Recenze
Kauza Jožko Púčik
(Markéta Dolníčková, Divadelní noviny)
Některé počiny uvedené v Divadle v Dlouhé v rámci cyklu Scénického čtení byly inscenačně nevýrazné, „pouze“ čtené a zaměřené především na představení nového či neznámého textu (Topolova Cesta do Bugulmy, Ferenczové Solitaire.sk), jindy je výsledný tvar téměř plnokrevnou inscenací, což koneckonců dokazuje jeho opakované reprízování či dokonce osamostatnění v nezávislou produkci (tak jsou dodnes mimo prostor Divadla v Dlouhé hrány Švantnerovy Piargy z roku 2004 a Ja malkáč od Ľuba Dobrovody uvedený v roce 2009).
Do této druhé skupiny patří i do prostoru a charakterů rozpracovaná novinka „slovenské sekce“ souboru, scénické čtení hry Jožko Púčik a jeho kariéra. Mladý hostující (a doposud studující) režisér Braňo Holiček v Dlouhé připravil text svého praprastrýce, slovenského dramatika Ivana Stodoly.
Obdobně jako je spřízněn Holiček s dramatikem, jsou v příbuzenském vztahu i Soudkyně a obžalovaný Púčik. Samotný příběh je totiž rámován jako soudní rekonstrukce procesu.
Púčik je až příliš poctivý dobrák, který je neprávem nařčen z krádeže peněz na pracovišti. Vyšetřovací mašinérie a nešťastná shoda okolností jej dožene před soud. Nařčení a důkazy se vrší, vidina spravedlivého rozuzlení se rozplývá. V tu chvíli se rozeznívají absurdní motivy: Púčik, původně chudý úředník v humanitární organizaci, se sám stane jejím klientem. Rodina na této podpoře významně získá, a tak je vlastně Púčikovo věznění žádoucí. Posléze se však podobně nepochopitelnou náhodou jeho kauza rozuzlí a případ dopadne smírem, ba přímo happyendem.
Magdalena Zimová v roli Předsedkyně soudu organizuje rekonstrukci, v níž kvůli „postavové krizi“ hrají členové tribunálu hned několik rolí, občas komentují smysluplnost dané pasáže, jindy vystupují z role a řeší, jak zahrát další postavu. Zimová, herečka drobné postavy, se zoufale až komicky snaží vydobýt autoritu. Jako dívka Vierka přehrává naivitu a koketnost, v úloze Komisaře zase mužnost.
Martin Veliký v titulní roli dobrosrdečného a nepříliš akčního hrdiny je poněkud nevýrazný. Zato se prosazuje jako šťouravý přísedící, který až otravně opravuje slovenštinu svých kolegů (v „reálu“ již dlouho usazených v Praze). Původce intriky, pleticháře Rohatého hraje jako vemlouvavého našeptavače Peter Varga. Poměrně překvapivě propracoval své role Martin Matejka, ať už jako vlezlý a nechutný úředník Adam nebo jako zvrácený soudní lékař stižený zálibou v psychiatrických diagnózách. Příjemně překvapil i hostující Andrej Polák, který vystoupil v ženských rolích s vyhroceně afektovaným přehráváním.
Příběh není komplikovaný a tak není divu, že se režie držela nadsázky a hravosti. Všechny postavy jsou výrazně stylizované, naivní a někdy i přiznaně křečovité. Toto scénické čtení sice prezentuje v Česku dosud nehraný text (napsaný již v roce 1930), divák si ale spíše než zážitek z dramaturgické jedinečnost odnese příjemný dojem, že inscenace baví nejen jeho samotného, ale také herce.
