Recenze
Kabaret na pokračování v Dlouhé
(Jana Machalická, Lidové noviny)
Básníka a muzikanta - dva muže, kteří se nikdy nemohli potkat, dal dohromady režisér Jan Borna ve své nové inscenaci, kterou uvádí Divadlo v Dlouhé.
Borna tak navazuje na svůj někdejší Kabaret Vian - Cami, který v Dlouhé nastudovali před šesti lety. Tentokrát však zvolil spojení, které na první pohled vypadá originálně a možná i docela odvážně. Divadelní hry, či spíše minikomedie, skeče, verše či sentence francouzského básníka Jacquesa Préverta propojil s písničkami tragicky zemřelého brněnského skladatele Jiřího Bulise, který byl od 70. let minulého století svázán s Divadlem na provázku.
V novém kabaretu se opět zabydlela stejná sestava jako před lety. V jejím čele stojí Jan Vondráček, ale jde tu opět o herectví kolektivní, vzájemně se inspirující. Dalším předpokladem pro zvolený žánr, který tato část souboru vyplňuje, je muzikálnost a schopnost rozvíjet dál vlastní styl. Ten je kdysi dovedl k vlastnímu divadlu v Dejvicích a je překvapivé, že si stále ještě udržuje osobitost a invenci. Bornovo umělé spojení však zafungovalo dobře, žádné násilné švy se v inscenaci nerozevírají a dodržuje se čistá forma zdůrazňující absurditu a nadsázku. Tato pozitiva se jistě odvíjejí i od toho, že Bulisova hudba samozřejmě nebyla použita jen jako pouhý tmel, ale za pomoci herců se rozžila vlastním dramatickým životem, v druhé polovině inscenace pak zcela ovládla pole. Jisté zádrhele vznikaly, pokud jde o parodický televizní rámec, který režie zvolila pro Prévertova mikrodramata. Prezentují se zde jako romantické telenovely s veškerou výbavou, což místy působilo jako poněkud dětinská zábava. Ozvláštňování televizním médiem se tu se střídavým úspěchem rozvíjí i dál a ve vztahu k oběma autorům vcelku nezávisle (například lehce křečovitá parodie teleshoppingu, v níž nejlépe vychází holá lebka moderátora Horsta Fuchse).
Jinak Borna pro Prévertovy texty (Roura k rouře pasuje, Příchody a odchody a další) zvolil poetiku různě odstupňované grotesky. Ta příjemně koresponduje s nonsensovým humorem autora: v Rouře herci udržují jemný ironizující odstup, zatímco v Příchodech nabývají vrchu uvolněné, až dryáčnicky rozehrávané kreace, využití loutek podtrhuje neobvyklou dávku černého humoru.
Kabaret se odehrává v divadelní kavárně čili v improvizovaném divadelním prostoru a Jan Borna s ním umí nápaditě zacházet a využít jeho nepravidelností. Scény za létacími prosklenými dveřmi, různě nasvícené či zahalené v "oblaku mlhy" představují jakési drobné dramatické pándány či hravé dovětky a ilustrace k Bulisovým teskným šansonům, které tak trochu žijí samostatným životem. Tyto miniatury jsou zábavné, poetické i fantaskní, nejen zde v téměř titěrných etudách, ale i v předchozím dění zaujme Pavel Tesař. Z dam zase Ivana Lokajová a Lenka Veliká. Kabaret Vian - Cami se jevil jako téměř marnotratně pestrá inscenace rozvíjející se s obdivuhodnou lehkostí v několika vrstvách ironie a grotesky. Při zhlédnutí Kabaretu Prévert - Bulis se možná nezopakuje předchozí okouzlení, ale v žádném případě na něj nelze pohlížet jako na nudného příbuzného. Popravdě řečeno, Prévert zůstává básníkem a surrealistou a jeho skeče nenabízejí tak košatý slovní humor a divadelní inspiraci jako mikrokomedie Pierra Henriho Camiho. Jan Borna nejspíš svůj nápad využil v nejvyšší možné míře a ten, kdo nebude chtít za každou cenu srovnávat, si na své určitě přijde.
Příjemná kabaretní koláž
(Saša Hrbotický, Hospodářské noviny)
Divadlo v Dlouhé uvedlo v komorním foyer premiéru Kabaretu Prévert - Bulis, a pokusilo se tak navázat na umělecký i divácký úspěch předcházejících kabaretů Richard Weiner a Vian - Cami.
Barvité literárně-dramaticko-hudební pásmo v režii Jana Borny vrací nepietním způsobem do našeho současného kulturního kontextu jak velkou osobnost francouzské poezie 20. století Jacquesa Préverta (1900 - 1977), tak tragicky zemřelého brněnského skladatele, autora scénické a filmové hudby i tvůrce desítek nádherných písní Jiřího Bulise (1946 - 1993).
Režisér Jan Borna v Dlouhé už tradičně spolupracuje s výraznými individualitami bývalých členů Dejvického divadla, kteří vedle činohry se stejným gustem ovládají také pantomimu, zpěv, hru na rozličné hudební nástroje či vedení loutek. Navíc herci se v Bornových představeních s gustem stávají spoluinscenátory - všeuměl Jan Vondráček je pod novým kabaretem podepsán jako spolutvůrce kvalitního hudebního nastudování a aranžmá.
V Kabaretu Prévert - Bulis se nápaditě využívá specifických prostor foyer. Hraje se na provizorním jevišťátku, na dlouhém molu umístěném mezi kavárenskými stolky, a dokonce i za prosklenými lítačkami.
Prolnutí tvorby dvou uměleckých gigantů, básníka a dramatika Préverta a skladatele Bulise, sice tvoří citelně rozvolněnější celek, než tomu bylo u Kabaretu Vian - Cami, a také aktualizačních zapojení televizních dotáček je zbytečně mnoho, přesto celek přináší takový náklad duchaplné zábavy, o jakém si upocení televizní baviči mohou nechat leda zdát.
Zpočátku zabírá větší prostor dramatická tvorba Prévertova, druhá půle večera pak vyznívá především jako hold Jiřímu Bulisovi. Prévert-básník je u nás znám poměrně dobře (dá-li se to dnes ještě o básnících tvrdit), zato jeho zpola surrealistické, zpola absurdní skeče jsou pro českého diváka příjemným objevem. Platí to především o hříčce "Roura k rouře sedá aneb Vzorně svorná rodina", jejíž první verze vznikla již v roce 1934.
Bizarní skrumáž zřetězených milostných vztahů mezi Kašparem Adolfem a jeho chůvou, paní Matyldou a jejím synem či plukovníkem Desgameslayem a vzdáleným synovcem Claudinetem se v Dlouhé dočkala skutečně excelentního ztvárnění. Martin Veliký, Ivana Lokajová, Pavel Tesař, Čeněk Koliáš a všichni další jsou naladěni na společnou parodickou strunu, takže pohrát si s Prévertovým černohumorným zadáním jim přináší stejnou radost jako divákům.
Drastickou, nikoliv vulgární komikou oplývá následující skeč V rodině, v němž oddaná milovnice telenovel dokáže u domácího stolu shovívavě pokárat svého potomka-bratrovraha i bezhlavé, leč pohybující se tělo jeho oběti. Ke slovu se však dostane i Prévertova poezie nebo smutná pohádka o antilopách v jemně dramatizovaném ztvárnění.
Melodicky nosné písničky Jiřího Bulise s jeho vlastními texty i s texty Seiferta, Morgensterna či Jesenina se již před pár lety staly náplní Proklatce v brněnském HaDivadle. Ve srovnání s tímto nostalgickým představením vkládají herci Divadla v Dlouhé do interpretace více dryáčnického humoru a zemitosti, jejich zpěv často provázejí hravé herecké akce, které písním dodávají nečekané pointy.
Zaposloucháte-li se do Bulisových šansonů v jiskřivém podání Kateřiny Jirčíkové a Lenky Veliké, spustí-li Martin Veliký bohatýrsky silácké "Slyšíš letět saně" na slova Sergeje Jesenina nebo zazpívá-li kvartet Veliký - Tesař - Matejka - Vondráček "Na ploše ledové víří/ vousatí dědové čtyři", lze jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč u nás není Bulisova tvorba známější a více doceněná. Snad by zdařilá inscenace Divadla v Dlouhé mohla napomoci kýžené změně.
V této bláznivé době při mně stůj
(Jiří P. Kříž, Právo)
Divadlo v Dlouhé oslavilo s Prévertem, Bulisem a Kroupou brněnskou bohému
Kabaret Prévert - Bulis v Divadle v Dlouhé vybízí k mnoha kritickým superlativům. Dělný kolektiv soustředěný kolem režiséra Jana Borny ve foyer před Kroužkovou kavárnou, která stejně jako divadlo vstala z mrtvých po povodni, má pro kabarety slušnou průpravu. Už z časů před potopou drží se v repertoáru skoro celou pětiletku Kabaret Vian - Cami. Borna strávil v HaDivadle necelé čtyři roky, přesto načichl nepoddajnou, podmanivou atmosférou divadelního Brna 70. a 80. let. Dost času, aby podlehl kouzlu Jiřího Bulise i velkého bohéma Adolfa Kroupy, vedle Jiřího Konůpka kongeniálního překladatele posledního pařížského proklatce a surrealisty Jacqua Préverta. Moc chválím fakt, že pro Kabaret Prévert - Bulis sáhli inscenátoři právě po Kroupových převodech. Ty pozdější, z per a psacích strojů koryfejů Svazu českých spisovatelů, Kroupu stejně jenom napodobovaly. Navíc je velký Adolf, milovník vína a samosebou i Francie, jedním z tvůrců brněnského kulturního vzmachu konce 60. let. Tehdejší program Domu umění, jehož byl ředitelem, záviděly Brnu všechny ostatní galerie ve zbytku ČSSR. Jeho prostory nabídl i Huse na provázku, která v něm zakotvila na dvě desetiletí... Kroupa se znal s francouzskými avantgardisty osobně a dělat Préverta bez něho je asi totéž jako vydávat Robinsona Jefferse bez Kamila Bednáře. Borna s autorem výpravy Jaroslavem Milfajtem, s hudebními aranžéristy Milanem Potočkem a Janem Vondráčkem stvořili další kabaretní zázrak. Nic na tom nemění, že se poučili i u surreálných kabaretů Davida Drábka a zapojili do celku filmové dotáčky a vyprázdněné televizní skeče a reklamy. Jejich nabídka CD a DVD Zvuky těla je originální a již jsem si je na uvedeném telefonním čísle objednal v určeném limitu, za který obdržím navíc balení pravé instantní hrachové polévky pro základ vlastní kolekce libých zvuků. Prévertova scénická poezie (Roura k rouře aneb Vzorně svorná rodina, Příchody a odchody, Výjev ze života antilop aj.) jsou gurmánskou specialitou večera. Songy a balady Jiřího Bulise říznuté moravsko-rusko-židovskými harmoniemi zní poprvé na scéně bez sentimentality, která po jeho tragickém odchodu (mikrospánek za volantem na silnici před Olomoucí) obestírá ty, kteří ho znali z dnes již bohužel neexistujících kaváren U Očků nebo Kolbaba, včetně Vladimíra Morávka, zbožňujícího stejně jako já Bulisův Nekonečný valčík nebo šanson V této bláznivé době při mně stůj (Anděl radosti).
