Divadlo v Dlouhé, Dlouhá 727/39, 110 00 Praha 1

Od 17. 5. 2021 je pokladna otevřena ve všední dny od 12 do 19 hod. a 2 hodiny před začátkem představení, pokud se hraje o víkendu či ve svátek.

NOVINKY DO VAŠEHO E-MAILU

Petr Skoumal

Petr Skoumal

(7. března 1938 Praha – 28. září 2014 Praha)

Petr Skoumal spolupracoval mnoho let s Hanou Burešovou, jako autor scénické hudby se podílel na jejích inscenacích na Kladně (Mojžíš), v Labyrintu (Boucharón / Já mám příjem!, Vražda v katedrále) i v Divadle v Dlouhé (Konec masopustu, Létavý lékař, Lhář, Faidra).

Byl hlavní postavou inscenace Jana Borny Kdyby prase mělo křídla, která vznikla podle stejnojmenného Skoumalova alba i recitálu a stala se v roce 1996 prvním původním titulem nově založeného Divadla v Dlouhé. Za tímto sledem volně navazujících hravých klipů a výstupů, v nichž kromě Skoumala účinkovali kmenoví herci divadla, například Jan Vondráček či Miroslav Hanuš, chodilo několik generací diváků. Derniéru měla inscenace až v březnu 2013, do té doby ji v 288 reprízách vidělo přes 120 tisíc dětských diváků.

Petr Skoumal zemřel 28. září 2014 v nemocnici ve Střešovicích. Inscenace Jana Borny a Miroslava Hanuše S úsměvy idiotů se stala vzpomínkou na všechna krásná léta strávená společně na jevišti Divadla v Dlouhé.

 

Dětství, studium, začátky...

Petr Skoumal se v Praze narodil v březnu 1938 předním tuzemským překladatelům z angličtiny Haně a Aloysovi Skoumalovým. Protože matka byla židovského původu, oba rodiče za protektorátu skončili ve sběrném táboře v Rakousku. Matce v koncentračních táborech zahynula celá rodina.

Po válce se Skoumalovi na čtyři roky odstěhovali do Londýna, kde se Aloys Skoumal stal československým kulturním atašé. Po komunistickém puči se ale s rodinou vrátil zpět do Československa, kde se opět živil překládáním.

Už jako dítě hrál Petr Skoumal ve filmu a zpíval ve sboru Schola kantorum, zároveň se ale učil písně Voskovce a Wericha. Hudební vzdělání získal na pražské konzervatoři, kde studoval dirigování, později coby sbormistr absolvoval na brněnské JAMU. Právě v Brně začal zkraje šedesátých let skládat scénickou hudbu a písně pro poetické večery tamního Divadla X, v němž dokonce jednu inscenaci sám režíroval. Především se ale pravidelně vídal s brněnskými divadelníky či básníky od Jana Skácela přes Radima Vašinku až po Milana Uhdeho. Rok bydlel i u básníka Oldřicha Mikuláška, s nímž se úzce spřátelil.

V Činoherním klubu

Po krátkém období, kdy skládal hudbu pro Československý rozhlas, pak Skoumal roku 1966 nastoupil do Činoherního klubu. „Největší potíž mi na divadle dělalo, že se věci opakují. Něco se nazkouší a pak se to stokrát hraje víceméně v nezměněné podobě. Princip toho opakování nenávidím. Snažil jsem se v jakékoli sestavě do toho vnášet něco, co to opakování naruší,”“ vzpomínal skladatel, který ve svých představeních v Divadle v Dlouhé pravidelně zval děti na pódium do improvizovaných scén.

Právě v Činoherním klubu vrcholí jeho spolupráce s Janem Vodňanským. Hráli spolu sice již dříve v Redutě, Ateliéru a Divadle hudby, ale vrcholem jejich společné tvorby byly scénické koláže parodických scének, básní a písniček právě v Činoherním klubu. První z nich vznikla v roce 1969 pod názvem S úsměvem idiota, o rok později pak následovaly Hurá na Bastilu a S úsměvem donkichota.

Zákaz činnosti

Některé z textů reagovaly na tehdejší politickou situaci (např. píseň Maršálové, byť vznikla ještě před srpnovou okupací), a proto se jejich autoři stali nepohodlnými. Dostali zákaz vystupování a z Činoherního klubu museli roku 1974 (v rámci čistek kvůli tzv. protisocialistické činnosti) odejít. Udání na ně otiskl i časopis Tvorba.

Sám Skoumal ale význam tehdejších politických alegorií v pozdějších letech vždy zlehčoval. „Štvalo mě, když si v nich lidé hledali hlavně politický výklad a přehlíželi to, že nás ta hra baví víc než politické souvislosti,“ říkal.

Po odchodu z divadla se oba věnovali znovu tvorbě pro děti, což v roce 1976, „rok po Helsinkách a rok před Chartou“, byla jediná možnost publikovat, jak říkal Vodňanský. Když jim záštitu na čas poskytla Sekce mladé hudby Svazu hudebníků, mohli opět krátce vystupovat, to ale definitivně skončilo roku 1981. Tehdy totiž krátce před sjezdem KSČ přišlo další udání a dvojice se dobrovolně rozhodla ukončit spolupráci. Na pódiu se znovu setkali až koncem osmdesátých let v pražském klubu Na Chmelnici.

Únik před realitou

Začátkem osmdesátých let se tedy jejich umělecké dráhy rozešly a od té doby se Skoumal plně věnoval samostatné tvorbě. I když jsou jeho skladby rozděleny na tvorbu pro děti a pro dospělé, hranice mezi nimi není nikdy ostrá a např. mnohé dětské písničky mají, díky jeho osobitému stylu, ohlas i u dospělých.

V osmé dekádě tak měl Skoumal čas, aby se mohl věnovat vlastní „vážné“ tvorbě. V ateliéru, jejž měl ve sklepě vily svého přítele v Břevnově, psal texty do šuplíku a sám je zhudebňoval s automatickými bicími a syntetizátory, později do kláves samploval dokonce i smyčcové nástroje. Tyto písně však znalo pouze publikum jeho domácích či utajených koncertů, než je začali hrát Michal Prokop či Vladimír Mišík.

„Byl jsem zalezlý ve studiu, kde se mi líbilo být sám, být trochu mimo reálný svět, který tehdy nebyl zrovna vábný. Sdíleli jsme podobné pocity s přáteli a kolegy. Do značné míry to byl únik před realitou, nikdo totiž nepočítal s tím, že se poměry v dohledné době změní,“ vysvětloval Skoumal.

Devadesátá léta

Nahrávky, které hudebník zaznamenával na kotoučový magnetofon, se zprvu šířily samizdatem na kazetách, oficiálně vyšlo první LP pod názvem ...se nezblázni teprve roku 1989. Tentýž rok také Skoumal v Brně poprvé zahrál jednu ze svých nejslavnějších písní o tom, jak „starej pán sedí a poslouchá jazz“.

V reakci na potlačení demonstrace na Václavském náměstí také Skoumal v roce 1989 složil píseň Svatý Václave, která zazněla i v inscenaci Záviš z Falkenštejna, již mělo v repertoáru Divadlo na Vinohradech. „Nepsal jsem ji pro divadlo, měl jsem ji doma a donesl ji režisérovi Janu Kačerovi, že by tam mohla znít. Byla to jedna z možností, jak to všechno ze sebe trošku dostat ven“, říkal Skoumal o skladbě, kterou pak v revoluční euforii Divadlo na Vinohradech hrálo každý večer.

Poločas rozpadu

Roku 1990 skladatel vydal druhé LP nazvané Poločas rozpadu, brzy poté se oba tituly v rozšířené podobě objevily už i na CD. V sólové dráze ale Skoumal pokračoval i v dalších letech, výrazně například albem Černé ovce, jehož texty pomáhali zhudebnit Michal Prokop či houslista Jan Hrubý. Naposledy hudebník roku 2006 vydal album Nebo cibule, na němž jako jediný host účinkoval opět Hrubý.

Skoumal složil hudbu patrně k více než dvěma stovkám divadelních a televizních inscenací a také k mnoha filmům (např. Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Nejistá sezóna, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Indiánské léto). Nezapomenutelná je i jeho hudba k večerníčkům (Maxipes Fík, Bob a Bobek, A je to!). Psal hudbu i mnoha dalším zpěvákům a muzikantům.

Hudební impulsy

Na klavír se Skoumal už v dětství učil hrát Mozarta, Bacha nebo Chopina, u klasické hudby zůstal i při studiích na konzervatoři. Už tehdy ale poslouchal také Willise Connovera, jenž na rádiu Hlas Ameriky uváděl jazz. „Nabíjelo mě to radostí a obdivem k tomu, jak dobře ti lidi hrajou. Sám jsem jazz nikdy nehrál. Schází mi něco, co je k tomu potřeba a nedá se to naučit,”“ vzpomínal Skoumal.

Největším impulzem k tomu, aby se věnoval popové hudbě, mu prý roku 1985 byl výjezd na koncert Dire Straits v Budapešti. „Když už jsem nevynikl v té klasice, hledal jsem nějakou jinou pořádnou životní náplň. Něco dlouhodobého. Tou náplní se staly písničky,“ vysvětloval.

V Divadle v Dlouhé

Už v devadesátých letech se Skoumal vrátil opět k tvorbě pro děti, a to zejména hravým albem Kdyby prase mělo křídla, na němž zhudebnil texty Jana Vodňanského, Emanuela Frynty a také Pavla Šruta, kterého kdysi k divadlu přivedl svými kabaretními představeními. Písně z tehdejší desky měly takovou odezvu, že podle nich (i stejnojmenného Skoumalova recitálu) vzniklav roce 1996 inscenace Jana Borny v Divadle v Dlouhé.

Za tímto sledem volně navazujících hravých klipů a výstupů, v nichž kromě Skoumala účinkovali kmenoví herci divadla, například Jan Vondráček či Miroslav Hanuš, chodilo několik generací diváků. Derniéru měla inscenace až v březnu 2013, do té doby ji vidělo přes 120 tisíc dětských diváků.

Petr Skoumal spolupracoval mnoho let také s Hanou Burešovou, jako autor scénické hudby se podílel na jejích inscenacích na Kladně (Mojžíš), v Labyrintu (Boucharón / Já mám příjem!, Vražda v katedrále) i v Divadle v Dlouhé (Konec masopustu, Létavý lékař, Lhář, Faidra).