Divadlo v Dlouhé, Dlouhá 727/39, 110 00 Praha 1

Pokladna je otevřena ve všední dny od 12 do 19 hod. a dvě hodiny před začátkem představení, pokud se hraje o víkendu či ve svátek.

NOVINKY DO VAŠEHO E-MAILU

Rozhovor s Martinem Františákem

Rozhovor s Martinem Františákem

První premiérou 16. sezony Divadla v Dlouhé budou Čechovovy Tři sestry, které pohostinsky nastudoval Martin Františák, režisér a dramatik (nar. 1974), v současné době umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče. S jeho režijní prací jste se mohli setkat v programu našich festivalů – Dítě v Dlouhé uvedlo Maryšu a Kytici, Festival 13+ inscenaci Bezruč?! V rámci scénických čtení jsme také uvedli Františákovu hru Doma. V Divadle v Dlouhé (a v Praze vůbec) pracuje poprvé.

Pocházíte z Valašského Meziříčí, jak jste se dostal k divadlu?

V době mých studií na gymnáziu bylo Valašské Meziříčí undergroundová a vůbec kulturní Mekka, byla to doba kapel Mňága a Žďorp, Betula Pendula básnířky Kocourkové… Pohybovala se tam spousta lidí z tzv. disentu, jeden z nich - Jarda Čechura - nám tajnosnubně půjčoval knížky z Jazzpetitu. Paní Miluška Plesníková, která nás na gymplu přivábila do dramaťáku, nás seznamovala s Peterem Brookem a vedle něj s českým undergroundem. Všechno to mělo nádech něčeho trošku zakázaného, nějaké komnaty, kterou jsme neznali a nemohli znát. Další cesta k divadlu byla naprosto prozaická. Spolužák Skýpala se rozhodl jít po gymnáziu na JAMU a říkal, že to tam je moc dobré, tak jsem šel s ním.

Na režii?

Vystudoval jsem dramatickou výchovu. Vedle toho jsem měl dva roky herecké průpravy, možnost pracovat s Vladimírem Poglazovem, což je jeden z žáků Vachtangova, možnost pracovat s kolegy z hereckého ročníku… A v době, kdy jsem dokončoval dramatickou výchovu, mi nabídl můj guru, velký učitel Arnošt Goldflam možnost studia na režii.

Co následovalo po absolutoriu JAMU?

Začal jsem se pokoušet o režii. Vzniklo, myslím, zajímavé představení Petrkov o básnířce Suzanne Renaudové a Bohuslavu Reynkovi. Nějakou dobu jsem byl v Brně, potom jsem se odstěhoval na horskou samotu, kde jsem se pokoušel žít se svou dnes už bývalou ženou, takže jsem kulturní vody ne nějak záměrně, ale z takových raně romantických důvodů na nějakou dobu opustil. Přes několik divných zaměstnání, jako zahradničení a práce s motorovou pilou, ale i učení dramatické výchovy malých dětí na faře v Zašové, což bylo úžasné, jsem se vrátil k divadlu. Přijal jsem nabídku do brněnské Polárky, odkud jsem po čtyřech nebo pěti letech odešel do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde už jsem v té době bydlel.

Vaše dosavadní režijní práce se pohybují v poměrně širokém rozptylu od klasiky přes současné hry a dramatizace až k Vašim vlastním původním textům…

Myslím si, že se ten rozptyl zužuje. V určité chvíli hraje roli pochopení skutečnosti, že šéfujete divadlu a chcete zajímavé režiséry, kteří mají svoji poetiku a mají právo volby titulu. Vy pak musíte někdy odvést kolonku „klasika“ nebo „blíže k divákům“, což pro mě bylo vlastně inspirativní v nutnosti potýkat se s různými řemeslnými směry a poetikami, které mně až tak nejsou blízké. Přinášelo to určité rozšíření obzoru. Myslím, že moje dramaturgie se zužuje, a nejde ani tak o autory, ale spíše o témata. Zajímá mě člověk v dnešní době, řečeno slovy Goldflama nebo Taboriho jak přežít nebo jak žít v této době, jak se mění lidi v této době. Co je zač společnost, ve které žijeme. Co je zabijákem určité společenské třídy, řekněme nejnižší. Když to zobecním, dá se to vlastně pojmenovat jako sociální témata, u nichž se ale snažím hledat také poetický a spirituální či blbě řečeno náboženský rozměr.

A tato témata vidíte i v Čechovovi, kterého jste si zvolil pro své hostování v Dlouhé?

Rozhodně. Čechov je o ozvláštněném společenství v krásném domě, s krásnými uniformami, nutno říct, že snad i s hezkými sestrami v hezkých šatech, ale hlavně o nenásilném rozpadu něčeho starého v nás, což není otázka historie hry, ale toho starého v nás. Struktury hodnot, kterou rozleptává nejenom práce u telegrafu, ale i práce na kase v supermarketu. V tom je toto drama ani ne tak ruské, ale univerzální a dnešní. Zažíváme několikaterou vlnu rozpadu nějakého řádu směrem k něčemu, čemu se říká globalizace, kdy se zbytky starých zvyků mění vlastně v nic, protože nové zvyky se nenabízejí. Taky se mi líbí u Čechova jazyk a schopnost dramatika, který je ze svého naturelu prozaikem, nastavit postavu, což prozaici umí velice plasticky, s minimálními prostředky a ještě s notnou dávkou nostalgie, melancholie a groteskního šarmu. To mě baví.

Jak se vám pracuje s našimi herci?

Mně se poslední dobou obecně dobře pracuje s herci. Myslím si, že pokud člověk ví, co by chtěl a co se ve hře děje, tak to funguje. Pokud ovšem mezi herci nejsou skutečně pitomci, kteří práci chtějí kazit, což tady rozhodně nejsou. Někdy to ještě bývá povýšeno tím, že herce práce skutečně zajímá, což je také pravda vašeho divadla, aspoň zatím mám ten pocit. Úsměvné je, že vaši herci asi opravdu nejsou psychologičtí realisté, ale v tom je naše hledání rozkošné, mohou vznikat skutečně nové formy.

A jak se vám zkouší na Palmovce?

Přijetí Prahou bylo milé, líbí se mi, že pracuji i bydlím zrovna v Libni, v divadle, kde dělal kulisáka Hrabal, kde je naproti automat Svět a několik půvabných zaplivaných hospod. Připadám si tady částečně jako v Ostravě. A navíc jsem zjistil, že je tu centrum Haré Kršna, které jsem v sedmnácti letech v době spirituálního hledání navštívil a strávil tam týden.

S Martinem Františákem hovořila Karola Štěpánová