Recenze
V DIVADLE V DLOUHÉ VĚDÍ, JAK Z TROSKY VYTVOŘIT HRDINU
Zdeněk A. Tichý, Mladá fronta DNES, 13.10.2004
Na domácích jevištích se těší velkému zájmu současné irské hry. Jsou kruté, a přece má jejich jazyk v sobě křehkou poezii. Pracují s groteskní nadsázkou, a přece se v nich skrývá tíživý smutek. Jejich autoři se pouštějí do závažných témat, a přitom nešetří černým humorem. Na divadelních scénách ovšem nejde o nic nového: podobná kombinace se dá najít už ve sto let staré hře Hrdina západu, po které nyní sáhlo Divadlo v Dlouhé a jejímž autorem je John Millington Synge.
Zabít rýčem otce není čin, který obvykle budí obdiv. Ovšem v zapadlém koutu Irska, kam umístil Synge svou hru, vyznávají lidé trošku jinou životní filozofii. Do kostela chodí, ale když drží v noci hlídku u mrtvého, opijí se tak, až pak při pohřbu zvracejí na posvátné půdě hřbitova. A spíš než muže zákona respektují drsné rebely, kteří se zákonu umějí vzepřít. Takovým je zpočátku i Christy Mahon, chlapík, který se jednoho dne v kraji objeví se svou morbidní historkou. Zpravidla je do této role obsazován někdo z mladých herců, ale režisér Janusz Klimsza ji svěřil Miroslavu Táborskému, a změnil tak obvyklý výklad textu. Na začátku inscenace by sotva někdo hádal, že ta špinavá a rozklepaná troska, která na útěku dorazila do venkovské krčmy, bude oním "hrdinou". Jenže Christy přišel v době, kdy zdejší povětří houstlo touhou po někom nebo po něčem mimořádném. A ta touha je tak silná, že se z ušlápnutého starého mládence zrodí nový Christy - suverén opojený vlastní důležitostí, trochu rváč a trochu básník. A stejně ho vidí i dcera hostinského, jež mu dá bez mrknutí oka přednost před svým nastávajícím, bratrancem Shawnem. Není divu - Margareta, kterou hraje Klára Sedláčková, je temperamentní dívka, jež sní s otevřenýma očima. A intuice její živočišné smyslnosti ji vede do náručí cizince, jehož kvality umocňuje notná dávka dívčí fantazie. Proti snu, jenž se stane skutečností, nemá Shawn šanci. A to tím spíš, když je v podání Tomáše Turka směšně asexuálním a komisním patronem.
Hrdinsko-komické výstupy se střídají s intrikami, milostnými námluvami, bizarním opileckým blábolením i výbuchy radosti, strachu či smrtelné agrese - ve všech těch postavách a postavičkách, které se v krčmě kolem "hrdiny" hemží, je vášeň i čistota duší, jejichž přírodní instinkty dosud nepřeválcovaly konvence civilizace. Účinkující suverénně zvládají žánrový slalom mezi rozpustilou divokostí černé komedie a vážností tragédie. A to až do hořkého finále, kdy smích vystřídá těžká kocovina vystřízlivění z onoho věčného snu o hrdinovi, jenž jednou přinese vysvobození ze šedi tuctových životů.
OTCOVRAH, HRDINA ZÁPADU
Saša Hrbotický, Hospodářské noviny 12. 10. 2004
Vedle tvárného hereckého souboru, promyšlené dramaturgie a výrazných kmenových režisérů Hany Burešové a Jana Borny spočívá tajemství uměleckého úspěchu pražského Divadla v Dlouhé v odvaze hledat a riskovat. Ta se mimo jiné projevuje zvaním hostujících režisérů s odlišným divadelním viděním, než mají zdejší syntetizující dramaticko-výtvarně-hudební inscenace. Nejnověji byl takto osloven umělecký šéf Národního divadla moravskoslezského Janusz Klimsza, aby v Dlouhé nastudoval groteskní drama irského spisovatele Johna Millingtona Syngea (1871 - 1909) Hrdina západu.
Především se při sledování této repertoárové novinky vůbec nechce věřit, že Hrdina západu vznikl před dlouhými sto lety. Synge do své hry dokázal vtěsnat tolik výsměchu otupělé společnosti, která v otcovrahovi vidí hrdinu, a tolik humoru a nadsázky, až to vyvolává neodbytný pocit, že sledujete drama z pera našeho současníka. Není to pochopitelně jen kvalitou samotného textu, ale rovněž dokonalou souhrou režiséra s místním hereckým ansámblem. Každá z postav inscenace má velmi precizně definovaný prostor, své nezastupitelné dramatické poslání.
Herci se s drastickou komikou pohybují na vytyčeném půdorysu černé frašky, jejíž kouzlo tkví v tom, že se neustále tváří jako realistický obraz ze života irských venkovanů. A třebaže se zde ani na okamžik nekáže a nemoralizuje, zděšení ze světa ovládaného zvrácenou morálkou, chtíčem a opilstvím je latentně přítomné.
Když se poprvé na scéně zjeví ústřední "hrdina západu" Christy Mahon v podání Miroslava Táborského, vypadá to,že půjde o dalšího z řady jeho uťápnutých prosťáčků smýkaných osudem. Omyl! Hercova osvědčená škatulka je protentokrát cupována, přetavována a ironizována. Umouněný otcovrah se v prostředí zapadlé irské hospody navzdory očekávání nestane opovrhovaným outsiderem, ale uctívaným a obletovaným hrdinou s rostoucím sebevědomím.
Je skutečným požitkem sledovat, jak se Táborského Christy Mahony mění z vyděšeného nebožáka v těžkopádného venkovského playboye (originální titul hry zní "The Playboy of the Western World"). Přitom nelze přehlédnout, nakolik je Mahony nositelem čapkovsky relativizujícího poselství: Otec a celá rodná ves v něm viděli posledního z ňoumů, zatímco nové prostředí jej vnímá jako atraktivního mladíka. Klára Sedláčková hraje dceru hostinského Pegeen jako potřeštěnou vdavekchtivou holku, která usiluje o to, aby třímala otěže osudu pevně v rukou. Zároveň postavě umí vtisknout i tragikomický rozměr. Pegeenin neúspěšný snoubenec Shawn v podání Tomáše Turka vyjevuje od prvních chvil, a naplno pak při střetech se sokem Mahonym, vlastní zbabělost.
Excelentní jsou opilecké výstupy rolníka Jimmyho, jak ho ztělesňuje Martin Matejka. Přes vysokou míru herecké stylizace působí Matejkovo opilecké blábolení neodolatelně komicky, a přitom v kontextu inscenace zcela věrohodně. Dravou komiku vnáší na scénu také trojlístek neukojených dračic Sáry, Zuzany a Honory.
Hrdina západu v režii Janusze Klimszy přináší výtečnou divadelní zábavu, a zároveň znepokojující mrazení v zádech z předváděného mravního úpadku společnosti. Co víc si od současného divadla přát.
HRDINA ZÁPADU JAKO RAZANTNÍ GROTESKA
Jana Machalická, Lidové noviny, 14. 10. 2004
Obliba irské dramatiky na českých jevištích bývá poměrně stereotypně vysvětlována jako vzpomínání na společné keltské kořeny, či dokonce příchylnost našich obou národů k pivu a hospodě.
Důvody, proč je v posledních sezonách irských dramatiků u nás jako naseto, jsou však určitě méně magické - irské hry jsou zkrátka už od dob Johna Millingtona Syngeho znamenité. A k těm nejlepším patří jeho Hrdina západu, kterého na úvod sezony uvedlo Divadlo v Dlouhé.
Hru pohostinsky nastudoval ostravský režisér Janusz Klimsza a proti běžným zvyklostem obsadil do titulní role Christy Mahona Miroslava Táborského. Tedy nikoli herce, jenž by odpovídal typu uťápnutého mladíčka. Jelimana, který se náhle stane hrdinou vesnice, jelikož rýčem zabil vlastního tátu. Muži ho poplácávají po ramenou, ženy se o něj přetahují a hospodského dcera Pegeen kvůli němu opouští snoubence. Tak jako je Táborský coby Christy spíš groteskně vyšinutou figurou než nebožákem, kterého tyranizuje vlastní otec, je i prostředí, v němž se pohybuje, nadmíru podivné a vykloubené. Táborský nabývá ve své proměně až obludně samolibých rysů, ale zároveň má v sobě cosi odzbrojujícího; zoufale a marně se pokouší vejít do normálního života.
Vesničané tvoří příšernou skvadru, která s úžasem vyslechne ďábelskou historku o údajném mordu. Někteří ale občas propadají nemístnému figurkaření a obtahují své postavy zbytečně tlustou linkou. Například u dívčího tria (Ivana Lokajová, Michaela Doležalová, Lenka Veliká) platí, že komediální výkon nestvoří bizarní kostýmy a vehementní pohyb po scéně. Nejlépe vychází tragikomické naladění Tomáši Turkovi, který hraje Shawna Keogha, zavrženého nápadníka Pegeen. S komicky zavilou záští sleduje svého rivala a snaží se jej neumělými pokusy znemožnit. Také Naďa Vicenová jako Vdova Quinová ctí žánr a jako sexuchtivá osoba dobře doplňuje celou menažerii. Naproti tomu Pegeen se v podání Kláry Sedláčkové jeví jako příliš jednostrunně rozjívená holčina.
Déšť a irský kolorit
Režisér Klimsza inscenaci dodává razantní tempo, co chvíli do sebe ten či onen strká, ženštiny se válejí na podlaze a ukazují podvazky, opilci se klátí a blábolí. Režie zkrátka zbytečně nepsychologizuje a důsledně sleduje zvolenou groteskní rovinu. Ta se také docela zajímavě rozvíjí v realisticky pojednané scéně, s níž dobře kontrastuje nadsazená poetická ilustrace v podobě skutečného deště. Jenom se zdá, že ve všem tom grotesknu, bizarních zvláštnostech a irském koloritu Syngeovo téma adorace násilí a absurdního zrodu popularity tak trochu někam vytěkalo.
MIROSLAV TÁBORSKÝ ZVLÁDÁ JEMNÉ NUANCE PROMĚN
Jana Soprová, scena.cz, 26.9.2004
Na počátku irské sezóny přišel do Divadla v Dlouhé nový muž. Režisér Janusz Klimsza. Stejné divadlo, stejní herci, ale je to jiné. Není to lepší ani horší (což v případě kvalit Divadla v Dlouhé rozhodně není míněno záporně), je to prostě jiné. Zdejší herci rozhodně umí hrát, a je pro ně rozhodně zajímavé vyzkoušet si nový styl.
Snad poprvé jsem se na Syngově Hrdinovi západu opravdu zasmála. V prostoru příjemně zaboudlé irské hospůdky kdesi v zapadákově (scéna Martin Víšek) se odehrává děj, kdy zdejší nudu, zpestřovanou jen příležitostnými pitkami, místními klepy a sem tam společenskou událostí jako je úmrtí (příležitost k napití) či závod (příležitost k napití) rozčeří příchod neznámého „hrdiny“. Hrdinou se stává ten, kdo kdesi daleko zabil svého otce rýčem a nyní utíká před zákonem. Ale právě jeho přítomnost jako by každého z místních nějak inspirovala, aby se projevil a ukázal, co je zač.
I když samotný děj není nijak bohatý, pobaví nás jednotlivé postavičky, osobitá mluva, vtípky slovní i pohybové (např. dokonale propracovaná opilecká intermezza).
Před námi defilují svérázné venkovské týpky – pantátovský bodrý otec (Vlastimil Zavřel), dva ochmelkové, kteří se pravidelně zpíjejí do němoty a přitom vedou filozofické řeči (Martin Matejka a Peter Varga), vdova Greenová (Naďa Vicenová), ve které se mísí hořká zkušenost a touha urvat ještě naposledy v životě alespoň kousek obyčejného štěstí, Pegeen Kláry Sedláčkové, křehká víla s drivem hospodské, která dokáže být svéhlavá, ale i romantická, místní dychtivé nanynky lačné senzace (Ivana Lokajová, Michaela Doležalová a Lenka Veliká) a Shawn (Tomáš Turek) , opatrnický, důstojný, ale v podstatě nerozhodný trouba, který vlastně neví co chce a v každé situaci si ponechává zadní dvířka. A pak dva příchozí „hrdina“ Christy Mahon (Miroslav Táborský) a jeho otec, ranař Mahon (Jiří Wohanka), cvok, ale zároveň otec, který dokáže rozevřít ňoumovskému synovi láskyplně náruč i poté, kdy jej dvakrát málem připraví o život.
Všem nepopiratelně vévodí hrdina Christy Mahon. Miroslav Táborský se svou mnohokrát prověřenou image člověka, který se chameleonsky dokáže přímo před našima očima proměňovat k nepoznání, rozehrává vývoj ušmudlaného ňoumy, který vyděšeně prchá před odpovědností, až po playboje (v originále je to skutečně The Playboy of the Western World), vyhřívajícího se v paprscích zájmu lačných žen. V životě nikdy nic neznamenal, ale stačí trochu povzbuzení, a už je z něj kohoutek, který se čepýří a natřásá, a dokonale si užívá svého „okamžiku slávy“. Táborský je herec, který s přehledem zvládá jemné nuance proměn lidské duše ve všech jejích tajemných zákrutech. A kromě toho má ohromný smysl pro jazyk – a jazyk syngovský (v překladu Martina Hilského) je sám o sobě lahůdkou, i když pro mnohého nezkušeného herce by asi byl nezdolnou překážkou. Má v sobě zemitost, neotesanost , i jakousi zvláštní jímavou poetiku, básnivost, řečeno hrabalovsky „pábitelství“. A Táborský ho dokáže interpretovat tak, že máme dojem, že právě takhle mu „zobák narost“.
Jak už jsem uvedla na začátku, je to opravdu komedie (tak trochu čímsi připomene Gogolova Revizora - v západním světě). Stejně tak se na konci místní „chytí za nos“, koho to vlastně obdivovali a vynášeli do nebes. A inscenace ještě podtrhuje poselství hry . Je to výsměch moderním modlám zločinců (ano, i na Kájínka si můžeme vzpomenout), jejichž jedinou předností je, že rozčeřili vzduch , vytrhli nás z nudy, že měli odvahu udělat něco, co sice není eticky v pořádku, ale je to jaksi něco navíc…
HRDINA ZÁPADU VTRHL DO DLOUHÉ
Jiří P. Kříž, Právo, 4.10.2004
Režisér Janusz Klimsza, hrdina českého severovýchodu, zvyšuje skóre výjimečných divadelních inscenací ve svůj prospěch také v Praze.
Po rozpačitém vstupu do hlavního města s Gogolovou Ženitbou ve Švandově divadle následovala vynikající Williamsova Tramvaj do stanice Touha v Dejvickém a nyní Hrdina západu Johna Millingtona Syngeho v Divadle v Dlouhé.
Při zachování jakési góralsko-polské osobní nostalgie provázející Klimszovu tvorbu v ostravských a dalších severomoravských divadlech, potvrzuje jeho setkání se zakladatelem irského dramatu, současníkem bří Mrštíků nebo A. P. Čechova, velice výmluvně Syngeho příbuznost se slovanskou poetikou.
Klimszovi se podařilo právě pro onu citlivost k zapadákovským inspiračním zdrojům objevit mnohé, co jiným inscenátorům zůstalo ukryto pod povrchem sžíravě ironického textu. Hrdinu západu přeložil Martin Hilský se stejnou citlivostí jako jeho dominantní téma, jímž je nepochybně dílo W. Shakespeara.
V Klimszově režijním pojetí není Hrdina západu Christy Mahon jen groteskním balíkem omračujícím holky v jiném okrese, ale především smutnou postavou, neschopnou vřadit se do společnosti. Podléhá sebeklamu, že se stává středem společnosti pro odvahu zabít otce. Ten se nakonec, když mu syn dvakrát rozrazí lebku rýčem, stává jeho zachráncem ve chvíli, kdy druhou "vraždu" spáchá Christy ve vsi, která by z toho mohla mít opletačky s policií a snaží se vyřešit problém pěkně po irsku - lynčem...
Nikoli náhodou podobá se vztah Christyho (Miroslav Táborský) a otce Mahona (Jiří Wohanka) postavám z jiného, ovšem třígeneračního opusu - Ústa Micka Jaggera. V něm Klimsza "jen" hraje. Otec a syn Mahonovi se primitivně nenávidí, a spolu dál životem se vydávají, protože ani jednomu z nich nic jiného nezbývá.
Načichlé středovýchodní Evropou jsou i fotografie dobového Irska, doprovázející tištěný program k inscenaci. I bez nich tvrdívám, že irská mentalita, podpořená dobrým pivem a hospodskými komunitami, je naší až pozoruhodně blízká.
V Klimszově Hrdinovi západu to dokládají nejenom hořce směšní Mahonové Wohanka s Táborským, ale v ošuntělých kostýmech Elišky Zapletalové a na výstižně realistické scéně Martina Víška také Klára Sedláčková v postavě Pegeen Mikeové, střídající se Vlastimil Zavřel nebo Miroslav Hanuš coby její otec Michael James, dále Tomáš Turek v roli jejího nudného nápadníka Shawna Keogha nebo Naďa Vicenová jako vdova Quinová...
Dlouhá rozjíždí aktivity po povodních srdnatě. Rozloučila se s mnoha "předpotopními" inscenacemi a nahrazuje je novými stejně kvalitními. Také Hrdina západu táhne divadlo Hany Burešové a Štěpána Otčenáška zase do popředí tvorby pražských scén.
