Garderobiér

„Herecké výkony svou virtuozitou slibují vzrušující podívanou. Hubova jakoby rozmontovaná tělesná schránka, rozhozená v detailech manýristických gest po herecké šatně, se teprve zadýchaně naříkavým úsilím Táborského slepuje dohromady a dopracovává se k poznání, v jakouže shakespearovskou postavu se má ten večer převtělit. Sugestivní scéna, pracující s přízračným pohupováním řady zavěšených kostýmů, navozuje dojem learovské tragédie. Její úryvky, které v průhledu zákulisím můžeme spatřit, však potvrzují tušený dojem, že Sirovo obluzení vlastní jedinečností pokračuje i na scéně.“ (Richard Erml, MF Dnes)

„Huba v Sirovi uplatnil umění svého proměnlivého fyzického herectví - na jeviště přichází troska, která se před očima diváků obrodí v majestátního krále Leara. Toho hraje s dobovým romantickým patosem, za nímž je ale cítit skutečné zoufalství nad mrtvou Kordélií. Jeho Sira zmáhá neskutečná únava, a přesto jeho Lear vede urputnou osobní válku s Hitlerem a všemi, kdo mu berou divadlo, ale de facto i s vlastními vnitřními běsy, jež ho nutí je hrát. Hubův Garderobiér se nese v tragikomickém duchu, který vyvažuje nebezpečí patosu a sentimentu. Je to poctivé, a nikoli vnějškově efektní divadlo, zkoumající hranice herecké a lidské duše, které se hereckými výkony v rolích Sira a Normana dotýká absolutna.“ (Radmila Hrdinová, Právo)

„Harwoodovi hrdinové se tak trochu po vzoru Leara ohlížejí a zkoumají, aby vydali účet ze svých životů, kariér i snů. A snad ještě důležitější než to, jak obstojí před druhými, je míra jejich odvahy pohlédnout na sebe samé bez přikrašlování. Během rafinovaně rozehraného kličkování mezi krutou pravdou a sebeklamem vyniknou naplno kvality ústředního hereckého tandemu - Miroslava Táborského a Martina Huby. Navzdory komplikovaným podmínkám, které přípravy Garderobiéra provázely, se zrodila mimořádná inscenace s brilantními hereckými výkony, jakých během sezony nepotkáte mnoho.“ (Zdeněk A. Tichý, Naše rodina)

„Proti Hubově vznosnosti, hranatosti a hřmotnosti působí Táborského Norman poníženě, zakulaceně a ztichle. Kontroluje své pohyby a používá je s hospodárností pilného a zkušeného pracovníka. Ani jemu však není humor cizí - trpký úsměv, s nímž komentuje svůj úděl, nejednou vyústí do pichlavě kritických glos, a ve chvíli, kdy se cítí ohrožen, dokonce do prudké agresivity...“ (Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny)