělí čtyřicet let, tedy celé dvě generace. Texty podle roku vzniku pouhé desetiletí, takže se odehrávají prakticky ve stejném světě. A inscenace měly premiéru v rozmezí dnů pár stovek metrů od sebe. Je docela zážitek vidět je těsném závěsu.
Mikuláškova práce je jako obvykle skvěle „vydesignovaná“, herci bez výjimek suverénní.  Navíc všichni přesně a přitom svobodně naplňují tu napínavou, ale zároveň svým způsobem „odlidšťující“ dvojlomnost současného herectví: jsou divadelními postavami a zároveň trochu voyeury, pozorovateli jejich myšlení a jednání.
Vzpomínky zůstanou v Ungeltu se svou minimalistickou výpravou (stůl, židle, piano) sází na uvolněné „konvenční“ herectví, které počítá se vcítěním publika a určitou mírou ztotožnění s postavami. Ale i tady jde o výborné herce s nakažlivou energií, kteří vědí, co hrají.
Obě inscenaci velice dbají na to, aby se publikum bavilo. Jen ta v Dlouhé je „mladší“,  víc cool a její smích nemá žádná tabu. Zkrátka brutální nebo laskavý, duch bulváru je nesmrtelný, pokud se umí strefit do našich tužeb. I tržeb.

Láska a peníze odhalují špinavý svět v Dlouhé

(Michaela Váchová, nekultura.cz) 

Divadlo v Dlouhé odvážným dramaturgickým tahem přivedlo na své jeviště inscenaci současného britského dramatika Dennise Kellyho Láska a peníze. Text z roku 2006 se kriticky zaměřuje na fenomény dnešní doby. Svou kontroverzní povahou a nestandardní strukturou není jednoduše inscenovatelným ani otevřeným každému divákovi. Tím více si Divadlo v Dlouhé zaslouží uznání za jeho úspěšné uvedení.
Hra Dennise Kellyho útočí na náš svět ze všech stran. Jeho hrdinové jsou lidé toužící po uspokojení – emočním, materiálním, jakémkoliv. Na své cestě k němu se ovšem propadají stále hlouběji do bahna závislostí a úchylek. Dennis Kelly pojednal téma ničivých materiálních obsesí komercializované společnosti. Otevřel živou ránu a nebojí se ji nejen prohlubovat, ale dokonce sypat do ní sůl. Dovádí jednání svých hrdinů do vulgární a brutální krajnosti, ovšem nikoliv samoúčelné, jako tomu v mnoha případech bývá. Pro některého diváka může být samozřejmě tento přístup limitující, ovšem je zřejmé, že mrazivá působivost hry by bez otevřené, nejen slovní vulgarity ubývala přímou úměrou.
Kelly příběh hry divákovi představuje od konce. Jednotlivé scény se tak postupně prolínají, volně na sebe navazují a pozvolna vytvářejí mozaiku, v níž poznáváme vztah Jess a Davida – jeho hrůzný konec, ponižující střed i bláhově krásný začátek. Jess prostě nemůže přestat nakupovat. Ne pro radost z vršení věcí, ale pro opojení ze samotného nakupování. Materiální obsese nakonec přemůže nejen ji, ale jiným způsobem i Davida, a dokonce i žal jejích rodičů. Kromě nich se na jevišti vystřídají také další postavy, které jsou nenávratně poznamenány nejen penězi, ale právě i láskou – ponižující i ponížená podnikatelka Val, její úlisný podřízený Paul, obchodnice Sandrine a další.
Režisér Jan Mikulášek spolu se scénografem Markem Cpinem zvolili velmi strohou inscenační cestu, která podtrhuje syrové vyznění textu. Emoce a úchylky se zde neukrývají v temných koutech. Naopak, vše je řečeno na rovinu. V neformálním úvodu jsou diváci seznámeni s finančními náklady scény, kterou tvoří řada na sebe navršených židlí a na nich křivě posazená LCD obrazovka. Zadní stěnu pokrývá defilé ozářených velkoformátových fotografií herců, které se v polovině představení obrátí a stranu sexy úsměvů nahradí výrazy naplněné zoufalstvím. Režie zároveň nabízí množství zcizujících momentů. Mikulášek během inscenace chytře využívá mikrofony, které projev herců odosobňují a materializují, voyeurské natáčení na kameru a promítání na televizní obrazovku jako příměr k nejnechutnější reality show. Je příjemné, že se inscenační tým nebál sáhnout po moderních prostředcích, které dobře ilustrují i samotnou hru.
Do tohoto kontextu zapadají i výkony herců, kteří oscilují mezi rovinou syrového zoufalství a „cool“ maskou vystavenou na odiv okolí. Nejmrazivěji v tomto ohledu působí výkon Marie Turkové a Jana Vondráčka ve scéně, kdy rodiče Jess boří megalomanský hřbitovní pomník. Zpočátku ostýchavý a spořádaný pár se před očima diváků proměňuje a nechává se ovládnout závistí a nezvladatelnou zuřivostí. Zoufalství, které scénu završuje, není jen zoufalstvím nad ztrátou milované dcery.
Láska a peníze nejsou tradiční součástí repertoáru Divadla v Dlouhé. Tím více je příjemné v tomto prostoru potkat tak palčivé a aktuální otázky. Kelly se ptá, zda jsme ještě schopni zastavit svou materiální horečku nebo jestli už nás nákupní infekce zcela zaplavila a ochromila naše schopnosti racionálního přemýšlení natolik, že nedokážeme vzdorovat pokušení. Zároveň se ovšem nebojí říct ani to, že láska není samospasitelná, což je neméně osvěžující a závažné konstatování

Láska a peníze – recenze nové inscenace v Dlouhé

(Jana Soprová, ČRo 3 Vltava, Mozaika)

Hru britského autora Dennise Kellyho Láska a peníze uvedlo v české premiéře Divadlo v Dlouhé v pohostinské režii Jana Mikuláška.
Láska a peníze – dva nejsilnější motory, které hýbou světem. Ve vizi Dennise Kellyho jsou tyto dvě hodnoty nabízeny v postmoderně schizofrenní mozaice, v obraze světa, jehož trapnou tragédií je devalvace citů a blahobyt nabízený na dluh. Prchavé okamžiky štěstí jsou stejnou mírou spojeny s nevyslovitelností citů, i nutkavou potřebou uspokojovat materiální potřeby (v níž už není důležité vlastnění věcí, ale samotné nakupování). 
Kelly si s těmito fenomény pohrává, a své hrdiny ukazuje jako oběti vlastní chtivosti (David dokoná manželčinu nepovedenou sebevraždu s vidinou zbavení se dluhu, rodiče při svém zármutku nad smrtí dcery ničí pomstychtivě vedlejší náhrobek, který zastínil její hrob). Stejně tak si autor pohrává s jazykem (text přeložila Lucie Kolouchová) a především formou. Každá epizoda funguje jako samostatná jednotka v jiném žánru a celý příběh je vyprávěn pozpátku. Jednotlivé dílky puzzle vztahových a dějových souvislostí mají jen mlhavé kontury (většina zůstane jen v náznacích). 
Takový textový materiál je jako dělaný pro metodu práce režiséra Jana Mikuláška, jehož inscenace jsou charakteristické nadsázkou a nedořečeností situací, stejně jako vysoce stylizovanými portréty charakterů. Jsme tak vtaženi do světa, jehož postavy jsou nám zároveň odporné, ale současně i politováníhodné. Kellyho vidění skutečnosti lze přirovnat k představě hebkého plyšového medvídka, z něhož se po rozříznutí ostrým skalpelem vyvalí hromada svinstva. Jinými slovy – situace, které vypadají na první pohled standardně, po bližším pohledu odhalují množství traumat, ale i úchylek jednotlivců. 
Na počátku jsme konfrontováni se scénou (autorem je Marek Cpin), na jejímž pozadí se skví idealizované portréty protagonistů (ty na konci odkryjí svůj rub, kde spatříme tytéž lidi zoufalé a frustrované). V popředí „překáží“ řada porůznu naskládaných židlí. Na jedné z nich je šejdrem posazená obrovská LED obrazovka, na níž běží sladkobolný hit I will always love you v interpretaci Dolly Parton (jen pro zajímavost – klip na youtube zhlédlo na 9 milionů lidí!). Je to pro diváka jen malá nápověda tématu – pregnantní symbolika lásky a peněz, sentimentální cit a tvrdá komerce v jednom neoddělitelném chumlu. 
Na scénu vstupují protagonisté, které mimoděk konfrontujeme s jejich naddimenzovanými portréty. To, že se děj bude odehrávat pozpátku, odhalíme až po chvíli. Atmosféru představení charakterizuje nejistota, tápání, snaha zachytit nezachytitelné. Tak se nejprve z nezávazného emailového flirtu Davida (Miloslav König) a jeho náhodné milenky Sandrine (Magdalena Zimová) dozvídáme o smrti Davidovy ženy Jess (Helena Dvořáková). Poté se na chvíli zastavíme u Jessiných rodičů (Jan Vondráček a Marie Turková), kterým opravdový smutek ze smrti dcery zastíní pomsta majiteli vedlejšího náhrobku. Jsme svědky Davidova ponížení, když žádá o práci v podniku zhrzené milenky Val (Klára Sedláčková), až nakonec dojdeme k jediné šťastné chvíli, něžného sblížení Davida a Jess. 
Příběh neustále balancuje mezi touhou po obyčejných citech a zároveň po materiálním blahobytu, který ničí vztahy i lidi. Autor jako by byl posedlý myšlenkou prozkoumat témata nutkavého jednání, které nutí lidi dělat iracionální věci, což nejlépe ilustruje vložený absurdní dialog mezi mužem posedlým sexem a fetišismem (Miroslav Hanuš) a dívkou (Magdalena Zimová), úmyslně ničící věci, které jí nepatří. 
Z každé jednotlivé epizody dýchá zvláštní napětí, vytvářené až vykrouceně stylizovanými postavami, jež jsou kombinací společenských masek a vnitřního pocitového světa. Intelektuál David má v sobě hnus, nechuť ze sebe samého, z bezmoci se škodolibě pošklebuje světu i sám sobě. Jess, drsná a citlivá žena z nižší společenské třídy je přesnou diagnózou typu lidí, kteří nevědomky spadnou po pasti blahobytu na dluh. Val je hysterka, která neúspěch v lásce proměňuje v manipulaci se svým okolím.
Stejně výrazné, ambivalentní charaktery vytvořili i další, takže představení je zvláštním zážitkem, v němž stejnou měrou zaujmou jak jednotlivé herecké výkony, tak i originální scénický tvar, který se dotýká bolavých okamžiků života společnosti, i každého z nás. 

Prachy, sex a sebevražda

(Vojtěch Varyš, Týden)

Divadlo v Dlouhé se po letech probralo z nostalgie: v režii Jana Mikuláška uvedlo hru britského dramatika Dennise Kellyho Láska a peníze.
Retrospektivně vyprávěný příběh mladého páru, který skončil sebevraždou manželky (k níž jí ovšem manžel trochu dopomohl) se točí kolem dobře známých věcí, jako jsou vztahy mužů a žen, osamělost lidí, kariéra, dluhy. Hrdinové jsou pokřivení a nepříliš sympatičtí, ale reální. Všichni chtějí akorát dosáhnout štěstí, ale nedaří se jim to. Kelly opakuje známé vzorce, které dotahuje až na hranici karikatury. Jeho postavy mluví vulgárně, na což možná diváci Divadla v Dlouhé nebudou zvyklí. Režisér Jan Mikulášek a jeho dvorní scénograf Marek Cpin vynikají pestrou obrazivostí a vůbec originálním viděním. To uplatňovali dosud jednak na klasiku, třeba Shakespearova Macbetha, kterého nastudovali právě v Dlouhé, jednak na některé nedramatické materiály ze současnosti, jakým je třeba Gottland podle Mariusze Szczygiela v Ostravě nebo Europeana podle Patrika Ouředníka v Brně – a konečně také na adaptace filmů, kterých ještě v Ostravě stihli udělat taky pěknou řádku: od Zběsilosti v srdci podle Davida Lynche po české komediální klasiky Fantom Morrisvillu a Čtyři vraždy stačí, drahoušku.
Volba současného dramatu je tedy na první pohled neobvyklá. Pevně strukturovaná hra, která nemá inscenační tradici, takže k ní Mikulášek nemůže přidat zcela nový výklad, jak to dělal s klasikou, a není ani nedivadelním formátem, jemuž by on jako první vtělil právě onu originální teatrální tvář. Divadlo v Dlouhé, jakkoli patří k nejoceňovanějším u nás (a také velmi oblíbené, se stabilní návštěvností kolem 95%) se také současné dramatice spíše vyhýbá. Navíc v poslední době se zdálo, že usnulo na vavřínech. Přichází tedy zásadní změna?
Ano. V Mikuláškově inscenaci má kus dostatečně drsný, aby se originálně vyjadřoval k dnešnímu světu, a zároveň dost půvabný a jemný, aby to i citlivější povahy mohly bez potíží skousnout. Láska a peníze nabízí přehlídku propracovaných hereckých výkonů. Kromě ústředního páru, který hrají Miloslav König (postaršený brýlemi i vousem) a Helena Dvořáková (která má za sebou nešťastných manželek spoustu: od Faidry, přes Doňu Mencíu v Lékaři své cti po Ysé v Poledním údělu) je na malé ploše pozoruhodná Klára Sedláčková-Oltová jako sexuchtivá vulgární šéfová. Solidně jí sekunduje Jan Meduna jako její úlisný podřízený. Svrchovaným králem inscenace je Miroslav Hanuš. Tento nedoceněný herec je ve výtečné kondici a v Lásce a penězích hraje posmutnělého a přitom nechutného muže vyššího středního věku, co se marně snaží sblížit s různými ženami. I od Kellyho je to suverénně nejlépe napsaná postava hry s nejvtipnějšími monology, ale Hanuš jí na jevišti v Dlouhé ještě dodává šťávu.
Láska a peníze představuje sarkastický komentář k dnešnímu světu, současnou hru v ryze současném inscenačním pojetí. A Divadlo v Dlouhé nemělo takhle přesvědčivou a umělecky ambiciózní inscenaci už šest let: naposledy jí byla radikální Divoká kachna v režii Jana Nebeského.

Peníze – úzkost a strach bez lásky

(Jiří P. Kříž, Právo)

Po Macbethovi přijel do Prahy podruhé potvrdit pověst současné české režisérské špičky Jan Mikulášek. Jeho brněnská Korespondence V+W zrovna slavila velký úspěch v Bruselu. Po evropském centru rozprostřel Mikulášek stan znovu v Divadle v Dlouhé, kde nastudoval Lásku a peníze Brita Dennise Kellyho.
Zvláštní partitura. Herecký oktet ji spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a s režisérem přečetli jako příběh o jednom každém z nás.
Z autorových čtrnácti dramat (od roku 2002) se některá uplatnila už v tuctu evropských zemí, v USA a Kanadě. U nás Usáma je hrdina a Debris. Osm aktérů se v inscenaci Láska a peníze ocitá v rolích šéfů obojího pohlaví, uchazečů o místo, podváděných manželek, sexisticky sebestředných samců, harašivých samic, do našich dnů se na první pohled takřka nehodících starostlivých matek a otců. Procházejí prostředími, která jsou každodenně i našimi plácky pro seberealizaci.
V Kellyho textu dráždí stereotypní vzorce chování. Mikulášek je ještě vystupňoval. Divákův pocit je opozice, odpor proti způsobu jednání postav. Než si uvědomí, že gesta, fráze, floskule a celé postupy komunikace důvěrně zná, že ho obklopují doma, na pracovišti, v obřadních síních…
Inscenace se stává pandánem Justova Velkého slovníku floskulí. V něm autor odhaluje slova a věty bez obsahu, prázdné a nesrozumitelné ptydepe českých politiků a úředníků. Mikulášek s Kellym stejně nemilosrdně objevují návyk, povrchnost, stereotyp u všech, kdo se potkáváme.
Už dávno se přenesly takové vzorce jednání a prázdná konverzace z obrazovek a jiných oblbovacích médií do života. Lidé jen žvaní, neposlouchají se, pídí se po nepodstatných detailech a upřesněních. Vytratil se cit, emoce, prožitek, opravdovost. Ta slova existují jen ve fetišizovaných verzích – v inscenaci potvrzených závěrečnými kýčovitě blikajícími rudými srdíčky.
Osobnější postoje zaujímají v odpudivém příběhu Klára SedláčkováOltová, Helena Dvořáková, Magdalena Zimová aMarie Turková. Jejich mužské protějšky (Miloslav König, Jan Vondráček, Miroslav Hanuš a Jan Meduna) si od figur zatím drží odstup.

Ceny vstupenek

Počet prodávaných míst: 481
Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 320 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 250 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: zdarma (pro vozíčkáře a jejich doprovod je k dispozici 12 míst na balkoně, nosnost plošiny 200 kg)