Tři mušketýři

Alexandre Dumas

3.10 h včetně pauzy Hlavní sál

Tři mušketýři

Překlad Pochovi J. a R.   Adaptace Hana Burešová, Štěpán Otčenášek   Režie Hana Burešová   Dramaturgie Štěpán Otčenášek   Scéna David Marek   Kostýmy Samiha Maleh   Pohybová spolupráce Josef Jurásek   Hudba Beatles výběr z písní

All You Need Is Love

Už jen několik posledních repríz - na Silvestra derniéra!
Pro velký zájem jsme přidali ještě jeden termín - v neděli 13. prosince od 17 hodin

Snad nejproslulejší dobrodružný román na světě v nové dramatizaci Hany Burešové a Štěpána Otčenáška se na rozdíl od většiny adaptací přísně drží Dumasovy předlohy ve snaze postihnout její jedinečný styl a ducha, jenž tkví především v romantické oslavě přátelství, rytířské šlechetnosti a odvahy až fanfarónské a v neposlední řadě i v jemné nadsázce a ironii.  Jako někdejší vášniví čtenáři románu staví inscenaci na svém prvotním pocitu okouzlení z jeho četby, na důvěrném vztahu, který si k bájným hrdinům vybudovali v dětství, a to na samém konci nadějných let šedesátých. Osobní vzpomínky Hany Burešové čtěte zde...

V režii Hany Burešové, dramaturgii Štěpána Otčenáška, na scéně Davida Marka, v kostýmech Samihy Maleh a za doprovodu hudby legendárních Beatles účinkuje prakticky celý soubor Divadla v Dlouhé a řada hostů.

Upozorňujeme diváky, že v tomto představení je pro jevištní efekt používán kouřostroj nebo mlhostroj.

zobrazit více

Účinkují

Marek Němec D´Artagnan
Jan Vondráček Athos
Miroslav Hanuš Porthos
Pavel Tesař Aramis
Helena Dvořáková Mylady de Winter
Klára Sedláčková-Oltová Konstance Bonacieux
Tomáš Borůvka Kardinál Richelieu, Mušketýr, Jezuita, Hospodský
Martin Veliký Král Ludvík XIII., Mušketýr, Farář
Marie Turková Královna Anna Rakouská, Maminka
Vlastimil Zavřel Bonacieux, Mousqueton, Klenotník, Drahorád
Jiří Wohanka Pan de Tréville, Hostinský od Zlaté lilie, Muž s taškami
Miroslav Táborský Planchet, Mušketýr, Jussac, Štamgast
Tomáš Turek Buckingham, Gardista, Brisemont, Kat, Tatínek
Peter Varga Rochefort, La Chesnaye, Gardista, Opilec, Esenbák
Magdalena Zimová Ketty, Jeptiška, Jitka
Martin Matejka Grimaud, Mušketýr, Gardista, Štamgast, Slovák
Čeněk Koliáš Bazin, Mušketýr, Gardista, Vondra
Jan Meduna De Wardes, Lord de Winter, Mušketýr, Gardista, Vojín, Závozník
Lenka Veliká Prokurátorka, Drahorádová
Ivana Lokajová Dvorní dáma, Domovnice Smetáková
Zuzana Kolomazníková Dvorní dáma, Domovnice Smetáková
Michaela Doležalová Dvorní dáma, Jeptiška, Vondrová
Jaroslava Pokorná Babička, Důchodkyně
Naďa Vicenová Babička, Důchodkyně
Petr Felcman Mušketýr, Gardista, Zdeněk
Pavel Lipták Stráže, podomci, popeláři
Martin Kocourek Stráže, podomci, popeláři
Dan Deutscha Stráže, podomci, popeláři
Ingrid Tillmann* 1. holka (D´Artagnan)
Brown* Katie A. 1. holka (D´Artagnan)
Valeria Borkovcová* 2. holka (Athos)
Pavlína Hrachovcová* 2. holka (Athos)
Jindřiška Hanušová 3. holka (Porthos)
Anna Bártová* 3. holka (Porthos)
Alžběta Volhejnová* 4. holka (Aramis)
Agáta Zimová 4. holka (Aramis)
Barbora Šrámková* Sestřička
Malvína Borkovcová* Sestřička
Vojtěch Lavička* Další děti
Anna Jarkovská* Další děti
Tomáš Tolimat Další děti
* Členové Dismanova rozhlasového dětského souboru

Fotogalerie Recenze Ceny vstupenek Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 60 Premiéra 21. 4. 2012 Derniéra 31. 12. 2015 Sdílet

Mohlo by vás zajímat Lhář Mnoho povyku pro nic

Recenze

Tři mušketýři z Dlouhé unášejí do oázy štěstí

Nina Tiliu, aktuálně.cz

Tři mušketýři v Dlouhé jsou pro mne o významu silného filmového a čtenářského zážitku z dětství a pak také o schopnosti hrát si. Nejen v dětství, ale i v dospělosti. Herci divadelního souboru pod vedením Hany Burešové totiž hrající si děti - samozřejmě v souladu s koncepcí - připomínají a jejich bezprostřednost je nakažlivá.
Téměř celý soubor Divadla v Dlouhé vlastně nechá na jeviště nastoupit jedenáctiletá blonďatá holka, „malá Hanka", alter ego režisérky, která se po čtyřiceti letech ještě stále dokáže napájet z pramene svého dětství - z četby jako inspirace pro vlastní hry. Když se s mušketýry setkala poprvé, bydlela v pavlačovém domě na Smíchově, takže se ten dům hravě přenesl na jeviště. Dříve než si přečetla knížku, viděla u sousedky z pavlače filmovou podobu románu, a tak tu máme další postavu spjatou se třemi mušketýry - sousedku a hned s celou rodinou. Také máte u některých knih v paměti nejen děj a pocity z knihy, ale přesně si vybavujete i místo a atmosféru, která četbu provázela? Pokud ano, tím lépe můžete souznít s inscenačním záměrem.
Režisérka v programu dodává, že Třem mušketýrům předcházel Vinnetou a po nich přišly Rychlé šípy,…. Důležitá byla pro Burešovou v dětství nejen vlastní představivost, ale také schopnost zatáhnout do příběhů ostatní děti, možnost si klíčové situace s kamarádkami ze třídy přehrávat. Skoro jako bychom byli přímo u zrodu profese budoucí režisérky. Být vtažena do děje v roli postavy, bojovat za spravedlnost, milovat, umírat jakoby to bylo doopravdy.

Užaslý pohled dítěte

I když - slůvko „jakoby" tu vlastně není na místě, neboť základní klíč k inscenaci tkví právě v tom, že příběh D´Artagnana a jeho přátel si dítě představuje bez hodnotícího odstupu a optiky povznesené nad romantický pohled na historii s mušketýrskými avantýrami. Sedíte v hledišti a díky přesnému střídání obou časových rovin můžete mít užaslý pohled dítěte, které to, co čte, bere vážně a četbu prožívá.
V tu chvíli se mohou situace z románu odehrát na jevišti skoro jako ve starém filmu nebo na původních ilustracích Maurice Leloira, které známe i z mnoha vydání Tří mušketýrů v češtině.
Příběh, dialog a mušketýrské rituály, popis postav a jejich gest, to všechno patří mezi silné zbraně Alexandra Dumase a autoři adaptace to vědí: „Budeme mít čest se s vámi bít, odvětil Aramis, jednou rukou smekl klobouk a druhou tasil meč".
Režisérka, která čte román stále znovu, umí dramatičnost předlohy ocenit a své okouzlení i nadšení z detailů zhodnotit a přenést do práce s herci. Když čtyři chlapi stojí v jedné linii na forbíně a se vší vážností, lehkostí i humorem dělají, že jedou tryskem na koních, říkáte si, jak bezmeznou důvěru k celému tomu hraní na dětskou hru mají. Vzápětí vidíme šermířské souboje dokonalé jako ve filmu, při nichž je ještě čas i na vtip a nadsázku, ale tak citlivou, aby ani náznakem nedošlo k ironizaci, která by mohla čtenářské prožitky malé holky shodit.
Když už jsem začala hodnotit naplňování koncepce hereckými prostředky, stojí za ocenění šťastně vybrané obsazení mužných typů a ohromné herecké nasazení hlavní čtveřice, ale i výkony všech hrajících si dospělých, kteří mají úlohu snad ještě těžší, jelikož většinou není čas na jakékoli postupné zabydlování či rozehrávání jednotlivých výstupů. S každým příchodem na jeviště, předvádějí zvláště ženské postavy vždy od první vteřiny, kdy se objeví na scéně ryzí radost, zamilování, faleš či smutek v základních barvách a tak, jakoby děj pokračoval ve všech prostorách divadla, i za kulisami a stále.
Střihy jsou o to náročnější, že se odehrávají ve dvou plánech a většina herců je obsazena ve dvou i trojrolích. Již zvládnutá složitost a obtížnost přesného timingu, v němž se všichni na sebe mohou spolehnout, stojí za potlesk, který se během druhé premiéry ozval mnohokrát. Že tempo inscenace zvládnou profesionální herci jedné z předních pražských scén, můžeme považovat asi za samozřejmost. Jak ale režisérka dokázala, aby stejně „šlapaly" i četné výstupy skupiny dětských herců, navíc všechny dětské postavy nastudovala v alternacích, je záhadou. Neobjeví se u nich jediný nešvar dětské roztomilosti, přebrebtů či neukázněnosti a přitom nepůsobí jako cvičené opice, ale jako malí umělci, kteří mají zvládnuté řemeslo stejně jako jejich dospělí kolegové.
Zvláštní ocenění zaslouží výkon 1. holky, čili D´Artagnana. V představení 23. dubna jsem viděla Ingrid Tillmann, ale není důvod myslet si, že alternativní obsazení je - co se kvality výkonu týče - lepší nebo horší, takže pochvala patří určitě oběma představitelkám.

Zhmotnělé představy malé holky

Inscenace je založená na zhmotnění představ 1. holky při četbě, roli představ přebírají živí dospělí herci, občas si román sama přehrává s partou kamarádek, občas se děj posune její hlasitou četbou. Ta malá 1. holka dokáže v režii Hany B. uhrát vše tak, abychom z hlediště uvěřili, že se díváme na intimitu, která se rozkládá mezi četbou knihy a fantazií malé čtenářky. Sledujeme dívku, která je na skutečný život příliš malá a přesto již zvláštně zralá. Skrz románové příběhy prožívá skoro dospělou lásku, boj, intriky, přátelství i smrt.
Přitažlivou vážnost, s jakou se v celé hře pohybuje, je dobré si porovnat s portrétní fotografií z dětství, kterou Hana Burešová otiskuje v programu. V obou dívkách je cosi až seversky zahleděného do hlubin vlastní duše, jsou tajemné. Nic laciného, nic vypočítaného jen na efekt, nic sentimentálního nebo roztomile líbivého. V programu k inscenaci vidíme fotografii třídy a jejich zakroužkované hlavičky na důkaz toho, že celý záměr není jen vymyšlenou dramaturgickou konstrukcí, ale skutečným detailním návratem k vlastnímu dětství.
Vše se musí tedy kvůli věrnosti odehrát na pozadí řádu i neřádu všedních i svátečních dní v letech 1968 - 69, jak si jej režisérka pamatuje z domu se všemi obyvateli a jejich vztahy, s podivnou socialistickou nalévárnou v přízemí. Nechybí změny nálad s ohledem na počasí a roční i denní dobu, hra se světelnými změnami, které občas vrhají na dům stínohru chvějícího se listí na stromech.
Svou poměrně složitou vizi režisérka zhmotňuje s darem nejen efektně inscenovat základní příběh, ale v plném světle reflektorů ukázat i niterný prožitek. Divák má možnost pobýt nejen ve století mušketýrů, ale zároveň se potkat s historickými událostmi Československé socialistické republiky a situacemi z šedesátých let, které jsou generačně sdílené a mladším předávané v podobě typických atributů socialistické éry. Nechybí tedy vítězství nad hokejovým mužstvem SSSR, povinné vlaječky v oknech, vyhazovy z práce, fronty na mandarinky. Jít v mušketýrském dějovém pásmu zadním vchodem od krále znamená jít vchodem, kolem něhož jsou na zdi nadpisy z osmašedesátého.

Beatles v mušketýrském

Další odvážný dramaturgický tah, který umocňuje náladu šedesátých let, je ještě jedno spojení, které jsme zatím nezmínili. V rozhodujících chvílích mušketýrského příběhu či na dokreslení jejich rozpoložení pointují divadelní situace šlágry další slavné čtveřice - kapely Beatles.
Důvěra Hany Burešové v to, že když v tom „mišmaši" mezi pavlačí, skladbami Beatles a Třemi mušketýry vyrostla a bylo to silné pro ni, že to může zprostředkovat ostatním a že je to možné divadlem, je odvaha autorská nejen režijní. Ukazuje se, že má-li režisér spolu s dramaturgem jasnou vizi, autorské divadlo může vzniknout i na velkém kukátkovém jevišti s celým divadelním ansámblem a velkým počtem střídajících se postav.
Klíč k inscenačnímu uchopení byl, slovy režisérky, „právě jen ten horoucí dětský vztah k románu, čtenému na sklonku doby, jež byla synonymem mládí, lásky a entuziasmu a korespondovala v mnohém s tou romantickou dobrodružnou četbou. Vždyť stejně jak mí hrdinové sršela i společnost 60. let vitalitou, odvahou až fanfarónskou, smyslem pro soudržnost a nezištnou obětavost, pro čest a spravedlnost a zvedala hlavu vysoko do oblak…"
Ze svých sedadel pozorujeme hrající děti a hraním nakažené herce, kteří by mohli „své mušketýry" odehrát vlastně kdekoliv. Stačí si představit, že jiné okolnosti mohly způsobit, že režisérka by četla Dumasův román na půdě nebo ve škole pod lavicí a účinek by asi nebyl o nic menší.
Vzpomínky na dětství s mušketýry oživil v Haně Burešové šéf Městského divadla Stanislav Moša, když jí titul před několika lety nabídl k inscenování v Brně. Dramatizace se tedy již jednou osvědčila a na sklonku letošní sezóny se její sukces potvrdil na domácí scéně. Pro úplnost recenze zmiňme, že kostýmní výtvarnice Samila Maleh (dlouhodobá spolupracovnice režisérky) nemusela řešit stylizaci nebo vytvářet „jiné" pojetí inscenace kostýmem. Stačilo opřít se v příběhové linii Tří mušketýrů o již zmíněné ilustrace z románu a obyvatele pavlačového domu obléci do toho, co se nosilo v šedesátých letech minulého století včetně dětských aktovek a na nich se houpajících pytlíků na bačkory a modrých holčičích trenýrek.
Scéna pavlačového domu, jak ji na jevišti zhmotnil se vším všudy David Marek, hraje v rovině šedesátých letech až do tak roztomilých detailů, jako je například funkční převazování jednoho konce prádelní šňůry pod stříšku, když hrozí, že bude pršet. I tady je život založen na rituálech. Z pavlače v prvním patře se ovšem dá také skočit dolů, je-li člověk v mušketýrském stejnokroji a boji a scéna se mění nikoliv jen přestavbami, ale hereckým jednáním a diváckým přijetím základního principu. Jen občas je třeba přinést na pavlačový dvůr stůl s židlemi a zabydlet na něm pro mušketýry hospodu, nebo přivézt postel pro ženské hrdinky.

Hra, která unáší a nadchne

Dramaturgická péče je vyjádřená nejen uctivým a pietním vztahem k Dumasově textu, ale je patrná i na textech vybraných do divadelního programu k inscenaci. Z nich se dozvíme mnohé o vzniku a inspiračních zdrojích románu, o Beatles a jejich osudech u nás v Čechách a na závěr si můžeme přečíst osobní komentář vzpomínající režisérky.
Hra, kterou v Divadle v Dlouhé vidíme, řečeno s Eugenem Finkem, „není žádným okrajovým jevem v životní krajině člověka, žádným jen příležitostně vystupujícím, náhodným fenoménem. Hra náleží svou podstatou ke stavu bytí lidského pobytu, je to základní existenciální fenomén. … podobá se "oáze" dosaženého štěstí v pustině našeho ostatního pachtění za štěstím a tantalovského hledání. Hra nás u n á š í. Tím, že si hrajeme, jsme na chvíli propuštěni ze životního shonu, jsme jakoby přesazeni na jinou hvězdu, kde se život zdá být světlejší, odpoutanější a zdařilejší." Přesně tak se můžeme cítit při sledování hry na tři mušketýry i jako diváci.

Všichni za jednoho

Jan Kerbr, Divadelní noviny

Režisérka Hana Burešová (spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem) zpracovala jeden z nejpopulárnějších literárních výkonů francouzského espritu, Dumasovy Tři mušketýry, jako velmi osobní téma. V dětském věku byla zasažena dobrodružstvími okouzlujících kumpánů stejně jako písničkami jiné nesmrtelné čtveřice, britských Beatles. Hraní si se spolužačkami na „mušketýry“ a fandovství skupině, která se brzy rozpadla, se propojily s osudem této země, neboť se psala léta 1968 a 1969, ruské tanky zadusily „pražské jaro“ a postupně nastávala ubíjející normalizace. Příběhy D’Artagnana, Athose, Aramise a Porthose se prolnuly se songy Johna, Paula, George a Ringa i skicami lidských osudů obyvatel jednoho žižkovského pavlačového domu ve scénáři divadelní hry. Tu už tvůrčí tandem Burešová-Otčenášek nastudoval v Městském divadle Brno před třemi lety. Přiznám, že mě tamní verze příliš nenadchla. I když jsem ocenil některá vtipná a účinná propojení beatlesáckých písniček s akcemi mušketýrů, celek na mě působil monotónně a herecky (snad s výjimkou Michala Isteníka v roli D’Artagnana) rozmlženě, nevýrazně. A přitom soubor v jiných režisérčiných opusech (Znamení kříže, Smrt Pavla I., Síla zvyku) nabídl znamenité kreace. Možná jsem jen neměl štěstí při konkrétní repríze…
V divadle v Dlouhé, kde Hana Burešová „své“ Mušketýry nyní uvedla, však všechno tepe ve svěžím rytmu, herecké výkony jsou přesné a šťavnaté, pohybové dispozice protagonistů obdivuhodné. Stejný scénář, totožná scéna Davida Marka (dvůr před pavlačovou stěnou a na zdi přilehlého přístěnku nápisy evokující srpen 1968), přesto se jedná o zásadně jiný divadelní tvar. Při takovéto „celosouborovce“ si najednou divák uvědomí, jak dobře funguje sehraná herecká trupa, jak výrazně lze podat i drobné epizody, na něž se nezapomíná (Naďa Vicenová v roli somnambulní babičky, Jan Meduna jako poplašený voják na krátkém „opušťáku“ a další). Pozornost k sobě poutají ovšem oni čtyři brilantní šermíři a jezdci (jejich cval na koních v rytmu Beatles byl při druhé premiéře několikrát přitvrzen potleskem na otevřené scéně). Markovi Němcovi se v Dlouhé výrazně daří, po náročné roli Mesy v Claudelově Poledním údělu předvádí D’Artagnana jako temperamentního, občas i poněkud vzteklého mladíčka, který jedná impulsivně, ale má srdce i hlavu na pravém místě, je akční a představuje typ hrdiny – pochopitelně s určitou dávkou sebeironie – „bez bázně a hany“. Ještě výraznější autoironickou stylizací přispívá do celku vydařené inscenace Jan Vondráček v roli Athose. S černě podmalovanýma očima vystupuje patřičně záhadně při líčení vztahu hraběte de La Fére (čili sebe samého) a ženy s vypálenou lilií na rameni (Mylady). Královsky uvolněné alkoholické opojení pak nabízí v epizodě, před níž se zabarikádoval ve sklepě s vínem a značnou část zásob „požil“. Pavel Tesař jako Aramis přidává do spektra charakterů poněkud nedůtklivou sebestřednost při kolísání mezi duchovností a smyslností, tu však dokáže překonat, když je nutné zapojit se do akce pod heslem Jeden za všechny, všichni za jednoho! Pozadu nezůstává ani hřmotný a poživačný Porthos Miroslava Hanuše, pomalý, leč důrazný při tělesných potyčkách, zálibně rozvalený při gurmánském obžerství, také roztomile natvrdlý při poněkud zdlouhavějším chápaní. Nezapomenutelná je scéna při odposlechu intrikánského rozhovoru kardinála s Mylady (prolnutí s reáliemi žižkovské pavlače přisoudí technickou fintu příjmu informací okapové rouře), kdy Hanušův Porthos opožděně a „objevně“ komentuje to, co je všem zcela jasné.
Dámy mají v inscenaci menší prostor, v hutných povahokresbách však za pány nezaostávají, Helena Dvořáková je milostnicky zákeřnou Mylady, Klára Oltová-Sedláčková křehce zranitelnou Konstancií, Magdalena Zimová diblíkovsky zamilovanou Kitty… Žádný z herců není na jevišti jenom do počtu, je zapotřebí pochválit i dětské představitele, maximálně autentické, přirozené a ne „povinně roztomilé“. Objevují se pouze v „zarámování“ mušketýrských historek, tedy v oněch týdnech zmařených nadějí, vystřízlivění i „dělení“ charakterů v žižkovském domě (prorežimně iniciativní domovnice, náhražkové nacionální uspokojení při hokejových vítězstvích Československa nad Sovětským svazem…)
Tři mušketýři z Dlouhé nabízejí humor i nostalgii, také ovšem napětí, přestože příběh Mušketýrů i zadušeného „pražského jara“ dobře známe.

Narodil se divácký hit, Tři mušketýři z pavlače

Kateřina Kočičková, MF Dnes

Buďme zcela upřímní. Jde-li divák na tříhodinového Dostojevského nebo Kafku, je třeba se předtím duševně otužit. Zato na podobně dlouhé Tři mušketýry se odchází se srdcem o dost lehčím, zejména s očekáváním, že eskapády statečných kavalírů doprovodí songy Beatles.
A skutečně: inscenace Hany Burešové v pražském Divadle v Dlouhé pádí i přes svou délku tryskem vpřed jako d’Artagnan ženoucí se na svém oři k záchraně královny.
Pustit se do Tří mušketýrů tak, aby kus měl v sobě romantiku i úsměvný nadhled bez sklouzávání k parodii nebo kýči, nelze bez nalezené vhodné stylizace. Burešová vyšla ze zážitků vlastního dětství - nohatá hubená holčička organizuje do mušketýrských dobrodružství dívčí partu a se stejným zápalem Dumasův román hltá.
Na pavlači a dvorku špinavého smíchovského činžáku konce šedesátých let tatíkové klepou koberce a skáčou "na jedno" do zaplivané přízemní hospody, domovnice se zabandážovanýma nohama straší s kýblem a sousedi prožívají svá rodinná mikrodramata.
Ozvuky doby sem pronikají přirozeně - nápisy na zdech oslavují Beatles i Dubčeka, v místním agitačním středisku je sbírka na Biafru, z hospody zaslechneme útržek hovoru obsahující naději, že Husák coby bývalý politický vězeň přece nemůže „bejt tak špatnej“. Obě prostředí - všední život obyčejného domu a úžasný dobrodružný svět - se vtipně propojují.
Režisérka zároveň odolala lacinému lákání, aby nějakou vypjatou románovou scénu konfrontovala s příjezdem tanků. Normalizace se do pavlačáku plíží pomalu a jen v náznacích, zatímco jeho obyvatelé se snaží nadále žít své obyčejné životy.
Skvělým nápadem je použití hudby Beatles, která děj podbarvuje skoro bez přestávky. Ze začátku je možné vnímat ji trochu jako kvíz - písničky totiž musí odpovídat nejen náladou a dynamikou, ale také slovy. Postupem času se zapojení „beatlemanie“ stane tak přirozeným, že songy s dějem v dobrém splývají.
Současně hudba nepřestává k dění přidávat vlastní komentář. Úvodní šermířská choreografie se nese v rytmu vypalovačky Twist and Shout, pan Bonacieux se představuje za tónů Nowhere Man. Geniální je výjev, v němž Buckingham vyznává lásku královně, v pozadí zní P. S. I Love You a celou přepjatými city nabitou scénku pozoruje z pavlače soused v tílku a trenýrkách, s lahváčem a cigaretou v ruce.
Co se lépe hodí k vyjádření mušketýrské jednoty než With a Little Help from My Friends? Překvapivé také je, že útržky z písní, ty beze slov, fungují i jako perfektní scénická hudba - temné kytary z I Want You (She's So Heavy) demonstrují tísnivý konec Mylady.
Nezklamou ani spolehliví herci Dlouhé, všichni v trefných stylizacích a spolehlivé souhře: blazeovaný Aramis Pavla Tesaře, bolestínský Athos Jana Vondráčka, poživačný Porthos Miroslava Hanuše, dychtivý a hlučný d’Artagnan Marka Němce.
Je třeba vyzdvihnout soustředěné výkony hrajících dětí - zejména představitelky dětského d’Artagnana, ztělesnění režisérky samé ve věku devíti let. Všechny děti svým přirozeným bytím na scéně potírají jednu teatrologickou poučku, že spolu se zvířaty na jeviště nepatří.
Tři mušketýři Hany Burešové jsou prostě rozkošní. Není pochyb o tom, že v Dlouhé se narodil další divácký hit, který má před sebou roky šťastného inscenačního života.

Tři mušketýři a Beatles ovládli Dlouhou

Jana Soprová, ČRo Vltava

V adaptaci Tří mušketýrů s podtitulem All You Need Is Love, kterou v premiéře uvádí pražské Divadlo v Dlouhé, Štěpán Otčenášek a Hana Burešová propojili děj slavného románu se vzpomínkami desetileté holčičky na dětství v pavlačovém domě na pražském Smíchově sklonku 60. let 20. století. Režisérka Hana Burešová ji poprvé – s velkým úspěchem – uvedla v roce 2008 v Městském divadle Brno.
Tři mušketýři patří ke kultovním dílům, s nimiž se většinou seznamujeme v dětství a máme s nimi spojeny nejrůznější vzpomínky (pravda, moc si nedokážu představit, že by se dnešní děti prokousávaly stovkami stránek dumasovských románů, ale jistě je znají z některé z filmových či televizních adaptací).
V 60. letech, kdy televize byla spíše módním výstřelkem a o počítačích se nám ani nezdálo, patřila četba a následné dětské hry, v nichž jsme se proměňovali v hrdiny románů a filmů, k nejoblíbenějším zábavám. Text adaptace, který poctivě zaznamenává všechny důležité momenty příběhu tří mušketýrů, jejich přátel, nepřátel i lásek, se v inscenaci prolíná s přelomovým časem konce 60. let, kdy se krátký závan svobody pomalu měnil v normalizaci.
Život v pavlačovém domě, v jehož přízemí se nachází jak hospoda, tak agitační středisko (což silně působí jako symboly doby, ale přitom vychází ze zcela autentických reálií), evokuje někdejší přirozenou pospolitost, která je dnes už vzácná.
Dokonalým hudebním doprovodem jsou písně dobových idolů – Beatles (navíc se tu nabízí možnost ztotožnit si čtyři šermující hrdiny ze 17. století s bájnými Brouky), které rytmicky dotvářejí jednotlivé scény.
Stejně jako v brněnské inscenaci, se o výpravu postarali scénograf David Marek a kostýmní výtvarnice Samiha Maleh. Půdorys vnitřní části pavlačového domu, se schodištěm, spoustou průchodů a klepadlem na koberce, je doplňován mobilními artefakty. Inscenace dokáže vtipně a účelně propojit prostředí obou časových rovin (tak například po otevření dveří agitačního střediska uvidíme, že zde má vévoda z Buckinghamu svatyni k uctívání zbožňované královny). Kostýmy do detailů mapují zažité představy o velkolepých dvorských i vojenských kostýmech 17. století, a dávají je do kontrastu s „šedivou realitou“ teplákové módy, minisukní a natupírovaných drdolů 60. let 20. století.
Také choreograf Josef Jurásek spolupracoval již na brněnské inscenaci, a některé pohybové kreace působí opravdovým divadelním kouzlem. Divák si rozhodně zapamatuje přinejmenším šermířský souboj mušketýrů a gardistů na melodii Beatles, který se promění v rockové taneční běsnění. Celý soubor má v inscenaci možnost dokázat svou zdatnost a pohotovost (tady narážím nejen na akrobatické kousky protagonistů, tvrdé šermířské souboje, ale na množství rychlých a náročných kostýmových převleků), smysl pro kolektivní souhru, a zároveň si dokonale zařádit.
Inscenace kombinuje dětské obsazení (většinou členky Dismanova rozhlasového souboru, představující holčičky hrající si na mušketýry) s dospělými představiteli hrdinů (kteří jsou viděni prizmatem dětsky naivního pohledu). I když je kladen velký důraz na výtvarnou stránku (jednotlivé scény končí ve stop-timech, které zachycují hrdiny v pozicích známých z knižních ilustrací), herci dotahují charakteristiky jednotlivých hrdinů v přesných detailech, a dokážou bez parodizování propojit naivní stylizaci s humorným nadhledem.
Všechno je tedy, jak má být. Zatímco v realitě 60. let je všechno tak trochu šedivé a utahané, svět mušketýrského příběhu je až barvotiskově barevný. Ženy jsou vesměs krásné (ať už jde o blonďatou bestii Mylady Heleny Dvořákové, naivně pikantní paní Bonacieux Kláry Oltové, vznešenou královnu Marie Turkové či snaživou služtičku Ketty Magdaleny Zimové).
A co teprve mušketýři! Spojuje se v nich světáctví, furiantství a labužnictví, to vše podáno s dětskou upřímností, ale zároveň v uvozovkách. Trojici Athos (Jan Vodráček), Porthos (Miroslav Hanuš) a Aramis (Pavel Tesař) doplňuje chlapecký d´Artagnan Marka Němce, tak trochu moula, ale zároveň idol bez bázně a hany, vrhající se s bezhlavou zaujatostí do nebezpečí, skoků z pavlače a šermířských půtek, dávající lásku ženám najevo s velkými romantickými gesty.
V dalších figurkách, kdy se herci ve filmových střizích proměňují až ve čtyři různé postavy, dokázal soubor dokonalou souhru, ale také smysl pro zkratku v charakterizaci jednotlivých postav. Skutečně náročný úkol pro herce, kteří se ve více než tříhodinovém představení ani na chvíli nezastaví. Pro diváky je to velká podívaná, v níž si dospělí příjemně nostalgicky zavzpomínají a děti se pobaví dokonale vypracovanými gagy.

Mušketýři v časech Beatles

Michal Zahálka, Hospodářské noviny

Jevištní adaptace dobrodružného románu Tři mušketýři by sama o sobě neslibovala originální divadelní zážitek. O něco slibněji už zní, že je v pražském Divadle v Dlouhé inscenuje režisérka Hana Burešová. A rámec, do nějž své Mušketýry zasadila, je už vysloveně lákavý - Burešová inscenuje nejen poměrně věrnou dramatizaci Dumasova románu, ale především svůj vlastní čtenářský zážitek.
Dějiště je poněkud nečekané: pavlačový dům kdesi na Smíchově z konce let šedesátých. V něm vyrůstá Holka (totiž sama režisérka), poslouchá Beatles a čte Tři mušketýry. Do pavlačového mikrosvěta si promítá jednotlivé scény románu - a jeho barvotiskové postavy se dostávají do zvláštního vztahu k domu a jeho obyvatelům. Dvůr Ludvíka XIV. se prolíná se dvorem pražského činžáku, vzájemně se doplňují, komentují a ironizují; v tom všem je režie nesmírně vynalézavá.
Díky tomuto rámci se nezpochybnitelnou předností stává i to, co by jinak na jevišti rušilo: Dumasovy za vlasy přitažené zápletky a poněkud nablblé dialogy. Burešové Tři mušketýři jsou možná ze všeho nejvíc vyznáním lásky ke čtenářství a dobrodružné literatuře. Navíc podávají půvabný obraz konce jedné éry: tak jako se v závěru románu cesty čtyř přátel rozcházejí, mění se i dívčin svět. Beatles se rozpadají, rodina se stěhuje, končí šedesátá léta. Začíná normalizace.
S tímto pojetím Mušketýrů už Burešová slavila úspěch před čtyřmi lety v Městském divadle Brno a z tamní, nedávno derniérované inscenace, si do domovského divadla přiváží nejen svou koncepci a scénář, ale také kompletní výpravu. Tuto podívanou si bezpochyby zaslouží i pražské publikum.
Jsou tu ovšem nově obsazení herci: přesně typově odlišenou trojici mušketýrů hrají Jan Vondráček, Miroslav Hanuš a Pavel Tesař, prudkého a vášnivého d'Artagnana Marek Němec. Helena Dvořáková je okázale ďábelskou Milady, Klára Sedláčková-Oltová zase ctnostnou Konstance; jejich pohyb na samém kraji láskyplně parodického výrazu je vůbec celé inscenaci vlastní.
Díky těmto i dalším hercům a množství režijních nápadů tak vlastně ani příliš nevadí poněkud přetažená délka - přes tři hodiny. Tři mušketýři v Dlouhé nebudou umělecky nejvýznamnějším počinem sezony - ale nebylo by pěkné, kdyby všechno mainstreamové divadlo pro rodinné publikum bylo takhle chytré?

Mušketýři na prknech Divadla v Dlouhé jsou jedním slovem senzační

Tereza Boučková, Metro

Nestalo se mi, abych se tak silně vrátila do dětských let a měla u toho radostný dospělý zážitek. Mohli za to Tři mušketýři. Režisérka Hana Burešová, která Dumasův román spolu se Štěpánem Otčenáškem v Divadle v Dlouhé zdramatizovala, ho pojala jako dva příběhy v jednom.
První je příběh devítileté holky v domě s pavlačí, krátce po sovětské okupaci. Burešová ji vidí dětskýma očima, které si pamatují jen směšně smutné fragmenty – hesla na zdech o svobodě, jméno Dubčeka, památné hokeje, kdy jsme to Rusům naklepali, až k vyhazovu rodičů z práce. Žádné vysvětlování, žádné zbytečné proslovy. K tomu čtveřice kamarádek ze školy, které si hrají na mušketýry. A obyvatelé pavlače, figurky trefně a vtipně dokreslující atmosféru doby i domu.
Druhý je samotný příběh mušketýrů. Hlavní hrdinka, vášnivá čtenářka, jejich osudy prožívá tak intenzivně, že se pavlačový dům mění v bitevní i milostná kolbiště. Hrají tu intriky kardinála i Mylady, srabáctví pana Bonacieux, dětinskost krále Ludvíka, láska královny k Buckinghamovi, tři mušketýři a D´Artagnan s vášní k paní Bonacieux... Klasika.
Klasicky Dumasovy hrdiny pojala i režisérka – v kostýmech a vizáži. Jinak je hraje s nadsázkou a vtipem, nadhledem a ironií. Ale jen takovou, aby neshodila emoci příběhu.
Je tu ještě jeden, třetí prvek představení – muzika. Písničky Beatles. Skvělý nápad. Zvlášť v první půlce, svižnější a celistvější, je divák překvapen, fascinován a okouzlen. Funguje to. Režie je zkušená a lehká, s pěkným, šťavnatým humorem. Herci – od dětských až po ty z domu, jsou výborní. A Marek Němec v roli D´Artagnana, Jan Vondráček jako Athos, Miroslav Hanuš coby Porthos a Pavel Tesař jako Aramis jsou tak úžasní a přesní, doslova rozkošní, jako by z románu s jeho prvními a nejkrásnějšími ilustracemi vystoupili a žili.
Jediná vada toho báječného divadelního představení, které potěší všechny generace diváků je, že je přece jen delší, než by mělo. Ale co chcete od Divadla v Dlouhé?

Takovou adaptaci mušketýři ještě nezažili!

Adéla Křížová, studentpoint.cz

Otázkou ale zůstává - stojí za to je navštívit nebo tvůrci při svém výběru sáhli poněkud vedle?

Moudrý Athos, požitkářský Porthos, šlechetný Aramis a svůdný D´Artagnan. Legendární čtveřice Dumasových hrdinů vyběhla 23. dubna při druhé premiéře na jeviště Divadla v Dlouhé. Tam se umělci rozhodli postavit čelem jednomu z nejproslulejších a nejoblíbenějších románů všech dob – Třem mušketýrům. Hrdinský příběh neporazitelných dobrodruhů věrně a oddaně sloužících králi Francie Ludvíkovi XIII. je už od nepaměti oblíbenou předlohou pro filmy, muzikály a v neposlední řadě i divadlo. Díky stovkám adaptací, jichž se dočkali, se stali nesmrtelnými a jsou nedílnou součástí uměleckého nebe, na němž září a snad budou zářit i dál. Podařilo se však novému ztvárnění mušketýrů obstát vedle tak bohaté konkurence?
Vsadit si na Tři mušketýry se rozhodla režisérka celé inscenace Hana Burešová. Tahle odvážná sázka jí však doslova vynesla „milion“! Pod jejíma rukama vzniklo nesmírně originální a nápadité představení, které má, doufejme, před sebou ještě dlouhou budoucnost. Za novou tvář však Tři mušketýři nevděčí pouze jí, ale také Štěpánu Otčenáškovi, který se na neotřelé podobě podílel rovněž.
Ptáte se, co celou inscenaci dokázalo doslova vymrštit mezi divadelní esa? Balanc!. Tvůrcům se povedlo perfektně vyvážit originalitu s tradicí. Navíc se jim podařilo celé nové pojetí zastavit před hranicí neúnosného kýče a patosu. Vedle toho dokázali vynalézavě alegoricky propojit dva různé příběhy, které společně hře dominují. Hlavní kostra známého příběhu včetně postav sice zůstává stejná, ale i tak čeká na diváka plno novinek. Tito mušketýři mají z těch původních zkrátka jen to nejlepší.
Celý děj totiž důmyslně koresponduje s atmosférou konce 60. let, ve kterých čtveřice malých holek žije právě příběhem Tří mušketýrů a k tomu ještě hudbou kapely Beatles. K tomu se navíc celé představení odehrává na typické pavlači, kde nechybí agitační středisko, ale také nápisy jako svoboda! nebo Dubček! dokládající uvolňující se atmosféru doby. To ovšem stále není všechno. Důležité události doby jsou přirovnány ke klíčovým místům v románu. Na příklad vítězství Československa na Mistrovství světa v hokeji nad SSSR odpovídá hlavnímu a vítěznému souboji mušketýrů.
Ocenění si zaslouží také samotná herecká interpretace. Naprosto bezkonkurenční bylo simulování jízdy na koni a ve finále také předjíždění. Vážné dialogy herci proměnili prostřednictvím ironie prakticky k nepoznání, čímž představení získalo osvěžující humorný charakter. Herci se vyznamenali také během soubojů, při nichž se nemálo zadýchali, a všestranností, neboť kromě hlavních hrdinů měl každý tři až čtyři role. A hudební doprovod? Přeci BEATLES! Známé hitovky jako Twist and Shout nebo All my loving výborně zasazené do děje dostaly představení až na vrchol.
Ptáte se, co představení vytkneme? NIC! Noví mušketýři opravdu stojí za hřích! Až je navštívíte, napište nám o tom na facebook!

Inscenace, která pohladí

Veronika Steffanová, i-divadlo.cz

Divadlo v Dlouhé se závěrem sezóny uvedlo inscenaci Tři mušketýři v režii Hany Burešové. Režisérka už hru inscenovala v Městském divadle Brno, ale jejím tajným snem bylo přivést ji i na prkna svého domovského divadla. Jak se to povedlo?
Inscenace v sobě zahrnuje tři hlavní motivy. Prvním je samozřejmě příběh sepsaný Alexandrem Dumasem, druhým je netradiční orámování romantického vyprávění prostředím ušmudlaného pavlačového domu z počátku sedmdesátých let. K této době neodmyslitelně patří i The Beatles, jejichž hudba hraje prakticky po celou dobu, co jsou herci na jevišti. Tvoří tak třetí nepřehlédnutelnou složku inscenace.
Člověk by řekl, že tak nesourodá témata si na scéně musí jít po krku. Překvapivě, všechny hlavičky zůstanou na svých místech a místo krácení jsou rozšířeny o zlatou korunu divadelního umění. Přechody mezi dvěma dějovými linkami se přirozeně prolínají a mezi jednotlivými obrazy ani není potřeba zhasínat. Navíc k setkání současníků a romantiků ze sedmnáctého století dochází často za docela komických situací. Příkladem může být, když jeden z Mušketýrů spěchá předat důležitou zprávu a chce si zkrátit cestu přes pavlač. Po ní ale zrovna cupitá stará babička, okolo které nezbývá ani milimetr, kterým by se dalo nepozorovaně proklouznout.
Když se vrátím k třetímu motivu, tedy hudbě skupiny The Beatles, tak ani zde nenajdu jediný okamžik, kdy by se k dění na jevišti nehodila. Naopak, například když poprvé vstupuje před diváky Bonacieux, z reproduktorů se line melodie písničky Nowhere Man, která dokonale vystihuje jeho zatím skrytou povahu. Více diskotékové melodie zase doplňují šermířské souboje, které se tak stávají i trochu tanečními vystoupeními. Sice tím přichází o napětí, ale o to víc z nich srší odvaha a energie.
Tři mušketýři se hemží spoustou postav, že by na ně nestačil stručný telefonní seznam. Proto není divu, že Hana Burešová musela obsadit celý soubor Divadla v Dlouhé a k tomu pozvat několik hostů. Kromě šesti hlavních postav každý vystřídá hned několik kostýmů.
V hlavní roli D’Artagnana exceluje Marek Němec, který se v Divadle v Dlouhé skvěle uvedl již rolí Mesy v Poledním údělu. Zatímco tam hraje zasmušilého mladíka, tady vynikne jeho mládí a elán do všemožných až akrobatických kousků. Přesvědčivě hraje D’Artagnanovu naivitu a nekonečnou oddanost francouzské koruně. Dobře vychází i scény, kde se setkává se svým dětským protějškem, vlastně malou Hanou Burešovou. Společně si dodávají sílu v boji s Mylady i kardinálem.
Ze souboru není koho vyzdvihnout, protože jako obvykle všichni společně tvoří nedělitelný celek, který by bez jednoho článku nemohl fungovat. Přesto nemohu nezmínit Pavla Tesaře jako Aramise, který po celou dobu vyvolává v hledišti jednu salvu smíchu za druhou.
Jediné, co inscenaci chybí, je nějaký hlubší smysl, který by člověku zůstal v hlavě ještě několik dní. Nepřichází žádný nový pohled na známý příběh, vzrušující odhalení nebo vyzdvižení jindy opomíjené linky. Hana Burešová se držela originálu a spolu s lehkým návratem do minulosti dostává celá inscenace nostalgickou atmosféru.
Další věc, která by se dala vytknout, když už se kritik rozhodne chyby hledat, je příliš malá scéna na tak velkou inscenaci. Hlavní objekt, tedy jednopatrový pavlačový dům, sahá do takové výšky, že kvůli ní diváci v zadních řadách na balkoně vidí herce procházející se po horním patře jen od pasu dolů. Také některé souboje, při kterých se na scéně proplétá až desítka účinkujících, působí spíš jako tanec mezi spoluhráči se snahou do žádného nevrazit. Jindy se zase zalidní pavlač tolika obyvateli, že když mají najednou zmizet, překotně hledají, kde nechal tesař díru. Režisérce nelze upřít, že naaranžovala pohyb po jevišti do nejmenších detailů, že se nakonec obejde bez srážek a působí jakž takž přirozeně. Nicméně nacpat tolik lidí na jedno středně velké jeviště mi stále nepřijde jako dobrý nápad.
Tři mušketýři se znovu začnou hrát až na podzim po rekonstrukci budovy, kde divadlo sídlí. Rozhodně si pohlídejte příští předprodeje, protože se dá očekávat, že o představení bude zájem. Jedním z důvodů může být i to, že ho můžeme zařadit do kategorie pro celou rodinu, takže se určitě stane i častým dárkem pro divadelně nenasytné příbuzenstvo. Po dlouhé době konečně představení, které se dá doporučit snad každému. Nikoho neurazí, leckoho nadchne a do dějin se pravděpodobně zapíše jako jedna z nejúspěšnějších inscenací Divadla v Dlouhé.

Ceny vstupenek

Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 350 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 280 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: 1 Kč na vyhrazená místa (na balkoně je prostor pro 2 vozíčkáře a jejich doprovod, nosnost plošiny 200 kg)