Vykřičené domy

David Drábek

1.10 h bez pauzy Divadelní kavárna - nečíslováno

Vykřičené domy

Režie Adam Svozil, Kristýna Kosová   Výprava Petr Vítek

,,Spolu se všemi těmi věcmi, co si odsud odnesete, se nadobro vytratí i ona!“

Ve svém rozhlasovém debutu z roku 2006 líčí David Drábek příběh vyhaslé televizní hvězdy Andrey přežívající v samotě opršelého satelitu a dlouhodobě nezaměstnaného padesátníka Jiřího, který je přijat na místo její hospodyně. Komorní tragikomedie pro  vypravěče, dvě postavy a celou kupu báječných mluvících předmětů pojednává o těžkostech, jež nás v dnešní uspěchané a materialistické době potkají, když hledáme pochopení a útočiště. Hra se sociálně kritickým drápkem balancuje na hranici dojemnosti a kýče natolik šikovně, že získala v roce 2008 ocenění festivalu Prix Bohemia Radio.

V inscenaci na pomezí rozhlasu a divadla vystoupí známé tváře Divadla v  Dlouhé: Helena Dvořáková, Jan Vondráček, Klára Sedláčková-Oltová, Jiří Wohanka a Tomáš Borůvka. Režie se zhostil tandem studentů DAMU: Kristýna Kosová a Adam Svozil. Výprava byla svěřena do rukou posluchače scénografie Petra Vítka.

David Drábek (* 18. června 1970) je český dramatik a režisér. Vyrostl v malém východočeském městečku Týništi nad Orlicí. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval obor filmová a divadelní věda. Ještě v době univerzitních studií založil spolu s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy. V letech 1996 - 2001 pracoval jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci. V letech 2001 - 2003 vedl nově vzniklou alternativní scénu Hořící dům. Od sezóny 2008/2009 je David Drábek uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové, neštítí se však spolupráce s jakýmkoliv divadelním domem (např. ND). Drábek je svou dramatickou tvorbou řazen mezi přední autory polistopadové éry. Jeho tragikomické hry mají epizodický charakter, formálně nachází inspiraci v kabaretu a bulvárních žánrech. Mezi nejznámější díla autora patří Akvabely (2003), Náměstí bratří Mašínů (2007), Jedlíci čokolády (2011) a rozhlasová hra Koule (2011), která se stala želízkem v ohni nejednoho mediálního filuty toužícího po skandálu. Drábkovy texty ironicky a satiricky popisují českou soudobou společnost (její materialismus, rasismus, sexismus, xenofobii, nacionalismus, žalostně nízkou mediální gramotnost, konformismus, lhostejnost a klinický negativismus a tak podobně). Velikým zdrojem inspirace je pro něj popkultura, již čerpá zejména z televize a filmu nebo také z Youtube.com.

zobrazit více

Fotogalerie Recenze

Aktuální počet repríz 14 Premiéra 20. 10. 2015 Derniéra 4. 10. 2016 Sdílet

Recenze

O snesitelné těžkosti bytí podle Drábka
Jiří P. Kříž, Právo

Vykřičené domy Davida Drábka jsou spojovníkem mezi jeho surrealistickými kabarety a hrami v éře olomouckých souborů Hořící žirafy a Hořící dům a jeho současností v roli šéfa hradeckého Klicperova divadla. V roce 2008 za ně obdržel ocenění na přehlídce Prix Bohemia Českého rozhlasu. Nyní se poprvé objevily na scéně v Divadle v Dlouhé.

Sympatický je i fakt, že Drábek (ročník 1970) se stal pro nejmladší divadelnickou generaci – Kristýnu Kosovou a Adama Svozila, kteří Vykřičené domy upravili a režijně vyložili – vlastně klasikem. Ovšem hodným pozornosti.

Charakterem jsou Vykřičené domy opravdu Drábkovým rozvodím. Stárnoucí televizní Rosnička Andrea si při vykořeněnosti bezcílného single žití v satelitním městečku, se všemi negativními vlastnostmi tohoto životního stylu, najímá hospodáře Jiřího, společenského outsidera naší doby – nezaměstnaného, bez ambicí a bez cíle.

Na jednu stranu zurčí z Drábkova předělu zmíněné kabarety. Ožívaly v nich, nakažené možná Bretonem, možná Nezvalem, i neživé věci. Na druhou stranu sílí od skandální rozhlasové, knižní a divadelní Koule (2011) jeho společenskokritický proud.

Vykřičené domy spojují obojí. Pophvězdu představovanou Helenou Dvořákovou a jejího hospodáře, kterého hraje Tomáš Borůvka, vede příběhem vypravěč Jan Vondráček, frustrovaný a pokažený kšefty. A také Ruchaříno a Ruchařína Jiří Wohanka a Klára Sedláčková-Oltová. Přímo na scéně kouzlí ti dva nejenom všechny potřebné scénické efekty a ruchy, ale oživují v posmutněle veselých, někdy až nabádavě sebeironických dialozích lžičku, plato, morfium, chlapa (Wohanka), sklenku, fotku, zrcadlo, ženskou (Sedláčková-Oltová).

Ve Vykřičených domech zůstává vše podstatné, čím Drábek jedny dráždí, druhé uspokojuje a třetí a čtvrté vede k tomu, aby s ním polemizovali nebo se ho pokoušeli obracet k obrazu svému. A on se na oplátku vzpírá, kouše a vede si svou. Proto je dobré, že je.

Jak si žije televizní hvězdička za vysokým plotem v satelitu
Tomáš Šťástka, i-dnes.cz

Satelitní městečko, panelák naležato. Na pozadí původní rozhlasové hry Davida Drábka Vykřičené domy, kterou pro pražské Divadlo v Dlouhé režírovali Kristýna Kosová a Adam Svozil, stojí jeden urbanistický fenomén 90. let.

Drábek si vzal na paškál puzení bohatší vrstvy houfně se přesouvat za bydlením z měst na nejbližší venkov a odtud každý den dojíždět zpátky do práce.

Právě v těchto „vykřičených domech“, kde si každý vysokým plotem úpěnlivě hlídá zeleň svých metrů čtverečních, rozehrává melancholický příběh opuštěné televizní hvězdičky Andrey (Helena Dvořáková), která najde hospodyni v nepraktickém nezaměstnaném padesátníkovi Jiřím (Tomáš Borůvka).

Režisérské duo kus upravilo pro komorní scénu divadla, oproti rozhlasové verzi dalo větší prostor vypravěči (Jan Vondráček) a postavám znázorňujícím zvukové ruchy v podání Jiřího Wohanky a Kláry Sedláčkové-Oltové.

Vondráčkův žoviální konferenciér slastně intonující ta největší moderátorská klišé dodává Vykřičeným domům v úvodu patřičný rozjezd, který hru posouvá až do žánru kabaretu. Herec si roli vysloveně užívá. Jeho skvělému výkonu výrazně nahrává i brilantní Drábkův text. I díky němu pak Borůvka s Dvořákovou v příběhu setkání zcela odlišných lidí pokračují ve stejném duchu.

Představení trochu ztrácí dech až v poslední třetině, kde se ke slovu dostávají zbylí dva herci neboli oživlé předměty. Diváci zde však mohou sledovat, jak se tvoří ruchy do rozhlasové hry.

I tak však mladí režiséři připravili svěží inscenaci, která plně vystihla předlohu.

Vykřičené domy hlásají: Nikdy se nenechte ukolébat úspěchem a pocitem, že jste za vodou
Jana Soprová, ČRo Vltava, Mozaika

Divadlo v Dlouhé nabízí v rámci programu Malá Dlouhá spolupráci začínajícím umělcům, aby si vyzkoušeli práci v neobvyklém prostoru s výbornými herci. Tentokrát dostali šanci studenti DAMU, Adam Svozil a Kristýna Kosová, kteří dali scénickou podobu hře Davida Drábka Vykřičené domy.

Samotný text přiznává svůj rozhlasový původ, pohrává si nejen s využitím různých zvuků, ale i s hlasy antropomorfizovaných předmětů. Režijní duo vytvořilo ve foyeru Divadla v Dlouhé jakýsi svérázný typ divadla na divadle, respektive rozhlasu na divadle. Vzniklo tak zajímavé vizuální zarámování, kde se na jedné straně odehrává intimní příběh vztahu dvou lidí ve vážné životní situaci, na straně druhé je tento příběh interpretován herci v rozhlasovém studiu, kde jsou vymyšlenosti autora a nejrůznější zvuky realizovány technickým týmem ruchařů. 

Konfrontace dvou světů je zábavná
 
 
Tyto dva základní prvky jsou navíc obohaceny lehkou kritikou praktik show businessu, tedy principu rychlých vzestupů a pádů hvězdiček v této oblasti, a to hned dvojím způsobem. Na jedné straně je to fiktivní, nicméně pravděpodobný osud někdejší rosničky Andrey, tak stále spěchajícího interpreta v roli rozhlasového vypravěče příběhu. Pohrávání si se situacemi, ale především s několikanásobnou konfrontací umělého a skutečného světa, je na inscenaci nejzábavnější. 

Svébytné divadelní zpracování rozhlasové hry
 
 
Vznikl zvláštní scénický tvar, který využívá rozhlasových prvků jako atraktivní kulisy a obohacení příběhu, ale se samotnou rozhlasovou verzí Vykřičených domů nemá příliš společného. Stejně jako srovnávat literární předlohy s divadelními verzemi nemá smysl, i v tomto případě je lepší brát hru zcela odděleně od původní rozhlasové verze. Už zpočátku je nám nabídnut klíč k chápání příběhu, kdy postavy technického štábu Jiří Wohanka a Klára Sedláčková-Oltová těkají po jevišti, oblečeni jaksi po domácky, a příchozí herci rovněž vypadají spíše, jako by směřovali do fitka. Jediný na první pohled „profesionál“, vypravěč a průvodce příběhu, kterého hraje se smyslem pro přesné detaily jak pohybové, tak hlasové, Jan Vondráček, přichází v obleku. 

Kdo zná Drábkovu tvorbu, ví, že si autor libuje v textových ozdobách, pohrávání si s žánry, paradoxy a charaktery postav tak, že se sympatie diváka kloní tu na jednu, tu na druhou stranu. Jan Vondráček jako vypravěč nejprve svým projevem ukradne pozornost pro sebe, kouzlí narcisisticky krásně modulovaným hlasem, který zní jako v nedělní chvilce poezie. Nakonec se ale ukáže jako loser, který sice dokáže machrovat a strhnout na sebe pozornost, ale ve skutečnosti je to jen ubohý uštvaný kšeftař. 

Hvězdička v satelitu
 
 
V tom je jeho osud jakýmsi odleskem hraného příběhu Andrey, hvězdičky show businessu, která po krátké závratné kariéře umírá opuštěná a zapomenutá v izolaci satelitního městečka. Helena Dvořáková jemným, nenápadným minimalismem dokáže diváky postupně pro svou hrdinku získat, takže nakonec s ní s dojetím prožíváme poslední dny života, a odpouštíme autorovi možná trochu vykalkulovanou sentimentalitu příběhu, Stejně neokázale hraje Tomáš Borůvka stárnoucího Jiřího, který má na krku manželku notoričku a tíhu osudu nezaměstnaného muže, který má do důchodu ještě daleko. 

Mluvící věci s hořkosladkou příchutí
 
 
Nevtíravý příběh vztahu těchto dvou loserů středního věku, má tak v sobě zvláštní alarmující poselství. Nikdy se nenechejte ukolébat úspěchem a pocitem, že jste za vodou, protože situace se může kdykoli otočit o 180 stupňů. Což je věc v dnešní době více než obvyklá. Ale příběh, který se nám odehrává před očima, rozhodně není jednostrunný. Jeho hořkosladká příchuť je kombinována s divadelní hravostí a humorem. Do kabaretního ranku, tedy žánru, který je ve foyeru Divadla v Dlouhé obvyklý, nás odkazuje jak samotný Drábkův text, který zařazuje do příběhu monology či dialogy neživých předmětů, jako lžičku, plato, morfium, sklenku, fotka či zrcadlo, tak jejich interpretaci, vyráběná z nouze samotnými techniky. 

A máme tu další příběh vzestupu jedné technické pracovnice, která nejprve nesměle, a poté se stále větší suverenitou nastupuje mezi potenciální rozhlasové hvězdičky. Vykřičené domy si nehrají na žádnou hlubokomyslnou záležitost, je to lehce zábavný, a zároveň nostalgický kousek, vhodný délkou i tématem pro příjemně strávený kulturní večer ve dvojici. 

Vykřičené domy? Nenápadný půvab silného příběhu
Dana Benešová-Trčková, web ČT24

Vykřičené domy Davida Drábka v komorním cyklu Krátká Dlouhá uvedlo Divadlo v Dlouhé. Před sedmi lety za ně autor obdržel ocenění festivalu Prix Bohemia Radio, nyní postavy i předměty z rozhlasové hry ožívají. Koncizní stručný kus trumfuje popkulturní parodií i závažným zdravotním tématem.

Režijní interpretace se invenčně ujali Kristýna Kosová s Adamem Svozilem z pražské DAMU. Hodina deset bez pauzy s nimi v prostředí divadelní kavárny uteče až nechtěně rychle. Pokaždé se nám v konci dramatu nestává, že bychom toužili se o aktérech ještě něco dozvědět. Role jsou rozdány ve třech kategoriích postav: dvě ústřední figury hlasatelem vyprávěného příběhu, samotný agilní hlasatel a duo tzv. „ruchařů“, které je nakonec možná největším překvapením pro ty, kdo od něj čekají pouze sterilní práci ve studiu.

Dramatik známý svým experimentálním přístupem a divadelními projekty Hořící žirafy či Hořící dům, současný ředitel Klicperova divadla v Hradci Králové, ve Vykřičených domech vtipně využívá principu dialogické personifikace. Ruchaříno s Ruchařítou (Jiří Wohanka a Klára Sedláčková-Oltová) postupně ztvárňují květináč, krev, lžičku, plato s léky, karty, fotku, sklenku… Vzhledem ke stručné stopáži inscenace sice tyto scény zaujímají poměrně velkou plochu, ale divácky jsou poutavé. Princip zlidšťování věcí znají ti, kdo se potkali s metodami výuky herecké improvizace.

Sdílení věcí a každodennosti

Bývalá televizní „rosnička“ Andrea (Helena Dvořáková), žijící sama v satelitním domku, přijme padesátníka Jiřího (Tomáš Borůvka), aby se jí postaral o domácnost a zahradu. Příběh sceluje Vypravěč (Jan Vondráček), který si během produkce odbíhá za profesními kšeftíky a žije si vlastní konferenciérský život. Osamělost vážně nemocné Andrey proměňuje Jiří v upřímnou službu sdílení každodennosti. Zažívají spolu určitý restart, protože Andrea už ztrácela sil a Jiřího žena popíjí. Subtilní tragikomedie, jakkoli hojně využívá ironických postupů, dokáže dojmout.

Výprava Petra Vítka respektuje prostředí divadelního předsálí a hraje si jen s křiklavě zeleným látkovým pozadím, na němž vše ostatní vynikne, a pár rekvizitami. Jedna z nich, nafukovací bazén, dokonce poslouží k té nejzávažnější symbolice. Postupné otevírání prostoru (bazén v postranních dveřích, nemocniční lůžko v chodbě) násobí vizuální vjemy. Herci jsou adekvátně přirození či exaltovaní, přesně dle své funkce. Zahradním výprodejem nashromážděných osobních věcí začíná neobvyklá oslava života i smrti. Vykřičené domy to s námi umí.