Recenze
(BARBORA ŠVARCOVÁ, Generace 21)
Celý život čekáme, až se něco stane. A když se to stane, zjistíme, že se vlastně nic nestalo.
Divadlo v Dlouhé uvedlo těsně před koncem divadelní sezóny další inscenaci ze série Krátká Dlouhá. Závisláci uvolnili divadelní kavárnu hře Čekání, kterou z režisérského křesla dirigoval Braňo Holiček. Nečekejte velké pohyby a gesta, bavit se ovšem budete královsky.
Název je výstižný a je provázaný celou hrou. Čeká vás pomalý rozjezd, čeká vás silná dávka humoru, čeká vás průřez krizí středního věku. Čekají vás i samotní herci. Jsou již dlouho před představením usazeni na pódiu v plastových zahradních křesílkách, ze kterých v následující hodině jen málokdy vstanou. Znuděným pohledem sledují usazující se diváky, čekají, až budou moct začít.
Teď už to vlastně může být jen horší
Jeden po druhém se svěřují se zážitky z poslední doby. Vztahy s dětmi už nejsou tak skvělé, jak bývaly. Oni samotní už také nejsou těmi, kterými byli. Stárnou, ztrácejí iluze z dětství, svět není tím dokonalým úžasným místem, jak si ho vysnili. Jejich kariéra není hvězdná, poznají spíš oni své diváky, než aby diváci poznávali na ulicích je. Krize středního věku jak vyšitá.
Herci se během vystoupení dostanou i k běžným nešvarům naší doby. Čokoláda, co vedle té opravdové nejspíš jen ležela v obchodě. Karty – platební, z pojišťovny, z oblíbeného obchodu, je jich v peněžence víc než peněz. A co teprve domluvit se s kamarádkou na schůzce! Máš volno? Ne. A co za týden? Ne, tak se ozvi za měsíc, třeba to vyjde.
Jak přečkat krizi
Vše je podáno s humorem a vtipem. Nenajde se snad člověk, který by se alespoň v jedné situaci nepoznal. Blízkost a pravdivost pomáhá navodit v sále přátelskou atmosféru. Diváci na sebe navzájem klepou, utvrzují se, že jsou na tom stejně. Že i jejich manžel/manželka při obědě čeká jako jedno velké ucho, až zase cinknou lžící o zuby.
Přes všechno veselí a výbuchy smíchu zůstává ve vzduchu viset jakási hořkost. Co dá lidem unaveným životem novou naději? Kde vzít inspiraci? Čím se utěšit, že může být líp, ačkoliv se zdá, že může být jen hůř? I na to nabízí čtveřice Martin Matejka, Ivana Lokajová, Pavel Tesař a Lenka Veliká řešení.
Zajděte si pro ně do Divadla v Dlouhé!
(Barbora Karešová, Divadelní noviny)
Divadlo v Dlouhé uvedlo v cyklu Krátká Dlouhá projekt Čekání. Tato řada inscenací, jejichž forma je volnější a trvání úspornější než v případě her uváděných na hlavní scéně, je zaměřena především na později narozené tvůrce a diváky.
Prvním počinem v jejím rámci byla hra Viliama Klimáčka Závisláci (Som bilbord), která se věnuje cílovým skupinám a módním trendů. Druhou premiérou Krátké Dlouhé je divadelní úvaha Čekání. Byl k ní přizván talentovaný sedmadvacetiletý režisér Braňo Holiček.
Původní motiv naznačený už v titulu inscenace se zde propojuje se zamyšlením nad tzv. středním věkem, protože právě v tomto životním období se nacházejí všichni aktéři představení – Ivana Lokajová, Martin Matejka, Pavel Tesař a Lenka Veliká. Inscenace sama je výsledkem rozhovorů a improvizací během několika málo týdnů zkoušek. Krátké dialogy a monology, zakládající se na osobních zkušenostech zúčastněných, jsou lemovány hudebními hity osmdesátých let a mimickými sóly. V prvním z nich předvádí Martin Matejka s kamenou tváří a kouzelnickými pohyby dětskou hříčku s oddělujícím se palcem, a už začíná být jasno, bude to velká legrace. Očekávání, která v publiku vzbudily strnulé až otrávené tváře herců čekajících v sále na začátek představení, se nepotvrdila.
Právě na tuto strunu hraje režisér, kompozitor inscenace. Období, od něhož jsme mnozí očekávali, že bude vrcholem našich snah a tvůrčích sil, překvapivě přináší spíše rozčarování a, jak nám ke konci představení sděluje strojový hlas internetového překladače, je už i Ministerstvem práce a sociálních věcí pokládán za počátek stárnutí a úpadku. Z diváckého hlediska je to na příběhy vděčná, lehce ztotožnitelná etapa lidského života, neboť i my mladší prožíváme podobné problémy nebo je alespoň můžeme nahlížet z druhé strany, například jako kritizující děti. Historky ze života, které vyvolávají salvy smíchu, v sobě zároveň nesou jemnou hořkost zklamaného očekávání, případně slábnoucí naději, že se něco stane, že se ještě něco změní. Komorní formát inscenace a civilní projev herců vytvářejí intimní atmosféru přátelského posezení, promísení s hudebními a hereckými vložkami zas brání přílišné rozevlátosti, osvěžuje a dodává spád. Lenka Veliká si ve svém sólu pečlivě a s chutí rozbaluje tabulku čokolády, aby se po prostudování obsažených živin spokojila raději s igelitovým pytlíkem. Ivana Lokajová si starostlivě odměřuje záhadný koncentrát do nápoje, aby se si zbytkem vykapala oči, uši, prostě celé tělo. Pavel Tesař předvede bohatství svých kapes, převážně v podobě všemožných slevových a identifikačních kartiček.
Závěr představení je až překvapivě optimistický. Seznamuje diváky se čtyřiapadesátiletým kanadským astronautem Chrisem Hadfieldem, který letos během pobytu ve vesmíru natočil videoklip k písni Space Oddity od Davida Bowieho. Takže nezoufejme, jde to přežít a ještě si zpívat.
(Fashion Days)
Je Vám mezi 35 – 50 lety? Máte pocit zmaru, permanentního rozčilení, rozhořčení, rozzlobení, pocit, že mládí je za Vámi a do důchodu daleko? Ano? Inscenace je určená tedy přímo Vám. Ne? Nevadí. Relativně nové představení Divadla V Dlouhé, které vypráví o „krizi středního věku“, pobaví více méně všechny.
Směs historek ze života, z nichž alespoň v jedné se každý z nás najde, je proložena textem pojednávajícím o dané problematice oficiálně uvedeným na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí, jakoby pouštěným z gramofonu, a známými písničkami, během nichž všichni čtyři účinkující v podstatě pantomimicky předvedou něco typického pro tuto životní etapu, ať už jde o peněženku plnou nastřádaných zbytečných kartiček, či boj ženy po čtyřicítce, zda si ten kousek čokolády dopřát, či ne.
Na první pohled nesouvisle seskupené vyprávění drží tématicky pohromadě a je korunováno písní Space Oddity od Davida Bowieho, tentokráte však v podání 53letého kanadského astronauta Chrise Hadfielda přímo z ISS. Neklesejte proto na mysli, i po překročení hranice středního věku je možné toho řadu dokázat – třeba se podívat do vesmíru.
Šedesátiminutové představení příjemně odsýpá, čtveřice herců s kamennou tváří odříkává své texty a Vy si říkáte, jak moc se vše pronesené týká i Vás. Chcete-li strávit jeden z podzimních večerů smíchem, nenechte si Čekání V Dlouhé ujít.