Mnoho povyku pro nic

Jedna z vrcholných Shakespearových komedií, která stále láká divadelníky i diváky. Mnohokrát předtím zpracovaný příběh o dívce, kterou její nápadník pro zlou pomluvu zavrhne, rozšířil dramatik o svébytné pásmo ironických milenců Benedika a Beatricie a absurdně groteskní pásmo přiblblých strážníků, díky nimž paradoxně příběh dospěje k šťastnému rozuzlení.  Rozličné podoby lásky, otázky zdání a skutečnosti, falešné či pravé identity, pomluva, která může vést ke zničení jednoho člověka a jiná zas ke štěstí druhého, to jsou hlavní témata této nadčasové hry. Nejvíce se však zapsala do srdcí diváků milostným zápolením dvojice Benedika a Beatricie, kteří svým odmítavým namlouváním, inteligencí, vtipem a citovou bohatostí převyšují své slavné předchůdce Kateřinu a Petruccia ze Zkrocení zlé ženy a mohou se v ní poznat i mnozí dnešní mladí „singles“…

Fotografie v tiskové kvalitě

Záznam představení na Dramox.cz

V představení se v souladu s autorským uměleckým záměrem kouří (cigareta na jevišti je dle vyjádření Ministerstva zdravotnictví rekvizitou).

Příliš chytří na obyčejné námluvy
(Kateřina Veselovská, Svět a divadlo č. 3/2014)

Citáty z recenzí

Od první minuty představení se ocitáte v rajské oáze vlídného bezčasí přímořského letoviska. Slyšíte šplouchání vln, v zamžené dálce na vás hledí obrysy táhlých ostrůvků, o něco blíže sledujete joggující postavy za zády živé hudby. Jen tropické drinky scházejí, místní honorace se raději opíjí citovými hrátkami, vzájemným škádlením či ironickými špílci. (...) Mnoho povyku pro nic v Dlouhé můžete brát jako příjemnou procházku jarně rozkvetlým parkem – pokud ale netrpíte alergií na temperamentní hravou komediálnost, s níž Burešová okouzlila pražské publikum svým Lazebníkem v tehdejším Divadle Labyrint. (...)
Pohádali jste se doma s dospívající dcerou anebo mrzutou manželkou? Vezměte je na Mnoho povyku pro nic. Takovou bezstarostnou atmosféru si doma ani v baru nevyrobíte.
(Richard Erml, Reflex)

V Dlouhé se od začátku hraje příběh za několikerými zlehčujícími závorkami: prosluněné letovisko, pláž a legračně staromódní plavky, místo uniforem bílé obleky a místo války jen návrat z turnaje v moderním pětiboji (mimochodem, docela originální nápad, jak dostat do hry obligátní šermování). A roztomilé dětičky, a pes na jevišti, a taky vzájemné špičkování a slovní souboje, při kterých se publikum chvíli baví tím, jak je to legrační a pak zas, jak je banální legračnost s vlídnou ironií shazovaná. Provedené je to svižně, zlehka; všechno je zkrátka přesně takové, jak to má publikum rádo (což nemyslím nijak posměvačně, bavil jsem se taky). A celá ta vstřícnost dává zřetelně najevo, že sebe sama nebere tak úplně vážně a není tudíž na místě se ošívat, ani když dojde na pár laciností.
(Vladimír Mikulka, Nadivadlo)

Devizou Divadla v Dlouhé jsou spolehlivé herecké výkony a ani tato inscenace není v tomto směru výjimkou. Skvělý je zejména Marek Němec coby navenek ironický, uvnitř citlivý a zranitelný Benedik. Helena Dvořáková se v roli Beatricie sice občas nevyhne příliš teatrálním gestům, ale i jí lze bez problémů uvěřit postavu hluboce zamilované dívky, která své rozjitřené nitro maskuje sžíravým ostrovtipem. Don Pedro, který oba páry svede dohromady, má díky Janu Vondráčkovi elektrizující šarm, Tomáš Turek svého prožluklého Dona Juana vybavil zachmuřenou zarputilostí. Diváckým hitem se dozajista stane trojice nablblých strážníků, vedená kolosálním volem Dagobertem v neodolatelném podání Vlastimila Zavřela. Jeho přímočará komika, postavená na komolení cizích slov, vyvažuje občasné vážnější podtóny inscenace.
(Jindřich Göth, Instinkt)

V podání Heleny Dvořákové a Marka Němce nese jejich příběh jistý přesah směrem k neurotickým vztahům dnešní doby – Dvořáková hraje svou tápající intelektuálku, která se schovává sama před sebou, s jasně čitelným tématem a Němec zase s u nás ne zcela obvyklou bravurou přesně a po smyslu interpretuje své monology včetně oné půvabné repliky, že my dva jsme na obyčejné námluvy moc chytří, což je v mých očích vůbec nejlépe vypointovaný moment večera.
(Michal Zahálka, Divadelní noviny)

Burešová přenáší hru do současnosti, dějištěm hry (Messina) je skutečně přímořské letovisko a společnost, která se zde pohybuje, působí až plážově bezstarostným dojmem: perlivě se konverzuje, zní poklesle náladová, syntezátorová hudba, muži v elegantních sakách a s nenuceným vystupováním jsou nikoli tradiční, ale novodobí „válečníci“ – sportovci (v moderním pětiboji); a také ženy jsou až magazínově graciézní a šarmantní. Mezi figurami vyčnívá dvojice nonkonformních singles, intelektuálové Beatricie (Helena Dvořáková) a Benedik (Marek Němec), kteří natolik dávají najevo své povznesení nad lásku a mají natolik velké nároky na svého potenciálního partnera, že jim činí téměř nepřekonatelné potíže přirozeně projevit své city.
(Martin J. Švejda, Lidové noviny)