pondělí 12. 8. 2002 
Televize hlásí dvacetiletou vodu, která v žádném případě nemůže ohrozit naše divadlo.

úterý 13. 8. 2002 
Ráno se předpověď mění na vodu stoletou. Divadlo vyhlašuje pohotovost, od rána stěhujeme to nejcennější: hudební nástroje, elektroniku, vlásenky, drahé zvukové a osvětlovací pulty. Před polednem vypínají proud. Divadlo se ocitá v naprosté tmě, nefunguje výtah na dekorace, jediná spojnice mezi podzemím a ulicí.

středa 14. 8. 2002 
Divadlo je v oblasti neproniknutelně uzavřené policií. Odpoledne kanalizace v Haštalské ulici nevydržela nápor povodně a povolila. Voda se začala valit do prostor divadla.  

čtvrtek 15. 8. 2002 
Ráno se přes zátarasy dostáváme do divadla. Voda z Vltavy nedostoupila ani na dohled, ale po otevření divadla nás čeká obraz zkázy. Voda zaplavila celý prostor a dosahuje až do třetí řady na balkoně, vytvořilo se 8 metrů hluboké temné jezero. Ze člunu zachraňujeme reflektory umístěné u stropu. 

pátek 16. 8. 2002 
Česká televize natáčí dokument o zaplavených divadlech – teď už víme, že jsme na tom nejhůř. Vodu zatím nelze čerpat! 

sobota a neděle 17. a 18. 8. 2002 
Umělecký soubor i všichni zaměstnanci přerušují dovolenou a čekají na chvíli, kdy budou moci přiložit ruce k dílu. Hladina vody neklesá, odčerpávání vody není povoleno, kolem divadla se propadají silnice, přicházejí první telefonické nabídky pomoci. Nemáme představu, kdy budeme moci zahájit záchranné práce. Čekáme.

pondělí 19. 8. 2002 
Voda konečně klesá, přijíždějí němečtí hasiči s výkonnými čerpadly. Zaměstnanci divadla mohou začít vynášet zařízení druhého podzemního patra. Třetí podzemní patro je stále pod vodou – a s ním hlediště, jeviště a sklad dekorací. Vynášíme kostýmy a sušíme je na šňůrách natažených přes celou pasáž i Haštalskou ulici.  

úterý 20. 8. 2002 
Voda stále neopustila přízemí, záchranných prací se účastní většina zaměstnanců, herci i přátelé divadla, bezejmenní dobrovolníci...

Deset dnů poté
Po deseti dnech: všichni stále ještě vynášejí z divadla naplaveniny, zbytky kostýmů a dekorací, zbytky zařízení... Voda opět začala někudy pronikat do divadla. Hlediště v přízemí je stále částečně zatopené, takže není možné vyprostit větší dekorace ze skladu. Zjišťujeme první konkrétní škody. Vedení divadla se podařilo domluvit přesunutí některých inscenací do jiných divadel.

Patnáct dnů poté
Voda se stále drží pod jevištěm, kde máme uskladněné některé rekvizity. Z divadla bylo vyvezeno více než 70 kontejnerů znehodnocených věcí. Do čistírny jsme odvezli asi tisíc kusů kostýmů. Vnitřek divadla vypadá jako kulisa ke katastrofickému filmu. Počet plánovaných představení v říjnu a v listopadu však odpovídá běžnému provozu divadla.

Pokud máte pocit, že jste toho o srpnových povodních roku 2002 slyšeli tolik, že už nic dalšího vědět nechcete, nečtěte následující řádky. Pokud vás však zajímají osobní vzpomínky naší ředitelky Daniely Šálkové a režisérů Hany Burešové a Jana Borny na dramatický začátek sezony 2002/03, pak čtěte dál. Možná není na škodu si ještě jednou připomenout omračující sílu vodního živlu a naprostou bezmocnost moderní techniky tváří v tvář přírodní katastrofě. V našich zeměpisných šířkách, kde hurikány, tajfuny či tornáda známe jen z televize, se na to lehko zapomíná.

Kdy jste si poprvé uvědomili, že by povodeň mohla ohrozit Divadlo v Dlouhé? A v jaké fázi jste divadlo viděli poprvé?

Daniela Šálková: Druhý srpnový týden roku 2002 jsem trávila s kamarádkou, dětmi a zvířaty v idylickém prostředí šumavské samoty kousek za Vimperkem. V pondělí 12. srpna hlásily sdělovací prostředky dvacetiletou vodu a část Starého Města, ve které se nachází Divadlo v Dlouhé, nebyla mezi ohroženými zónami. Zůstala jsem klidná až do odpoledne, kdy jsem se šla projít k nedaleké Volyňce, protékající krajem coby malý potůček. Kamenný mostek na příjezdové cestě, přetínající potok, zmizel pod hučícím proudem vzedmuté vody. V tu chvíli jsem si uvědomila, co všechno se může stát, až se Volyňka spojí se všemi dalšími toky a zamíří korytem Vltavy na Prahu. Rozhodla jsem se ihned vrátit. Jenomže kudy? Byli jsme odříznuti od světa. Přesto jsem naložila do starého favorita (u kterého zlobilo zapalování, netopilo topení a unikala voda z chladiče) kamarádku, čtyři děti, z nichž nejmladšímu bylo dva a půl, dva psy a kočku a vyrazili jsme. Pokusili jsme se projet zadem cestami, které si v lese vybudovali dřevorubci. Po dvou kilometrech však přes cestu ležel obrovský čerstvě vyvrácený smrk, kterému deště podmáčely kořeny. Vrátili jsme se k zatopenému mostku, přenesli přes vodu děti a pak jsem přejela hučící vodou autem. Mysleli jsme si, že máme vyhráno, až do doby, než jsme přijeli do Vimperka. Průjezd na Strakonice uzavřen, okolí Čkyně je pod vodou, vraťte se! Objížďkou po okreskách jsme se dostali zadem do Volyně. Volyňským náměstím stoupala voda. Objížďkou po okreskách jsme se dostali zadem do Strakonic. Byli jsme jedno z posledních aut, které Strakonicemi projelo. Jen tak tak jsme stihli projet Chuchlí. Cestou jsme neustále stavěli, sháněli vodu a dolévali ji do chladiče a roztlačovali nestartující auto. To, že jsme se dostali do Prahy, byl trochu zázrak.

V úterý 13. srpna ráno se předpověď mění na stoletou vodu. Vyhlašuji pohotovost, svolávám jevištní techniky a další lidi na stěhování. Zatímco tlampače na nárožích nepřetržitě vyzývají k opuštění prostor, vynášíme z divadla hudební nástroje, vlásenky, elektroniku. V 11.30 vypínají proud, právě ve chvíli, kdy nakládáme na jevištní výtah křídlo Steinway v hodnotě jeden a půl milionu korun. Divadlo se ocitá v naprosté tmě, nouzové osvětlení funguje 20 minut. Jsme bezmocní, rozcházíme se.

Ještě v době, kdy jsme vynášeli z divadla nejcennější majetek, jsme příliš nevěřili, že by nás povodeň zasáhla. Všude visely plánky možného rozsahu záplav, hranice končily před divadlem. Přesto jsme se rozhodli evakuovat, co se dalo. Když jsme vyneseným majetkem zcela zaplnili nadzemní kanceláře, začali jsme přenášet věci z druhého podzemního podlaží do prvního. Zcela zbytečně, voda nakonec vystoupala na úroveň přízemí. Zkáza byla téměř úplná.

Ve středu 14. srpna jsou prostory v okolí divadla neproniknutelně uzavřeny policií. Pozorujeme oblast zpoza zátarasů a radujeme se, že v ulicích nevidíme žádné stopy vody. Ve čtvrtek 15. srpna se několika odvážlivcům podařilo přemluvit hlídky a někteří z nás obešli tajnými cestičkami policejní zátarasy. Pasáž byla zcela suchá, přilehlé ulice také. Hlouček zaměstnanců divadla se za mihotání baterek vydal do podzemí. Chvíli trvalo, než jsme uvěřili tomu, co jsme viděli. Po pár schodech baterky osvítily souvislou vodní plochu. Stáli jsme na podestě nad šatnou pro diváky. Pod námi bylo osm metrů vody. Voda šplíchala o mramorové schody, jinak bylo absolutní ticho. Když jsme nabyli ztracenou rozvahu, začali jsme jednat. Jeden ze zaměstnanců přivezl z domova nafukovací člun a pár odvážlivců vyplulo zachraňovat drahé reflektory umístěné u stropu. Pohodlně na ně ze člunu dosáhli. Podařilo se přesvědčit hasiče, kteří projížděli Dlouhou ulicí, aby začali odčerpávat vodu. Po několika hodinách práci vzdali, neboť voda stále stoupala. Pak nastaly nejhorší dny. Téměř všichni zaměstnanci přerušili dovolenou a čekali na zahájení záchranných prací, ale nebylo možné nic dělat. Voda stále stoupala. Kolem divadla se začaly propadat silnice. Teprve v pondělí 19. srpna začali hasiči čerpat vodu a my jsme mohli začít vynášet zničený majetek.

Hana Burešová: Loňské léto bylo divné už od začátku, aspoň u nás v Pošumaví – temné mraky, drsné bouřky, dokonce orkán a stále spousta hub, což bylo zpočátku velmi příjemné, později už únavné, a dokonce trochu děsivé (za našich babiček se říkalo, že když je hodně hub, bude válka). Po prvním týdnu srpna přišla první vlna – sílu a intenzitu deště už jsme zažili podobnou při moravských povodních, a proto už tehdy člověka s mrazením napadlo, co kdyby to došlo do Prahy? Nastala ještě krátká odmlka, v dramatické terminologii peripetie, a po ní neodvratně katastrofa. Déšť duněl do střechy naší chalupy s nevídanou intenzitou a my, na bezpečném kopečku, ale odříznuti rozbouřenými toky Otavy a Volyňky od cesty do Prahy, jsme jen bezmocně sledovali mračna táhnoucí od západu k jihovýchodu a kruhovým obloukem se zase vracející zpět. Vypadalo to naprosto beznadějně a bylo jasné, že tohle už musí v Praze něco způsobit, protože z kopců se valily vody jak před starozákonní potopou.

Protože v chalupě nemáme signál, posílali jsme jen sms naší ředitelce, která se – rovněž ze Šumavy – dokázala ještě probojovat včas do Prahy, na kterou už se valila přesycená Vltava. Protože naše divadlo je v její nebezpečné blízkosti a k tomu mnoho metrů pod její hladinou, psali jsme zoufalé pokyny, aby se začaly vynášet nástroje, paruky, kostýmy – všechno, co jde.

V prvních dnech jsem si říkala, že to je hrůza, že začnem hrát možná až po Vánocích... Když jsme přijeli a viděli tu spoušť, bylo jasné, že tak brzy to nebude. Vodu nakonec zdatně odčerpali němečtí hasiči, ale trvalo jim to skoro týden. Všichni, kdo mohli a věděli o katastrofě, se sešli v divadle a bez jakýchkoli řečí – to bylo zajímavé, nebyla totiž chuť nic říkat – se vrhli do práce a začali vynášet věci z odvodněného prvního suterénu, kde jsou pánské šatny. Většinou to bylo komplet k vyhození, staré skříňky a pokroucené židle, hrůza, velký smrad, chaos, ale zaplať pánbůh bahno jen z rozteklých omítek, voda sem přišla víceméně čistá.

Jan Borna: Byl jsem na chalupě ve východních Čechách, kde bylo extrémní sucho. Nerostly houby, protože všechno bylo úplně vyschlé. A večer jsme vždycky v televizi viděli, jak stoupají řeky a připadalo nám to absurdní. Už byl zatopený Krumlov a mně to vůbec nedocházelo. Telefonoval jsem s přáteli ze Zlaté koruny, kteří říkali „tady se valí Amazonka,“ ale pořád jsem si to nespojoval s divadlem. Pak už se to valilo na Prahu a poprvé jsem viděl mapu, co by mohlo být zatopené, a říkal jsem si, že to je konec. A stále jsem si telefonoval s Danielou a pořád to vypadalo dobře, ulice byly suché, až pak bouchla spodní voda a bylo. Tak jsem se sbalil a jel jsem do Prahy. Sice jsem nebyl schopen pomoct, stál jsem o berlích v tom slizkém průchodu a v první chvíli jsem měl úplně zvrácený pocit – mně se strašně líbilo, jak tam všichni pracovali. Chodili tam i cizí lidi, diváci, všichni pomáhali a mně se to vlastně perverzně líbilo – dokud mě nevzali dolů do divadla. Tam mi to došlo. Další věc, která mě zasáhla nejvíc, byl osud rodiny našich barmanů Kroužkových. Člověk čte v novinách, jak jsou lidi vytopení, jak přišli o všechno, ale když pak vidí někoho, koho léta zná a kdo najednou nemá ani co na sebe, tak teprve pochopí, o čem je řeč.

Napadlo vás, že by povodeň mohla také znamenat konec Divadla v Dlouhé? A zapochybovali jste někdy v průběhu následující sezony o tom, zda soubor vydrží tak náročný provoz?

Daniela Šálková: Měla jsem asi štěstí, že jsem byla v divadle od prvních chvil. Nebyl čas na lítost a beznaděj. Úplně nejdřív bylo zapotřebí zajistit odčerpávání vody, pak nastala jednání s pojišťovnou, s majiteli objektu, se zřizovatelem, založení povodňové sbírky, později bylo nutné koordinovat záchranné práce a spolu s uměleckým vedením plánovat příští sezonu.

Myšlenku, že by povodně mohly znamenat konec našeho divadla, jsem si nepřipustila ani na chvíli. Když jsem viděla, s jakým nasazením všichni zaměstnanci bez ohledu na profesi pomáhají likvidovat škody, bylo mi jasné, že situaci zvládneme, ať se bude dít v příští sezoně cokoli. Průběh „mokré” sezony byl ovšem krutější, než jsme si dokázali představit. Únava a nervozita z nekonečného přemísťování rostly a hromadily se, často hrozily výbuchem a občas skutečně vybouchly. Ale ani v kritických chvílích jsme nepochybovali o tom, že základní rozhodnutí pokračovat dál s plným nasazením bylo správné.

Hana Burešová: Napadlo mě to, když jsem viděla v televizi záběry s již proslulým člunem, který brázdil hladinu nad jevištěm v úrovni třetí řady balkonu. Představovala jsem si ty dekorace, kostýmy, všechno pohřbené jak město pod přehradou... Napadlo nás, že už se to nemusí nikdy opravit, že třeba nebudou peníze od pojišťovny stačit nebo že majitel nebude chtít nebo cokoli... A čím déle takhle člověk přemýšlí, tím více je deprimován. Už to bylo skoro na nějaká antidepresiva, ale nakonec – jak to bývá – nejúčinnějším lékem byla práce, tj. vyrovnání se s následky. Hrůznou moc živelné pohromy a pomíjivost hmotných jistot vystihla situace, kdy pasáží plnou čištěných bot procházel pán a soucitně se ptal: „Vy jste tu měli obuvnictví?“ A my na to: „Ne, my jsme tu měli divadlo.“ Nicméně právě práce, vyklízení té spouště, třídění a čištění zbytků, stejně jako okamžité produkování další divadelní činnosti nás nabilo jakousi euforií, že vše překonáme ve zdraví. Myslím, že po prvním týdnu už nikdo nezapochyboval, že to zvládneme a že naše divadlo přežije, a to i když následující měsíce přinášely mnoho provozních těžkostí, kdy většina zvláště technického personálu divadla doslova padala na ústa. Bylo to opravdu náročné – hrát osm inscenací v pěti pražských divadlech, mnohé z nich též na zájezdech, stále převážet hudební nástroje, aparaturu či světla, špinavé a pak zase vyprané kostýmy...

Jan Borna: Ne, nikdy. Říkal jsem si, že v nejhorším najdeme jiný prostor. Myslím, že soubor je v současné chvíli tak kompaktní, že jsem se o něj vůbec nebál. Ale napadlo mě, že se třeba nepodaří opravit Dlouhá. Že nebudou peníze, že pojišťovny nezaplatí, že majitelé to nebudou chtít opravovat. Pak jsem byl taky nervózní, než jsme našli architekta. Když jsme pak seděli poprvé s Davidem Markem a viděl jsem, jak to má promyšlené, tak jsem se zase uklidnil.

Bylo dobře, že jsme v divadle byli velmi brzy všichni čtyři z vedení a hned jsme začali řešit, jak bude vypadat sezona. Kdybych byl na rozhodování sám, tak by mě z toho asi hodně bolela hlava. Deprese na mě ale padla kolem Vánoc. Bylo po premiéře Garderobiéra, dělal se ferman na leden, kde bylo hodně představení, seděl jsem s děckama a povídali jsme a já jsem najednou viděl, jak jsou všichni šíleně unavení. Pak jsem seděl s technikáři a ti byli totálně vyčerpaní. A v tu chvíli jsem si najednou nebyl jistý, jestli to vydržíme. Trvalo to asi dva měsíce, pak už se dalo dohlédnout na konec a bylo to lepší. Ale v lednu a únoru jsem si říkal, že jestli někomu povolí nervy nebo onemocní, tak dopad bude katastrofální. Bál jsem se, že by se mohla rozpadnout ta báječná parta, kterou v divadle cením nade vše.