Recenze
Eva Andrejčáková, SME
Spôsobí nová slovenská hra morálnu ujmu mládeži? Dozviete sa v českom divadle.
Slovenská sekcia hercov v pražskom Divadle v Dlouhé už niekoľko rokov inscenuje hry alebo adaptácie kníh súčasných slovenských autorov. Robí to formou takzvaných scénických náčrtov, no ani v jednom prípade nejde o nudné čítanie z papiera. Naopak, sú to výzvy na netradičné divadelné uchopenie textu.
Hoci financie stačia vždy iba na zopár repríz, tituly úspešne prenikajú do divadelnej histórie. Najnovším je Problém Zuzy Ferenczovej - hra s pôvodným názvom Vyskočiť z kože.
Len mimochodom: porota slovenskej súťaže hier pre mladých divákov Artúr 2011 označila tento text za najlepší, no cenu nedostal - vraj by u mládeže mohol vyvolať nežiaduce reakcie. Úbohosť.
Pozrime sa na javisko. Zoznámime sa s režisérom Karlom Králom, ktorý publikum v kaviarni divadla ladí, uvádza do obrazu. Dáva kolovať kľúčové rekvizity, vyrobené z pravých gumových macíkov, lebo ľudia v zadných radoch ich zrejme počas predstavenia neidentifikujú. Potom predstaví tím, scénu aj svoje tvorivé motívy. Divák sa ani nenazdá a je v tom.
Tak ako ona, šestnástka. Mám problém - povie zdrvujúco a díva sa neprítomne do diaľky. Presiahol ju. Nepomáhajú rodičia ani lekár, neúspešne sa o to pokúšajú staré kamarátky aj nový známy z vedľajšej triedy. Jediné riešenie je konečné. Otázka znie, ktorá smrť je najlepšia. K nej sa potom pridružujú ďalšie: Je niečo po nej? Ako to tam vyzerá? A obliecť si na cestu džínsy či obuť opätky?
Hra vťahuje diváka od prvého momentu svojou ukrutnosťou a zároveň oslobodzujúcim humorom. Stávame sa súčasťou závažných udalostí života adolescentov. Mnohí z nich majú všetko, čo chcú, dobre vedia, čo od dospelých žiadať, aby mohli v pohodlí do sýtosti vegetovať. A všetci túžia po láske.
Príbeh o nenarodenom dieťati otvára citlivé otázky. Je vybudovaný na iskrivých dialógoch a hutných situáciách. Autorke sa podarilo vehementne odchytiť jazyk mládeže a povýšiť ho na komunikačnú úroveň hodnú divadelného diváka bez ohľadu na vek a skúsenosti.
Hra sa uvádza ako komiksový scénický náčrt alebo bábková činohra, čo z hľadiska inscenačnej kvality a invencie znamená v tomto prípade viac než dosť. Pôvodom bábkoherci sa objavujú po boku svojich bábkových miniatúr. Takáto forma hyperboly posilňuje divácke emócie a ako metafora detstva verzus dospelosti v kombinácii s ľudskými predsudkami pôsobí až dojímavo. Civilné herectvo s nábojom mierneho zveličovania robí hru napínavou.
Dômyselne zostavená scéna je jednoduchá - za otvormi paravánu sa ako v komiksových okienkach objavujú bábky aj ich živí dvojníci. Scénické čaro podčiarkujú detaily, ktoré priznávajú techniku vodenia bábok či motorickú prácu s rekvizitami.
Režisér necháva dokonca hrať aj papierový scenár, čím vtipne a s nadhľadom odkazuje na formálny status inscenácie. Paradoxne tým posúva scénické čítanie na úroveň plnohodnotného divadelného zážitku.
------------------------------------
Pripadám ti povrchná?, ptá se zneklidněně jedna středoškolačka druhé, když jí naznačuje, že už vystřídala dost intimních partnerů. Říká to v jazykovém originále při scénickém čtení hry Zuzy Ferenczové Problém, kterou se „slovenskou sekcí“ Divadla v Dlouhé připravil šéfredaktor SADu Karel Král. S výtvarnicí Silvií Gajdošíkovou vytvořili uvěřitelný, poněkud pustý prostor soudobého sídliště, který zabydleli herci a občas i jejich marionetoví dvojníci. Nešťastná šestnáctiletá dívka (Magdalena Zimová) řeší svůj problém: náhlé a nechtěné těhotenství. Radit i pomoci se jí snaží chlapec (Martin Matejka), který sám – prý podle matčiných slov – tak tak že nezemřel dřív, než se narodil, i dvě razantnější „kámošky“ (Peter Varga a Martin Veliký; oba pánové si ještě zahrají pár drobných chlapských epizod). Posmutnělá křehkost, maskovaná drsnějším vtipkováním, přesně odposlechnutý a autorskou invencí povýšený slovník teenagerů, nasazení herců i hravý jevištní tvar, to všechno zajistilo pozitivní divadelně-literární zážitek ve foyeru divadla. Text vyšel nedávno v revui Svět a divadlo (2011/4).
(Jan Kerbr, Divadelní noviny)
(Veronika Steffanová, Student point.cz)
Je veľký ako najväčší panelák uprostred najväčšieho sídliska na svete. V skutečnosti nie je ani taký velký. Možno je eště menší jako vybitý zub.
Nebojte, zbytek článku bude česky, i když i nadále budeme mluvit o slovenské hře a jejím ztvárnění v Divadle v Dlouhé. Problém od Zuzy Ferenczové tak navazuje na řadu scénických čtení, které pořádá slovenská sekce Divadla v Dlouhé.
Na začátku příběhu máme dívku, která má PROBLÉM. Je jí šestnáct a jak už z úvodního popisu mnozí tuší, trápí ji drobek rostoucí v jejím břiše. Prostě je v tom. Po takovém zjištění v tomhle věku zákonitě musí přijít otázka: Jít, či nejít na potrat? Nebo si dokonce sáhnout na vlastní život? Kto mi povie, čo mám robiť. Teraz, keď je to NAOZAJ DÔLEŽITÉ.
Už jsem poznamenala, že jde o scénické čtení, tedy divadelní skicu, ve které herci mají text před sebou v papírech, ale jinak hrají jako v běžné inscenaci určené pro hlavní sál. Tentokrát se navíc jako koření přidávají speciální rekvizity, tedy konkrétně loutky. Nepředstavujte si ale klasické divadlo s marionetami. Herci se neskrývají za scénou, ale jejich výstupy loutky pouze doplňují a poskytují tak další výrazový prostředek. Chvíli vidíme jen loutku, pak zase herce a za okamžik jsou na scéně oba.
Loutky navíc umožnily daleko pestřejší pojetí hry i se zachováním nízkých nákladů. Postavičky mají barevné vlasy, které zároveň tvoří most mezi nimi a herci, protože ti mají zase na hlavě příšerné stejně barevné paruky. Obzvláště jindy holohlavému Matejkovi jeho žlutý gejzír dává neobvyklou až komiksovou podobu.
Mimochodem komiks zvolil do názvu i režisér, který podle vlastních slov nemá rád výraz scénické čtení. Proto Problém nazývá komiksovým scénickým náčrtem a loutkovou činohrou. Atmosféra komiksu prostupuje celou inscenací. Kouří se papírové cigarety, zvrací se komiksová bublina s gumovým medvídkem a děj rámují různá okénka loutkového divadla.
Na závěr bych ráda upozornila na jazyk. Asi jste si všimli, že se hraje ve slovenštině. Jazyk našich sousedů je podle mě daleko melodičtější a poetičtější, takže už jen z toho důvodu má u mě plus každý počin slovenské sekce Divadla v Dlouhé. Tady je navíc stylizován do mluvy náctiletých (rozuměj archetypu náctiletých, nikdo netvrdí, že tak skutečně mluví). Zazní tak pro mě úplně nová slova s naprosto osobitým kouzlem: debilček (mobil), pecka žúr (skvělá pařba), tetovačka (tetování) nebo třeba mackobrumkovia (oslovení skupiny přátel).
Nakonec ještě malé upozornění. Scénická čtení bohužel nemají dlouhou životnost, přesto že se hrají v Dlouhé ulici. Nejbližší reprízy se chystají na 10. února a 4. března, takže raději využijte dosud volných lístků, další příležitost už nemusí přijít.
Závěrečné hodnocení: Dílo se zcela specifickou poetikou vystavěnou na drobných detailech, kterou podtrhuje melodický jazyk našich slovenských sousedů. Při tom zpracovává vážné téma, o kterém asi někdy přemýšlel každý z nás (z holek určitě).
Hodnocení redakce: Další z fajn scénických čtení slovenské sekce Divadla v Dlouhé, které se vždy vyznačují příjemnou atmosférou, nadšením i hravostí všech zúčastněných a především pak také zajímavým textem. Ačkoli Problém nepatří k těm nejveselejším hrám, humor je v inscenaci přítomen. K. Král tedy opět zabodoval a to nejen svým úvodníkem před začátkem. Když k tomu všemu připočteme vtipné scénické řešení, nic moc nechybí. Snad jen to, že by bylo zajímavé, kdyby tato parta konečně vytvořila i regulérní inscenaci… (Jiří Landa)
Šílená story s šestnáctiletými slečnami
Kdyby Sarah Kane napsala komedii, byl by to Problém; neuměla to, napsala ji proto Zuza Ferenczová
(Jiří P. Kříž, Právo)
Inscenace a scénická čtení Slovenského národního divadla v Dlouhé, připomínám pro méně zasvěcené, že ansámbl tvoří národnostní menšina Slováků v pražském Divadle v Dlouhé, jsou znamenité. Vyrukovali nejnověji s „komiksovým scénickým náčrtem & loutkovou činohrou“ Problém Zuzy Ferenczové.
Režijně v klubu Divadla v Dlouhé Problém načrtl s oním zapeklitě spletitým prostorem dokonale obeznámený, proto ho důvěrně ovládající Karel Král, šéfredaktor revue Svět a divadlo. Rozhodl se k odvážnému kroku: Problém hrát v původním slovenském znění a bez titulků.
Cestou z jináče
Ferenczové text patří k oněm stylisticky něžně dětským příběhům, jak je po vzoru Karla Poláčka (Bylo nás pět) oživili v Česku třeba Irena Dousková (Hrdý Budžes), na Slovensku pak bohatýr Ľubo Dobrovoda (Ja, malkáč) – také uvedený zatím jen slovenskou sekcí v Dlouhé.
Je dobře, že „drama s gymnaziálními slečnami, gumovými medvídky a problémem jako největší facka, jakou jste kdy dostali“, zůstalo ve slovenštině.
Ferenczová ho totiž napsala nepřeložitelným žargonem dnešních adolescentů – ještě není tak stará (*1977), aby si ho nepamatovala – se zkomoleninami počítačové angličtiny, s esemeskovými a facebookovými zkratkami a obraty, na které lidi nad pětatřicet hledí už jen bezmocně jako nevyléčitelní starci.
Problém řeší Dievča (Magdalena Zimová) s kamarádkami Kikou a Ikou (Martin Veliký a Peter Varga). Je ale o krok před nimi, protože otěhotnět v šestnácti se podařilo právě jí. A to je na picnutí. Ve správně feministickém „hladce – obrace“ je Chlapec (Martin Matejka) jako původce problému tak trochu na vedlejší koleji.
Král – mistr bublin
Samozřejmě se v Problému řeší – co s ním, kam s ním. Hříčka je to úsměvná, plná zoufalství i něhy. Pointu neprozradím, je překvapivá, ale lyričnost celku neoslabí. Náčrt provází slogan: Kdyby Sarah Kane napsala komedii, byl by to Problém.
Herci hrají s loutkami Silvie Gajdošíkové. Nejlépe Madla Zimová, protože do Prahy přišla z hradeckého Draku. Nízkorozpočtová inscenace – například scéna z lepenkových krabic s výřezy – je plná letadel, helikoptér, raket a sputniků. Tím chci naznačit, že plná oblačné poezie. Blívajz z želémedvídků a zvukové komiksové bubliny vyrobil režisér.
Ťažký život tínedžera a iné problémy
(Eva Kyselová, i-Divadelní noviny)
Zuza Ferenczová patrí k najúspešnejším slovenským dramatickým autorom a autorkám mladšej a mladej generácie. Jej tvorba (prípadne spolupráca s Antonom Medowitsom) sa stala už samozrejmou i keď stále veľmi biednou súčasťou repertoárov niektorých divadiel, prípadne sa jej texty uvádzajú i vo forme rôznych scénických čŕt alebo čítaní. A to nielen na Slovensku.
Slovenská sekcia Divadla v Dlouhé pripravila po úspešnom scénickom čítaní Ferenczovej a Medowitsovho textu Solitaire.sk v roku 2008 ďalšie – tentokrát už len Ferenzcovej samostatného textu Problém. Opät v réžii Karla Krála, s podtitulom (či žánrovým vymedzením?!) Komiksový scénický náčrt & loutková činohra. Priestor pre diskusiu o správnosti terminologického užitia prenechávam kompetentným (veď oni sa ozvú aj sami!). V súvislosti s dramatickým textom totiž nejde o nič viac ako naozaj výstižné pomenovanie toho, ako sa hra Problém prezentuje a v tom prípade nie je nad čím polemizovať.
Autorka v hre pracuje z motívom nechceného/náhodného tehotenstva — problému neplnoletej gymnazistky, ktorá si s ním akosi nevie rady. Svoje možnosti obmedzila na okruh pubertálnych spolužiačok Iky a Kiky, alebo mladíka, ktorého náhodne stretla na školskej chodbe. Sama neustále polemizuje s tým, že má 84 dní na to, aby mohla prípadne Problém dať odstrániť. Lenže dni sa krátia a ona chtiac-nechtiac s Problémom nadväzuje komunikáciu, uvedomuje si, že sa stal súčasťou jej života. Tak začne „konať“, premýšľa nad samovraždou ako najlepším riešením, túto možnosť intenzívne diskutuje s Ikou, Kikou a Chlapcom, s ktorým si začínajú byť bližší.
Skôr ako témou zaujme Ferenczovej text stránkou jazykovou, ktorá pomerne presne artikuluje súčasnú úroveň slovnej zásoby a ústnej komunikácie najmladších gerenácií. Nejde však o doslovný prepis a verné užitie pôvodnej rétoriky. Autorka citlivo narába so slovným aparátom a dokáže odhadnúť mieru slangu či vulgarity, ktorá dnešným teenagerom vychádza z úst, aby nepresiahla v texte podstatnejšiu časť pozornosti. To pomáha k vnímaniu hry nie ako prvoplánovo neslušnej, skôr je to milý výkričník nad stavom medziľudskej komunikácie, ktorá začína postrádať úprimnosť a otvorenosť oveľa viac ako ostatné formy konverzácie, napr. na sociálnych sietiach.
Ale i obsahová stránka odkazuje k tomu, kam speje premýšľanie súčasnej mládeže. Naplno však text vyznieva až pri scénickom spracovaní, ktoré mu dodá patričný náboj, miestami humor alebo vyvolá a otvorí isté polemiky.
Scénografka Silvia Gajdošíková vytvorila z rôzne naskladaných kartónových škatúľ konštrukciu akýchsi uzavretých celkov, ktorých vyrezané otvory fungujú buď ako obrazovky alebo ako komiksové okienka. Tie sa otvárajú a zatvárajú podľa toho, ktorá z postáv má práve svoj výstup. Toto riešenie pomáha i opticky eliminovať fakt, že herci text naozaj čítajú, no divák nie je vyrušený ich pohľadom do scenára alebo otáčaním stránok. Režijná a výtvarná koncepcia vychádza z prepojenia činohry a poetiky bábkového divadla, respektíve niektorých jej komponentov. Nejde o bábkové divadlo, skôr len o užitie malej marionety, ktorá vizuálne odkazuje k výzoru postáv. Konkrétna bábka — postava hry je súčasťou každého výstupu, fungovať môže v princípe zdvojenia identity pubertálnych hrdinov. Tí sú na jednej strane obyčajnými ľuďmi, ale súčasne sú „obeťami“ istého živoného trendu, s ktorým sa (ne)dobrovoľne stotožnia do pozície manipulovanej majority. Princípom nie je dokonalá bábkoherecká technika – herci text len čítajú a s bábkou pracujú iba ako s podporným prostriedkom interpretácie. Zaujímavý vizuálny koncept dotvára aj práca so svetlom. Rôznofarebné svietenie odkazuje k atmosfére výstupov alebo dialógov, navodzuje náladu postáv a napokon spríjemňuje zážitok z javiskového celku, ktorý nenásilne korešponduje s ľahkosťou textu.
Hereckí predstavitelia zo svojich postáv kreujú skôr ponášky na „kastovanie“ mládežníckych typov – Peter Varga a Martin Veliký a ich kamošky Ika a Kika prezentujú trochu obmedzene premýšľajúce diečatá, ktorých tematický okruh začína šatníkom a končí výberom dočasného partnera, no v zásade nezakrývajú aj pozitíva – napríklad záujem o stav tretej kamarátky. Akokoĺvek Veliký a Varga skĺzli k prvoplánovému afektu, ťahavej intonácii, v rámci scénického konceptu zaujímavo kontrujú Magdalene Zimovej a jej Dievčaťu. Zimová citlivo pracuje s textom, predovšetkým z dôrazom na vybrané časti. Nesnaží sa o postihnutie psychického stavu tehotného dieťaťa, všetko plynie z textu. Na jednej strane je jej Dievča naozaj vecné a racionálne, na druhej strane sa nebráni ukázať obdobné názory, aké propagujú Ika a Kika. Autorke nejde o to, robiť ju lepšou, než v skutočnosti je. Jediným rozdielom je fakt, že ona otehotnela, a jej kamošky nie.
Martin Matejka hrá postavu Chlapca ako trochu introvertného, no nie vyslovene nekomunikatívneho mladíka, ktorý dokáže svoju existenciu brať s istou dávkou nadsázky, čím vlastne odľahčuje dilemu Dievčaťa. Postavu oprostil od možných pubertálnych podtextov alebo akcentov. Akoby nenápadne číta scenár, pričom jeho dialógy so Zimovou nie sú ani patetické ani trápne. Civilným podaním vyznievajú vlastne veľmi nevinne.
Projekt v Divadle v Dlouhé nemá ambíciu zájsť za hranice inscenovaného čítania, čomu sa podrobili i herecké výkony. Dôležitý je text, ktorý je primárnym prostriedkom komunikácie medzi javiskom a hľadiskom. A to funguje určite lepšie ako len pri samotnom čítaní hry.
