Po třiceti letech v osobě režisérky a dosavadní umělecké šéfky Hany Burešové odešla poslední část původního uměleckého vedení tvořeného triem Jan Borna, Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. Do divadla od začátku sezony 2025/26 nastoupil jako nový umělecký šéf režisér Ivan Buraj a spolu s ním dramaturgyně Tereza Marečková a Nina Jacques.

Milé divačky, milí diváci,

stojíme právě společně na prahu velké proměny Divadla v Dlouhé. Je to napínavá, vzrušující, ale i křehká chvíle, proto jsme se rozhodli nazvat naši první sezonu příslovím „Kdo se bojí, nesmí do lesa“. Les pro nás v první řadě představuje neznámo, před kterým stojíme, trochu provokativní motiv strachu otevírá otázku našeho vztahu k tomuto neznámu – a to hned na několika úrovních. Na individuální úrovni je to náš vnitřní život, především to, co je nám skryté, spojené s nevědomím a k čemu postupně pronikáme, nebo se od toho i občas vzdalujeme na cestě za pravdivým obrazem sebe sama. Les také symbolizuje kolektivní úroveň života, a pak může představovat obraz lidského společenství – ekosystém vztahů, provázaností a vzájemných závislostí, díky kterým tvoříme celky ve snaze vdechnout nadosobní smysl našemu individuálnímu životu. Les na této úrovni může symbolizovat komplikovanou touhu být součástí celku, ale neztratit přitom sebe. Jak být součástí a nerozpustit se?

Je to trochu jako v hledišti divadla, které je taky svého druhu imaginativním lesem, občas šum smíchu nebo potlesk propojí naše jednotlivá bytí, abychom se zase vrátili do ticha vnitřní samoty přemítající o tom, co se odehrává na jevišti, a jak to souvisí s naším vlastním životem.

Nevím, jestli vám dokážeme nabídnout návod nebo přesnou mapu, jak tajemnou krajinou současného komplikovaného lesa-světa hladce projít. Co je ale z mého osobního pohledu čím dál tím patrnější, je unikátnost divadla jako média, které i v éře rozpínajícího se digitálního smogu tvoří prostor pro živé sdílení zážitků a náhledů na svět. Do divadla musíme fyzicky vejít, potkat v něm jiné lidi a společně v tomto lese, díky průsvitům slunce v korunách stromů, zkoumat, kdo vlastně jsme a kam směřujeme. Nebo i jinak – na chvilku nezkoumat a jen tak pobýt s druhými i se sebou. Protože občas je zastavení se, vnímání barev, zvuků, gest a atmosféry, nehodnocení, neanalyzování tím nejnečekanějším pohybem, který si můžeme dopřát. Proto bychom byli rádi, abyste se v našem lese cítili hlavně svobodní a mohli se zhluboka nadechnout inspirace.

Připravili jsme pro vás odvážnou, ale věřím, že také inspirativní a bohatou sezonu. Naší první premiérou bude koláž dvou textů vídeňského dramatika Ödöna von Horvátha s názvem Zlaté město. Ocitneme se v ní v budoucnosti, v roce 2039, ve světě, který se pokouší vrátit se do starých zlatých časů. Dnes vnímáme, že ze strachu před nejistou budoucností se začínají prosazovat představy o návratu do minulosti, kdy byl svět ještě tzv. normální. Ovšem, co je tím normálním? A je vůbec možné vrátit se do minulosti?

Ve Zlatém městě budeme sledovat stopy dvou mladých žen, které se dostaly na šikmou plochu tím, že neodpovídají konvencím, jimiž je společnost zavazuje. Jak se ptáme i v anotaci – najdou Marianna a Alžběta lásku ve světě, kde se chyby neodpouští? V hlavních rolích inscenace, ve které se vám představí celý soubor divadla, se můžete těšit také na naše nové herecké posily Matyáše Řezníčka a Veroniku Lazorčákovou. Vedle nich se objeví i hosté Pavel Tesař a Pavel Neškudla. Doufám, že tato inscenace bude mít v sobě drama, snovost, ale i příjemnou poťouchlost a humor. Ne náhodou tyto svoje hry označil Horváth jako cyklus lidových her.

Ve druhé premiéře, která naváže na cyklus Krátká Dlouhá, vám představíme nastupující režijní generaci v osobě Elišky Balog (dříve Říhové), která se v autorském projektu Ona je živá bude zaobírat tématem rozchodu a nejasné hranice mezi koncem a pokračováním některých partnerských vztahů. Hotelový pokoj se stane snovým, metaforickým prostorem přechodového osobního rituálu. Temnou komorou, ve které si člověk vyvolává vzpomínky, konfrontuje se s minulostí i se samým sebou. V komorní inscenaci odehrávající se v kavárně horního foyer se vám představí Eva Hacurová a Kristýna Jedličková.

Třetí premiérou v režii Kamily Polívkové a v adaptaci Matěje Samce, jehož napínavý rozhlasový seriál Mizení vám vřele doporučuji, bude Vegetariánka čerstvé jihokorejské držitelky Nobelovy ceny za literaturu Han Kang. Hlavní postava – mladá žena v podání Veroniky Lazorčákové – najednou, z tajemných příčin, nejen přestane jíst maso, ale přestane ho také připravovat svému manželovi. Román odehrávající se na pozadí rozpadu jednoho manželství zkoumá, nakolik můžeme znát své blízké a sebe sama. Zda je násilí a krutost neoddělitelnou součástí našich životů a není-li existence nějakého „já“, nebo i „my“ ze své podstaty násilným aktem? Jak vypadá osobní vzpoura vůči vlastnímu životu a jakou cenu za ni musí člověk ve svém životě platit?

Čtvrtou premiérou nové sezony bude Jak vidět neviditelné v režii Anny Klimešové. Touto inscenací bychom se rádi hrdě přihlásili k tradici Divadla v Dlouhé, které hraje divadlo také pro děti a mladé publikum. Věříme, že právě mezigenerační dialog tvoří důležitou součást kouzla Divadla v Dlouhé a chtěli bychom na tuto důležitou dramaturgickou linii po svém navázat.

Inscenace Jak vidět neviditelné není tvořena pouze pro děti, ale přímo s dětmi. Už v loňské sezoně jsme vyslali do světa výzvu, díky které jsme vytvořili Dětskou dramaturgickou radu. Tu chápeme jako sdružení dětských expertů a expertek na hraní si s imaginací a věříme, že jejich pomoc s tvůrčím procesem bude obohacením pro celý tým. V inscenaci se vám představí Samuel Toman, Magdalena Zimová, Jan Vondráček, Kristýna Jedličková, Martin Matějka, Marie Turková a jako host také Antonie Rašilovová.

Součástí velkého přerodu Divadla v Dlouhé je nová vizuální identita.  Stojí za ní trio grafických designérů Josefína Karlíková, Jozef Ondrík a Matěj Vojtuš.  S novou sezonou budete moct vejít i do nově upraveného divadelního sálu, který navrhli architekti Marcela Steinbachová a Pavel Směták z Ateliéru Skupina. Chystáme pro vás také novou podobu doprovodných programů, které tvoří důležitou součást naší umělecké koncepce. Rádi bychom totiž chápali divadlo také jako komunitní prostor, klubovnu, kde je možné o tématech, která nám přináší čím dál tím složitější současnost, diskutovat, sdílet náhledy, pochybovat, ale také je zakoušet i jinak než slovem.

V této souvislosti bych rád zmínil, že v duchu sdílení od prosince chystáme Čtenářský klub v Dlouhé, kam budeme přinášet texty, o kterých diskutujeme ve vztahu k budoucím sezonám. Rádi bychom vás do tohoto dobrodružného uvažování přizvali a taky vytvořili platformu pro setkávání a povídání si o knížkách.

Doufám, že se nám povede vykročit na tomto prahu mezi minulou a budoucí podobou Divadla v Dlouhé správnou nohou. Rádi bychom vytvořili prostor, kde se budete cítit dobře, kde se rádi zastavíte a prožijete i určitý druh proměny. Vezměte si s sebou, prosím, otevřená srdce.

Hezkou novou sezonu vám přeje
Ivan Buraj