Vlčí jáma

Martin Františák, podle románu Jarmily Glazarové

1.40 h bez pauzy Hlavní sál

Vlčí jáma

Režie Martin Františák   Dramaturgie Marta Ljubková, Štěpán Otčenášek   Výprava Marek Cpin   Hudba Jiří Hájek

Drama o tom, co nechceme být, a jsme.

Derniéra 27. dubna 2016

Ostrý řez do ukrytého příběhu jedné rodiny a jednoho maloměsta. Na první pohled životy bez příběhu… Jeden dům, jeden zvěrolékař, jedna manželka. Jedna rodina, do které přichází schovanka. Stěny domu úzkostně drží stropy a strachy se jim potí dlaně schodišť. Ze sklepa duní ukrývaná tragédie.

Účinkují

Helena Čermáková Klára Rýdlová
Jan Vondráček Robert Rýdl
Veronika Lazorčáková Jana
Miroslav Táborský Lékař
Marie Turková Petronila
Klára Sedláčková-Oltová Martina
Naďa Vicenová Karolina
Martin Matejka Klářin první manžel, Robertův bratr Jan
Tomáš Turek Klářin druhý manžel, Robertův bratr Josef

Fotogalerie Videogalerie Recenze Ceny vstupenek Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 22 Premiéra 9. 9. 2014 Derniéra 27. 4. 2016 Sdílet

Recenze

Nemluvné služky si v působivé Vlčí jámě jen tak chroupají zelí
Tomáš Šťástka, Mladá fronta Dnes 5.12.2014

Psychologický příběh Jarmily Glazarové Vlčí jáma z konce třicátých let se dočkal filmového ztvárnění díky Jiřímu Weissovi už v roce 1957. Motiv soužití dospívající siroty s nevyrovnaným manželským párem nyní na prkna pražského Divadla v Dlouhé přivedl režisér Martin Františák.

Bylo by nefér hru srovnávat s filmovou verzí - stejně jako v ní, i zde ale dostává největší herecký prostor představitelka stárnoucí Kláry. Filmovému výkonu Jiřiny Šejbalové se v Dlouhé vyrovnala zlínská herečka Helena Čermáková. Její Klára je hysterická diktátorka, sebevědomá vládkyně malého království, která doslova schází před očima, bledne a děsí se rychlého konce.

Čermákové role zdaleka převyšuje všechny ostatní, což dosahuje nejen díky velkému výkonu herečky; zjevně je to záměrem režiséra. Bohužel proto tolik nevyznívá rozpuk vztahu mezi mladou Janou (Veronika Lazorčáková) a Klářiným mladým manželem Robertem (Jan Vondráček), což je přitom hlavní pointa rodinného dramatu.

Silnou stránkou Vlčí jámy je její scéna, pomyslnou tísnivost bytu naznačuje nízký strop i chybějící přepažení jednotlivých místností - vše se tak odehrává v tapetované jídelně, kachlíčkové kuchyni i Janině podsvíceném pokoji zároveň. Režisér dobře pracuje s hudbou i opakujícími se symboly, ať už je to podávání pomeranče, bábovka či padající plecháčky z police.

Nezdravou atmosféru dokreslují tři služky, jejich zkoumavé pohledy a mlčenlivé chroupání listu zelí často řeknou vše. Stejnou roli pak plní přízraky bývalých manželů, kteří se Kláře blížící se neodvratnému konci stále častěji zjevují.

Vlčí jáma se tedy může opřít o silný ústřední herecký výkon a působivou symboliku, k dokonalému zážitku je však hra v některých momentech příliš rozvláčná. Svědčí o tom například scéna s nepadnoucím kloboukem, která přitom děj hry neposouvá. Zde se divadelní verze snaží pouze zbytečně blížit filmu.

Vztahy dušené trýznivou malodušností
Bronislav Pražan, Týdeník rozhlas

Kladem nejnovější inscenace Divadla v Dlouhé – dramatizace románu Jarmily Glazarové Vlčí Jáma – je uhrančivá expresivní stylizace. Od scénografie Marka Cpina, zdařile využívající motivů z Kirchnerových a Mackeho obrazů, přes emotivní scénickou hudbu Jiřího Hájka až po herecký projev – vše směřuje k vytváření tíživé a neustále houstnoucí atmosféry. Někdy, bohužel, i na úkor dramatického spádu příběhu.

Hostující režisér a autor scénáře Martin Františák – od letošního roku umělecký šéf Národního divadla v Brně (čtenáře TR může zajímat, že jeho rozhlasová hra Průtrž loni zvítězila v soutěži o původní rozhlasový text) – především šťastně zvolil představitele postav.

CHÁTRÁNÍ MALOMĚSTSKÉ KRÁSKY

Do role stárnoucí Kláry Rýdlové, až hystericky lpějící na svém muži Robertovi, byla obsazena ve Zlíně působící Helena Čermáková. Její fyziognomie činí z protagonistky zprvu až klimtovskou „femme fatale“, jež má jen málo společného s dýchavičnou živočišností, kterou Kláru ve slavném Weissově filmovém ztvárnění románu obdařila Jiřina Šejbalová. O to zajímavější je pak demaskování této vznosné „dámy“ jako přízemní, plkavé maloměštky trpící mnoha předsudky, a také proces jejího postupného fyzického a duševního chátrání.

V kontrastu s dominantní Klárou působí její Robertek v podání Jana Vondráčka měkce a poddajně. Také on se však vyvíjí, a když mu Klára před kolegy z úřadu sehraje pár trapných scén, ze svého vazalství k ní se vymaní a připustí si pravou podobu citů, jež ho vážou ke schovance Janě. Tu v Dlouhé představuje nová členka souboru, mladá herečka Veronika Lazorčáková. Do Prahy přichází z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde po absolvování JAMU byla tři roky v angažmá. Spolu s hereckým projevem Miroslava Táborského, který představuje lidumilného Lékaře, patří projev Lazorčákové  – zřejmě v souladu s režijním záměrem ­– k nejstřízlivějším.

EXPRESE A METAFORY

Nadnesenými gesty, výraznou mimikou a křečovitými akcemi stylizuje Martin Františák ty z postav, které jsou nějak charakterové či duševně deprivovány. Díky tomu se mohou i vedlejší figury – jako třeba služka Martina (Klára Sedláčková-Oltová) – výrazně podílet na „dusnu“ rodinného doupěte.  Scénické akce jsou prosyceny metaforami, často ironickými. Tak například při prvním příchodu Jany do „vlčí jámy“ Rýdlových je jejich okázalá pohostinnost naznačena předáváním několika bábovek z ruky do ruky, cukrováním bábovek a posléze tím, že jimi Klára Janu násilně krmí – s urputností připomínající vykrmování hus šiškami. Akt „cukrování“ se v poslední třetině inscenace opakuje: přízraky dvou předchozích Klářiných nebožtíků jí cukřenkami bělí vlasy.

I když je smysl většiny podobných „ozvláštňujících“ akcí pro diváka čitelný, jejich přemíra stírá významové akcenty příběhu. Navíc jsou některé z těchto akcí neúměrně protahovány, což narušuje temporytmus představení a zbytečně je prodlužuje – hraje se nonstop dvě hodiny.  Přes uvedené výhrady patří Františákova inscenace k nejzajímavějším dramatizacím české klasické prózy, jež lze dnes v Praze zhlédnout. Její téma – deformování vztahů způsobované nedostatečnou empatií, malodušností a předsudky – je ostatně stále aktuální.

Upíří rej podle Glazarové
Jan Kerbr, Divadelní noviny

Titul Vlčí jáma je v povědomí starší generace spjat především s úspěchem české (tehdy československé) kinematografie na benátském festivalu 1958, také ovšem s prvním výrazným vystoupením mladičké Jany Brejchové na stříbrném plátně. Psychologický román Jarmily Glazarové z roku 1937 tehdy režíroval Jiří Weiss.

Na jeviště Divadla v Dlouhé nyní látku ve vlastní dramatizaci přivedl režisér Martin Františák, svým valašským původem blízký lokalitě, kde se Vlčí jáma odehrává. Spolu s jevištním výtvarníkem Markem Cpinem představil publiku jakýsi fantaskně dusný interiér, rozdělený výtvarnou stylizací na téměř souměrné třetiny. Tvoří je zelenkavá kuchyně s jednoduchými kachlíčky, uprostřed obytná část, „vymalovaná“ figurami hlavních postav (části zobrazení zdobí i židle), z pohledu diváka vpravo pak pokoj či pracovna s maceškovou tapetou, forbínu obsadily vana vlevo (nikoliv prázdná) a postel vpravo. Taková omamná stylizace scény trochu připomíná Noru v Uherském Hradišti téhož tvůrčího tandemu, tam se ovšem vydařila inscenace přesvědčivější (jistě i díky tomu, že Ibsenovo drama skýtá výraznější dramatický potenciál než próza Glazarové).

Za kámen úrazu inscenace považuji přebytek stylizace a jednostrunně thrillerovou atmosféru. Jenom v úvodu, kdy sirotek Jana (nová posila souboru Veronika Lazorčáková ztvárňuje postavu, kterou ve filmu hrála Brejchová) přichází jako schovanka do domácnosti Rýdlových, v sobě nese inscenace ještě znaky grotesky, publiku napadne třeba se i zasmát (zhasínání nesfouknutelných svíček na dortu). Pak však přemíra fyzického jednání, často žel kontraproduktivního, k němuž režisér přinutil především představitelku uzurpátorské tety Kláry (hostující hvězdu zlínského divadla Helenu Čermákovou), činí z divadelní podívané poněkud bludný kruh. Řada působivých metafor a režijních nápadů (žehlení košil přímo na těle, nekonečné cukrování bábovek) ztrácí neustálými repeticemi na účinnosti. Scény, sugestivní v románové předloze i ve filmu, například únavné karetní martyrium s permanentním Klářiným vykřikováním Migni!, působí dokonce nesourodě i z hlediska stylu. Děsivý svět drtivého mikroklimatu měšťanské domácnosti, oné vlčí jámy, v níž se schovanka Jana ocitla, je dokreslován „upířími“ tanečky dvou již zesnulých Klářiných manželů a strašidelnou stylizací zlotřilých služek (své si tu uhraje plačtivě útočná Klára Sedláčková-Oltová, Marii Turkové jsem, bohužel, nerozuměl ani slovo z jejího zlobného chrlení v nářečí). Herečky Helena Čermáková a Veronika Lazorčáková svoje schopnosti nepochybně prokázaly, i když bych jim přál vstup na jeviště Divadla v Dlouhé v jiném úkolu. Čermákové Klára působí jako neživotné monstrum, neposkytne divákovi ani záchvěv soucitu (nevylučuji, že to tak režisér chtěl).

Pánských rolí se suverénně zhostili Jan Vondráček a Miroslav Táborský. První v partu Klářina manžela, celým soužitím se starší manželkou přidušeného a do Jany stále více zamilovaného: jeho nejisté vzdorování, uhýbavá vyznání i neobratné vzplanutí (spadnou při něm s Janou do vany s vodou) pro mě byly v inscenaci tím jediným, co mě oslovilo „přes rampu“. V jednodušší roli hodného lékaře (možná předobrazu manžela ve skutečném životním příběhu spisovatelky Jarmily Glazarové) působil Táborský konejšivě sympaticky.

Parametry špičkového divadla, jakým to v Dlouhé nepochybně je, inscenace prokázala, ale v mém výsledkovém žebříčku této scény bude patřit na spodnější stupínky.

Martin Františák Vlčí jámu v Dlouhé kopal

Jiří P. Kříž, Právo, sobota 13. září 2014, 8:36

Jako by se režiséři, jejichž první pražskou štací je Divadlo v Dlouhé, zalekli možnosti pracovat u Vltavy a zůstali daleko za pověstí, která je předchází třeba z moravských regionů. Nejvlídnější, co lze o Vlčí jámě Martina Františáka podle románu Jarmily Glazarové říct, je slovo rozpačitá.

Oprašování kdysi nadějné autorky, po válce ale už jen funkcionářky s výhodným členstvím v KSČ, začal v Jihočeském divadle, kde nastudoval její Advent. Vlčí jámu natočil v roce 1957 Jiří Weiss s Jiřinou Šejbalovou v roli měštky Evy, s Janou Brejchovou stvořenou pro úlohu sirotka na rozhraní dětství a ženství, adoptovaného manžely Rýdlovými, a s Miroslavem Doležalem coby pánem domu z vyšší moravské společnosti.

Možná kdyby se režisér filmem inspiroval, nedopadl by jeho pražský opus tak přeexponovaně – zejména ve výkladu nemocné a nakonec v bolesti už zcela pomatené Evy. A také nesourodě s realistickou předlohou. Respekt k ní ocenilo několik kritiků, proto tolik očekávání před premiérou Vlčí jámy.

Jenomže Helena Čermáková, kterou si Františák pro hlavní roli stárnoucí, umanutě autoritativní a lidsky nesnesitelné Evy přivedl ze Zlína, byla režisérem vedena místy až ke zcela kontraproduktivní herecké expresi. Že ji její manžel Robert Rýdl (Jan Vondráček) nezabil už po expozici, je zázrak.

Stejně tak málo mohla projevit herecký talent ostravská akvizice Veronika Lazorčáková, držená pro změnu zbytečně na opratích s ohledem na dozrání k samostatným rozhodnutím jít po prvních nerovných milostných vzplanutích ke starším pánům životem samostatně.

Františákova Vlčí jáma zůstala přehluboko za jeho Adventem.

Služebné a hospodyně Petronila (Marie Turková), Martina (Klára Sedláčková-Oltová) a Karolina (Naďa Vicenová) jsou jen stafáží, stejně jako v pokračující chorobě Kláře se zjevující figurky zesnulých manželů (Martin Matejka, Tomáš Turek).

Zcela mimochodným ornamentem je vana, ve které se většina postav inscenace několikrát vymáchá. Nejsou to lázně očistné, dramatické ani erotické, jen efektní a zbytečné. Františákova Vlčí jáma zůstala přehluboko za jeho Adventem.

Vlčí jáma lapí diváka do želez přízračných obrazů
Jakub Jiřiště, Mepass

Rozklad duší v kulisách útulného maloměstského salónu

Je zvláštní, že tak silná látka, jako je psychologický román Jarmily Glazarové, našla cestu na divadelní jeviště až nyní. Režisér Martin Františák se zaměřil především na atmosférickou esenci díla a působivými obrazy utahuje smyčku tísně a zoufalství.

Role stárnoucí maloměšťačky, jíž sžírá chorobná závislost na věčně unikajícím mladším muži, byla svěřena brněnské herečce Heleně Čermákové. Ta bravurně zvládá rafinovaně jemné přechody mezi póly čisté a zatemnělé mysli, jako by mezi nimi nebyla žádná hranice. I čerstvá herecká posila Veronika Lazorčáková přesvědčuje expresivnějším stylem, který více svědčí o vnitřní sebejistotě neteře, než o naivní kořisti lapené do pasti. Nejvýraznější složkou hry je působivá scéna Marka Cpina, v níž se maloměstský domov v okamžiku mění v přízračný prostor zbloudilých duší, které nenacházejí klid. Režisér v těchto kulisách vytváří vizuálně silné obrazy, v nichž působivě rezonuje přetížená atmosféra, ovšem na úkor vývoje hlavních postav. Jak prohlubující se choroba tety, tak názorové zrání schovanky jsou podány přerývaně a jejich výstupy nesvazuje příčinný řetězec tak důležitý pro psychologický portrét. Nedaří se proto sestoupit k hlubšímu smyslu jejich jednání, který v poslední scéně vyzní do ztracena. Přesto herecké výkony a práce s atmosférou zaručují intenzivní prožitek, i když možná bližší výstižné ilustraci díla, než jeho úplnému překladu do jevištního jazyka.

Poryvy domácího peklíčka
Michal Zahálka, Lidové noviny

Režisér Martin Františák připravil v Divadle v Dlouhé adaptaci Vlčí jámy – nejslavnější prózy Jarmily Glazarové.

Předlohu Jarmily Glazarové před téměř šedesáti lety zpracoval režisér Jiří Weiss do ještě o poznání slavnějšího filmu, v němž Jiřina Šejbalová v roli Kláry, kruté manipulativní měšťky chorobně závislé na svém o mnoho mladším manželovi, předvádí jeden z nejpamátnějších výkonů určité éry českého filmového herectví.

Mluvit v souvislosti s Františákovou inscenací o tomto filmu je zároveň nefér i nevyhnutelné. Nefér proto, že inscenace se ubírá výrazně jinými cestami a dramatizace z filmového scénáře nevychází. Nevyhnutelné proto, že k jisté vlastnosti výchozího textu se nějakým způsobem staví obojí – a z toho srovnání vůbec nejjasněji vysvítá klíčová kvalita nové inscenace.

Nasvítit detail

Román z roku 1937 není psaný konvenčně realisticky ve smyslu důkladného, obšírného popisu skutečnosti – Glazarová často jen zkratkovitě nasvítí konkrétní detail či vjem. Třeba úvodní scéna příjezdu dívky Jany na nádraží, kde se poprvé setkává se svými novými pěstouny, je zachycena výhradně pomocí světelných, zvukových a hmatových podnětů. (Konkrétně řečeno – místo prostého konstatování, že Janu na nástupišti oslovil muž, píše Glazarová: „Z červeného šera přichází náhle příjemný mužský hlas.“) Tuto subjektivitu vyprávění přenáší Weissův film vcelku logicky do prostředků, které jsou filmu vlastní: kamera Václava Hanuše se umanutě věnuje detailům, využívá nezvyklé úhly, které dovedou banální skutečnost zhyzdit a v kombinaci s podobně nerealistickým zveličováním konkrétních zvuků – jako třeba ve slavné scéně šlapání zelí – vyšponovat do nesnesitelna.

Františák sice pochopitelně nemá k dispozici kameru ani mixážní pult, ale divadelními prostředky s onou subjektivitou pracuje také – a neméně účinně. Inscenace se důmyslně vyhýbá realistické výstavbě jednotlivých scén, pracuje s vrstvením znaků, zveličenými gesty, rozrůzněným svícením, opakovanými úkony a plynulým přechodem jednotlivých časových rovin. Když se Klára domáhá pozornosti, začne po místnosti rozhazovat balíčky karet – tuto scénu nechává Františák trvat o poznání déle, než je třeba k pochopení jejího významu; podstatný totiž není jen tento význam, ale i dojem nesnesitelnosti, který vyvolá právě její zdánlivě zbytečně dlouhé trvání.

Podstatným spolutvůrcem je autor výpravy Marek Cpin: vedle kostýmů, které přesně balancují na hraně historického kostýmu a groteskní nadsázky, je zcela určující scénografické pojetí domu jako jediné, obrovité místnosti. Dekorem zadní stěny i podlahy je sice zdánlivě dělena na tři různě stylizované prostory (bíle vykachlíčkovaná kuchyň vlevo, na středu poněkud zneklidňující malba dobové společnosti v nedělních šatech a vpravo takřka psychedelický florální motiv), ty však přesto splývají do jediného, v němž není soukromí ani ve vaně či v posteli a v němž nikdo nikomu neunikne. Všude pronikne nejenom monstrózní paní domu, ale především němě výhrůžný, zkoumavý pohled trojice nenávistných služek, které strohými, leč působivými prostředky vytvořily Naďa Vicenová, Marie Turková a Klára Sedláčková-Oltová.

Hlas a gesto

V hlavní roli Kláry hostuje Helena Čermáková, přední členka souboru Městského divadla Zlín a zároveň jedna z nejlepších hereček své generace, která má nevšední smysl pro jistý druh neokázalého patosu, s nímž si současné české divadelní herectví příliš neví rady – celostátní pozornost si ostatně získala především v titulní roli Fibichova a Vrchlického melodramu Smrt Hippodamie ve slavné inscenaci J. A. Pitínského. Právě tuto svou schopnost – včetně výrazné pohybové expresivity – může ve Vlčí jámě beze zbytku uplatnit. Její Klára je nekompromisním, krutým pohledem na nešťastnou ženu působící neštěstí, typ vůdkyně, která si nepřipustí úbytek sil. Čermáková s Františákem si nic neusnadňují: v ikonické scéně, kde Klára na městské slavnosti trpí v příliš těsném klobouku, herečku sklopená krempa zbavuje možnosti hraní očima, a tak vše musí uhrát hlasem a gestem. Míru fyzického vypětí ve scéně šlapání zelí potom Čermáková žene až do hraničního furiosa. Při tom všem však zůstává v Kláře cosi životného a lidsky srozumitelného – a navíc je to zpočátku stále ještě krásná žena, která pod vlivem úbytku sil (i pod neustále šednoucími parukami) před očima zestárne a zoškliví.

Je-li filmová Vlčí jáma velkým sólem Šejbalové, u Františáka jsou karty rozdány o poznání vyrovnaněji – i když ne tak docela. Na spolehlivém Janu Vondráčkovi v roli trpícího manžela Roberta je pozoruhodný mimo jiné způsob, jakým se vypořádává s Robertovým koktáním. Skutečně zakoktá jen v okamžicích nejvyššího emocionálního vypětí, při sebemenší promluvě je však vidět napětí v jeho koutcích, jako by jej ústa poslouchala jen krajně neochotně. Nová posila souboru Veronika Lazorčáková se potom ukázala v příznivém světle coby schovanka Jana, která tu není žádnou zamlklou naivkou, nýbrž plnokrevnou mladou ženou, která v sobě objevuje sílu k odporu, ale i jisté temnější rysy povahy.

Vývoj vzájemného vztahu Jany a Roberta přitom Františák nechává jen v náznaku, leccos musí divák sám domyslet (anebo naopak neřešit) – divadelní Vlčí jáma totiž nespočívá na důkladném promotivování a jasně čitelném dramatickém oblouku, stojí někde na pomezí konvenčně dramatického tvaru a velkého výtvarně-smyslového plátna, vlastně expresionistického obrazu onoho soukromého peklíčka v domácnosti manželů Rýdlových. Výsledkem je velkolepé moderní divadlo – rafinované a divácky náročné, ale díky intenzivnímu herectví celého souboru s Čermákovou v čele zároveň i nesmírně emocionálně působivé.

Vlčí jáma v Dlouhé otvírá útroby, ale nepohltí
Marie Třešňáková, ČT24

Román Jarmily Glazarové vydaný roku 1938 Vlčí jáma proslavil brilantní film Jiřího Weisse, v němž v roce 1957 excelovali Jiřina Šejbalová, Miroslav Doležal a mladičká Jana Brejchová. Po stejné předloze nyní sáhli v Divadle v Dlouhé, kde zvolili vlastní adaptaci. Je dílem Martina Františáka, jenž se rovněž chopil režie.

Příběh sirotka Jany, která ve svých osmnácti letech přichází do pěstounské rodiny k manželům Robertovi a Kláře Rýdlovým, vyprávějí v Dlouhé pomocí divadelní zkratky a výmluvných symbolů, čímž se zdařile vyhnuli jakémukoli srovnávání se slavným filmem.

Použití scénických metafor je předností, a zároveň nedostatkem inscenace. V případě Vlčí jámy se Františák ukazuje být lepším režisérem než dramatikem. Inscenace je sestavena z jednotlivých situací, které jsou divákovy předkládány nezprostředkovaně. Vlastně nevíme, proč se postavy chovají tak, jak se chovají. Jako by adaptátor předpokládal, že všichni předlohu znají a není zapotřebí se motivacemi zdržovat. Františák zdramatizoval psychologický román - bez psychologie.

Od vstupního intermezza, kdy si trojice hlavních postav beze slov vzájemně nabízí pomeranč, je jasné, že se k divákovi bude hovořit přes obraz, skrze rekvizitu, více než textem. Někdy je to působivé až drásající (jako např. použití vany s vodou, kde se odehrávají zoufalé, bezvýchodné situace plné trýzně), jindy matoucí (to, když duch bývalého manžela Kláry rytmicky ťuká do síta, ze kterého tak odsypává mouka) a také nápaditě výmluvné (žehlení košil oblečených na těle). Jenže všem těm víceméně podařeným obrazům chybí prokreslenost postav.

Inscenace stojí a padá s postavou Kláry, jejíž všechny dramatické polohy - od povrchní vstřícnosti a falešné přátelskosti přes neuspokojenou smyslnost, záludnou panovačnost a ukrývanou krutost až po neovládanou hysteričnost a později agresivní zmatenost blížící se šílenství - skvostně zvládla hostující Helena Čermáková. Je pravdou, že Klára je i ústřední postavou románu, protože ona je hybatelkou děje, ona, jako zdatná manipulátorka, přináší dramatické momenty, ovšem k rozehrání své kruté hry potřebuje mít spoluhráče, a ty se v divadelní adaptaci nepodařilo řádně vykreslit.

Největší slabinou dramatizace je, že není vůbec vybudován vztah mezi Janou a Robertem. V který moment se dospívající dívka zamiluje do svého otčíma, čím ji přitahuje, co ji okouzluje – nevíme. Hned se hraje, že to tak zkrátka je, a to přesto, že se Robert z počátku chová k Janě úplně stejně jako Klára, stejně přehlíživě, stejně odtažitě. Jako by přemíra jevištní stylizace bránila v možnosti rozehrání uvěřitelných lidských citů.

Tím pochopitelně i postava Jany, jako oběti, ztrácí na dojemnosti a zároveň i na dramatičnosti. V této souvislosti se zdá, že obsazení Jana Vondráčka do role Roberta nebylo příliš šťastné, jakkoli Vondráček patří ke stěžejním hercům souboru. Typově prostě neodpovídá. Potřebný věkový rozdíl manželů v tomto obsazení není dostatečně zřetelný, navíc v nepříliš textově vybavené roli musí nedostatek slov nahradit přímočaré vnější znaky, líbivost, elegance, šarm – cokoli, co může osmnáctiletou dívku okouzlit, a to, přes osobité Vondráčkovo charisma, v inscenaci schází.

Naštěstí nápaditá režie a vynikající výkon Heleny Čermákové nedostatky textu zdatně zakrývají. Je stále na co se koukat, tím pádem není čas příliš nad věcmi hloubat. Představení má rytmus a gradaci a vesměs slušné herecké výkony. V Dlouhé předvádějí moderní divadlo bez patosu, dojemných scén a dlouhých řečí. 

Tíseň, dusno a zoufalství – taková je Vlčí jáma Divadla v Dlouhé
Magdalena Kodedová, kulturissimo.cz

Pražské Divadlo v Dlouhé zahájilo novou sezónu 2014/2015 jevištní adaptací románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma. Režisér a autor úpravy, Martin Františák, sáhl k polozapomenuté, téměř osmdesát let staré látce, jejíž potenciál dokázal pomocí scénických prostředků znovu rozdmýchat a naplnit. Příběh manželského páru Rýdlových, do jejichž života vstoupí mladičká schovanka Jana, aby jej převrátila naruby jim i sobě, není tuctovým příběhem lásky mladé dívky a zadaného muže. Jana se totiž ocitá v již zaběhnutém maloměšťáckém životě postarší, despotické paní Kláry a jejího mladšího muže Roberta. Janin příchod do domu plného přetvářky a zloby pak nezvratně rozjitří dosavadní urputnou snahu o zdání harmonického domova i manželství.

Postavu Kláry Rýdlové hraje zlínská herečka Helena Čermáková, která je ústředním elementem celé inscenace, a jako tato šílící panička obávající se stárnutí, osamělosti a smrti je působivá. V kombinaci s výpravou Marka Cpina a strhující hudbou Jiřího Hájka tak vzniklo komorní psychologické dílo, které má v sobě cosi z temných severských dramat i obrazovosti Greenawayových filmů. Nejsou to jen expresionistické reminiscence prolínající scénografii či nenápadný detail, jakým je přítomnost scénického stropu, které pomáhají znázornit dusivou atmosféru domu, v němž se příběh odehrává. Nápomocné jsou i další atributy (bábovky jakožto měšťácký symbol domova či bílé košile připravené pro škrobení límců – to samo má v ději své místo). Velmi důležitá je hudba, která trefně doplňuje scénické dění a efektně se prolíná zdramatizovaným textem. Veliký důraz je kladen na rytmus řeči, na její opakování, zpomalování, na rozložení do jednotlivých situací. Zvukovou stránku přirozeně doplňuje i choreografie postav, čímž vznikají působivé scénické obrazy. Jako trochu nadbytečný článek v jinak vydařeném pojetí se pak jeví promítání dobově stylizovaných záběrů korzujícího a koupajícího se páru – ne snad pro svou nepatřičnost, spíše kvůli obecně problematickému kontrastu „živého“ umění a filmu.

Jak již bylo zmíněno, Františák staví celou inscenaci zejména na postavě Kláry a jejím neukojitelném temperamentu, který se postupně vytrácí. Sleduje proměnu z arogantní a zlé ženy na vrcholu sil v zesměšňující se nemohoucí chudinku. Čermáková je ve své Kláře mnohem přesvědčivější a hrůzostrašnější v počátcích příběhu, tedy ve chvílích, kdy si je ještě jistá svou nadvládou nad ostatními. Jako běsnící stařena, jíž se rozpadá svět pod rukama, je až moc hysterická a směšná, ale i to vlastně k této postavě patří.  Postava mladé Jany nedostává příliš prostoru pro jiné než překvapené a bolestné chvíle, které ale její představitelka Veronika Lazorčáková (nová členka divadla) naplnila citem a věrohodností. Robert v podání Jana Vondráčka stojí v pozadí, a přestože je pro obě ženy fatální, mnohem více zásadní jsou „hovory“ o něm než Robertova samotná přítomnost na scéně. Nejpovedenější situace však rozehrává trojice služebných v mrazivém kontrapunktu s milostivou paní. Ušmudlané, nahrbené služky jsou jako tři vzteklá zvířátka, která svou odpudivostí a primitivitou výtečně doplňují tamní panoptikum. Krčí se před ranami své paní a za zády jí plivou pod nohy. Každá si sebou nese svůj příběh, lehce naznačený vypravováním ostatních, lahví pálenky nebo slezským nářečím (které se v této podobě jako jediné přeneslo z knihy na scénu). Nádech mystiky získává příběh dvěma muži v černých oblecích, Klářinými prvními manželi, kteří se v druhé půli hry začínají prolínat děním a předznamenávají její skon.

Režiséru Martinu Františákovi patří jistě obdiv za to, že tuto (dnes nepříliš vyhledávanou) knižní předlohu dokázal působivě scénicky uchopit a zaktualizovat. Jemu a jeho spolupracovníkům se podařilo stvořit výsostně divadelní požitek, i když plný tísně a děsu.

Divadlu v Dlouhé se nepodařilo plně oživit běsy Vlčí jámy
Pavel Besta, e-kultura

Nová divadelní sezóna před pár týdny odstartovala. V těchto dnech je tak po celé republice možné navštívit velké množství premiér. Jednou z nich je i inscenace Vlčí jáma z produkce pražského Divadla v Dlouhé. Ačkoli se po herecké stránce představení relativně povedlo, celkové vyznění hry už bohužel tak kladně hodnotit nelze.

S oprašováním pozapomenutých děl a jejich neméně neznámých autorů se v posledních letech roztrhnul pytel. Nejde přitom zdaleka jen o trend, který se projevuje na prknech znamenajících svět, ale můžeme ho pozorovat také v jiných uměleckých oblastech. Přesně do této škatulky pak patří i zbrusu nový počin Divadla v Dlouhé. Základem pro nastudování letošní premiérové inscenace se totiž stal bezmála osmdesát let starý, hlavně však již takřka neznámý, román Jarmily Glazarové. Ten spatřil světlo světa krátce před 2. světovou válkou. Tehdy sedmatřicetiletá autorka, která se později stala funkcionářkou KSČ a hlasitě volala po trestu smrti pro Miladu Horákovou, v něm vylíčila život osiřelé osmnáctileté dívenky Jany, které se ujme despotická paní Klára a její manžel Robert.

Vzhledem k sociálnímu přesahu díla, jejž zprostředkovávají postavy vykořisťovaných služek, se kniha relativně brzy po nástupu komunistů k moci dočkala filmové adaptace. Snímek natočil v roce 1957 režisér Jiří Weiss. I přes výše zmíněné jde ovšem o nadmíru zdařilé dílo, v němž exceluje trojice Jana Brejchová, Miroslav Doležal a Jiřina Šejbalová. Zejména pak poslední zmiňovaná v roli panovačné Kláry Rýdlové dosáhla mimořádně působivého výsledku. Nyní po knize sáhl čtyřicetiletý režisér Martin Františák. Nejde přitom o jeho první zkušenost s textem Jarmily Glazarové. Před časem totiž nynější umělecký šéf činohry Národního divadla Brno nastudoval pro Jihočeské divadlo autorčin Advent. 

Do hlavní role se Františák rozhodl obsadit nepříliš známou zlínskou herečku Helenu Čermákovou. Ta si s postavou Kláry Rýdlové poradila docela obstojně, i když v jejím podání působí stárnoucí žena spíše jako nesnesitelná semetrika, než jako silná despotická vládkyně rodinného krbu, která ze všech okolo sebe pomalu vysává život. Možná se na první pohled zdá, že jde o drobný sémantický rozdíl, opak je ale pravdou. Částečně se tak totiž mění vyznění celého díla. Významněji prokázat své herecké schopnosti bohužel v inscenaci nedostala talentovaná Veronika Lazorčáková. Její osmnáctiletá Jana má totiž na scéně překvapivě jen minimum příležitostí k vyniknutí. Nejvěrohodněji tak z celého tria působí Jan Vondráček, který se postupem let vypracoval až v jednu z hlavních hereckých opor Divadla v Dlouhé. Mimo jiné zde zachraňuje také průměrné Shakespearovo Mnoho povyku pro nic. Robert Rýdl v jeho podání je mnohovrstevnatou osobností, jíž sice dominuje jistá unylost a uťápnutost, čas od času však z ní vytryskne i nečekaný elán a bujarost.

Intimní charakter knižní předlohy by bylo možné podtrhnout minimalistickou jevištní scénou, na jakou jsou diváci zvyklí třeba z Divadla Komedie. Ta totiž nechává větší prostor pro fantazii a zároveň umožňuje lepší vyniknutí hereckých partů. Scénograf Marek Cpin bohužel vsadil na doslovné rozvržení jeviště; ve vaně je dokonce skutečná voda namísto té imaginární. Také hudby jako kdyby bylo v inscenaci až příliš. Celé představení tak působí až jakýmsi filmově přebujelým dojmem. To jsou však spíše jen maličkosti. Hlavním kamenem úrazu celé hry je totiž její knižní předloha. Vystavěná je hlavně na emoční stránce, mužskou optikou lehce přepjaté, v níž je upozaděna dramatická linka i gradace děje. Toho si koneckonců povšimli už krátce po vzniku díla literární kritici, kteří hovořil o „kompozičně nezvládnutém ději“. A lze jim přitom dát za pravdu i o osmdesát let později.

Hodnocení:

Ačkoli herecké výkony všech zúčastněných patří spíše k těm nadprůměrným, inscenace jako taková nemá současnému divákovi moc co nabídnout. Některá její témata jsou již zcela pasé, chvílemi navíc dílo sklouzává k banálnosti. Namísto děje sází Vlčí jáma na tísnivou atmosféru, kterou se ale úplně nedaří vytvořit.

Ceny vstupenek

Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 320 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 250 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: 1 Kč na vyhrazená místa
(na balkoně je prostor pro 2 vozíčkáře a jejich doprovod, nosnost plošiny 200 kg)  

Partneři inscenací