Lékař své cti

Calderón

2.20 h včetně pauzy Hlavní sál

Lékař své cti

Překlad Vladimír Mikeš   Režie Hana Burešová   Dramaturgie Štěpán Otčenášek   Scéna Martin Černý   Kostýmy Hana Fischerová   Hudba Vladimír Franz

„Tu smrt jsem pro ni schoval, žádnou ženu jsem tolik nemiloval.“

Inscenace, Helena Dvořáková za ženský herecký výkon a Miroslav Táborský za mužský herecký výkon byli nominováni na Cenu Alfréda Radoka (2. místa). Hana Burešová za režii a Miroslav Táborský za herecký výkon byli nominováni na ceny Sazky a Divadelních novin. Redakce Divadelních novin označila inscenaci za Sukces měsíce.

U nás dosud neuvedená Calderónova hra Lékař své cti patří mezi vrcholná dramatická díla španělského baroka. V duchu dobové morálky stačí manželovi pouhé podezření z nevěry, aby rozpoutal krvavé drama. Obětí se však stane nejen jeho nevinná žena, ale zároveň i on sám, neboť ve jménu cti zabije svou jedinou lásku.

Podobných her, nazývaných dramata cti, nalezneme u Calderóna ještě několik. Projevuje v nich zděšení nad soudobým stavem společnosti, v níž se špatně chápaný smysl pro čest proměňuje v krvavě krutou žárlivost, v lásku – plnou nenávisti. Odsuzuje zločin z vášně a z pokrytectví, jeho kritika míří přímo na nejožehavější problém doby: na falešnou ideologii cti, jíž stačí pouhé podezření z nevěry k ospravedlnění chladnokrevné vraždy.

Pro Divadlo v Dlouhé hru v novém překladu Vladimíra Mikeše připravili režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek, kteří již v české premiéře uvedli dvě jiná Calderónova dramata (Zázračného mága v pražském Národním divadle a Znamení kříže v brněnském Městském divadle). Autorem hudby je Vladimír Franz, na výtvarné podobě inscenace se podíleli scénograf Martin Černý a kostýmní výtvarnice Hana Fischerová. V hlavních rolích účinkují Miroslav Táborský a Helena Dvořáková.

Velvyslanectví Španělska v ČR laskavě podpořilo vznik inscenace Lékař své cti a přijalo záštitu nad její českou premiérou.

zobrazit více

Účinkují

Miroslav Táborský Don Gutierre
Helena Dvořáková Doňa Mencía de Acuňa
Miroslav Hanuš Král Don Pedro
Miloslav König Infant Don Enrique
Marie Turková Doňa Leonora
Tomáš Turek Don Arias
Michaela Doležalová Jacinta, otrokyně
Martin Matejka Coquín, sluha
Jiří Wohanka Ludovico, ranhojič
David Deutscha Don Diego
Zuzana Kolomazníková Mencíina služka / Inés

Recenze Ceny vstupenek Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 30 Premiéra 4. 4. 2009 Derniéra 14. 3. 2012 Sdílet

Recenze

Ideologie vražedné cti
(Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny)

Calderónův Lékař své cti v Dlouhé je skutečnou divadelní událostí. Takový výsledek se nerodí z ničeho a náhodou. Režisérka Hana Burešová se vyrovnává se španělským dramatikem, jenž u nás není věru častým hostem, už potřetí – po Zázračném mágovi v Národním divadle a Znamení kříže v Městském divadle Brno. Za stylovou průpravu můžeme považovat i inscenaci Senekovy Faidry, příbuzné tematicky i výrazově, navíc s totožným obsazením ústředního trojúhelníku. Ani překladatel Vladimír Mikeš se nesetkává s Calderónem poprvé (mimo jiné přebásnil i jeho mistrovské a u nás nejčastěji uváděné dílo s příznačným titulem Život je sen) a nalezl pro jeho verš pádný a sdělný ekvivalent přibližující barokní emocionalitu modernímu cítění. I v našem případě jde titul hry s pozoruhodnou pregnancí a stručností k jádru věci. Čest, nikoli v běžném, devalvovaném smyslu, ale jako krutě důsledná ideologie je základem, z něhož vyrůstá rafinovaná zápletka s šokujícím a přece logickým vyústěním. Pojem lékařství se pak stává v doslovném i metaforickém smyslu východiskem inscenační koncepce – na samém začátku spatříme lékaře v bílém zkrvaveném plášti zády k publiku a čelem k vyvýšené ploše, na níž lze stejně dobře odpočívat, milovat i pouštět žilou, která může představovat lože, pitevní stůl i náhrobek. Léčení cti vraždou je ovšem nejen paradoxní skutečností, ale též iluzí, je−li trestána žena, která se nevěry nedopustila, ani nechtěla dopustit, pouze dopustit mohla. Praktiky skrývání a (falešného i pravého) odhalování usnadňují pojízdné stěny Martina Černého, jež světly, průhledy a stínohrou spoluvytvářejí atmosféru klamu a zdání. Zvláštní zmínku zaslouží hudba Vladimíra Franze. Jde o jakýsi hudebně zvukový pás, často skoro neslyšný, mnohdy dramaticky gradující nebo zase přecházející v sugestivní zpěv. K charakteristice její funkce si vypůjčím starý citát z příležitostné poznámky Paula Claudela: Hudby je dramatu zapotřebí. Dodává mu atmosféry, trvalého proudění, které pokračuje, když herci mlčí, a s kterým se jejich slova neustále slaďují. Nemá za úkol podporovati a podtrhávati slova, ale vytvářeti za dějem jakýsi zvukový čaloun… (v překladu O. F. Bablera). Výrazové prostředky herecké pracují v inscenaci protikladem a kontrastem. Kostýmy (Hana Fischerová), důmyslně spojující elegantní moderní střih s barokními detaily (krajkové přehozy prodlužující mužské paruky), jsou založeny na kontrastu černé a bílé – černí jsou oba mužští protivníci, svůdce Enrique (Miloslav König) a žárlivý manžel Gutierre (Miroslav Táborský), bílá nevinná oběť jejich zápolení Mencía (Helena Dvořáková), mezeru protikladu vyplňuje šašek Coquín (Martin Matejka) v nevzhledně šedých hadrech. Kontrast pokračuje ve způsobu hereckého výraziva – urození šlechtici setrvávají v hrdě vzpřímených postojích se vztyčenými čely a kultivovaně deklamují své náročné dialogy i dlouhé monology, plebejec unikavě poskakuje a cuckuje verše k nepoznání, aby zastřel své rádobyvtipné drzosti. Mimoděk se tak dostává do nerovného sporu s nejvyšší instancí, králem Pedrem (Miroslav Hanuš), jehož nemilosrdná autorita působí stejně výhružně, ať už se skrývá za černými brýlemi nebo vrhá pronikavý přímý pohled. Zdůrazněná znakovost prostupuje všemi prvky. Výraz herecké tváře občas ztuhne v mimickou masku, aranžmá zobecňuje vzájemné vztahy postav, scénický pohyb zkamení ve výmluvný „živý obraz“ (žárlivec s hrozivě napřaženou dýkou nad útlým tělem bezbranné ženy)… Jednotliví protagonisté jsou obdařeni různou měrou proměnlivosti a vnitřní dynamiky. Infant don Enrique setrvává v poloze bezohledného svůdníka a pyšného bojovníka, v němž král tuší ohrožení své moci. Výmluvná je v tomto smyslu scéna, kdy Enrique předává usvědčující dýku a v rozčilení zraní krále na ruce – ten v tom vidí pokus o vraždu a děsí se přízraku budoucího střetnutí. Naproti tomu předurčená oběť Mencía (působí zde jakási presumpce viny!) je prudce zmítána rozporem mezi manželskou povinností a přitažlivostí impozantního svůdce. Hluboce zakořeněná morálka jí nedovoluje porušit věrnost, ale hlas srdce velí udělat všechno pro jeho záchranu, byť za cenu vlastní zkázy. Gutierre prochází složitým vývojem (jehož využívá Táborský k vrcholnému výkonu večera) – od postoje sebevědomého vlastníka krásné ženy přes pochybnosti a zmatky (které nutí k nedůstojnému špehování, odposlouchávání a předstírání) až k likvidační mánii bezuzdného žárlivce, který se nicméně neštítí řešit svou údajně spravedlivou věc s nedůstojnou intrikou. Když ho král v závěru (který jsme stěží schopni považovat za happy end) nepochopitelně sprostí viny a potrestá pouze přidělením nové, kdysi opuštěné družky Leonory (křehká, leč úporná Klára Sedláčková−Oltová), vražedný lékař své cti nic nesleví ze svých nároků a nebezpečně naznačuje, že v případě potřeby by byl schopen svůj čin zopakovat. Pravda je nejvyšší autoritou zakryta a vše může pokračovat starým, osvědčeným způsobem. Inu, je erbovním znakem ideologií, že jejich pravdami žádná pravda neotřese. V tom lze vidět věčné poslání tohoto zdánlivě odlehlého příběhu. Závěrem si nemohu odpustit kritickou připomínku: Calderónův Lékař své cti byl u nás poprvé uveden v Prozatímním divadle 3. března 1870. Dnešní inscenace není tedy, jak se uvádí v programu, „česká premiéra“.

Skvěle zahrané drama, ve kterém čest zabíjí
(Josef Mlejnek, MF Dnes)

Po zhruba čtyřech letech, které uplynuly od uvedení hry Znamení kříže v Městském divadle Brno, se režisérka Hana Burešová znovu vrátila ke španělskému klasikovi ze 17. století – tentokrát na pražské scéně Divadla v Dlouhé nastudovala Calderónovo drama Lékař své cti.
Je-li Znamení kříže hrou o tajemství a smyslu lidské existence, jež je pro nás často nepochopitelná, pak je „drama cti“ více soustředěno na dobový mrav, kdy se zbytnělá čest stává ctí pro čest samu a mění se ve svůj smrticí protiklad. Králův bratr, infant Don Enrique v podání Miloslava Königa, ztratí na svých cestách záhadně vědomí. Přijmou jej v domě Dona Gutierra, kterého hraje Miroslav Táborský, kde se setkává s Donou Mencíou představovanou Helenou Dvořákovou, svou někdejší láskou. Ač už je vdaná, infant by ji chtěl svést. Ženě nakonec není nic platné, že neztratila čest, neboť v duši jejího manžela Gutierra hlodá, a to úspěšně, chorobná žárlivost.
Scéna i kostýmy jsou méně výpravné než ve Znamení kříže. Několik horizontálně pohyblivých desek z průsvitného materiálu a pokojík s ložem paní domu vystupující do popředí. Na strohém pozadí o to víc vyniká zkomornění postav uchopených zevnitř. Herecké obsazení je prakticky stejné jako u Senekova antického dramatu Faidra hraného v Divadle v Dlouhé. Promlouvají-li herci v Lékaři vlastní cti ve vázané řeči, jde jim tato svého druhu náročná chůze po laně snad s ještě větší lehkostí než chůze běžná. Obzvlášť Miroslav Táborský virtuózně zvládá celý rejstřík nejen poloh, ale přímo i podob zvláštního, nejednoznačného pokrytectví. Je za jeho konečným rozhodnutím „osud“, nebo jen osudově se tvářící etiketa, jíž se snaží dostát? Helena Dvořáková vtiskla postavě noblesní vroucnost nevinné oběti, ale Dona Mencía není hrdinka, nýbrž pasivní oběť. Na Miloslavu Königovi je v posledních dvou letech zřetelně patrný umělecký růst.
Ve světě zbytnělé cti a jejích krutých paradoxů lze sarkastickému a černohumornému rozhřešení krále hraného Miroslavem Hanušem porozumět pouze se znalostí dobového kontextu: smrt milované ženy si má Don Guttiere odpykat sňatkem s Donou Leonorou, již nemiluje, ale kdysi jí přislíbil sňatek.
Režisérka Burešová si ani u Lékaře své cti neusnadňuje úkol tím, že by z postav činila současníky a promítala do nich naše mnohdy zploštělé představy. Nemusí ředit patos nebo se mu vysmívat. Její cesta je náročnější: svým režijním pojednáním nás strhává k tomu, abychom se my stávali „současníky“ klasických figur účastí na jejich vnitřním životě.

Barokní čest léčená krví
(Jan Kerbr, Reflex)

Režisérka Hana Burešová už potřetí prezentuje na českých jevištích španělského dramatika "zlatého věku" Pedra Calderóna de la Barku. Zatímco dvě předchozí inscenace, Zázračný mág (Národní divadlo 1995) a Znamení kříže (Městské divadlo Brno 2005), nabídly divákovi blízkost křesťanské kontemplace, novinka Lékař své cti může publikum šokovat svým vyústěním (dnešním slovníkem bychom řekli genderově nekorektním). Krásnou češtinou zvučící překlad Vladimíra Mikeše uvádí v české premiéře (datum vzniku hry se váže k roku 1637) domovská scéna režisérky, Divadlo v Dlouhé. Náčrt fabule je následující: Infant don Enrique (Miloslav König) se zraněný dostane do domu Dona Gutierra (Miroslav Táborský), do jehož ženy (Helena Dvořáková) byl kdysi zamilován a pak se od ní vzdálil. Je jejím sňatkem pobouřen a hodlá se ve vztahu znovu emocionálně angažovat, i když tím Gutierrovu ženu vystaví neřešitelné a ponižující situaci. Ona odolává, přesto se vlivem intrik, v nichž se angažuje služebnictvo, ocitne v situaci, kvůli níž ji manžel začne podezřívat, vzkypí v něm žárlivost a hodlá se stát "lékařem své cti", lékařem pohříchu krvavým. Důležitou postavou dramatu je i Král don Pedro (Miroslav Hanuš), autoritativní rozhodčí, mimo jiné také manželských a milostných problémů svých poddaných. Ženy vystupují v této hře jako trpící oběti, zatímco mužovo právo "léčit svou čest", byť se zakládá na zcela pochybených základech, je chápáno a tolerováno.
Hana Burešová vyklenula úctyhodný divadelní tvar, v němž do sebe ústrojně zapadají herecké výkony, scéna Martina Černého, kostýmy Hany Fischerové, hudba Vladimíra Franze, to vše dynamizované náladotvorným a přesným svícením. Posuvné, matově průsvitné desky a vůči nim kolmo z horizontu po kolejích sjíždějící postel-katafalk, vše s občasným promítnutím "rastru" větvoví, vytvářejí příležitosti pro množství dějišť a probouzejí také divákovu fantazii. I když paruky (zvláště na pánských hlavách) podtrhují stylizovanost hereckých výkonů, některé kostýmní prvky, například džíny nebo královy mafiánské černé brýle, korespondují s dnešní dobou a její krutostí, i když poněkud odlišnou, než byla ta barokní. Franzův opulentní hudební podkres má pateticky pochmurný ráz, milostnost tématu vhodně evokuje vokál Aleny Hellerové.
Herecké výkony se v rámci veršovaného tvaru pohybují v "necivilní" stylizaci, Helena Dvořáková s Miroslavem Táborským se i v těchto mantinelech propracovávají k absolutní přirozenosti, jejich kreace patří k tomu nejlepšímu, co se v posledních měsících na českých jevištích dá vidět. Ona - raněná, vroucí i nevinná, on - samolibě běsnící, dokonce pohrávající si se svým fatálním rozhodnutím, žalující na "vyšších místech" a opájející se domnělou ukřivděností. Dikce obou je příkladná, tito špičkoví divadelní interpreti mohou hrát na velkých jevištích i v intimnějších prostorách. Königova stylizovanost v partu ješitného prince působí uměleji, ale vzhledem k charakteru, který protagonista vykresluje, je v celkové koncepci inscenace docela na místě. Přesvědčivý je i Miroslav Hanuš jako poněkud zupácký vládce, občas některé verše nedotahuje "do konce řádku", to se může ovšem reprízami dorovnat. Také představitelé dalších rolí, například Tomáš Turek či Martin Matejka, spoluvytvářejí suverénní, nepovrchní a pro širší diváckou obec patrně i nesnadné dílo. Jde o hru a inscenaci s nečekaným závěrem, provokující k přemýšlení také tím, že její pointa (nechci ji prozrazovat) může mnohým způsobit rozčarování. K prohloubení zážitku doporučuji zakoupit programovou brožurku s vynikajícím esejem překladatele Vladimíra Mikeše. Srovnává v ní mimo jiné estetiku i morálku španělského "zlatého věku" s globalizovaně televizní současností.

Divadlo vysokého stylu
(Jana Paterová, Lidové noviny)

Nastudováním Calderónovy hry Lékař své cti pokračuje Divadlo v Dlouhé v cestě nastoupené Senekovou Faidrou. Znovu objevuje text, který provokuje svou „nepřizpůsobivostí“ inscenačním trendům.
Režisérka Hana Burešová se s Calderónem nesetkává poprvé, má za sebou už Zázračného mága v Národním divadle a naposledy Znamení kříže v Městském divadle v Brně. Lékař své cti v Divadle v Dlouhé míří k tématu soukromějšímu. Odehrává se v době svázané strnulými konvencemi, které platí nad zákon lidský i Boží. Zbožněna je zde cena cti, za niž se platí i životem. Žena je majetkem muže a nesmí na ní ulpět ani pouhý stín podezření. Když se tak stane, nemá možnost žádné obrany. Tak jako hrdinka hry Mencía, která se stává obětí manželovy zloby. I když je nevinná, přijímá trpně svůj osud. Don Gutierre nechá milovanou Mencíu vykrvácet ranhojičem, jeho čest je „vyléčena“ a přijímá od Krále rozhřešení, kterým je ruka jeho dřívější snoubenky. Obhájil svou čest, ale ztratil lásku a čeká ho život s nemilovanou Leonorou.
Tragédie nazývaná též dramatem cti má temnou, dusivou atmosféru, Mencía nezadržitelně směřuje ke svému tragickému konci. Ani komické scénky všeuměla Coquína sem příliš světla nevnášejí, jejich humor vzniká pod tlakem, protože i jemu hrozí drastický trest. I přes dějovou zápletku je hra založena především na slově, nechybějí v ní ani dlouhé monology. To, že inscenace nepůsobí staticky, je zásluhou režisérky, která si s podobným tvarem dokáže poradit. Vytváří působivou vizuální a hudební kompozici, přičemž klade důraz na hereckou práci, zvláště na precizní slovní projev. Ladění scény, kterou tvoří řada neutrálních jezdících paravánů v centru s Gutierrovou vilou, je černobílé až šedé. Zapadají do ní tmavé kostýmy šlechticů, kontrastuje s nimi zářící Mencía, která se ze svého prostředí vymyká. Na parukách a střizích se objevují španělské prvky, stejně jako ve vznosné i nervující hudbě Vladimíra Franze. Ta napomáhá trvalému chvění, dusné atmosféře i tušení neodvratného tragična, které proudí pod povrchem děje. Postavy se někdy mění v siluety, jako by byly pouhými stíny, zdáním. Skrytá tenze však vybuchne ve vypjatých emocionálních výstupech, například v Gutierrově klíčovém monologu nebo ve scéně Krále ochromeného předsmrtným strachem. Také mladý infant Enrique ovládá své city obtížně o to více, oč se cíl jeho usilování vzdaluje. Burešová vytváří pro inscenaci stylizovaný rámec, k němuž patří nejen stylizovaná gesta herců, ale také pauzy a zámlky, vědomé zpomalení akce i střih do velké exprese, přičemž vše postupně sugestivně graduje. Helena Dvořáková jako Mencía je něžnou bytostí, která přijímá svůj nespravedlivý úděl. Provinila se jen tím, že ještě nezapomněla, co je to cit, odpuštění, empatie. Vlastnosti, které zde nemají místo. Miroslav Táborský vystavěl Gutierra od bezstarostného a pyšného pána domu a milujícího manžela k člověku zmítanému pochybami a nejistotou. Jeho čin je krutý, ale jako by sám zápasil se zákony cti, které nemůže změnit. Trochu vzbuzuje i lítost, neboť i on je obětí své doby. Proti němu stojí monstrózní Král Pedro Miroslava Hanuše. Nepohnutý obličej, nevzrušivá mluva a úsporná gesta se lámou v okamžiku, kdy si uvědomuje, že jeho vláda je jen pozemská.
Lékař své cti v Dlouhé nekončí happyendem, ale strhává diváky silou velkých vášní, divadlem vysokého stylu, který je zde doveden k dokonalosti.

Suverénní Calderón v Dlouhé
(Marie Reslová, Hospodářské noviny)

Hrdina Calderónovy hry Lékař své cti, kterou uvádí Divadlo v Dlouhé, zachraňuje svou dobrou pověst a očišťuje své jméno tak dlouho, až se stane vrahem. Hru, která ukazuje takové pojetí veřejné cti, jež může s požehnáním mocných skrýt zločin spáchaný na nevinné oběti, režírovala Hana Burešová.
Inscenace odkazuje vypjatou stylizací k baroknímu divadlu, k době, v níž text vznikl, její duch je ale současný. Ambice vést myšlenkovou paralelu mezi starým příběhem a naší zkušeností je i v její artistní formě zjevná. Scénografie Martina Černého vychází z kontrastů bílé a černé, její dominantou je posuvný "altán" s černými tylovými závěsy, který zjednodušeně cituje barokní architekturu. V převažující temnotě cítíme čas úpadku, vidíme zjemnělost až makabrální. Efektní kostýmy Hany Fischerové tuto koncepci ještě podtrhují, španělská silueta, krajky, dynamicky se vlnící pláště, závoje... V detailech (černé brýle, střih kalhot) se ovšem objevují současné prvky.
Burešová má s Calderónovými texty už dvojí úspěšnou zkušenost. Inscenovala Zázračného mága v Národním divadle a Znamení kříže v Městském divadle Brno. Suverénně staví inscenaci na hraně čistého patosu a groteskní pokřivenosti. Tyto prostředky jí umožňují demonstrovat případ, kdy se ctnost působením okolností a lidského sklonu k sebelásce a pýše zvrhává ve svůj opak. Perverzní pojetí cti, které Don Gutierre (Miroslav Táborský) dovede do důsledku bestiálně krutou, rafinovanou vraždou své ženy Dony Mencíi (Helena Dvořáková), vlastně jen otvírá cestu jeho šílené žárlivosti a společensky "legalizuje" jeho zvrácený čin. Táborský hraje ctižádostivého šlechtice jako člověka, který si až fanaticky zakládá na bezchybné formě a prestiži. Mezi jeho psovskou oddaností k ženě a touhou pomstít její, vlastně nevinné, selhání, není místo pro skutečný cit. Dvořáková má obdivuhodnou schopnost naplnit patetické role žen zasažených hlubokým citem věrohodnou přirozeností. Je skvělá i v této inscenaci. Mencíina svůdce Infanta dona Enriquea vybavil Miloslav König ďábelským zevnějškem: efektní pozérství staví na odiv dokonalou postavu i držení těla. Milostné svody narcistního mladíka jsou tak vytříbené, že budí zdání osudového vzplanutí. Důvěřivá Mencía se ze všech sil brání a chce zachovat věrnost svému muži, ale nemá šanci této vlnící se kobře uniknout.
Lékař své cti je inscenace poučená, vytříbená, krásná, ale chladná. Přestože vypráví příběh, jehož paradoxní morálka by nás měla hluboce zasáhnout, pohnout a rozrušit, neoslovuje skrze emoce, ale dovolává se úsudku.

Ponurý příběh života, který není jen sen
(Jiří P. Kříž, Právo)

Hana Burešová v Divadle v Dlouhé znovu ukázala, jaká síla prýští z její výjimečné tvorby

Právě tak akorát na přelomu prvního a druhého čtvrtletí uvedla Hana Burešová v Divadle v Dlouhé do života inscenaci, hodnou poznamenání jako tip na Inscenaci roku: Calderónova Lékaře své cti. Hru z časů autorova kritického vidění španělského zlatého věku, zničeného válkami, zejména třicetiletou.
Z dnešního pohledu jeví se příběh Dona Gutierra léčícího svou domněle pošpiněnou čest krvavou lázní na úkor nebohé choti jako nepochopitelně absurdní. Aktuálnost jezuitovy hry dnes potvrzuje až rozsudek krále, který se strašlivě podobá zametání kauz našich politiků pod tepichy.
I když ale nebudeme hledat aktualizace za každou cenu, vyplývají z dobové (ne)morálnosti 17. i 21. století samy, bude nás stylově precizní a emocemi nabitý příběh fascinovat, pobuřovat a v konečné beznaději lidí čistých a neposkvrněných rmoutit. Málokterý z režisérů dokáže u nás rozpoutat na jevišti vášně věčně krvavé. Calderóna zvládla režisérka prožít už ve Znamení kříže v Brně. Nyní přenesla jeho skepsi ze spravedlivosti, pokřivované ve prospěch privilegovaných vrstev, do Dlouhé. Ostré, jako houslové éčko přešponované charaktery přesně vystihují španělskou vášnivost. Jako by muži byli věčně rozdráždění hrdinové koridy a ženy podle dobových představ spanilí, ale padlí andělé. Jen vystřelit do strhujících erotických ozdob flamenka, které v inscenaci pro někoho překvapivě nezazní. Nemohlo, za Calderóna ještě nebylo.
Vladimír Franz loni poprvé nedobyl za scénickou hudbu ani nominaci na Cenu Alfréda Radoka. Letos bude mít minimálně jednu. Jeho hudební part k Lékaři své cti klene oblouk od barokních monumentů k soudobému minimalismu opepřenému záměrnými disharmoniemi, kompatibilními s tím, co se děje v duších postav. V titulní roli vytváří Miroslav Táborský vlastní cti dbalého žárlivého zoufalce zmítaného podezíravostí a falešným, společensky ovšem akceptovaným a inkvizicí po staletí utužovaným pojetím ochrany rodového jména před ženskou proradností.
Mistrovský výkon, stejně jako Helena Dvořáková v roli krátkozrakou hněvivostí utýrané manželky. Přesnou skladbu charakterů potvrzují také Miloslav König (záletný infant don Enrique), Marie Turková nebo Klára Sedláčková-Oltová (zhrzená Dona Leonora), a v jediné plebejsky odlehčené figurce Coquina také Martin Matejka. Chtělo se po premiéře volat bravo.

Kdy čest dovolovala zabíjet
(Ondřej Nekola, Metro)

Se začátkem dubna přichází Divadlo v Dlouhé se svou třetí premiérou této sezony. Divákům nabízí v české premiéře drama z takzvaného španělského zlatého věku - hru plnou syrovosti, vášně a krutosti, Calderónova Lékaře své cti.
Calderón de la Barca je společně s Lope de Vegou nejvýznamnějším představitelem španělského baroka. Mezi hlavní témata jeho dramat patří čest, láska a víra. A právě láska a s ní spjatá žárlivost společně se ctí hrají hlavní roli i ve hře Lékař své cti. Calderón zde kritizuje jeden z mnohých nešvarů tehdejší doby, kdy při obraně cti muže byly povoleny i ty nejzávažnější zločiny.
Obětí se tak nestává jen žena hlavní postavy dona Gutierra (Miloslav Táborský), jehož již pouhé podezření z nevěry své manželky (Helena Dvořáková) vede ke spáchání krvavého zločinu, nýbrž i on sám, když se podle dobového zvyku rozhodne na obranu své cti zabít i svou lásku. Skvěle zpracovanému představení (scéna, hudba, kostýmy) kraluje excelentní Miloslav Táborský - ať už v dialozích, či v rozhovorech se sebou samým, zážitek umocňují i výkony v ženských rolích, především Heleny Dvořákové. Lékař své cti je však zrcadlem nejen své doby.

Lékař své cti
(Jana Soprová, ČRo 3 Vltava)

Troufám si říci, že tato temná a značně rétorická, neřkuli podivná hra dramatika sklonku španělského zlatého věku by asi v jiném divadle neměla šanci. Nebo ještě jinak - v režii jiné nežli Hany Burešové. Ta má s Calderonem své zkušenosti, a zdá se, že pro tohoto autora našla nejen specielní výrazový klíč, ale také vhodné spolupracovníky. Stejně jako na předchozí Calderonově hře Znamení kříže v Městském divadle v Brně s ní spolupracovali překladatel Vladimír Mikeš, dramaturg Štěpán Otčenášek, skladatel Vladimír Franz a také hlavní hrdinka Helena Dvořáková.
Lékař své cti překvapivě nepoukazuje na konfrontaci člověk a Boha, resp. vůbec ne na náboženský aspekt, tak jako mnohé z Calderonových her, ale na podivnou pokroucenou morálku společnosti, která je na základě vykalkulovaných obvinění schopna nelítostně ničit lidi. Tzv. drama cti je pro dnešní společnost a postavení ženy zcela nepřípustné a nepochopitelné. V Calderonově době - neboť jeho hry byly současné¨- nemusela žena, výhradní majetek muže, udělat vůbec nic. Jen kvůli pouhému podezření, vykalkulované domněnce mohla být obviněna a ve jménu cti zničena. Hluboce temné téma, mimochodem překladatelem vhodně pojmenované jako drama zděšení nad stavem společnosti, působí velmi sugestivně. Textovou ponurost ještě umocňuje scénické ztvárnění. Na počátku se před námi vynořují zezadu osvětlené tmavé postavy, z nichž jedna upadne a svíjí se, to vše za doprovodu nejprve patetické, poté podivně skřípající hudby Vladimíra Franze. Všechny ty temné mužské postavy - infant don Enrique Miloslava Koniga, Don Arias Tomáše Turka, k nimž vzápětí přibude postava nejtemnější ve své nesmlouvavé krutosti - Don Gutierre Miroslava Táborského - stojí v kontrastu proti doslova andělskému zjevu něžné Doni Mencíi Heleny Dvořákové. Ale jako bychom už na počátku tušili, že právě toto slunce musí zhasnout. Doba si to žádá. Chvění, zvláštní nervozní napětí, cítíme po celou dobu. I pokus o rozjasnění ponuré situace naivním selským vtipem Coquína Martina Matejky má v sobě trpkou příchuť. Vždyť hned na počátku je chycen králem (Miroslav Hanuš) s nehybnou tváří za černými brýlemi, jehož oči, ba ani sval ve tváři se nepohnou ani ve chvíli, kdy si brýle sundá. Sázka, zda ho tento drobný sluha rozesměje, je předem prohraná, a ten malý zmatený chudák se třese představou, jak mu vyrazí všechny zuby... Zatímco dům Dona Gutierra a jeho ženy je na počátku jasným prozářeným obydlím lásky, postupně se stává stále zmenšující se klecí, která ubohou oběť nevinnou Menciu, doslova slisuje, až se nakonec stává její rakví. Scéna paláce je naopak jen soustavou nekonkrétních anonymních pohybujících se zástěn, za kterými je možno se skrýt a neviděn vyslechnout cosi z hovoru, který může být zkázonosný. Samotná vražda nevinné ženy, kterou po celou dobu předpokládáme, je však jen částí tragédie. Přehnané lpění na konvencích, ovlivnění nesmyslnými předsudky, necitlivost vůči druhým, neschopnost odpouštět a zároveň bytostný strach před ostatními, trvalá deprese a sklony k hysterii jako jed dopadají na všechny přítomné a odsuzují je k trvalému duševnímu utrpení.
Herecky (částečně i obsazením) jako by Lékař své cti navazoval na antickou Faidru. I tady se setkáme s výrazně stylizovanými gesty, formálně dokonalými živými obrazy a pečlivě vypracovanou mluvní stránkou projevu. Všichni protagonisté zvládají dokonale nejen charakteristiky svých hrdinů, ale také verš a proměnlivé tempo inscenace směřující od zdánlivě klidných poloh s lehce ponurým podtextem až k hysterickým vrcholům (ať už se jedná o vzedmutí žárlivosti Dona Gutierra nebo záchvat smrtelného strachu krále). Je to inscenace, po jejímž shlédnutí si budete připadat jako spráskaní psi, ale zážitek ve vás jistě zůstane nadlouho. A ženy si patrně budou - alespoň na chvíli - pochvalovat, jak se jim žije v 21. století.

Ceny vstupenek

Počet prodávaných míst: 234
Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 320 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 250 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 190 Kč

III. zóna se pro toto představení neprodává.
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: zdarma (pro vozíčkáře a jejich doprovod je k dispozici 12 míst na balkoně, nosnost plošiny 200 kg)

Mediální partneři