Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka

Malý Pavlík Tesař se jednoho Štědrého dne ztratil svému tatínkovi. A protože příliš nespěchal domů, procházel se vánoční Prahou. Potkal Pána s kaprem, netýkavou holčičku, co jde tatínkovi pro pivo, posledního pražského lampáře, navštívil Bílou labuť a peklo (vlastně sklad jedné hospody na Václavském náměstí), ale hlavně se seznámil s pošťákem Klementem a jeho koníkem Karličkou. Klement mu věnoval podivuhodné loutkové divadélko, ve kterém jsou loutky nejen Pavlíka samotného, ale všech, které toho dne potkal, včetně snové Andersenovy Holčičky se sirkami... Autor úpravy a režisér Jan Borna dal příběhu formu divadelní revue a doslova ji prošpikoval naživo hranými hity let šedesátých.

Upozorňujeme diváky, že v tomto představení je pro jevištní efekt používán kouřostroj nebo mlhostroj.

FOTOGRAFIE V TISKOVÉ KVALITĚ

"Inscenace bohatě využívá i dalších prostředků, jež má divadlo k dispozici: loutek, figurín (ryby, které si nosí lidi ke štědrovečerní večeři), stínového divadla, charakteristicky nadsazených kostýmů a v neposlední řadě filmu… Konfrontace světa malých a velkých strhuje svou kolektivní vervou, ozvláštňujícím úhlem pohledu, vynalézavým střídáním výrazových poloh. Navíc vytváří zvláštní generační napětí, jež umožňuje těm mladším a nejmladším objevovat minulé a těm starším alespoň si zavzpomínat. Výborně se při tom baví všichni…" Zdeněk Hořínek, Lidové noviny

"Už sama dramaturgická rozpomínka na Aškenazyho text je více než slibná, avšak režisér spolu s výtvarníky a hereckým souborem ji divadelně dotáhl do tvaru, který až překvapuje svou bezprostřední účinností. Používá k tomu sice známé postupy činoherního a loutkového divadla, které však v symbióze s imaginativností Aškenazyho vyprávění otvírají dětem otevřené dveře jejich vlastní fantazie." Richard Erml, Mladá fronta Dnes

"Inscenaci se daří vyvolat neopakovatelnou atmosféru Prahy let šedesátých. Snové nasvícení, loutky, stínohra, třímetrové postavy na chůdách sugerující na jedné straně absurdní nadreálno, na druhé rozměry světa dospělých, v němž se skuteční herci zmenšují do dětských postaviček, oživlý kůň Karlička popíjející s nohou přes nohu nonšalantně šálek čaje - to vše dělá z inscenace jedinečný poetický zážitek." Radmila Hrdinová, Právo

"Inscenace bohatě využívá i dalších prostředků, jež má divadlo k dispozici: loutek, figurín (ryby, které si nosí lidi ke štědrovečerní večeři), stínového divadla, charakteristicky nadsazených kostýmů a v neposlední řadě filmu... Konfrontace světa malých a velkých strhuje svou kolektivní vervou, ozvláštňujícím úhlem pohledu, vynalézavým střídáním výrazových poloh. Navíc vytváří zvláštní generační napětí, jež umožňuje těm mladším a nejmladším objevovat minulé a těm starším alespoň si zavzpomínat. Výborně se při tom baví všichni..." (Zdeněk Hořínek, Lidové noviny)

Už sama dramaturgická rozpomínka na Aškenazyho text je více než slibná, avšak režisér spolu s výtvarníky a hereckým souborem ji divadelně dotáhl do tvaru, který až překvapuje svou bezprostřední účinností. Používá k tomu sice známé postupy činoherního a loutkového divadla, které však v symbióze s imaginativností Aškenazyho vyprávění otvírají dětem otevřené dveře jejich vlastní fantazie... Nastudování hudby Milanem Potočkem a Janem Vondráčkem i herecké provedení písniček (za všechny ostatní alespoň půvabné interpretace Chytila jsem na pasece motýlka či Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě) vysoko převyšuje obyčejnou imitaci, protože právě přirozeným zapojením do dětského světa nabývá zcela nové, zvláštní kvality radostné nostalgie... (Richard Erml, Mladá fronta Dnes)

Inscenaci se daří vyvolat neopakovatelnou atmosféru Prahy let šedesátých... Snové nasvícení, loutky, stínohra, třímetrové postavy na chůdách sugerující na jedné straně absurdní nadreálno, na druhé rozměry světa dospělých, v němž se skuteční herci zmenšují do dětských postaviček, oživlý kůň Karlička popíjející s nohou přes nohu nonšalantně šálek čaje - to vše dělá z inscenace jedinečný poetický zážitek... (Radmila Hrdinová, Právo)