1. Úvod
2. Julien Green

O autorovi hry Zítřek se nekoná

Julien Green se narodil roku 1900 v Paříži rodičům pocházejícím z amerického Jihu. Dětství prožil ve Francii, za první světové války sloužil ve francouzské armádě. V roce 1919 odjel na pozvání svého strýce do Spojených států, kde tři roky studoval na univerzitě v Charlottesville ve Virginii. Po návratu do Francie váhal Green před volbou povolání: vábilo ho malířství, ale nakonec se rozhodl pro literaturu. Během druhé světové války pobýval opět v USA, odkud se v roce 1945 vrátil do Paříže, kde žil až do své smrti v roce 1998. Zajímavé je, že i když Green prožil skoro celý život ve Francii a téměř všechna svá díla napsal ve francouzštině, přesto si až do smrti ponechal americké občanství. Sám sebe pokládal za Jižana a hlásil se k odkazu jižanské konfederace.  

Greenův život byl plný vnitřních rozporů a hlubokých krizí, které se naplno odrážejí i v jeho literárním díle. Svědčí o nich mimo jiné i jeho konverze: od protestantismu přešel v šestnácti letech ke katolické víře, od které se v meziválečném období odklonil, aby v roce 1939, po krátkém odbočení k některým budhistickým učením, opět konvertoval ke katolicismu. Podstatnou roli v Greenových osobních krizích hrála jeho homosexualita. Danost v jeho případě o to drtivější, že věřícímu nabízí Bible jediné morální hodnocení tohoto fenoménu, které ho vhánělo do neustálého pocitu studu, hanby a poskvrněnosti. Kvůli své náboženské víře se nakonec rozhodl k dobrovolnému celibátu.

Ve svých románech rozvíjí Green tradiční formu realistického románu, ovšem s řadou výrazně osobitých rysů. Svými vykladači bývá nejčastěji označován za „mystického“ či „magického realistu“. Je mistrem atmosféry, dovede spojit prvky realistické se snovými a fantastickými a jejich prostřednictvím vyslovit svůj duchovní neklid a znepokojení temnými silami lidského podvědomí. Základním vnitřním rozporem Greenova života i jeho literárního díla je „zápas duše a těla“. Jestliže totiž na jedné straně toužil po absolutní „čistotě“ ve smyslu nejpřísnější křesťanské etiky, na druhé straně ho přímo strhávala „tělesná vášeň“, „tělesné myšlenky“, „sexuální hlad“. Jak sám napsal ve své autobiografii: „Když tělo nerevoltovalo proti duši, duše se bouřila proti požadavkům těla.“  Neutuchající spor mezi „mystikem“ a „zhýralcem“ napájí všechny Greenovy romány a prostupuje celou jeho tvorbou.

Divadelní hry začal psát Green až počátkem padesátých letech. Dramatická tvorba dokonce na řadu roků v jeho díle zaujala dominantní postavení. Nedlouho po sobě se konaly premiéry tří jeho her: Jih, Nepřítel a Stín. Zvláště první z nich, Jih, odehrávající se za války Severu proti Jihu, vzbudila velkou pozornost, i když na velkou část francouzské veřejnosti působila spíše skandálně. Dotýkala se totiž tématu „zakázané lásky“. Katarzí v tragédii je smrt hrdiny, který se nechá zabít v souboji tím, jehož beznadějně miluje a který o tom nic neví. V polovině osmdesátých let přidal ke svým prvním třem hrám další dvě: Zítřek se nekoná a Automat. Z celého Greenova dramatického díla vyšel česky pouze Zítřek se nekoná v roce 1994.    

Julien Green byl po celý život solitér. I když měl mezi předními francouzskými spisovateli řadu blízkých přátel, např. Andé Gida, Georgese Bernanose, Francoise Mauriaca či Paula Claudela, nepatřil nikdy do žádné skupiny či školy, stál vždy mimo literární proudy. Už od počátku své tvorby byl nejednou vystavený ostré kritice za to, že se nezabývá soudobými sociálními a politickými problémy a neodpovídá tak moderní představě angažovaného spisovatele: neúčastní se politického života, nepodepisuje manifesty a není ani hlasatelem nějaké nové doktríny mladé generace. Nemluvě o tom, že na rozdíl od svých realistických či naturalistických předchůdců nepřikládá konkrétní skutečnosti takový význam, jaký by se byl i od něho žádal. Cílem spisovatele je podle jeho názoru překračovat iluze běžného života a hledat vyšší pravdu, která se nachází nad rozumem. Toho se dosáhne jen průnikem do skrytých oblastí lidského nitra, řízených tajemnými, podvědomými silami. Hledání neviditelného a nadpřirozeného je podle něj výsadou básníka a zároveň mystika.