Heda Gablerová

Lucie Trmíková jako Heda Gablerová získala užší nominaci na Cenu divadelní kritiky za rok 2016 v kategorii ženský herecký výkon. Gratulujeme! 

Heda Gablerová je třetí drama Henrika Ibsena, které u nás připravil režisér Jan Nebeský. Stejně jako v předcházející Divoké kachně (2005) a Eyolfkovi (2013) vyšel z překladu Františka Fröhlicha a na inscenaci spolupracoval se scénografkou Janou Prekovou, která navrhla kostýmy a společně s režisérem také scénu. Titulní roli hraje Lucie Trmíková a jejího manžela Jan Vondráček, kteří tak potřetí vytvořili ústřední manželský pár. I další herci už s Janem Nebeským pracovali – Jaroslava Pokorná (Juliana Tesmanová) byla v Divoké kachně netradiční Hedvikou a za tuto postavu čtrnáctileté dívky dostala Cenu Alfréda Radoka. V Divoké kachně účinkoval i Miroslav Hanuš, který v Hedě hraje doktora Bracka. Poprvé s Janem Nebeským spolupracuje Robert Mikluš (Eilert Løvborg), kterého znáte z inscenace Viktor aneb Dítka u moci.

Pod záštitou J. E. Siri Ellen Sletner, velvyslankyně Norského království v České republice

Tisková zpráva k premiéře - Heda Gablerová

Fotografie ve vyšším rozlišení najdete v sekci foto a video pod odkazem fotografie v tiskové kvalitě.

V představení se v souladu s autorským uměleckým záměrem kouří (cigareta na jevišti je dle vyjádření Ministerstva zdravotnictví rekvizitou).

Heda Gablerová vyšla 16. prosince 1890. Doma v Norsku měla tato hra nejméně pozitivní ohlas ze všech Ibsenových pozdních her. Publikum a kritikové nejistě a zmateně prodlévali nad záhadnou postavou Hedy. List Morgenbladet tehdy hru komentoval následovně: „Když to všechno vezmeme v úvahu, sotva můžeme nazvat Hedu Gablerovou něčím jiným, než hrozným výplodem fantazie, samotným autorem stvořenou strašlivou postavou ženy, která nemá odpovídající vzor ve skutečnosti.“ Navzdory tomu byl o hru velký zájem doma stejně jako v zahraničí. 31. ledna 1891 měla Heda Gablerová světovou premiéru v Residenztheater v Mnichově. Další měsíc následovaly premiéry v Helsinkách, Berlíně, Stockholmu a Christianii. Hra je dnes jedním z nejpopulárnějších Ibsenových dramat.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Heda Gablerová není první dravou Ibsenovou hrdinkou. Její předobraz najdeme už v démonické Fúrii v Ibsenově prvotině Catilina i v postavě divoké Hjørdis z historického dramatu z vikinských časů Válečníci na Helgolandu. Jak podotýká Ibsenův životopisec Ivo de Figueiredo, ženské postavy dramatika vždycky fascinovaly, zvláště ovšem inklinoval k těm temným. Heda nicméně obohacuje především galerii výrazných postav z Ibsenových her ze současnosti (tedy her napsaných po roce 1877). Začalo to Norou z Domečku pro panenky a pokračovalo Elidou z Paní z moře. (Nechme pro tentokrát stranou Rebeku z Rosmersholmu, protože to je opravdu případ pro psychologa, jak odhalil koneckonců i Sigmund Freud.)

Nora, Elida i Heda řeší velmi podobný problém – uvízly v manželství, které je omezuje. Noru v první řadě ekonomicky, Elidu psychicky a Hedu po všech stránkách. Heda je tak jistou fúzí těchto přechozích Ibsenových hrdinek. Nebýt neuvážené zpronevěry peněz, které se dopustí naivní Nora, byla by zřejmě tato žena v manželství šťastná. (…) Elida Wangelová naivní není, spíše jde o ženu s hypertrofovaným citovým životem, případně trpící nějakou psychózou. Kvůli tomu ovšem žije v zajetí utkvělé představy, že někde jinde a s někým jiným by jí bylo líp. (…)

Manželství Hedy Gablerové spojuje nedostatky obou předchozích. Dcera generála Gablera byla zvyklá na život na vyšší úrovni, než jaký je jí v současné době schopen nabídnout nepraktický humanitní vědec Jørgen Tesman. Sama je ovšem produktem doby a na svém manželovi je zcela ekonomicky závislá. Očekává se od ní, že bude ozdobou svého muže, bude mu vést dům a rodit děti. Heda se stejně jako většina žen té doby v jejím postavení nemůže realizovat, na rozdíl od Nory však není hloupá a ví, že má schopnost manipulovat, která jí může přinést alespoň přiměřené povyražení. A když se na scénu dostaví nejprve slečna Elvstedová a posléze Eilert Løvborg, s nímž měla Heda v mládí poměr, má novopečená paní domu postaráno alespoň o trochu zábavy, která by ji vytrhla z všeobjímající nudy. „Někdy mi připadá, že mám na tomhle světě vlohy jen k jediné věci. (…) Unudit se k smrti,“ zní jedna z klíčových Hediných replik. (…)

Heda svého muže nikdy nemilovala. Svým manželstvím sledovala jen společenský postup. Doufá, že kromě akademické kariéry udělá její manžel i kariéru politickou. Jenže ouha, Heda není připravená na Jørgenovu nepraktičnost, která vylučuje téměř jakoukoli kariéru, pokud se do hry nezapojí intriky, jak naznačuje doktor Brack. A potom – co s faktory, s nimiž Heda nepočítala? Podobně jako Noru, Hedu vůbec nenapadne, že by ji někdo mohl vydírat. Všechno se komplikuje, i ideální krása, která jediná Hedě ještě zbývá, zvolna bere za své.

(z článku nordistky Karolíny Stehlíkové v programu k inscenaci)