Recenze
Buržouste! Dekadente! Strukturo! Kafka je mrkev
(Zuzana Malá, Týden)
Divadlo v Dlouhé uvedlo v režii Pavla Baďury scénické čtení nazvané Kafka je mrkev. Scénář napsal David Drozd k příležitosti pětačtyřicátého výročí tzv. Liblické konference, na které se strhla rozsáhlá, zejména politicky motivovaná polemika o interpretaci fenoménu Kafka.
"Autor, kterého zná publikum pod jménem Kafka, není Kafka, ale zkafkologizovaný Kafka," prohlašují tvůrci inscenace v Divadle v Dlouhé. Jejich večer se vyvíjí od vzdělávacího programu přes program investigativní k naprosté recesi. V první repríze jej mohou diváci zhlédnout 23. května.
Kafkologie, tak jak ji tvůrci scénického čtení prezentují, je souhrnem doposud uskutečněných výkladů Kafkovy osobnosti a díla. Nevypovídá nic o Franzi Kafkovi, ale mnoho o jeho vykladačích a o ideologii, ke které se případně hlásí. Prvním kafkologem byl Max Brod, původce kafkovského mýtu. Liblické konference se sám nezúčastnil. Od ostatních ale obdržel telegram, jehož směšnost se tvůrcům scénického čtení stala materiálem pro jeden ze zdařilých gagů.
Marie Majerová a delegace soudruhů z NDR
Fabule je prostá. Čtyři současní členové Spolku sucharů se pokoušejí Liblickou konferenci zrekonstruovat, a tím vystoupit ze závislosti na čase tak, jak se to daří nesmrtelným autorům. Odehrávají průběh konference pouze ve čtyřech mužích, což hercům dává příležitost přesně a vtipně odstínit a charakterizovat jednotlivé reálné postavy, které se na konferenci objevily. Miroslav Hanuš například vyniká jako stařičká Marie Majerová, Jan Vondráček hraje mj. delegaci „debilních soudruhů z NDR".
Scénář vypichuje absurdní a úsměvné situace, které se v souvislosti s konferencí skutečně staly, a rozvádí je do mystifikace, v níž figuruje např. katatonický Gróňan a Kafkova fiktivní divadelní hra. Zdrojem humoru jsou nejen komunistické kádry, ale také intelektuálský souboj abstraktních pojmů, a dokonce sám iniciátor konference profesor Goldstücker, který se údajně pokusil s mládeží vyměnit Kafkovu Ameriku za mopeda.
I když už není mnoho důvodů nahlížet na Kafku politicky, v obecném povědomí stále označuje spíše ducha staropražských ulic než autora hodnotných literárních děl. Franz Kafka zůstává obchodní značkou Prahy i celé České republiky a z víru interpretací a desinterpretací se dodnes nevymanil. Scénické čtení Kafka je mrkev se k tomu vyjadřuje velmi zábavným způsobem.
Divadlo v Dlouhé: Kafka je mrkev
(Jana Soprová, scena.cz)
Jak zábavné může být divadlo vytvořené s pomocí minimálních prostředků, ukazuje nejnovější projekt Divadla v Dlouhé, scénické čtení KAFKA JE MRKEV. S herci je ve foyeru divadla připravil podle scénáře Davida Drozda režisér Pavel Baďura.
Projekt vznikl k pětačtyřicátého výročí tzv. Liblické konference Franzi Kafkovi, skutečné události, na které se strhla rozsáhlá, zejména politicky motivovaná polemika (nejen )o interpretaci fenoménu Kafka. I když dílko čerpá z autentických dokumentů a situací, z dnešního pohledu skýtá nejen recesistický, ale zároveň velmi aktuální pohled na uzavřený svět vědeckého bádání, do kterého se chtě nechtě vždy vplétá realita.
Příběh sám je jednoduchý. Čtyři současní členové „Spolku sucharů“ se pokoušejí konferenci „na autentickém místě“ zrekonstruovat a dopátrat se tajemství, které tuto událost obklopují. A tak virtuálně, nicméně s velkou vehemencí odehrávají průběh konference, i kdžy pouze ve čtyřech. Nicméně - herci jako Jan Vondráček, Miroslav Hanuš, Pavel Tesař a Martin Matejka spolu s Martinem Velikým v roli mlčenlivého katatonického Gróňana – dokážou scénu svými až eskamotérskými akcemi zaplnit tak, že máme pocit, jako by před námi defilovaly desítky účastníků konference. Ve vtipné zkratce dokážou přesně odlišit jednotlivé postavy, a tak se můžeme skvěle bavit (s lehkým mrazením v zádech) například Hanušovou verzí stařičké Marie Majerové či Vondráčkovými „debilními soudruhy“ z NDR.
Nejde tu tedy o Kafku samotného, jako spíše o „kafkologii“. Různé verze interpretace jeho díla se proplétají se svědectvím o soudobém myšlení a způsobu vyjadřování, ale také evokují svět, zapouzdřený v pseudointelektuálních frázích a úlitbě době komunistického sevření.
Absurdita, věrná tomu, co Kafka s takovým mistrovstvím zachytil ve svých dílech, přímo bobtná, a my si mimochodem uvědomujeme, že Kafka rozhodně dosud není mrtev, že spíše ... „Kafka je mrkev.“
Pražské jaro začalo s Kafkou v Liblicích
(Jiří P. Kříž, Právo)
Franz Kafka snese interpretace tíživé i groteskní. O jednu z druhého pólu se pokusili Pavel Baďura (režie) a David Drozd (scénář), když do pražského Divadla v Dlouhé přivedli hříčku Kafka je mrkev.
Jejich téma je nabádavé, a trochu i publicistické. Připomíná nevážně pětačtyřicáté výročí kafkovské konference na zámku v Liblicích. V roce 1963 se skupinka členů tehdejšího Svazu čs. spisovatelů rozhodla vrátit Kafku Praze. Konference se změnila v politickou demonstraci. Pamětníky, ale i historiky bývá označována za předznamenání pražského jara 1968.
Hravě o vážné době
V našich časech zatloukání a nových dezinterpretací politické oblevy 60. let je potřebné připomínat klíčové okamžiky začátku neopakovatelného, zejména kulturního vzepjetí, jež během jediné „pětiletky“ vyneslo Československo v mnoha oblastech do popředí evropských avantgard.
Faktické uvedení Kafky do kontextu myšlenkových proudů oněch časů podnítilo sblížení středoevropských sousedů. Kafka představuje vrstevnatost, a zároveň složitost soužití obyvatel v tomto prostoru.
Kvintet aktérů připomíná dobovou kulisu liblické konference: od slídilství všudypřítomných estébáků, opatrnických projevů východoněmeckých účastníků, groteskního posvěcení setkání čipernou Marií Majerovou až po zásadní vystoupení Eduarda Goldstückera, Milana Kundery, Ernsta Fischera atd. Pavel Tesař, Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, Martin Matejka nám předkládají k uvěření fakta i legendy. Zvláštní úkol připadl Martinu Velikému, který v postavě Gróňana ztvárnil katatonicky zmrtvělý euroskepticismus.
Zase to začalo Kafkou
Liblice by měly zůstat pojmem. V roce 1987 jsme kráčeli s Janem Skácelem a s výtvarníky Janem Rajlichem a Miroslavem Šimordou z premiéry Kafkovy Ameriky v brněnském Ochotnickém kroužku. „Zase to začíná Kafkou,“ odtušil básník, který si jinak na repetice moc nepotrpěl.
Intelektuálové servírují Kafku a cigára
(Zuzana Malá, aktualne.cz)
„Autor, kterého zná publikum pod jménem Kafka, není Kafka, ale zkafkologizovaný Kafka," proklamují autoři scénického čtení Kafka je mrkev, které v premiéře uvedlo Divadlo v Dlouhé.
Kafkologie se zabývá výkladem osobnosti a díla Franze Kafky. Její postuláty se od dob Kafkova prvního vykladače Maxe Broda skoro nezměnily. Slovy Milana Kundery: je vzdálena literární kritice, ba vyhýbá se pojímání knih v kontextu moderního umění, a svůj objekt hlavně zkoumá psychologicky.
Jak už to u -logií bývá, vypovídají méně o předmětu svého zkoumání než o sobě samých a svých tvůrcích. Večírek Davida Drozda a Pavla Baďury to potvrzuje právě na příkladu přeabstraktnělé kafkologie.
Ani jejich opus nesděluje o Kafkovi prakticky nic, a o liblické konferenci z roku 1963, jejímuž výročí je zasvěcen, jen něco málo. Ale je velmi zábavný.
Základní situace scénáře Kafka je mrkev je jednoduchá. Čtyři členové Spolku sucharů se pokoušejí konferenci zrekonstruovat a tím vystoupit ze závislosti na čase, dosáhnout horizontu události. Ten funguje jako dokonalý reprezentant abstraktního pojmosloví, které je tělem intelektuálské kafkologie i zbraní v přestřelkách účastníků konference.
Kafkovo dílo bylo tehdy takřka nepřístupné a oficiální ideologií odmítáno. A byly to - paradoxně! - právě politické motivy, jež přesně před pětačtyřiceti lety vířily na zámečku v Liblicích při pokusu odpolitizovat Kafku.
Suchaři odehrávají průběh konference pouze ve čtyřech mužích, což hercům dává možnost vytvářet přesné a vtipné charakterizace. Jan Vondráček zastává extremistické východoněmecké postavy, Miroslav Hanuš vyniká jako stařičká Marie Majerová a několik umírněných marxistů.
Kromě občasného zmatku v postavách naráží čtveřice Sucharů na praktické problémy - například jak během pauzy vykouřit tolik cigaret, kolik zvládlo celé shromáždění. Svedou to a vzniká alegorická scéna, v níž se marxističtí specialisté zahaleni dýmem dusí vlastními slovy.
Cigarety jsou pro celé dílko významným motivem; nejenže kromě černé kávy představují základní živinu pro intelektuální organismus a formulka „Nechceš cigáro? v závěru jako v pohádce vysvobodí zakletého katatonického Gróňana (sic). Východní účastníci konference jsou navíc podezíráni, že žebrat o západní značky tabáku je pro ně přinejmenším stejně důležité jako rokovat.
Večer se postupně zvrhává z výukového přes investigativní do naprosté recese. Zesměšnění jsou nejen „debilní soudruhové z NDR", ale trochu i iniciátor konference profesor Goldstucker nebo čtrnáct let stará polemika Václava Klause s Alexejem Kusákem v Lidových novinách - a také sami pátrající Suchaři.
V globálu je tu vysmíván zápas tezí, které rozbřednou v řetězec interpretací, desinterpretací a pojmů, ze kterých se vytrácí předmět (v tomto případě Kafka) a mnohdy i smysl. Zaplaťpánbůh nejde o hon na komunisty ani tu není popřen význam dialogu o Kafkovi nebo dokonce Kafky samotného.
Tvůrci používají nejjednodušší možný humor, který vychází z důsledné doslovnosti a slovních hříček. Je školácký - stejně jako název pořadu - a funkční. V určitých aspektech je večer srovnatelný s cimrmanologickými semináři, ale i s pořadem S politiky netančím.
Značný význam má forma scénického čtení. Nejen pro jeho provizornost, která dává spoustu prostoru improvizacím a vtipům, ale pro samotný fenomén čtení. Jde přece o čtení konferenčních příspěvků, o písemnou komunikaci, o to, zda a jak číst Franze Kafku, o literaturu vůbec, o čitelnost a nečitelnost.
Horizont událostí byl svým způsobem dosažen. Franz K. je vyvázán z času a v podobě nic neříkající ikony stále vytváří kolorit Prahy. Je odpolitizován, ale vstoupil na pole marketingu, kde představuje obchodní značku města a státu.
„Nalijme si černé kávy. Kafka je mrkev."
