1. Úvod
2. Rozhovor s uměleckým vedením 2018-19

Rozhovor s uměleckým vedením k sezoně 2018-19

Sezona 2018/19 je druhou sezonou, kdy umělecké vedení Divadla v Dlouhé tvoří dva tvůrčí tandemy: režijně-dramaturgická dvojice Hana Burešová a Štěpán Otčenášek a režijní duo SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Jak vlastně došlo k tomu, že se SKUTŘi stali součástí uměleckého vedení Divadla v Dlouhé?

ŠO Celé to začalo tím, že jsme SKUTRy asi před třemi lety oslovili na hostování, ale měli závazky na dlouho dopředu. V té době už jsme ovšem cítili, že bychom měli začít uvažovat, kdo nás časem nahradí, a dohodli jsme se s Honzou Bornou, že by se do Dlouhé SKUTŘi hodili. Zdálo se nám, že jsou nám v mnohém blízcí, už jenom širokým žánrovým rozpětím, které mají. Došlo k prvnímu setkání u Bornů v kuchyni, ale první práce v Dlouhé byl až Racek před rokem.

Co pro vás znamená kontinuální spolupráce s jedním souborem?

MK Ze začátku jsme si moc neuměli představit, že bychom se v Dlouhé stali domácími. Fascinuje nás opera i balet, děláme i nový cirkus, v různých divadlech, i v zahraničí. Důležité pro nás je, jestli nás daná práce obohacuje, posouvá dál. Trochu jsme se zalekli soustředění na jedno divadlo, ale ve výsledku jde o jednu inscenaci za sezonu. To je zkušenost obdobná té, kterou máme v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde si se souborem rozumíme a kde vznikají věci, o nichž jsme přesvědčeni, že by nikde jinde nevznikly. Hledali jsme v Dlouhé nějakou specifickou barvu, kterou nikde jinde mít nemůžeme, a po zkušenosti s Rackem víme, že to je hudební zručnost souboru. Člověk tu může vytvářet divadlo, které má zvukovou kvalitu v samém základu, implementovanou do základních situací a přitom to není předepsaná opera. Je to něco, co může vznikat na zkouškách, a člověk si uvědomí, že tu je nějaká barva, která je totálně nezastupitelná. Zajímalo nás stát se členy uměleckého vedení a přemýšlet o divadle jako o celku, který má dlouhodobě fungovat. Můžeme nabídnout náš pohled, zkušenosti a kontakty, ale těžko můžeme rovnou převzít odpovědnost za soubor, který má za sebou obrovskou historii – i své kostlivce – a svou vizi do budoucna. Taky nemůžeme vědět, jak nás vezmou diváci. V Hradci nás diváci milují, v Mahenově divadle v Brně jsme se neprosadili nikdy…

LT Pro mě to znamená odpovědnost za lidi v souboru. Co jim nabídnout, kam je posunout a zároveň tím posunout i nás. Daleko víc prožívám zkoušení, protože přemýšlím, co bude dál. Není to jako jinde, kam přijedu, nechám si zajistit servis, udělám, odjedu. Je to víc jako v rodině, kde nestačí absolvovat jedny narozeniny, ale za chvíli budou Vánoce, a když se pohádáme na narozeninách, tak co si pak budeme říkat o Vánocích? Víc prožívám, když s někým najdeme společnou řeč a s někým se nám to třeba nedaří. A snažíme se najít, co je pro nás společný energetický bod, na kterém bychom mohli stavět. Co je specifikum souboru a co naše a jestli to do sebe zapadne. Myslím, že jsme stále ještě ve fázi hledání a jsem hrozně rád, že jsme udělali dva extrémy, které jsme si vytyčili: nejdřív divácký hit, tedy Racka, a potom absolutní experiment, autorské divadlo Sen v červeném domě. Jsem moc zvědavý na reakce, třeba to dopadne obráceně a třeba ani jedno nebude divácký hit. I diváci k nám musí najít cestu. V Hradci to také nebylo hned od začátku, lidé si musí zvyknout na to, čím je zahltíme a co mají vlastně číst, co mají vypouštět a čeho si nevšímat. Je to jako když člověk začne číst knížku nového autora a třeba je ze začátku okouzlený, ale teprve postupně mu opravdu přichází na chuť.

HB Tuto zkušenost máme s mnohými hosty v Dlouhé, jejichž inscenace jsou vynikající a po všech stránkách přínosné, pro soubor zejména, ale spousta diváků je nepřijme, protože jsou pro ně neznámé, divné, nejsou na ně zvyklí.

ŠO Původně jsme zvali každou sezonu jednoho významného hosta, ale postupem času jsme si uvědomili, že daleko lepší cesta je nechat tu režiséry pracovat opakovaně. Byl tu třikrát Nebeský, Pitínský, Mikulášek… A vždycky se to vyplatilo, jak vzhledem k souboru, tak vzhledem k divákům. Proto naše nabídka směrem ke SKUTRům znamenala od začátku kontinuální práci se souborem, s tím, že víme, že existujeme už přes dvacet let a že soubor se musí trochu omladit, obměnit a vyrazit novou cestou.

A povedlo se to? Vidíte takovou novou cestu v inscenacích SKUTRu v Dlouhé? Třeba v hereckém projevu?

ŠO Každý hostující režisér vnesl do práce souboru něco nového, samozřejmě i SKUTŘi. Jsme rádi, že si porozuměli s herci a dovedli je pro své záměry nadchnout.

HB Shodli jsme se, že Sen v červeném domě jistým způsobem, aniž by třeba SKUTŘi záměrně chtěli, navazuje na byvší inscenace Borny a třeba i Pitínského Sestru Úzkost. Myslím, že hezky najeli na spodní, vnitřní proud, který je v souboru uložen a rozvíjejí jej zase dál a jinam, po svém. A přitom je fajn, že nejde o úplné vybočení, o něco, co tu nikdy nebylo.

LT Za tu krátkou dobu to ještě vidím trochu zvenčí a na Divadle v Dlouhé je příjemné - a mezi pražskými divadly specifické - že to není divadlo jednoho názoru. Vidím, že základní věc je, že lidé si tu rozumí lidsky. Když někdo někomu něco řekne, tak to slovo platí. Všichni si sebe navzájem lidsky váží. A to, že každý máme jiný divadelní vkus, neznamená, že spolu o tom nemůžeme mluvit a že bychom se nemohli vedle sebe snést. Já jsem rád, že jsou divadla, aspoň v Praze, která mají svůj názor. Ale někdy to hraničí s tím, že pak uznávají jen svůj názor, svou jedinou pravdu. Ale ono to tak není a vlastně není zajímavé, když si potvrzujeme jenom svou pravdu. Myslím, že je velmi přínosné poměrně značné rozechvění před představením Sen v červeném domě, kdy herci opravdu netuší, jak to běžní diváci vezmou.

Nejviditelnějším projevem proměny uměleckého vedení jsou noví herci, kteří se v Dlouhé objevili…

ŠO V tomto ohledu už spolupráce probíhá delší dobu, nové lidi oslovujeme po dohodě a často návrhy vychází od SKUTRů a my jsme tomu rádi. Takže tímto se rozhodně podílejí na chodu divadla a na jeho budoucnosti.

MK Je fajn, že tu může docházet k mnoha setkáním, těšíme se, že tu bude pracovat Jakub Krofta, který je s částí souboru spjat od školy, nebo J. A. Pitínský, kterého my obdivujeme, ale vlastně se neznáme. My jsme s Lukášem vždycky říkali, že na divadle nás tolik nebaví ho dělat - to vlastně spíš unavuje, i když to člověk má rád, ale ta únava je někdy až absurdní a vyčerpání doznívá ještě dlouho. Jestli to něco dokáže přebít, tak jsou to právě ta setkání.

ŠO Což jsou přesně slova Honzy Borny. Pro něj bylo divadlo vždy především setkání.

MK Pro mě je velmi překvapivé, když pak herce, které jsme doporučili, vidíme ve vašich inscenacích, třeba poloha, jakou jsem viděl u Pavla Neškudly v Élektře je pro mě úplně neznámá. Myslím, že v tomto dostojím svému jménu Kukučka a jako kukačka vnesu do cizího hnízda vajíčko, o které se pak ti domácí starají.

HB A my jsme rádi, že není všechno jenom na nás. Nás různé projekty typu Dlouhá cesta ke svobodě napadají, ale už nám nezbývá moc sil je realizovat. Nebo i uvěřit jejich smysluplnosti, uvěřit, že by to někoho mohlo bavit. A když do toho SKUTŘi vnesou svou energii a nadšení, tak se do toho dokážeme pustit. A jsme rádi, že se divadlo někam posouvá, že nehnije ve svých stojatých vodách.

MK A nás zase baví setkání naší naivity s jistou zkušeností.

Novinkou sezony 2018/19 je projekt Dlouhá cesta ke svobodě. Co si pod ním máme představit?

HB Hlavním impulsem se stala významná výročí – letošní „osmičková“ a zejména třicet let od listopadu 1989. Spojujícím tématem je cesta ke svobodě, k suverenitě, důstojnosti… S tímto tématem souvisejí již mnohé naše starší inscenace, z poslední doby např. Hovory na útěku, Lucerna nebo Élektra… a také všechny inscenace, které připravujeme pro sezonu 2018/19.

MK Záměrně jsme to nenazvali dlouhá cesta k demokracii, protože nejde jen o svobodu politickou, ale také o svobodu vyjádření, svobodu vnitřního světa člověka, která se nás třeba v jednotlivých inscenacích dotýká víc. Nemusí to být nutně vázané na společnost jako takovou, ale „být sám pro sebe svobodný“ je strašně důležité. Je to v tomto smyslu mnohem širší téma.

LT Nejde jen o výročí, o dlouhou cestu, jakou společnost prošla od roku 1918 do roku 1989, ale o nekonečnou cestu, kterou absolvujeme jako společnost i jako jednotlivci, tady a teď.

MK Chceme se pobavit se o tom, co jsme za tu dobu jako společnost poznali a co by nás ještě zajímalo poznat. Kromě velkých inscenací, které budou „označkovány“ tímto logem, je možné, že vzniknou ještě nějaké drobnější útvary. Například u inscenace Dopisy Olze spolupracujeme s Knihovnou Václava Havla a rádi bychom připravili diskuse po představení. Pod značku Dlouhé cesty ke svobodě mohou spadat i některá představení Festivalu 13⁺ apod. Zvažujeme také pořádání jednorázových večerů, takových řekněme jam-sessions na konkrétnější témata. Ty by obsahovaly debatu, ale také třeba písničky, které by se k danému tématu vázaly. Ale tady jsme zatím u rámcových představ a přemýšlíme, co je vůbec realizovatelné.

Vedle premiér sezony a případných hostování mimopražských divadel se tedy chystá několik jednorázových komorních večerů…

ŠO Počítáme s účastí hostů, kteří mají co říct, a počítáme také s tím, že část večera by měla být otevřena diskusi s diváky. Předběžný model zahrnuje i písničky, v podání našich herců nebo hostujících hudebníků, mohou se objevit i projekce apod. Rozhodně by tyto večery měly mít divadelní charakter, nebudou to čistě politické debaty, spíš taková kavárna.

MK Rádi bychom propojili lidi i odjinud, kteří by si přišli do Divadla v Dlouhé zajamovat, je otázka, zda se nám to podaří. Také nevíme, jestli najdeme vhodného moderátora, protože už víme, že by to neměl být nikdo z herců, ale někdo, kdo se pohybuje v širším politickém kontextu. Pokud se nám to povede, tak vytvoříme interaktivní divadelní tvar, něco jako divadelní esej, do níž se lidé mohou zapojovat a mohou s námi diskutovat.

ŠO Mělo by to být co nejotevřenější a nejaktuálnější, reagovat na to, co společností zrovna hýbe. Chceme otevřít divadlo a zapojit diváky. A byli bychom rádi, kdyby se z toho vyvinul nějaký typ pořadů, které by pak třeba pokračovaly i v dalších letech.