Recenze
V Dlouhé přistála esence roku 1913. Florian Illies boduje
(Hana Švarcová, topzine.cz)
Divadlo v Dlouhé se nebojí výzev. V komorní dramaturgické linii Krátká Dlouhá vznikla inscenace podle knihy 1913 Floriana Illiese. S převedením esence zlomového roku 1913 se herci i tvůrčí tým popasovali se ctí.
Florian Illies pomocí panoramatického přehledu událostí, které se odehrály v jednotlivých měsících roku 1913, popisuje atmosféru jednoho roku, kdy se střetává 19. a 20. století. Čas se nezadržitelně zrychluje a vznikají extrémní umělecká díla. Zdá se, že nic již nebude takové jako dřív. Illies vytvořil koláž, kde v těsné blízkosti stojí velké události kulturních dějin (Proust vydává první díl Hledání ztraceného času, Duchamp montuje kolo na stoličku, Spengler píše Zánik západu) a každodenní banality typu Rilkeho rýmy či Kafkovy neschopnosti vyslovit se.
Divadlo v Dlouhé eliminovalo v případě tohoto obtížně inscenovatelného díla počet postav, které Illies do své knihy zahrnul. Orámovalo si tím také události, které se v inscenaci objevily. V případě Illiesovy knihy není důraz kladen ani tak na jednotlivé epizody jako spíše na atmosféru, kterou jejich prosté řazení vyvolává. Hercům se v tomto případě podařilo zachytit onu napjatou, produktivní a současně nostalgickou atmosféru i díky práci se světlem a hudbou zdařile.
Na divákovi je, aby důsledně četl každé donesení hrníčku kávy (jak trefné je využití právě této rekvizity, když mnoho zobrazených událostí se odehrává právě v kavárnách) či jeho nedopití. Za jedno z nejlépe vystavěných míst považujeme využití šálku s kávou, kdy mladší generace předbíhá belhajícího se Franze Josefa v podání Jiřího Wohanky, který představuje loučící se epochu spojenou s královskými rody a časem všechno si patřičně užít. Mladší již kávu usrkávají v poklusu, pokud si vůbec cucnou.
Franz Kafka, jehož ztvárnil Jan Vondráček, je postavou rozpolcenou. Vyslovit se před milovanou ženou nedokáže, ale o to horlivěji a vášnivěji však tvoří, jako by intimní impotence nalezla protiváhu v tvůrčím aktu. Kafkův případ zvolili inscenátoři v Dlouhé jako zástupce pro mnohé další. Nejen tato zkratka totiž umožňuje na malém prostoru překlenout prostorové vzdálenosti, které jednotlivé postavy dělí. Zkratka také pomohla vytvořit onu esenci jednoho zdánlivě obyčejného roku.
Velkou výhodou, z níž mohou tvůrci i herci v inscenaci těžit, je kabaretní forma, jež se vyznačuje množstvím scén a hudebních čísel. Hudební složka je vítaným zpestřením inscenace 1913 nejen proto, že tento rok formovaly i nové hudební směry a formy, ale také proto, že opět napomáhá vytvoření nálady a atmosféry. V hudebních číslech působí všichni účinkující velice přesvědčivě, zejména Lucia Jagerčíková se svým hlubokým a znělým hlasem. Za zmínku stojí především hudební číslo o neurastenii, jež byla pro konec 19. století a následující desetiletí charakteristická.
Do textů jednotlivých písní byly zakomponovány texty Christiana Morgensterna, Marcela Duschampa, Sigmunda Freuda, Adolfa Hitlera či Arnolda Schönberga. Právě to, že se skrze mozaiku dialogů, písní a obrazů podařilo inscenačnímu týmu vytvořit mnohovrstevnatou a přitom velmi kompaktní atmosféru doby, je na inscenaci 1913 cenné.
O půlnoci se v Dlouhé připíjí na rok 1914
(Jiří P. Kříž, Právo)
Z malých projektů stávají se velké. Možná někdy bez vlastního přičinění.
V Kroužkově kavárně Divadla v Dlouhé vypravili na svět kabaret 1913, scénický kalendář o počátku moderní doby podle přemýšlivé a kombinačně mistrovské knížky Němce Floriana Illiese. Jenom podtitul má jiný: Léto jednoho století.
Kdo všechno se v tom roce duchovní srážky devatenáctého s dvacátým stoletím mohl ve Vídni, Mnichově, Berlíně, Paříži, Benátkách, Terstu, Praze a jiných evropských městech potkat?
Například Hitler se Stalinem v Schönbrunnu, jakkoli se ti dva ani později, tedy v roce 1939 při uzavírání jednoho z nejabsurdnějších spojeneckých paktů celého dvacátého století, osobně vůbec nesetkali.
Mnohem víc je ale v Illiesově 1913 kulturních, uměleckých a vědeckých setkání. Na scénu je v promyšleném koncentrátu přenesla Barbara Herz. Někdy převáží nostalgie nad -ismy v hudbě, literatuře a výtvarném umění století páry, jindy vytrysknou bouře a vzdor nových avantgard.
Tři stovky stran v hodině a půl
Illies má v oné ironii a ohlédnutích za možným nemožným dva předchůdce: Georga Taboriho a Arnošta Goldflama. Ti dva vycházejí z jiných kořenů a historické zkušenosti, docházejí ale k podobným závěrům jako Illies, pro kterého je 1913 začátkem naděje, přidušené již v roce 1914 – a mařené vytrvale až do konce divného století.
Režisérka inscenace zhustila tři stovky stran 1913 na hodinku a půl s postavami, které považovala za určující: Franz Josef, Freud, Trockij (Jiří Wohanka), Stalin, Schönberg (Tomáš Turek), Hitler, Louis Armstrong, Chaplin, Alfred Redl, Gottfried Benn (Jan Meduna), Kafka, Ferdinad d’Este (Jan Vondráček), Felice Bauerová, paní Braunová, Ta, co všechno ví (Helena Dvořáková), Kočka, Eva Braunová, Mona Lisa, Oswald Spengler (Lucia Jagerčíková).
Ti všichni, až na Giocondu, v roce 1913 žili. Mona Lisa (Gioconda), slavná hrdinka portrétu Leonarda Da Vinci, se ztratila v roce 1911, ale v roce 1913 zase šťastně našla.
Rozměr Illiesovy fikce a její transformace na scénu hudebně dotváří Mario Buzzi.
Skoro trestuhodně ale podcenili význam velkého malého projektu někteří herci. Přeřeků a malých výpadků paměti bylo trochu moc. O to větší uznání zaslouží Jan Vondráček. Kafku ani následníka nepodcenil.
Hra 1913 je o mrakodrap výš než 1914 ve Zlaté kapličce! A o půlnoci na Silvestra 1913 se v Dlouhé připíjí na krásný a šťastný rok nový. Pravda, byl jiný.