Viktor aneb Dítka u moci

Roger Vitrac

2.30 h včetně pauzy Hlavní sál vstupenky

Viktor aneb Dítka u moci

Překlad Eva Outratová   Úprava Jan Mikulášek, Štěpán Otčenášek   Režie Jan Mikulášek   Výběr hudby Jan Mikulášek   Dramaturgie Štěpán Otčenášek   Výprava Marek Cpin   Light design Filip Wiesner   Asistent režie Zuzana Kolomazníková

Viktorovi je devět let, měří metr osmdesát a je děsně inteligentní

První uvedení v sezoně 9. listopadu

Inscenace získala cenu Grenouille festivalu Sněz tu žábu
Jan Meduna (Viktor) byl nominován na Cenu Thálie, v širší nominaci byla i Helena Dvořáková.
Marek Cpin byl za výpravu k inscenaci vyhlášen Osobností měsíce Divadelních novin.

Viktorovi je devět let, měří metr osmdesát a je děsně inteligentní. V den svých narozenin se náhodou dozví, že jeho otec nemá poměr jen s jejich služkou, ale udržuje milostný vztah i se ženou svého nejlepšího přítele. Nemůže to přenést přes srdce a na večírku, pořádaném na jeho oslavu, prostřednictvím drzých a nevhodných poznámek vše zveřejní, čímž vyvolá mezi členy obou spřátelených rodin totální chaos. Hra surrealistického básníka a dramatika Rogera Vitraca (1899-1952) je nelítostně krutou a současně nesmírně zábavnou satirou měšťáckého pokrytectví a přizpůsobivosti. Tuto dnes už klasickou, ve své době podvratnou a skandální tragickou frašku inscenoval poprvé v roce 1928 prorok moderního divadla Antonin Artaud ve svém Divadle Alfreda Jarryho. Do obecného povědomí se ovšem dostala až v roce 1962, kdy ji s mimořádným ohlasem v Paříži nastudoval dramatik Jean Anouilh.

Roger Vitrac se narodil v roce 1899 v Pinsacu. Získal hluboké klasické vzdělání. Začínal jako symbolistní básník. Pohyboval se v prostředí avantgardního umění, účastnil se dadaistických akcí, od samých počátků se podílel na formování hnutí surrealistů. (Jako prvý byl také z tohoto bouřlivého hnutí pro přílišnou nezávislost André Bretonem vyloučen.) V roce 1927 založil společně s Antoninem Artaudem a Robertem Aronem Divadlo Alfreda Jarryho. Pro toto avantgardní divadlo napsal své první významné dramatické texty: Tajnosti lásky a Viktor aneb Dítka u moci, hru, která je dnes považována za nejvýznamnější divadelní čin francouzského surrealismu. Tato komedie se stala populární znovu v roce 1962, kdy ji programově inscenoval Vitracův obdivovatel a přítel Jean Anouilh. (Česky byl Viktor uveden poprvé v roce 1966 v Městských divadlech pražských). Výčet Vitracových komedií pak pokračuje tituly: Pohroma, Kamelot, Slečny od volného moře - tento titul je pozoruhodný tím, že se v něm Vitrac poprvé a naposled pokouší o tragédii. Následují komedie Vlkodlak a Šavle mého otce. Vitrac se zabýval také filmem, psal studie o malířích. Zemřel předčasně v roce 1952 v Paříži.

O Rogeru Vitracovi píše také Martin Esslin v knize Podstata, tradice a smysl absurdního divadla - dokument Adobe PDF

Upozorňujeme diváky, že v představení je pro jevištní efekt používán stroboskop a kouřostroj.
Součástí textu je značné množství vulgárních slov a proto představení nedoporučujeme divákům, kterým tento způsob vyjadřování na jevišti vadí.

Fotografie ve vyšším rozlišení najdete v sekci foto a video pod odkazem fotografie v tiskové kvalitě.

zobrazit více

Účinkují

Jan Meduna Viktor
Robert Mikluš Filip Paumelle
Helena Dvořáková Emilie  Paumellová
Magdalena Zimová Lili
Veronika Lazorčáková Ester
Tomáš Turek Gaston Magneau
Klára Sedláčková-Oltová Tereza Magneauová
Jiří Wohanka Generál Lonségur / Lékař
Marie Turková Ida Mortemari
Zuzana Kolomazníková Marie

Fotogalerie Recenze Ceny vstupenek

Aktuální počet repríz 16 Premiéra 11. 6. 2015 Vhodné od 15 let Sdílet

Mohlo by vás zajímat Heda Gablerová

Recenze

Viktor aneb Dítka u moci (Divadlo v Dlouhé)
Vladimír Mikulka, Nadivadlo

Tak tedy se zpožděním ještě jedna povedená inscenace Jana Mikuláška. Ne že by inscenátoři ze slavné Vitracovy surrealisticko-absurdní hry vydolovali nějaké zásadní sdělení (nezdá se ostatně, že by se o to pokoušeli), jako komediální hříčka to ale bylo až nečekaně svižné a veselé. Zdá se, že výlet mimo Zábradlí byl osvěžující jak pro režiséra, tak pro soubor divadla v Dlouhé. Mikulášek měl po delší době v rukou „pevný“ text, který mohl dle libosti překrucovat, zcizovat, ironizovat a rozbíjet, herci se důrazně opřeli do vysoce stylizovaných groteskních figur. Osobně se mi nejvíc líbili Helena Dvořáková a Robert Mikluš coby jeden z měšťanských párů, byli však jen první mezi rovnými.

Podstatné je, že všichni společnými silami rozváděli poněkud nablblou typologii měšťanského dramatu ad absurdum, a přitom si dosyta - a také velmi zručně - užívali nezvyklé svobody v inscenaci, ve které se svým způsobem může stát úplně cokoli, jen je potřeba to vymyslet. Škoda, že představení trvalo o poznání déle, než takový přístup vyžaduje; postupem doby rostl pocit, že všechny nosné nápady se už uplatnily a nezbývalo, než vařit z vody. Kdyby měl Viktor o hodinu míň, to jest standardní zábradláckou stopáž kolem sedmdesáti-osmdesáti minut, nejspíš by to bylo věci výrazně ku prospěchu. Ale i tak, Mikulášek má na kontě nezpochybnitelně veselou komedii a Divadlo v Dlouhé titul, který zdejší repertoár oživuje a rozšiřuje způsobem dosti sympatickým.

Viktor a ti druzí za sklem
Jan Kolář, Divadelní noviny

Básník, dramatik, surrealista, spoluzakladatel Divadla Alfreda Jarryho, vedle Antonina Artauda ikona francouzské divadelní avantgardy: Roger Vitrac. Právě v Divadle Alfreda Jarryho měla v roce 1928 premiéru jeho hra Viktor aneb Dítka u moci a byla to – jak se dozvídáme z pramenů – poslední inscenace této scény: způsobila hluk v celé tehdejší literární Paříži, avšak zasáhla jen úzký okruh diváků. U nás jsme ji mohli uvidět až v roce 1966 v Městských divadlech pražských – po její pařížské rehabilitaci Jeanem Anouilhem – a podle vzpomínek pamětníků i tehdy působila podvratně. A dnes? Odpověď na tuto otázku nabízí inscenace Vitracovy kome­diál­ní „truchlohry“ v pražském Divadle v Dlouhé.

Vitrac ve Viktorovi umně smíchal starodávnou labichovskou frašku, bulvární feydeauovskou komedii, vaudeville a „moderní“ intimní rodinné drama v bizarní surrealistický amalgám s prvky absurdity. A vybavil jej i plejádou literárních odkazů a francouzských reálií, které nahlíží v jakémsi groteskním obludném zrcadle.

 stylovou ambivalenci textu prohloubili a aktua­li­zo­vali. Už úvodní připsaná scéna naznačuje, že půjde o ještě brutálnější mumraj žánrů a nejrůznějších divadelních i mimodivadelních prostředků. U dlouhé řady divadelních stolků, jakoby v herecké šatně, sedí či postávají herci s nasazenými zvířecími hlavami, připravují publikum na „pohádku“ a vzápětí varují „děti“ před vulgaritami, které se v ní nutně musí objevit. Některé další sekvence pak jako by vypadly z béčkových hororových filmů. Brahmsovu hudbu střídají fragmenty starého šlágru Plují lodi do Triany. Generál na Viktorovo přání nepředvádí koně, nýbrž striptýz. Filip nespravuje židle z Ikey pomocí kladívka a kleští, ale vrtačkou. V literárních perziflážích zazní úryvek Seifertovy básně a zřejmě i další české aluze, které se mi v prudkém tempu inscenace nepodařilo identifikovat… Jevištní dění totiž vnucuje režisér publiku v rychlých střizích, v nichž šokující nápad stíhá okamžitě další nápad. Zdá se, že Mikuláškova invence je bezedná a některé z těch „šoků“ jsou opravdu velice originální. Třeba když služka Lili (Magdalena Zimová) komunikuje s Terezou (Klára Sedláčková-Oltová) formou neartikulovaných zvuků, které vzápětí obě postavy na přeskáčku překládají do srozumitelné řeči. Anebo: Filip všude možně hledá lahvičku s opiem na povzbuzení a nakonec ji přinese rekvizitářka. Zcizující efekt?

Asi ano, protože nestylovost předlohy posiluje v Mikuláškově inscenaci nestylové hraní využívající instrumenty romanticky-patetického, psychologického a civilního „brechtovského“ herectví. Jan Meduna v ostře konturované roli devítiletého, „dospělého“ Viktora coby dítě přehrává a mutuje a jako vědoucí postava, jež s nadhledem filosofuje a komentuje, mluví věcně, bez patosu: jako ve filmu. Oscilace mezi patosem, „psychologií“ a civilismem charakterizuje také všechny ostatní herce. I karikatury jako Gaston (Tomáš Turek) nebo Generál (Jiří Wohanka) se na okamžik vymknou předepsané šarži a soucítíte s nimi. A paní smrt čili Ida Mortemari? V podání Marie Turkové decentně vyjevující konflikt éterické ženské krásy a trapné, nezvladatelné tělesné choroby je nejdojemnější postavou inscenace.

V druhé polovině patří jeviště především manželskému duelu Emilie a Filipa. I přes bravurní, stále se proměňující a mnoha valéry vybavené herectví Heleny Dvořákové a Roberta Mikluše ztrácí inscenace tah a nepůsobí tak apelativně jako v první části. Možná, že víc než před přestávkou se tu vyjevuje přece jenom dobová podmíněnost výpovědi Vitracova Viktora. Co bylo dřív extrém, je dnes normál. Zvrácená morálka a pokřivené vztahy mezi rodiči a dětmi, míšení protichůdných žánrů v umění jako novum a provokace, to vše je v našem postmoderním světě běžnou realitou. A tak i nápaditou Mikuláškovu inscenaci kdysi skandální Vitracovy hry sledujeme jakoby přes skleněnou stěnu výkladní skříně plnou oživlých manekýnek a manekýnů. Bavíme se jejich podivným i podivuhodným, krutě směšným konáním, které se nás však citově a intelektuálně dotýká jen chvílemi a málo, anebo vůbec ne.

Mikuláškova dekadentní crazy komedie
Lukáš Dubský, i-divadlo.cz

Poslední premiéru letošní sezony v Divadle v Dlouhé připravil kmenový režisér Divadla Na zábradlí Jan Mikulášek. Po Macbethovi a hře Láska a peníze to byla třetí Mikuláškova spolupráce s Dlouhou. Vybral si hru v Čechách nepříliš známého francouzského spisovatele Rogera Vitraca.

Vitracův text z roku 1928 má sice stavbu klasického dramatu ibsenovského ražení, je ale silněn ovlivněn surrealistickým proudem, do kterého se autor řadil, než byl spolu s Artaudem z hnutí vyloučen. Devítiletý Viktor slaví narozeniny a mohla by z toho být pěkná salonní komedie, kdyby rodiny Paumellových a Magneauových neměly tolik problémů a kostlivců ve skříni. Z komedie tak je spíše rodinné drama, to vše říznuté absurdními výjevy. Vždyť už jen samotný Viktor je zvláštní postavička. Ve svých devíti letech je stejně velký jako jeho rodiče a má zálibu v hloubavých monolozích. Také rád provokuje ostatní, kteří jsou při komunikaci s ním nuceni odhodit masku společenských konvencí, za kterou se rádi skrývají. Oslava Viktorových devátých narozenin tak je ze všeho nejvíce přehlídkou panoptikálních postaviček. Na reálné prvky a situace je navázána řada absurdních dialogů, vše je možné a žádná šílenost není dost výstřední. Vitrac napsal svou hru jako satiru na měšťácké pokrytectví. Postavy si malují své životy v zářivých barvách, aby zakryly vnitřní prázdnotu a absurditu, která se nemilosrdně dere na povrch. Chybí nějaká realistická kauzalita, situace jsou dovedeny do extrému. Přesto jsou v náznacích dostatečně reálné, aby bylo divákovi jasné, že se hraje také o dnešní společnosti.

Satirické ostny ovšem v inscenaci trochu překvapivě nehrají prim. Ve Viktorovi dostává humor mnohem více prostoru než v jiných Mikuláškových inscenacích a to i když zrovna neslouží příběhu, ale má jen pobavit. Přítomný je i režisérův typický morbidní humor, který dokázal geniálně rozvinout třeba v Požitkářích. Mnohé situace ovšem svým vyzněním přibližují Viktora až k žánru crazy komedie. Vyhrocená grotesknost a bezuzdná zábavnost možná zvyšují atraktivitu inscenace, ale také trochu rozostřují satirické vyznění. Společenskokritické téma je tak spíše odvoditelné z kontextu, než že by se přímo zhmotňovalo na jevišti.

Vizuálně je Viktor nesmírně působivá inscenace. Dvojice Mikulášek – Cpin často ve výpravě pracovala s jistou ošuntělostí a aluzí na období normalizace. Po tom ovšem není v Dlouhé ani památky. Čistě bílá scéna ostře kontrastuje se zářivými barvami jednotlivých kostýmů.  Herci využívají širokou škálu výrazových prostředků. Od expresivity občas přechází do civilnější polohy, aby v dalším okamžiku své jednání opět groteskně vyhrotili. Hodně při tom musí používat také výrazná gesta a mimiku. Vše je navíc ironizováno častými zcizovacími efekty (zapojení technického personálu, komentování scénických poznámek či litanie Roberta Mikluše na naschvály, které ho provází při jeho hostování v Dlouhé). Herci jsou ve své stylizaci přesní, asi nejvíce zaujmou Jan Meduna (Viktor), Helena Dvořáková (jeho matka Emilie) a Veronika Lazorčáková (šestiletá Ester).

Viktor aneb Dítka u moci je inscenace připomínající dlouhý dekadentní večírek, kde neustále hrozí, že se jeho účastníci povraždí navzájem. Výrazná expresivita může být pro diváka po nějaké době trochu unavující, hyperbolizované komické prvky ale zase nesnadno uchopitelný Vitracův text zpřístupní běžnému publiku.

Inscenace, kterou je třeba se nechat otrávit
Vojtěch Poláček, Kulturissimo

Jako poslední premiéru sezóny uvedlo pražské Divadlo v Dlouhé hru Viktor aneb Dítka u moci francouzského avantgardního dramatika Rogera Vitraca. Surreálně laděný kus z roku 1928, kombinující prvky měšťanské salónní komedie a kruté společenskokritické frašky režijně připravil Jan Mikulášek, známý především jako kmenový režisér Divadla Na zábradlí.

Viktor je předčasně vyvinutý. Přestože je mu pouhých devět let, měří skoro dva metry. Ani svým chováním nepřipomíná malé dítě. Zřejmě proto, že tuší svou blížící se smrt, má sklony k filozofování a kritice zkaženého a pokryteckého světa dospělých. Jeho okolí mu k takové kritice poskytuje dostatek podnětů. Drama se odehrává během oslavy Viktorových devátých narozenin, na kterých se sejdou postavy skutečně panoptikálních parametrů. Rozhádaní rodiče, jejichž vztah trpí zálety otce, otcova milenka, vybíjející si zlost fyzickým násilím na své malé dceři Ester, její vyšinutý muž, kterého pronásledují vzpomínky na hrůzy války, rozumově nepříliš dobře vybavená služka a postarší Generál s až podezřele vyvinutou náklonností k malým dětem. Na večírek později omylem dorazí také dáma z vyšší společnosti, která trpí nekontrolovaným vypouštěním plynů na veřejnosti. V nesourodém a konfliktním prostředí se schyluje k neodvratné tragédii.

Ústřední postava Viktora je nositelem hlavních myšlenek dramatu a zřejmě určitým alter egem autora hry. V závěru opakovaně upozorňuje na to, že trpí prudkými bolestmi břicha. Nikdo ho však neposlouchá, namísto pomoci je otcem zbit. Když je mu na minutu přesně devět let, umírá. Viktorova snaha upozorňovat na problémy se však neomezuje pouze na vlastní bolesti břicha, tvoří hlavní motivickou linii hry. Chlapec provokuje ostatní k sebereflexi. Podvratným, někdy až sadistickým způsobem vyvolává konflikty, a vystavuje tak na světlo skryté skutečnosti. Kritice podrobuje i společenské konvence – nutnost zastávat pevně ohraničené sociální role a vyjadřovat se prostřednictvím komunikačních klišé. Viktor je evidentní paralelou Hamleta, zdánlivého šílence a šiřitele nepohodlné pravdy. Vitrac ostatně Shakespeara parafrázuje dokonce i prostřednictvím vloženého divadla na divadle, scénky, během které děti ztvárňují před rodiči avantýru Viktorova otce a Esteřiny matky. Na rozdíl od Hamleta je však Viktor mnohem hravější a veselejší.  Jeho ironické poznámky nepůsobí jako děsivé existenciální škleby, spíše jako skutečné pobavení nad absurditou života. Smrt není tragédií ale suchým faktem. Není výrazem neplánovaného kolapsu, ale nejlepším a Viktorem vítaným řešením.

Úprava textu, pod kterou je podepsaný režisér inscenace Jan Mikulášek a dramaturg Štěpán Otčenášek, se poměrně přesně drží originálního znění hry v překladu Evy Outratové z roku 1966. Před diváky se proto odvíjí chronologický a z hlediska vývoje událostí relativně přehledný příběh. V kontextu Mikuláškových inscenací, které v poslední době upřednostňují roztříštěnou a kolážovitou dramatickou stavbu, se jedná o vítané vybočení ze zajetých kolejí.

Zvýšený důraz tvůrci kladou na erotické a sexuální motivy. Výrazně podtrhují Generálovy pedofilní sklony. Na konci prvního dějství plní tato postava oslavencovo přání a předvádí striptýzové číslo namísto textem předepsané Viktorovy jízdy na koníčkovi (Generálovi). Poněkud drsnější a otevřenější přístup je dnes, tedy v době, kdy se erotika a pornografie staly běžnou součástí veřejného prostoru (minimálně v jeho virtuální, internetové variantě), pochopitelný a vhodný. Neřešený dramaturgický problém naopak představují četné odkazy na biblické texty a modlitby. Symbolický význam citátů a jejich blasfemické převracení, typické pro francouzský a španělský surrealismus, nemají v ateistické zemi s omezenou mocí katolické církve potenciál výrazněji rezonovat.

Pojetí postav je groteskně nadsazené, po většinu inscenace herci pateticky přednášejí či na sebe křičí. Sledovat dvě a půl hodiny hysterické výlevy je vyčerpávající a otravné, vyhrocené situace po určité době mohou vyvolávat apatii. To nemusí být nutně chápáno jako kritika. Je totiž otázkou, zda přesně tento účinek nechtěli tvůrci vyvolat. Večírek, který se mění ve zlý a zběsilý sen, lze jen těžko interpretovat jen příjemným způsobem. Znechucení vnímatele nad těžko stravitelnou divadelní formou se organicky propojuje se znechucením z postav a tématu. Viktora ke konci inscenace bolí břicho, diváka může snadno rozbolet hlava. Pro hlavní postavu i pro publikum je konec určitým vykoupením, vznešeněji řečeno katarzí.

Výprava Marka Cpina kombinuje pestrobarevné kostýmy a výstřední paruky s výrazově decentní scénografií. Vizuální podoba inscenace je statická a stejně jako její herectví je svým způsobem unavující, v rámci celkového konceptu ovšem případná. Drama je situováno do bíle natřeného pokoje, v jehož zadní části, která je oddělena plexisklem, se nacházejí zrcadla rámovaná žárovkami − typický inventář divadelních šaten. Pokud se nepletu, tak dveřmi v transparentní bariéře prochází pouze postava Viktora. Jako by jí touto výtvarnou metaforu byla dána možnost svobodně přecházet mezi skutečným světem a světem předstírání a na rozdíl od ostatních postav si tuto hranici vůbec uvědomovat.

Až tísnivě strohý a prázdný prostor, oživený pouze lustrem z paroží, který je vybavený elektrickými svíčkami, pomáhá vyjádřit téma duchovní prázdnoty a intelektuální bídy, vakua, které se snaží postavy zaplnit povrchní výstředností výrazného kostýmu i hereckého projevu. Účinně se tak vyjevuje téma zhýčkané moderní společnosti odtržené od reality, která se pokouší prázdnotu existence kamuflovat uměle vytvořenými problémy. Ty řeší o to hysteričtěji, o co bezvýznamnější jsou. I proto interiéru dominuje právě herecká šatna se zrcadly. Ilustrativní je z tohoto hlediska i rozhodnutí otce věnovat se namísto vážnému rozhovoru s manželkou absurdním truhlářským pracím (hra na opravu židle z IKEA, v původním textu hoblování postele).

Překvapilo by mě, kdyby Viktor zaujal široké publikum. Jeho těžko stravitelný hysterický styl, který mi připomenul neúspěšný, ale pozoruhodný snímek Otakáro Schmidta Eliška má ráda divočinu (1999), je vyloženě nepříjemný. Pod maskou experimentující formy se navíc ukrývá poměrně konzervativní společenskokritické drama, které nastoluje zcela konkrétní a zásadní otázky. Ani ty nejsou příjemné. Umění by mělo vnímatele hladit proti srsti. Je potěšující a obdivuhodné, že se o to pokouší i spíše středoproudé Divadlo v Dlouhé. Přirozený prvotní odpor je třeba překonat a nad dílem se hlouběji zamyslet. Snad tak kromě recenzentů učiní alespoň část běžného publika.

Mrzké kýčaře je třeba z hnutí vyloučit
Jiří P Kříž, Právo

Vytáhnout na světlo boží znovu francouzského surrealistu Rogera Vitraca, už přece dávno překonaného, ale nepřekonatelného, může si dovolit jen scéna vnitřně uspořádaná a připravená na velké žánrové a duchovní rozpětí křídel. Třeba Divadlo v Dlouhé.

Závěr sezóny mu vyšel znamenitě. Po rozpoutané Lidské tragikomedii Ladislava Klímy v režii Hany Burešové přizvalo ke spolupráci znovu Jana Mikuláška a svěřilo do jeho péče Vitracova Viktora aneb Dítka u moci.

Osvobozené divadlo

Dodnes bývá tato nadrealistická fraška z roku 1928 označována za pilotní dílo francouzské avantgardy dvacátých let. A paradoxně byli Vitrac s Artaudem, když krátce před tím spolu založili Divadlo Alfreda Jarryho, nekorunovaným ideologem surrealistické skupiny André Bretonem z hnutí plamenným mečem vyobcováni.

Nemohu v té souvislosti nepřipomenout osud Voskovce a Wericha u nás. Zhruba ve stejnou chvíli se jich zbavil český Devětsil. Důvody jsou podobné: dramatickou tvorbou míří ke komerci a zpronevěřují se čistému umění postavenému do opozice realismu a naturalismu.

Vitrac a jeho dílo znovu objevila až novou filmovou vlnou zblázněná Francie 60. let. Také od něj vedla pak přímá cesta k pozdějším dílům Godarda, Chabrola, Truffauta, Resnaise, Vardyové a dalších, tedy i tvůrců tzv. Levého břehu.

Čas od času troufnou si na Viktora aneb Dítka u moci také čeští režiséři, přičemž vybavení Jana Mikuláška pro akceptování a rozvíjení Vitracovy obraznosti je výjimečné. Autorův surrealismus spojený s režisérovou expresívní metodou s mocnými prvky originální, a pro aktéry značně náročné choreografičnosti přinášejí nové valéry výkladu.

Vitracovy fraškovité příběhy jsou výsměchem maloměšťácké morálce zdůrazněné absurditou jednotlivých výstupů. Inscenování pak míří k provokaci, srovnávané s východisky Jarryho Krále Ubu: nekompromisně proti nekonečně hlouposti světa. Ano, „osvobozené divadlo“.

Kus pro požitkáře

A to je poloha, do které se po odchodu z Ostravy s vrcholem v křehkém Evženu Oněginovi, ponořil s Nenápadným půvabem buržoazie či s Europeanou v Brně a s Požitkáři v Praze Mikulášek. S Vitracem v Dlouhé tuto linii pomalu završuje.

Mkuláškův výlučný styl naplňují Klára Sedláčková-Oltová, Helena Dvořáková, Magdalena Zimová, Tomáš Turek, Veronika Lazorčáková, Marie Turková, Robert Mikluš, Jan Meduna, Jiří Wohanka, Zuzana Kolomazníková. Barevností fascinují také kostýmy a scéna Marka Cpina. Dítka u moci je třeba vidět!

Tip Josefa Chuchmy Česká televize

Na úplný konec, jako vždy, tip. Zaměřený na pražské Divadlo v Dlouhé. Režisérsky v něm hostuje – již potřetí – jinak kmenový režisér místně nedalekého Divadla Na zábradlí Jan Mikulášek. Vybral si text francouzského surrealistického dramatika Rogera Vitraca z roku 1928 Viktor aneb Dítka u moci, který byl poprvé česky a naposledy inscenován před bezmála půlstoletím. Hra a postavy v ní jsou ve všem všudy vypouklé, každou minutu se mění nálady, vše se zvrací ve svůj opak, a přece má ten příběh jedné rodiny, v níž nejblíže relativní normalitě mají dosti děsivé děti, svoji logiku. A celá ta inscenace má, když k ní budeme přistupovat s otevřeností akceptující ten vykloubený svět, svůj půvab a vtip, svoji – doslova i v přeneseném slova smyslu – barevnost, nikoliv ovšem nepodobnou současné poetice Divadla Na zábradlí, ostatně autorem výpravy inscenace Viktor aneb Dítka u moci je Marek Cpin, který s režisérem Mikuláškem dlouhá léta spolupracuje. Jednu dimenzi ovšem Viktor mít dneska už nemůže, totiž schopnost takzvaně šokovat. Tu mohl u nás mít ještě v šedesátých letech, když byl česky uveden poprvé, ale od té doby se řeč umění natolik takzvaným šokům otevřela, že Vitracova výrazová řeč nabyla ráz téměř již bezpečné klasiky.

Větry, striptýz. Přerostlý Viktor je hra nepříjemná. Asi až moc
Tomáš Šťástka, idnes.cz

Pražské Divadlo v Dlouhé uvedlo jako poslední premiéru kdysi skandální hru Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci. Inscenace v režii Jana Mikuláška nabízí zajímavé výtvarné řešení scény i kostýmů, její smysl však divákovi trochu uniká.

Přerostlé a příliš inteligentní devítileté dítě jako zrcadlo pokrytecké společnosti a výsměch všem jejím maloměšťáckým neduhům. Tak stvořil před téměř devadesáti lety francouzský dramatik Roger Vitrac postavu Viktora, kterou vetkl do frašky Viktor aneb Dítka u moci. Autor ji uvedl v pařížském avantgardním Divadle Alfreda Jarryho, pro které se tato premiéra symbolicky stala zároveň posledním představením.

Vitracův nejznámější kus je nyní považován za vlajkové dílo surrealistické dramatiky. Na scénu pražského Divadla v Dlouhé ho spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem přivedl hostující režisér Jan Mikulášek. Ten sám naznačil, že práce na Viktorovi je pro něj nezvykem, oproti jeho současné tvorbě v domovském Divadle Na zábradlí zde totiž musí pracovat s pevným textem.

Do současné tvorby Zábradlí však nemá Viktor zas tak daleko, i když dialogy nevznikly řízenou improvizací celého týmu, ve výsledku to vyjde skoro nastejno. Vitrac vytvořil mozaiku pitoreskních scén a hovorů, jejichž hlavním smyslem bylo zaútočit na diváka, šokovat ho, vyděsit. „Viktore, dej všem pusu a jdi spát,“ nabádají nezvedeného a příliš inteligentního synka rodiče poté, co v pokřivené společnosti opět cosi nevhodného pronesl. „A s kým?“ táže se s dětskou naivitou Viktor (Jan Meduna).

Marek Cpin tentokrát navrhl nezvykle sterilní a zářivou scénu, které dominuje uprostřed zavěšený lustr z paroží a která silně kontrastuje s naddimenzovanými kostýmy postav. Vedle zajímavé výtvarné stránky zaujme výkon Veroniky Lazorčákové v roli Viktorovy šestileté kamarádky Ester a Jiří Wohanka jako oslizlý kníratý generál.

Tvůrci původní text silně proškrtali, aby jej zbavili přehršle dobových narážek. I tak však před diváka předložili jen těžko stravitelné a ještě hůře snesitelné dílo. Ten v něm může rozklíčovat asi jen výsměch nabubřelé společenské masce, kterou si na sebe ráda bere vyšší třída. Právě takové věčné téma však v mnohem lepší a krystaličtější podobě nabízí například čerstvě uvedený Misantrop v pražském Švandově divadle.

Dále pak Vitracovy četné pokusy diváka šokovat, ať už jde o dámu trpící ve stresových situacích nadměrnými větry či generálův striptýz, bohužel s dobou trochu vyčpěly a dnešní publikum zvyklé na ledacos už ze sedadel nezdvihnou.

„Viktor je možná hra nepříjemná. A všichni víme, že nepříjemný pocit je nepřítelem potěšení. Ale kdo brání obecenstvu, aby čerpalo své potěšení na úkor autora?“ napsal ke hře sám Vitrac. To bude možná pro diváky jediná cesta.

Dneska můžou za všechno děti
Nicola Škvarová, blog studentů Divadelní vědy FF UK

V režii Jana Mikuláška byla nejen poslední premiéra sezóny Divadla Na zábradlí (mnou recenzovaný Doktor Živago), ale také Divadla v Dlouhé – Viktor aneb Dítka u moci. Mikulášek už potřetí, po inscenacích Macbeth a Láska a peníze, vstupuje do vod, které jsou jeho inscenačnímu způsobu velmi vzdálené.

Spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem zvolil Mikulášek divadelní hru Viktor aneb Dítka u moci, kterou roku 1928 napsal francouzský surrealista Roger Vitrac. Žánr surrealismu dovoluje režisérovi rozjet sérii obrazů, filmových střihů, křiklavě stylizovaných kostýmů, nesmyslných dialogů, křečovitě přeháněného herectví i nekauzálně se rozvíjejících situací, aniž by to bylo vytýkáno jako nesmysl.

Na kritiku střední vrstvy se Mikulášek zaměřil už v inscenaci Buržoazie v Divadle Na zábradlí (premiéra 2013, původně jako Nenápadný půvab Buržoazie v Divadle Reduta, premiéra 2012), v Divadle v Dlouhé je však společenská kritika mnohem koncentrovanější. Viktor aneb Dítka u moci se roztříštěnými náznaky vysmívá měšťáckému pokrytectví. Vše má vypadat tak, jako by se devítiletý Viktor, nadprůměrně inteligentní a fyzicky vyspělý po zjištění, nevěry svého otce rozhodl rozložit obě rodiny - Paumellovi a Magneauovi. Jan Meduna hraje Viktora s potutelným úsměvem na hranici roztomilosti a děsivosti. Jeho postava je přes vlastní nevýraznou linii hlavním katalyzátorem děje. Je to Viktor, který prozradí nevěru, který všechny popichuje a konfrontuje s realitou typicky dětskými nepříjemnými otázkami. Při své inteligenci obratně zneužívá své roztomilosti k vlastním cílům a užívá si rodinný rozvrat.

Mikulášek vtipně paroduje melodramatické měšťanské truchlohry, v nichž se shlédl divák 18. a 19. století, které jsou v určitých variacích v podobě různých seriálů a rodinných či romantických filmů mnohdy denním chlebem současné společnosti. Stavění do velkých póz, lomení pažemi, dojemné výpovědi, patetický dopis na rozloučenou po sebevraždě Gastona (Tomáš Turek), horlivé modlení se a vzývání Pána. To vše je zde hyperbolizováno. Skrze rozpad dvou rodin, na první pohled harmonicky a moderně fungujících, Mikulášek naráží na mnoho nešvarů současné společnosti, která spěje k zániku, ale i na problémy závažné (například na týrání dětí). V závalu hlídání si vlastní nevěry, udržování amerického úsměvu či šílenství zapomínají na vlastní děti.

Pokud by se inscenace hrála na Mikuláškově domovské scéně Divadla Na zábradlí, byla by jednou z mnoha. Z hlediska repertoáru Divadla v Dlouhé (jen namátkou: Naši furianti, Polední úděl, Vlčí jáma, Mnoho povyku pro nic), se však jedná o inscenaci zcela neobvyklou. Nejen Mikuláškovou poetikou, scénou Marka Cpina (méně okázalá, než bývá u Cpina zvykem), ale především v hereckém ztvárnění. Herci Dlouhé jsou zvyklí na psychologické herectví vžívání a prožívání, což je zcela odlišné od způsobu práce, který po hercích vyžaduje Mikulášek - technicky dokonalé herectví, nadmíru ironie, nepřirozené stylizace, přehrávání, ale zároveň vše musí působit zcela samozřejmě a uvěřitelně. Proto lze také velmi ocenit všechny výkony herců v Dlouhé, kteří se dokázali z realistického herectví vymanit, přehánět a přitom působit opravdově. Tereza (Klára Sedláčková-Oltová) v jedné scéně hystericky řve, odchází, ale náhle se v klidu vrací s tím, že tam někde zapomněla kabelku a hledá jí. To vše zcela přirozeně, jako by se nic nestalo. Jedině postavě Idy Mortemari (Marie Turková) se výrazná stylizace vyhnula, je aristokratkou, nepitvoří se a hluboce prožívá svou nemoc. Postava se dá vyložit jako symbol Smrti. Viktor je jí fascinován, jakoby on jediný pochopil, že jde o Smrt a chce se od ní vše dozvědět. Tento motiv se ale propojí až v závěru inscenace.

Zatímco první část má přes svou délku spád, přehršel výborných nápadů a vtipů, ve druhé části se tempo ztrácí a celá inscenace je zbytečně dlouhá: vtipy a pózy z první části se opakují a závažný, děsivý tón vybroušený čtyřmi úmrtími se zdá být poněkud násilným. Ovšem díky značné míře improvizace, kterou Mikulášek hercům umožňuje je možné, že inscenace bude za půl roku vypadat zcela odlišně. Kdo přistoupí na absurditu a dadaismus inscenace, může se velmi dobře bavit.

Ceny vstupenek

Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 320 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 250 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: 1 Kč na vyhrazená místa
(na balkoně je prostor pro 2 vozíčkáře a jejich doprovod, nosnost plošiny 200 kg)