Recenze
(Vladimír Hulec, E15)
Máte doma babičku, která se právě stala důchodkyní? Anebo takovou babičkou (případně dědečkem) jste? Pak si nenechejte ujít představení pražského Divadla v Dlouhé O líné babičce. Poznáte tam její sny a divadlo vám nabídne možnost, jak je realizovat.
Předlohou k nejnovější inscenaci O líné babičce režiséra Jana Borny a jeho – dnes od něj již pracovně neoddělitelného – asistenta a režiséra Miroslava Hanuše je stejnojmenná knížka pro děti i dospělé o babičce, která má škapulíř (rozuměj váček) plný svých zapsaných snů, které si v důchodu začne – konečně – splňovat. Vytahuje jeden papírek se snem za druhým a nic pro ni není nemožné. Řídí nejluxusnější auto na světě, proletí se vzducholodí, osvobodí arabského prince, naučí se potápět, vyleze na osmitisícovku, potká a zachrání Yettiho. A ke každému dobrodružství si v rádiu pustí nějakou pěknou písničku z mládí. To už ale není v knížce, to je licence pražských divadelníků.
Každý sen je vlastně samostatná scénka, hudebníci by řekli klip, ve které se živě hraje, zpívá a tančí. A to herci Divadla v Dlouhé ovládají náramně, zvláště mají-li „v zádech“ vynikajícího hudebníka a aranžéra Milana Potočka. Důležitým pomocníkem jim je i praktická vícepatrová scéna Jaroslava Milfajta. Hudební dění (nástupy a hraní hudebníků) se vesměs odehrává na trubkovém lešení lehce připomínajícím design disco-televizních show 70. let. Uvnitř konstrukce – na jevišti, na předscéně i mezi diváky – pak každý babiččin sen nabízí a přináší originální svět, jedinečné výtvarné řešení využívající naddimenzované rekvizity, bláznivé kostýmy, prapodivné paruky, líbezně malované kulisy a také animovaný film a – jak je v Dlouhé v těchto produkcích zvykem – létající model. Tentokrát je to modrá vzducholoď. Dospělého maně napadne Žlutá ponorka Beatles…
Možná i tento film byl vzdálenou inspirací této inscenace. Především však navazuje na legendární písničkál Kdyby prase mělo křídla a vánoční povídku Jak jsem se ztratil. Je obdivuhodné, jak herci v Dlouhé dokážou tento model obměňovat a přizpůsobovat svému věku, svému myšlení. Ne, že by byli dědečky a babičkami. Zatím jsou jen těmi rodiči, co je jejich babičky neposlouchají. „V bytě má být tak uklizeno, abychom byli zdraví, a takový nepořádek, abychom byli šťastní,“ říká v knížce i inscenaci babička a zve čtenáře a diváky na báječné výlety. V Dlouhé tuto obyčejnou, a přece tak báječnou babičku ztvárňuje hradecká loutkářka Jarmila Vlčková. Její volba není od režisérů náhodná. Není nijak excentrická, ztřeštěná ani bláznivá. Je to v podstatě nenápadná, sportovně působící „ženská“, ještě plná životní vitality a radosti. S naprostou samozřejmostí předstupuje před diváky a ti ji věří. Je „jako jejich babička“. Společně vstupují do světa fantazie, překvapují se v něm a bláznivě těší a radují z každé maličkosti. Teprve ostatní herci jsou těmi pohádkovými, „divadelními“ tvory a bytostmi onen svět samozřejmě – vždy s velkým nadhledem a humorem – rozžívajícími. Jako kdybychom byli se svou babičkou v Karlíkově továrně na čokoládu anebo s ní létali fantaskním světem Žluté ponorky.
Právě písničky ocení dospělý divák asi nejvíc. Jde o slavné songy angloamerické populární hudby, od Hit the Road Jack rhythm´n´bluesového skladatele a zpěváka Percyho Mayfielda či rock´n´rollu Rock Around the Clock proslaveného Billem Haleyem přes hypnotické Zvuky ticha Simona a Garfunkela a My Sweet Lord George Harrisona po „stadiónovky“ We Are the Champions Freddie Mercuryho (Queen) a Another Brick in the Wall Rogera Waterse (Pink Floyd). Všechny však s novými, nesmírně vtipnými, dětsky hravými texty Miroslava Hanuše na hony vzdálenými původním. Nikdy by mne nenapadlo, že Reedova divoká A Walk on the Wild Side se dá převést v písničku o modrém balónku. Závěr obstará folková Do nebes předčasně zesnulé Zuzany Navarové. Babička však do nebes neodlétá, jen se stěhuje do domu na mořském pobřeží. Neste mě, neste, ptáci, do nebes / k divokým kachnám volám přes vrátka / Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd / a straky odnesou má zrcátka…
V Divadle v Dlouhé vykvetla inscenace, která má naději stát se novou legendou. Oslovovat diváky všech generací po několik generací.
(Ondřej Mrázek, idnes.cz)
Jít do divadla je občas trochu na nervy. Nikdy nevíte, jestli se herci nebudou pitvořit, hystericky křičet a nesmyslně skákat sem a tam po jevišti, jen aby se něco dělo. Jestli to nebudou natahovat do nekonečna, aby si někdo nestěžoval, že za ty peníze toho bylo málo. To je pak za trest.
Když se ale poštěstí a divadelní magie vás uchvátí, krásné herečky uhranou a herci rozesmějí, jako už dlouho ne, divadelní zážitek je jako zázrak. Tím silnější, že v době mobilů, počítačů a televizí nabízí živou, opravdickou a neopakovatelnou podívanou.
Naposledy jsem divadelní euforii síly uragánu zažil na představení O líné babičce v pražském Divadle v Dlouhé. Nový, šibalsky rozdováděný rockový muzikál na motivy roztomilé knížky brněnské autorky Aleny Kastnerové mi vlil do duše sílu a radost skoro bych řekl, že i naději, že všechno není ztraceno. Co vám budu povídat, chechtal jsem se od začátku až do konce. Stejně jako má manželka a dvanáctiletá dcera.
Jednotlivé scény a písničky mají šmrnc, prostou, ale jímavou divadelní krásu a všudypřítomný laskavý humor, který je dnes obzvláště podpultovým zbožím.
Babička, o které celé to písničkové divadlo – a že je to občas pěkně vypečený, vybroušený a divoce šlapající rock and roll – vypráví, není vůbec líná. Právě odešla do důchodu a místo toho, aby hlídala vnoučata svým uspěchaným dětem, začíná si plnit dávné sny: projet se superrychlým autem, proletět vzducholodí, naučit se na počítači a vylézt na nějakou vysokou horu v Himalájích. Babička je čupr ženská a s každou replikou i písní dokazuje, jak se dá radovat ze života i v době, když všichni kolem tvrdí, že nemají na nic čas.
Vydání knížky O líné babičce se stalo kulturní událostí samo o sobě, nová inscenace režiséra Jana Borny a Miroslava Hanuše jí dává další, uhrančivý rozměr. O hercích z Dlouhé je známo, že nejdou jen vynikající činoherci a loutkoherci, ale také talentovaní zpěváci a skvělí muzikanti, srší z nich hravost a radost z divadla. Kongeniální je pak otextování slavných rockových hitů Miroslavem Hanušem, které se mění v pestrý ohňostroj krásné češtiny, jakou už věru není často slyšet.
Po legendárním písničkovém představení s Petrem Skoumalem Kdyby prase mělo křídla a rozverném muzikálu o tom, jak přichází na svět malý človíček Myška z bříška, vznikla v divadle v Dlouhé další hudebně divadelní pecka nejen pro děti, ale zároveň pro celou rodinu (babičky a dědečky nevyjímaje), ve které dojatý a rozchechtaný divák mimoděk cítí svěží a životodárné kořeny Osvobozeného divadla nebo Semaforu.
Je překvapivé a krásné zjistit, že navzdory všeobecné pokleslosti kultury, hudebního vkusu i naší rodné češtiny vznikají oázy radosti, díky nimž můžeme být rádi, že jsme tu, a dokonce i zase po čase hrdí na to, že jsme Češi. Anebo Slováci, protože jeden z nejbrilantnějších výkonů podává v „líné babičce“ Martin Matejka jako chlupatý slovenský Yetti, který společně s českou babičkou zapíchne na vrcholek Mont Everestu do sněhu „československou“ vlajku.
Jarmila Vlčková: Že jsem líná babička, to já si nemyslím
(Jiří P. Kříž, Právo)
Divadlo v Dlouhé repertoárem určeným malým divákům už dávno překonalo původní Divadlo Jiřího Wolkra v témže koutu Starého Města. Dokázalo to znovu inscenací O líné babičce, kterou podle kouzelné knížky Aleny Kastnerové napsal, a režíroval s Miroslavem Hanušem, Jan Borna.
Sobotní česká premiéra měla kolosální úspěch, určitě také kvůli Jarmile Vlčkové v titulní roli. Aha, jméno „staré herečky“ v Praze neznáme. Je to s ní jako s tou čipernou, a ne línou babičkou: Ona totiž vůbec není stará. To jenom po hvězdné kariéře v hradeckém Divadle Drak, odkud před lety její generaci vypoklonkovali, protože soubor potřebovali omladit, tak trochu natruc založila loutkové Divadlo U staré herečky.
Babička na střeše světa
Jak vám pravím: Její babička je líná jen pro početné potomstvo. S odchodem do penze totiž odmítne opatrovat vnuky, vařit, prát a uklízet pro přepracované syny a dcery. Má jiný plán - splnit si všechna přání, která si dlouhá léta, kdy sama pracovala, vychovávala, vařila, prala a uklízela, zkrátka starala se, ukládala do tajemného škapulíře.
Přání vytahují z tajemného a čarovného váčku, co lidé nosívali na krku, diváci. Líná babička tedy sveze v jeho bouráku milionáře-dobračisko, proletí se vzducholodí, vypraví se na osmitisícovku, kde Yettiho naučí rozmnožovat se a nevymřít, zvládne potápění se šnorchlem, lyžování s juniory, v kurzu pro důchodce nad 80 zadarmo - to ona ale nemá - i "písíčko".
Borna s Hanušem ukázali, co to je pustit nejenom důchodkyni, ale hlavně fantazii na špacír. Jenom občas si vypomohou animacemi Vojtěcha Žáka, třeba v podmořských hlubinách. A ejhle, lehoučký příběh plný smíchu a nonsensů se promění s Tichem Simona & Garfunkela v poezii. Baví, ale i dojímají se děti od pěti do sto pěti.
Do nebes Navarové
Kritik ovšem musí hledat ideu! A tu ji máme: smíření generací, z nichž ani ta prarodičovská není hodna jen úsměšků a odstavení, jak nedávno v krásném textu připomněl Jiří Suchý.
Další závratnou kvalitou jsou písničky: Harrisona z Beatles, Simona & Garfunkela, Mercuryho, Lou Reeda, Dorseta... Světové hity opatřené Hanušovými vtipnými texty šitými na míru krásné a pravdivé pohádky. A závěrečné teskné Do nebes Zuzany Navarové.
Inscenace je určena rodinám s dětmi. Ani trochu práci pro ně nepodcenili. Nedávno měla derniéru veleúspěšná inscenace Jana Borny a Petra Skoumala Kdyby prase mělo křídla. Hrála se sedmnáct let. Stále je na jevišti Aškenazyho Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka - od roku 2000. Také Borna. Líné babičce předpovídám velmi dlouhý život.
Příspěvky k inscenaci najdete na našem Instagramu pod hashtagem #olinebabicce.
