1. Úvod
2. Repertoár
3. Furianti jako český Gogol

Rozhovor s J. Bornou a M. Hanušem

Druhou premiérou letošní 15. sezony jsou Stroupežnického Naši furianti v režii Jana Borny. Pro někoho možná poněkud překvapivá volba titulu...

J. B. Mám tuto hru velmi rád už léta letoucí a jsem přesvědčen, že to vůbec není hra romantická, přestože jsem ji viděl vždycky v nějaké pseudoromantické poloze. Čekal jsem, až náš soubor zestárne a dozraje do Stroupežnického postav, což se právě stalo. Najednou se mi v souboru objevily hlavní figury, bez nichž by to nešlo. Na Furianty člověk musí mít soubor, v němž je Dubský, Bušek, Bláha, Habršperk... Zajímá mě, jestli se nám povede udělat Furianty tak, jak je napsal chlap, který si ustřelil obličej. Naši furianti jsou považováni za základ českého realismu, ale kdykoliv jsem je viděl, byl to poetický obrázek z české vesnice s lidovými kroji, písněmi a tanci. Přitom premiéra byla skandální a zneklidňující. Jak se všichni bouřili! Jak se cítili dotčeni! Od začátku mě těšila představa, že se je pokusíme odromantizovat. Ani jsem si neuměl představit, k jaké míře odromantizování časem dospějeme, neboť, když se po této cestě důsledně vyrazí, dojde se k překvapivým významům. Naší snahou je tedy zkusit odromantizovat tuto podivnou hru, která kdysi dávno vyvolala pozdvižení a stala se událostí, jež otevřela celý nový směr v českém divadle.

V tvůrčím týmu Furiantů jsou kromě režiséra uvedeni dva režijní spolupracovníci – Miroslav Hanuš a Jan Vondráček, jak vaše spolupráce vlastně vypadá?

J. B. Samotného mě překvapilo, jak už mám málo sil. Fakt je, že Furianti jsou veliká hra. Mirek Hanuš, Honza Vondráček a vlastně všichni mi ohromně pomáhají tím, že to vzali za své, a já režíruji tak trochu už in memoriam. Snad jsem je navedl na nějaké základní vidění věci a oni v něm už došli daleko dál než já. Honza Vondráček se věnuje hereckém obsahu věci a je mi v　tom konzultantem a pomocníkem. Mirek Hanuš dělá především drobnou, detailní režijní práci, ten pomalý každodenní postup milimetr po milimetru. S Mirkem probírám, kam by celá inscenace měla jít, a on to pak překvapivě udělá líp, než jsem si uměl představit. Nejlíp by naši spolupráci vystihovalo dělení funkcí, které se používá v Rusku - postanovščik a režisjor. V češtině pro to není adekvátní výraz. Postanovščik je ten, kterého jednou za čas přivezou na zkoušku, on načrtne tlusté čáry a ten druhý to oddře.

M. H. Je to pro mě docela těžký úkol. Jako režisér jsem už udělal přes dvacet inscenací. Ale záměrně v　jiných divadlech, a také jsem v　nich mimo nouzové situace nehrál. Jenže ve Furiantech hraju Buška a současně mne Honza požádal o asistenci. Tak jsem nejdřív převzal technický servis - sestavování fermanů, svícení a další věci, které režiséra strašně a do jisté míry zbytečně vysilují. Pak ovšem Honza Borna onemocněl, tak jsem ho musel na určitý čas zastoupit a začít režírovat. A v　tu chvíli jsem musel nahodit ten druhý – režisérský - motor. Když chcete režírovat, musíte mít vizi a za ní jít. A to už není věcí jen rozumu, ale především pocitů, vůní, emocí, vášní… Jenomže mějte dva (až tři) stejnou vizi a hlavně stejnou představu, jak tu vizi zrealizovat. I když o tom debatujete třeba sto let, tváří v　tvář jevišti a hercům jste prostě dvě (až tři) individuality. Jak jednou svůj režisérský motor rozjedete, těžko se brzdí, když se zkoušení řítí vpřed. A to je právě to obtížné. To přelézání z　pozice do pozice. Protože můj úkol je Honzíkovi pomoci s　realizací jeho inscenace, ale to mohu jen tak, že se do toho plně vložím. Je to něco jako režisérská Chytrá horákyně. Buď nahý, ale oblečený. Režíruj, ale nerežíruj. Na druhou stranu, je to moc příjemné dobrodružství. Směr, který Honza vyhlásil, zní: Stroupežnický je český Gogol. Když se na Furianty díváte důsledně z　tohoto úhlu pohledu, zjišťujete, že to není „režijní výklad“, ale naopak, že to je jednoduše pochopení autora. A pak jdete repliku za replikou a jen čubrníte, jak je ta hra moderní. A zábavná. Gogolovská groteska je žánr, v němž se pohybujeme, a zpestřujeme ho dalšími momenty, které přináší třeba Milan Potoček. Ten k mému úžasu napsal janáčkovské čtyřhlasé sbory, které do celku vnášejí zvláštní kontrapunktickou rovinu. Takže jsem do sebe nasál Bornu, Stroupežnického, Potočka… a jedu. A jenom žádám Honzíka, aby mě zastavil, kdybych to ukradl příliš do svých rukou.

J. B. Já jsem úplně šťastný, nerežíroval bych to líp. Shodneme se na směru, který nás baví, a Mirek umí mluvit s herci, umí jim vysvětlit naši představu s pomocí jejich zkušenosti. Trochu mi to připomíná doby, kdy jsem učil na škole s Janou Březinovou. Já jsem nahodil inscenaci tlustými čarami a ona to celé vypiplala. To bylo úžasné. Podstatné je, že Mirek má důvěru souboru. Že ho herci berou jako svého režijního partnera, obracejí se na něj.

M. H. Ale když chtějí uvolnit ze zkoušky, tak místo mně volají tobě.

J. B. No jistě, pochopili, kde je slabší článek.

Zmínili jste se o hudbě, která v inscenaci zazní...

J. B. Hudba je původní, kromě jedné převzaté lidové písně ji napsal Milan Potoček. Texty jsme vybrali z několika sbírek lidových písní - od K. J. Erbena, Ladislava Čelakovského a Jana Jeníka z Bratřic, další pramen jsou pak lidové texty Miroslava Hanuše.

M. H. Jednu píseň jsme nenašli, a protože jedna z mých profesí je dnes textování, pokusil jsem se ji napsat. Jsem textař do divadla, píšu pro konkrétní tvar, pro konkrétní inscenaci.

J. B. Divák myslím nerozezná, co je Erben a co je Hanuš.

S Janem Bornou a Miroslavem Hanušem hovořila Karola Štěpánová