Rozhovor

Rozhovor

Paul Claudel patří do linie výrazně duchovně založených dramatických básníků, jako je rovněž Calderón nebo T. S. Eliot, jejichž díla jste už v minulosti uvedli. Co pro vás tato výjimečná dramatika znamená?

Je to vždy setkání s jinou realitou, než která nás právě hlučně obklopuje ze všech stran. Nejde jen o nahlédnutí do jiné doby, ale především o básnický pohled do vesmíru lidské duše – duše usilovně hledající, a proto často bloudící, duše chybující, trpící a milující.

Paula Claudela inscenujete poprvé - proč jste se rozhodli právě pro Polední úděl?

Zatímco např. Saténový střevíček nebo Zvěstování Panně Marii se po roce 1989, kdy už se u nás Claudel opět směl uvádět, dočkaly inscenací v pražském a brněnském Národním divadle, toto jeho klíčové, z velké části autobiografické drama se dosud na české profesionální scéně neobjevilo. 
Polední úděl je jakousi claudelovskou variantou pověsti o Tristanovi a Isoldě; je to drama mučivé touhy po absolutním splynutí, jehož hlavní hrdinové, Mesa a Ysé, procházejí zkouškou v ohni lásky, která k sobě přitahuje muže a ženu, zachvacuje a rozvrací jejich bytosti, směšuje dobro a zlo.
Sám autor prošel v „poledni svého života“ ohněm takové zkoušky. A vyšel z ní proměněný. Svůj zážitek vyjádřil v myšlenkově bohatém, dramaticky poutavém a básnicky svébytném podobenství a stojí jistě za to, aby s ním naši diváci byli seznámeni.

Helena Dvořáková a Miroslav Táborský hrají manžele, procházející krizovou situací, tak jako už dříve ve Faidře a v Lékaři své cti. Dají se tyto hry a jejich role v nich nějak porovnat?

Tento titul uzavírá jakousi „triádu“ syžetově podobných dramatických děl od antiky přes baroko až k začátku minulého století, v jejichž středu je silná ženská osobnost a její silní nebo méně silní mužští partneři, respektive soupeři. Je fakt, že výběr všech tří básnických dramat byl ovlivněn hereckými dispozicemi Heleny Dvořákové a Mirka Táborského, ale i když jsou jejich postavy v těchto hrách v podobné vztahové situaci, jsou zároveň pokaždé jiné, jedinečné svým charakterem i řešením situace. Herci se samozřejmě mohou opřít o své předchozí zkušenosti, ale nemohou vystačit s prostým „vytahováním z šuplíků“.

Polední úděl se bude hrát v komorním prostoru s diváky na jevišti, obdobně jako Faidra nebo před lety Don Juan a Faust. Je práce s herci v tomto komorním pojetí nějak výrazně jiná než v případě inscenace pro celý sál? A co to přináší divákům?

Práce s herci probíhá stejně detailně jako jindy, ale herci tu mohou opravdu užít větší škálu „komornějších“ prostředků a také divák zřejmě vždy vnímá herce trochu jinak, když je vidí „nablízko“. Navíc v menším auditoriu mohou diváci soustředěněji vnímat složitější text, víc zažít atmosféru a sounáležitost s herci. Jako bonus se jim tady naskytne obrácený „scénický“ pohled, který normálně nemohou vidět a který je sám o sobě znamenitý…, a vlastně ne až tak „komorní“. 

S Hanou Burešovou a Štěpánem Otčenáškem hovořila Karola Štěpánová

popup