Recenze
Andronicus jako krvavá satira
(Saša Hrbotický, Hospodářské noviny)
Znásilnění, usekané ruce, pohřbení zaživa a jako vyvrcholení kanibalská hostina - v tak krvavé scénické lázni se koupe Titus Andronicus v pražském Divadle v Dlouhé. Na českém jevišti je hra nastudována vůbec poprvé, v novém překladu Martina Hilského.
Rané Shakespearovo drama vypráví o starořímském vojevůdci Titu Andronikovi, jenž se vrací z tažení proti Gótům. Coby zajatkyni s sebou Titus přivleče gótskou královnu Tamoru a její tři potomky, z nichž nejstaršího nechá zabít, aby uctil památku svých padlých synů. Jenže tím zvedne stavidla pomstychtivosti.
Pokud by byl Titus Andronicus inscenován se vší vážností, pravděpodobně by se zvrhl v nevěrohodný morytát, snůšku surovostí a patosu. Postrádá shakespearovsky bohatý jazyk se slovními hříčkami a chybí mu i filozofický rozměr zralých děl. Režisér Ivan Rajmont látku uchopil jako hrůznou satiru přítomnosti spalované žárem lokálních konfliktů a surovosti.
Ansámbl Divadla v Dlouhé si s polohou divoké travestie rozumí znamenitě, jejich černý humor jenom nikdy nedosáhl tak krajních poloh. Jan Vondráček v roli císařského nástupce Saturnina karikuje hašteřivost politiků, absenci studu, bezuzdnou žízeň po moci. O stupeň decentnější, ale přesný obraz politické žvanivosti kreslí Jiří Wohanka jako Titův bratr Marcus.
A pak jsou tu nositelé krutosti a otevřené agrese: Gótská královna Tamora Heleny Dvořákové tají pod maskou mondénní krasavice náturu šelmy. Mladí Tamořini synové Demetrius a Chiron (Pavel Tesař a Miloslav König) jsou sadisté dokonale imunní vůči utrpení druhých.
Rajmontova inscenace hovoří bez oklik a šifer o dnešku. V zobrazování krutosti je místy na hranici únosnosti, ale jako paralela mezi starověkem a tím, čeho jsme užaslými (nebo lhostejnými?) svědky na počátku 21. století, je přesná.
Krvák pro náročné
Milan Lukeš, Lidové noviny
Že jsme se, přičiněním Divadla v Dlouhé a Martina Hilského, konečně dočkali i tragédie Titus Andronicus v českém provedení, může být pro kulturní šafáře radostnou úlevou. Ale když to vezmete kolem a kolem, je vlastně na pováženou, že jsme této nejkrvavější Shakespearově hře přišli na chuť právě a až teď, kdy taky, zaplaťpánbůh za to, je konečně možné sehrát ji takhle bez servítků. Nejsmeli s to prezentovat ji ani vnímat jako tragédii, ale jenom jako černorudou grotesku - pak nám totiž, jak pravil mladší klasik Friedrich Dürrenmatt, který taky našel v Titovi Andronikovi zalíbení, zbývá už jen ta komedie.
Hlavy ve zkrvavené igelitce
První, co se v Dlouhé vnutí vaší pozornosti, jsou podrážky nebožtíka, nad nímž drží stráž dvě podezřele roztěkaná individua; synové císařského nebožtíka, starší Saturninus (Jan Vondráček) a mladší Bassianus (Martin Veliký). Když se pánové ještě naposledy ujistí, že otec je mrtev doopravdy, vrhnou se do volebního boje, berouce jej doslova jako bitku.
Ale ještě je tu třetí vzadu: populární generál Titus Andronicus (Bořivoj Navrátil), který se právě vrací z vítězného tažení se zástupem svých synů, živých i mrtvých, a se zlatistými gótskými zajatci, v čele se sexy královnou Tamorou (Helena Dvořáková). Tita, poněkud podezřele, navrhuje za císaře jeho vlastní bratr, ohebný tribun lidu Marcus (Jiří Wohanka).
Titus však, podobně jako později Lear, chce už jen bez břemen doplazit se k smrti, kandidatury se vzdá ve prospěch Saturnina, a je vymalováno. Nicméně, svým odmítnutím uvolnil cestu zlu: druhé jeho pochybení, opět podobné budoucí Learově abdikaci; to první byl nedostatek slitovnosti, když nechal obětovat (usmrtit) zajatého Tamořina syna, nedbaje matčiných proseb. A třetí, nejhorší, přijde, když zabije vlastního syna, který proti prchavému zájmu nového císaře i vůli otcově ctí nároky Bassiana na sestru Lavinii (Magdalena Zimová). Tato Titova pochybení nejsou však v pražském pojetí ničím, čím by si divák měl lámat hlavu. Zdejší Titus je založením spíše flegmatik než cholerik, usměvavý dobrák od kosti, jemuž se, zase po vzoru Learově, křivdí mnohem víc, než on sám křivdil. Nejprve mu chlípní synové Tamory znásilní a zmrzačí dceru Lavinii, takového nemrcoucha, kterého křivák Saturninus hbitě vyměnil za zralou Tamoru, a pak jsou na základě falešného obvinění odvedeni na popraviště dva jeho synové. Naděje svitne, když Maur Aaron (Martin Matejka), architekt zdejších intrik, se kterým rapují všichni čerti, přijde s kulantní nabídkou: mladíci budou ušetřeni, pokud si někdo z přítomných pánů -otec, strýc či zbývající bratr - nechá ruku useknout.
V překotném vzájemném přetahování (všecko se v této hře odehrává překotně), čí ruka to bude, zvítězí sám Titus, ale císař slovo nedodrží: z obou synů vrátí Titovi jenom jejich hlavy, každou zvlášť ve zkrvavené igelitce, v jakých my dnes v předvečer svátků míru a pokoje taháme domů zmasakrované kapry s vyvalenými bulvami. Jako bonus se mu, Titovi, vrací jeho uťatá ruka: s prsty upravenými do výsměšného gesta, které do znakového systému politického diskurzu vnesl český premiér.
Finální Titova pomsta bude taková, že ani otrlá královna Tamora ji nepřenese přes žaludek, a po malé sérii „letmých zabíjení“, řečeno s Horatiem, zbude naživu, ostatně jako v Hamletovi, jen pár druhořadých postav. Od nich si režisér Ivan Rajmont právem nic dobrého neslibuje: válečník Lucius (Tomáš Turek) by se spojil i s čertem, natož s Góty, aby nasytil svou krvelačnou pomstu, a jeho synek, zatím jen indiánský bojovník, se zřejmě potatí; co jiného z toho spratka může vyrůst? Ale ještě je tu padouch Aaron, na poloviční cestě mezi živými a mrtvými. Jenom hlava mu vykukuje z úhledného pažitu, pod nějž byl zahrabán, a má poslední energické slovo. Však on se brzy někdo najde, kdo ho vyhrabe. Po aaronech je trvalá poptávka.
