Běsi

Do provinčního města přijedou dva mladí muži, syn přední dámy gubernie Nikolaj Stavrogin a jeho přítel Petr Verchovenskij, syn Nikolajova vychovatele. Stavrogina předchází zvěst o jeho výstředním chování, tajném sňatku se slabomyslnou dívkou, pitkách, soubojích a zvrhlostech. Petr má pověst zahraničního revolucionáře. Příjezd hrdinů je provázen skandálními a posléze i hrůznými událostmi. Zatímco Stavrogin, potomek Dona Juana a Evžena Oněgina, ve své nihilismem rozvrácené duši vede smrtelný zápas o smysl své existence, Verchovenskij opřádá město sítěmi podivných intrik, zakládá podzemní organizaci a pro utužení spiklenecké kázně organizuje společnou vraždu jednoho ze členů organizace...

Marie Málková za postavu Varvary Stavroginové získala Cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon roku 2002

Derniéra 25. ledna 2010

„Riskovali i v Divadle v Dlouhé. Režisérka Hana Burešová uvedla Camusovu dramatizaci Dostojevského Běsů jako velké podobenství světa, který zapomněl na Boha a neúprosně míří k rozkladu a smrti. Tři a půl hodiny soustředěně klade vedle sebe scénograficky i režijně promyšlené obrazy, dynamizované světlem a projekcí. Napínavý až detektivní děj se postupně proměňuje ve filozofické drama.“ (Marie Reslová, Mosty)

„Salon se stává širším světem, kudy vedou bludné cesty donkichotského poutníka, starého Verchovenského, kde se odehrávají milostné exhibice Lizavety Nikolajevny, blouznivě dojemná konfrontace postižené Marji, nesmyslný souboj, Kirillovova sebevražda i halucinace Stavroginova vnitřního světa. To vše za stálé výhrůžné přítomnosti Verchovenského bandy (...) Smršť bludných idejí a scestných vášní s neúprosnou logikou vyústila do společenského rozvratu. Starý příběh ve strhující moderní interpretaci nic neztratil na palčivě aktuální naléhavosti.“ (Zdeněk Hořínek, Lidové noviny)

„Na první setkání režisérky Hany Burešové s druhým největším autorem světových jevišť hned po Shakespearovi, F. M. Dostojevským, jsme čekali s napětím a velkými nadějemi. Budiž předem řečeno, že ty naděje nebyly zklamány a že jsme po dlouhé době zase v Praze viděli strhující divadelní představení, v němž není dramatický text jenom východiskem postmoderní režisérské exhibice, ani jenom zručně naaranžovanou prezentací herecké profesionality. Známou Camusovu dramatizaci Dostojevského Běsů (uvedenou u nás poprvé už v roce 1967) pojala Burešová ve stylu groteskního hororu, který leckterými svými prvky - maskováním herců či určitými proměnami nasvícení scény - připomíná horory němého filmu.“(Jindřich Černý, Divadelní noviny)

„Inscenace Dostojevského Běsů v Divadle v Dlouhé patřila nesporně k vrcholům minulé pražské divadelní sezony. (...) Na Vinohradech, v prostoru o poznání větším, se inscenace zajímavě proměnila a její představení nabyla nových kvalit. Dějově univerzální a „polyekranová“ scéna Milana Davida se provzdušnila, některé výstupy se jakoby osamostatnily. Více se významově uplatňuje častá přítomnost i těch postav (někdy i úplně všech), které v ději právě probíhajícím neúčinkují - jsou tu jen jako svědci, jako publikum z „druhé strany příběhu“. (...) řada herců má příležitost ukázat, že výrazem své figury dokáží zvládnout i velice rozměrné jeviště.“ (Petr Pavlovský, Literární noviny)