Racek
Ptáte se, co je to život? To je totéž, jako byste se ptala, co je to mrkev. Mrkev je mrkev a nic víc o ní nevíme. (A. P. Čechov)
Na břehu jezera žije od dětství mladá dívka; má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a protože nemá nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako toho racka…
A je tu dívka a chlapec, spisovatel a herečka, strýček a další lidé a lvi, orli a křepelky, parohatí jeleni, husy, pavouci, mlčenlivé ryby přebývající ve vodách, mořské hvězdice… zkrátka všechny životy.
O čem je Racek? Samé hovory o literatuře, málo děje a pět centů lásky. (A. P. Čechov)
V žádné své jiné práci nevěnuje Čechov tolik pozornosti tématu lásky jako právě v této hře. Je tedy Racek hrou o lásce? Myslím, že ne. Je jí tu sice „pět metráků”, ale o filozofování na toto téma Čechovovi nešlo. Láska mu byla spíš klíčem pro pochopení člověka. Říkal, že „to, co člověk prožívá, když je zamilovaný, je vlastně nejpřirozenější stav” a že „zamilovanost ukazuje člověka, jaký by měl a mohl být”. Skoro všechny postavy jsou tu nějak zamilované. Ale ti, koho milují, nemilují je. To nebyl jen nápad komediografa, to odráží i tehdejší životní pocit autorův. – Co člověk zmůže, není-li milován tím, koho miluje on? Nemůže-li realizovat svou představu šťastného života? Je-li bezmocný právě v tom, na čem mu nejvíc záleží? Čechovovi ovšem nešlo jen o otázku marné lásky, ale vůbec o rozpor mezi touhou a skutečností. Cítil, že asi právě tento okamžik je pro člověka nejdůležitější: jak se dokáže či nedokáže vypořádat se ztrátou perspektivy osobního štěstí. (L. Pistorius)
Premiéra Racka 17. října 1896 v petrohradském Alexandrinském divadle vstoupila do divadelních dějin jako skutečná katastrofa. Sám Čechov z premiéry odešel rovnou na vlak. Hra zaznamenala světový úspěch až o dva roky později 17. prosince 1898, kdy se inscenování ujalo slavné moskevské divadlo MCHAT. Hru nastudoval K. S. Stanislavskij, který v inscenaci ztvárnil také Trigorina. Čechov na premiéře nebyl a inscenaci viděl až v květnu 1899. Představení se odehrálo speciálně pouze pro něj, a protože bylo již po divadelní sezóně, viděl Čechov inscenaci na prázdném jevišti bez dekorace. Maximu Gorkému o tom 9. května napsal: „Nemohu posuzovat hru chladnokrevně, neboť sama představitelka Racka hrála mizerně, celou dobu usedavě naříkala a Trigorin (beletrista) chodil po scéně a mluvil jako paralytik, říká o sobě ‚já nemám žádnou vůli‘ a představitel to pochopil tak, že mi z toho bylo špatně. Ale vcelku hra ušla, zaujala mě. Místy jsem ani nevěřil, že jsem ji napsal já.”
V představení se v souladu s autorským uměleckým záměrem kouří (cigareta na jevišti je dle vyjádření Ministerstva zdravotnictví rekvizitou). Vzhledem ke scénografickému pojetí může dojít ke zvýšené prašnosti v předních řadách.
Přestávka následuje po 3. dějství (po cca 1.45 h), využijte možnosti objednat si občerstvení na přestávku předem v divadelní kavárně.
Rozhovor s duem SKUTR nejen o Rackovi na kulturio.cz
Příspěvky k inscenaci na našem Instagramu najdete pohromadě pod hashtegem #racekvdlouhe
Tvůrci
| Překlad | Leoš Suchařípa |
| Režie | . SKUTR |
| Scéna | Jakub Kopecký |
| Kostýmy | Simona Rybáková |
| Hudba | Petr Kaláb |
| Asistentka režie | Zuzana Kolomazníková |
Účinkují
| Klára Sedláčková-Oltová | Irina Arkadinová |
| Pavel Neškudla | Konstantin Treplev |
| Pavel Tesař | Petr Sorin |
| Marie Poulová | Nina Zarečná |
| Tomáš Turek | Ilja Šamrajev |
| Magdalena Zimová | Pavlína |
| Eva Hacurová | Máša |
| Ondřej Rychlý | Boris Trigorin (alternace) |
| Petr Jeništa | Boris Trigorin (alternace) |
| Jan Vondráček | Jevgenij Dorn |
| Jan Meduna | Semjon Medvěděnko |
| Martin Veliký | Jakov |
| Lenka Veliká | Racek 1 |
| Michaela Doležalová | Racek 2 |
