Slečna Jairová

Michel de Ghelderode

2.30 h včetně pauzy Hlavní sál

Slečna Jairová

Překlad Tomáš Kybal   Režie Hana Burešová   Dramaturgie Štěpán Otčenášek   Scéna Martin Černý   Kostýmy Hana Fischerová   Hudba Vladimír Franz

Groteskní hororové mystérium s hudbou Vladimíra Franze

9. března derniéra

Divadlo francouzsky píšícího belgického dramatika Michela de Ghelderoda (1898–1962), kořenící ve vlámských lidových tradicích, literatuře i malířství a pojímané jako jakýsi divoký karneval, nastavuje člověku kruté zrcadlo. Jeho postavy se zmítají mezi dobrem a zlem, Bohem a ďáblem, mezi skutečností a snem, životem a smrtí. Groteskní mystérium Slečna Jairová rozvíjí jeden z okrajových novozákonních příběhů o vzkříšení mrtvé dcery Jairovy, který se jakoby mimochodem odehrává na pozadí Kristovy oběti. Podobně jako na žánrových obrazech starých vlámských mistrů situoval i Ghelderode svou moderní verzi evangelijního příběhu do rodných Flander (ačkoliv psal svá díla ve francouzštině, a je tedy významným představitelem belgické frankofonní literatury), i v tomto groteskně mysteriózním, až hororovém dramatu splývá reálné s fantaskním, současné s minulým, parodické s posvátným.

„Příšery zabydlují mé divadlo, protože jsou všude kolem nás, na ulicích, v každém pokoji, v životě. Co říkám – jsou v nás, jsme to my!“ (Michel de Ghelderode)

Michel de Ghelderode u nás není příliš známý, a to i přes to, že z jeho bohatého díla, čítajícího přes osmdesát her, je do češtiny přeloženo dvacet, což není málo. Řada z těchto her byla i inscenována, a to vesměs významnými českými režiséry, počínaje Otomarem Krejčou přes Evu Tálskou, Josefa Janíka či Jana Schmida až k Peteru Scherhauferovi. Nyní Ghelderodovu v Čechách dosud neuvedenou hru Slečna Jairová nastudovala režisérka Hana Burešová se svými stálými spolupracovníky. Jak o této práci mluvili na setkání s novináři, si můžete přečíst zde.

Zde se můžete podívat na dokument ČT Zrození Slečny Jairové.

Na aktuálně.cz si můžete přečíst velký rozhovor Niny Tiliu s režisérkou Hanou Burešovou, především o Slečně Jairové, ale nejen o ní.

Inscenaci laskavě podpořilo Zastoupení Valonsko-Brusel (Wallonie-Bruxelles International). Děkujeme!

 

zobrazit více

Účinkují

Miroslav Táborský Jairos
Lenka Veliká Paní Jairová
Magdalena Zimová Blandina
Jan Meduna Kubíček
Jan Vondráček Kalifáš, vikář
Tomáš Turek Kloribus, doktor
Emma Černá Antikva Mankabéna
Martin Matejka Marienka Chrchla
Martin Veliký Marienka Cuchta
Peter Varga Marienka Krkna
Jiří Wohanka Cizinec (Lazar), Truhlář, Muž s lucernou
Halina Ničová Sousedka
Tomáš Zvědělík Zrzoun
Zuzana Kolomazníková

Fotogalerie Recenze Ceny vstupenek Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 26 Premiéra 3. 5. 2013 Derniéra 9. 3. 2015 Sdílet

Mohlo by vás zajímat Polední úděl

Recenze

Slečna Jairová v Dlouhé připomíná inscenace Pratchetta nebo hříčky od Monty Python

Michal Zahálka, Hospodářské noviny / ihned.cz

Režisérka Hana Burešová se se svérázným textem Slečny Jairové utkala víc než zdatně: inscenace Divadla v Dlouhé promyšleně pracuje s groteskní stylizací a poetikou odporna, ale zároveň je zpravidla zábavná a lehounce ironická.
Poselství novozákonního příběhu o tom, jak Kristus vzkřísil dceru Jairovu, spočívá především ve víře, naději a jejich důležitosti ve zdánlivě beznadějných situacích. Co si ale počít, když o to vzkříšení nakonec nikdo včetně zesnulé dívky zrovna nestojí?
Tak nějak se ptá belgický dramatik Michel de Ghelderode ve svém osmdesát let starém groteskním apokryfu Slečna Jairová, dalším z řady zdánlivě nehratelných textů, o něž se pokouší režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem v pražském Divadle v Dlouhé.
Svět Ghelderodových her je světem dráždivých kontrastů, v němž se zrcadlí obrazy Hieronyma Bosche či Pietera Brueghela. Potkává se tu vysoké a nízké, duchovní a světské - v tomto případě pašije s lidovou smíchovou kulturou.
Na předměstí jakéhosi vlámského města si posteskne utrápený kupec Jairos: "Jedna groteskní komedie za druhou, kolem té nejdramatičtější ze všech událostí!" Jeho dcera Blandina ještě ani úplně nezemřela, a už mu sousedka přichází radit, kde mají zlevněná černá prostěradla, a truhlář by chtěl brát míru na rakev.
Nic tu není svaté - dokonce i vágusovský spasitel Zrzoun, který přichází Blandinu vzkřísit, tak činí spíš ze zlomyslnosti než z laskavosti, prý proto, že se mu "naskytla příležitost udělat nový skandál". Skandál z toho skutečně je, Zrzouna čeká ukřižování - a nemrtvá slečna Jairová už se jaksi nehodí.

Spasitel ve světě bez víry

Burešová se s tímto vskutku svérázným textem utkala víc než zdatně: inscenace promyšleně pracuje s groteskní stylizací a poetikou odporna, ale zároveň je zpravidla zábavná a lehounce ironická. A v mnoha důmyslných metaforických hříčkách a detailech zdůrazňuje podvratně-apokryfní ráz Ghelderodova textu, onu konfrontaci vznešeného biblického námětu s přízemním a nepřejícím světem, který si s vlastní vírou neví rady.
Když kolem Jairova domu prochází procesí na novodobou Golgotu, zahlédneme za plotem i alegorický vůz s hlavou Mickey Mouse - Zrzoun je sice svérázný spasitel, ale v téhle době nemá co dělat...
Mickey Mouse je ale jednou z mála vysloveně moderních výtvarných hříček: scénograf Martin Černý a kostýmní výtvarnice Hana Fischerová vytvořili na scéně starosvětské vlámské městečko zalidněné figurkami jako z Boschových obrazů, pokřivené a pitoreskní, včetně typických červenohnědých cihel. Jeho svérázní obyvatelé jako by už byli tak trochu mrtví všichni: mají nabílené obličeje a jejich obličeje se mnohdy svírají v groteskním šklebu.
Herecký styl inscenace má cosi společného s místními inscenacemi komediální fantasy Terryho Pratchetta nebo s poetikou "historických" hříček Monty Python. Takový je třeba poživačný vikář Kalifáš Jana Vondráčka, který drží párek na papírovém tácku tak, jak se obvykle drží kropáč se svěcenou vodou.
A tři Marienky, předměstské plačky, jimž důvtipný a jazykově bohatý překlad Tomáše Kybala připisuje směsici východňárštiny a ostravštiny, se v podání Martina Matejky, Martina Velikého a Petera Vargy mění v trojjedinou slepičí bytost s ptačími pohyby a neochvějnou bodrostí.

Bruslení na hraně stylů

Tíhu kusu samozřejmě nesou především manželé Jairovi, v podání Miroslava Táborského a Lenky Veliké usoužené a trochu popudlivé bytosti znamenitě hrané v řádu věci - bez velké hlubinné psychologie, ale sytě a nadsazeně s několika ztišenými, posmutnělými momenty. Podobně i Blandina výtečné Kláry Sedláčkové-Oltové (alternuje Magdalena Zimová) je především vnějškovou, silovou figurou z hororu, "mrtvou nevěstou", které se vůbec nechce vstávat.
Možná nejtragičtější figurou inscenace je potom dívčin snoubenec Kubíček (Jan Meduna) - přímo ztělesnění prostého citu, mladík, který se nedovede vyrovnat s nelidskou povahou své milé. A aby těch mystérií nebylo málo, je tu ještě tajemná bezdomovkyně Antikva Mankabéna, která má v podání Emmy Černé v závěru nejblíže k ryzímu tragickému výrazu - a završuje tak bruslení na hraně několika protichůdných stylů, na němž Burešová svou inscenaci staví.
Ghelderode věru není autorem pro široké publikum. Hana Burešová jej však ve Slečně Jairové docela přesvědčivě otevírá a zpřístupňuje - a tak nakonec není důvod se téhle směsice groteskně černého humoru, lehce "svatokrádežného" přístupu k biblickým mýtům a nevšední spirituality obávat. Jen to je přes všechen smích a parodično nakonec docela depresivní podívaná.

Pašije jako karneval

Vladimír Just, Divadelní noviny

Viděl jsem druhou premiéru Slečny Jairové, v níž opravdu řádili divadelní Trollové jako pominutí. V originální scénografické stěně Martina Černého (jejímž pootočením se nápaditě mění vstupní dvorek v interiér) se potměšilé dveře otevíraly, kdy neměly, větrný mlýn v pozadí se točil, kdy chtěl. V závěru se navíc zasekla opona a zoufalé pokusy ji nadzdvihnout jevily se záškuby, jež mimoděk korespondovaly s rytmem hudby, takže někteří diváci to považovali za odvážný režijní trik. A k dovršení klaněcího zmatku jako z Formanova Hoří… vpochoduje na scénu dáma s pugéty, rozhlédne se, a ač značná část herectva je pugétůprostá, zase s květinami odejde, staví se pod jeviště, dočká konce klaněčky a odnese si pugéty neznámo kam.

 Vzdor podobným šumům, jež také dělají divadlo divadlem, jsem viděl představení, jež díky strhující první půli a některým sekvencím půle druhé (masky!) patří k mým nejsilnějším zážitkům nejen v tomto divadle, srovnatelným s nejlepšími kreacemi Burešové od Dona Juana a Fausta, Obrazů z francouzské revoluce až po Běsy. Na dosavadní kritické odezvě se potvrdilo, že problémem reflexe každého mimořádného díla, jež něčím přesahuje standard, je to, že každý si z něho odnese jen tolik, kolik unese. Když něčemu neporozumí (a řekněme rovnou, že Ghelderodeho enigmatická poetika, lavírující na hraně grotesky a mystiky, přímo vyzývá k domýšlení), místo aby hledal chybu v úbytích vlastní imaginace, okamžitě přisoudí vinu režii…

Jak jinak si vysvětlit, že recenzenti si stěžují, že to celé je o ničem, jindy zas, že to plyne neznámo odkud a neznámo kam, a chyba je prý dokonce v příliš pečlivě stavěné architektuře, kdy každý drobný posun je promyšlený? Kéž by jednou všechna představení českých divadel trpěla touto chybou! Obrazotvornost režisérky tu opět, jako kdysi u Grabbeho, Calderona či Merežkovského, křísla o imaginaci, vymykající se běžné zkušenosti, nikoli však kruciálním otázkám dneška (mediální parazitování na smrti, pokrytectví truchlících, karnevalový výprodej pašijí, jenž skrývá nová násilí, motiv zmrtvýchvstání jako rušivého zásahu do přírodních zákonů). Inscenace dokázala přečíst sakrální téma groteskní fantazií stejně černou, s jakou pohlédl na Nesení kříže Hieronymus Bosch a na Triumf smrti Petr Brueghel. Kromě těchto nabízejících se inspirací vykouzlila režie v interiéru i živé obrazy Vermeerovy a k vrcholům večera patří i pointa přízračného běsnění tří černých plaček – Marienek do sousoší piety (jejich výstup, který obstarala „slovenská sekce“ divadla, má jedinou chybu: je tak dokonalý, že jeho „bílá“ replika ve druhé půli už působí jako odvar – ale odvarem by bylo po tomto výkonu vlastně všechno, tomu říkají zasvěcení „průšvih úspěchu“).

Umírající Blandina (Magdalena Zimová) je v nejvypjatější scéně inscenace vzkříšena mágem Zrzounem jen proto, aby performer provokoval okolí a vyzval na souboj utilitární kauzalitu (to, že tento „Kristus“ přichází z jiného světa, skvěle vystihlo obsazení nehercem; kritické výtky stran jeho „neprofesionality“ jsou jen projevem neschopnosti přečíst metaforu). Na umírání i smrti Blandiny profitují kromě Marienek i další kreatury – Turkův doktor Kloribus, Vondráčkův farář Kalifáš, Wohankův pohřebák a Emmy Černé čarodějnice Antikva. Ta se nakonec v michelangelovské pietní poloze stává pro konečně spokojeně umírající Blandinu jakousi Mater Dolorosou. Až bude přizpůsobena temporytmicky i druhá půle fascinující první půli a budou proškrtány některé statické monologické pasáže (klíčová pasáž se stejně postiženým Lazarem aj.), stane se inscenace nejen apokryfním rubem jednoho mýtu, ale i příspěvkem k debatě o umělém zasahování do zákonů přírody.

Slečna Jairová umře dříve, než ožije

Josef Rubeš, Divadelní noviny

Jedno je třeba režisérce Haně Burešové a dramaturgovi Štěpánu Otčenáškovi přiznat – odvahu. Inscenovat u nás téměř neznámý text belgického dramatika, navíc složitě komponované a biblickými odkazy zatěžkané mystérium, je jistě dramaturgická kuráž. Avšak tím výčet kvalit inscenace Slečna Jairová v Divadle v Dlouhé víceméně končí.

A přiznejme si, že mnozí budou mít pochybnosti i o samotném textu Michela de Ghelderodeho. Jeho věhlas, navzdory tomu, že napsal na šest desítek her, se za hranicemi Belgie příliš nerozšířil. Slečna Jairová z roku 1935 je jednoduše vedený příběh, který v sobě skrývá mnoho apokryfních a vlámských lidových motivů a vysmívá se místním politickým či náboženským hnutím. Východiskem je biblické uzdravení Jairovy dcery Ježíšem, závěr Kristova života (ve hře vystupuje jako Zrzoun, barva vlasů přitom tradičně odkazuje k Jidášovi) a vzkříšení Lazara (zombie-kolega slečny Jairové). Děj je přenesený do Brugg podzimu středověku, do domu obchodníka Jairose, jeho ženy a umírající dcery Blandiny. Té se snaží pomoci snoubenec Kubíček, vikář Kalifáš, doktor Kloribus či čarodějnice Antikva Mankabéna. Blandina nejprve zemře, ale když Kubíček přivede Zrzouna, oživne a stane se bezcitným zombiem. Ke konci hry, když se na svatý týden chystají pašijové hry, Blandina nalézá klid, získá schopnost předvídat budoucnost a poté, co okolo jejího domu projde procesí, umírá.

Našla však režisérka klíč, kterým by nám těžké dveře otevřela a my bychom za nimi mohli spatřit něco neočekáváného? Obávám se, že v Dlouhé jsme svědky makabrózního tance před vraty. Na scéně, která jako by vypadla z obrazů Pietera de Hoocha či Vermeera, vidíme zeď dvorku a dům z červených cihel, vzadu modrou oblohu s mráčky a rozměrný větrný mlýn. V které době jsme, těžko říct. Dle bicyklu na Jairově dvorku bychom mohli odtušit dobu napsání hry, Antikva Mankabéna veze své harampádí na podvozku kočárku, který bychom mohli datovat do poslední třetiny 20. století, Jairos se v jedné chvíli dívá na televizi. Když se naopak přenesením stěny domu ocitneme uvnitř, Blandinino lůžko odkazuje k onomu podzimu středověku.

Inscenaci otevírá Jairos smutnící nad umírající dcerou. Miroslav Táborský má bíle namalovanou tvář a zvýrazněné rty, běduje a běduje. Vypadá to, že půjde o povedenou frašku s vykloubenými figurkami a dočkáme se notné dávky nadsázky. Groteskní hyperbola však Táborskému nevydrží (ono by to bylo i tak monotónní), navíc je v kontrastu s dalšími herci. Jan Meduna (Kubíček) vše hezky navážno prožívá, Marienky v podání mužů jsou naopak pouhou parodií. Mezi tím se pohybují další figurky – dobrácká, ale prostá paní Jairová (Lenka Veliká), prospěcháři Kloribus (Tomáš Turek), truhlář (Jiří Wohanka) a vikář Jana Vondráčka. Ten parukou a kulatými červenými tvářemi připomíná postavu z Hrátek s čertem a pěkně do církevních činitelů tepe – je nenažraný, rád si přihne a ze všeho chce jen vytřískat. (Jednoho napadne, jak je tenhle komunisty zprofanovaný typ trapný.)

A jaká je Blandina Magdaleny Zimové? Když se probudí, celá se nemotorně potácí jevištěm, že by jí člověk hned popřál věčného spánku. Jako zombie má potíže s chůzí i mluvou, za chvíli však plná života bruslí na ulici. Když se vrací do domu, opět se potácí. V posledním dějství pookřeje, noční čepec a košili mění za sváteční kroj. Sedí vykloněná z okna domu a smířlivě předvídá svůj konec. To už jsme ovšem uprostřed lidové veselice. Větrný mlýn světélkuje a mění barvy, na dvorek vtrhnou rozjuchané masky (je to karneval či pašijové hry?) a nakonec se ze zadního domu z okna valí jakési bublinky připomínající amarouny.

K tomu si připočtěte hudbu Vladimíra Franze, povětšinu času svou tlumeností a pomalým rytmem navozující mystično, místy rozjařenou, a dojde vám, že v Dlouhé vybrali text, jenž zahrnuje symbolické mystérium i lidovou veselici, grotesku i drama, parodii i tragédii (smrt dcery), jeho smysl však zůstane neobjasněn. Navzdory celé této přemíře se do hlediště line neživotný chlad. Režisérka Burešová se sice snažila Slečnu Jairovou vzkřísit, ona jí však poté, co provede kdejaký nejapný kousek, opět umírá.

Slečna Jairová děsí. Divadlo v Dlouhé ovládl středověk

Hana Švarcová, topzine.cz | 30. Květen 2013, 14:15

Divadlo v Dlouhé uvedlo v české premiéře inscenaci Slečna Jairová belgického dramatika Michela de Ghelderode. Mystérium Slečna Jairová bohatě čerpá ze středověkého divadla.

Ústřední téma inscenace Slečna Jairová představuje vzkříšení. Biblický příběh o vzkříšení Blandiny Jairové je pouze okrajovou událostí a odehrává se na pozadí velikonočních pašijí.

Michel de Ghelderode upřednostnil příběh Jairovy dcery, která po vážné nemoci umírá. Zoufalí rodiče řeší situaci tak, že k Blandině pozvou podivnou postavu Zrzouna. Ten Blandinu vzkřísí. Po vzkříšení se Blandina pohybuje mezi životem a smrtí. Teprve setkání s podobně vzkříšeným Lazerem ji nasměruje opět správným směrem.

Režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek pojali inscenaci ve velkolepém středověkém stylu. Zcela v intencích Ghelderodova textu se vydávají na imaginativní pouť do světa plného pokřivených groteskních charakterů, maškarního reje a třeskutých barev. Jestliže středověké divadlo kombinuje nízké a vysoké žánry, staví do těsné blízkosti vážná biblická a satirická témata, potom inscenace Slečna Jairová bohatě čerpá z tohoto odkazu.

Slečna Jairová především okouzluje. Intenzivně působí na všechny smysly, čímž vtahuje publikum k sobě. Divák se tak stává součástí divokého, neuchopitelného reje. Nejen zrak a sluch, ale také čich si přijde na své. V první polovině inscenace se vzduchem celého sálu line vůně kadidla.

Scénická hudba použitá v inscenaci Slečna Jairová pochází z dílny Vladimíra Franze. Franzova hudba pečlivě sleduje změny rytmu inscenace. V některých momentech změny předjímá. Důsledně však dotváří atmosféru scén, aniž by usilovala o to, prodrat se do popředí.

Velkolepě působí scéna Martina Černého. V centru pozornosti stojí prostor Jairova dvoru, popřípadě domu. Černý  kromě detailu akcentuje i perspektivu města, a tak se vidění omezené, ale detailní střetává s širším, ale povšechnějším. Díky tomuto nápaditému řešení lze kondenzovat drobnokresbu Blandinina tápání mezi životem a smrtí a dunivým tepem maškarního průvodu v jednom okamžiku.

Scénické řešení umožňuje rozehrát nervy drásající, na všechny smysly působící show plnou barev, zvuků a blikání. Působivostí a intenzitou signálů, které vysílá inscenace směrem k divákovi všemi možnými kanály, se Slečně Jairové vyrovná málokterá inscenace.

V inscenaci Slečna Jairová exceluje v hlavní roli Blandiny Jairové herečka Magdalena Zimová. Ztvárnila Jairovu dceru mnohovrstevnatě. V divákovi budí soucit i odpor současně. Na jedné straně působí jako křehká panenka hodna ochrany, na druhé straně stojí pokřivená groteskní figurka z hororu.

Ani ostatní herci nezaostávají. Zejména Jan Vondráček a Tomáš Turek karikující vikáře a faráře trefili groteskní rovinu obou těchto povolání velice přesně. Pohyby všech herců připomínající trhavé slepičí pohyby a zadrhávající pohyby nesprávně vedených loutek jen spoluvytváří atmosféru nepřirozeného prostředí.

Opulentní vizuál Slečny Jairové ohromuje, stejně tak bohaté kostýmy plně korespondující s temnou atmosférou. Otázkou zůstává, nakolik je divák 21. století schopen v této změti číst a nacházet významy. Autor Michel de Ghelderode nechává diváka stát osamoceného uprostřed rejdivého karnevalu, aniž by mu nabídl pomocnou ruku.

Inscenace Slečna Jairová nabízí silný a intenzivní zážitek. Nejde o jednoduchou a jednoznačnou inscenaci, neboť v ní mnohé zůstává nevyřčeno. Ale dáli si divák práci a zamyslí se nad všemi složkami, kýženého smyslu se dobere.

Ceny vstupenek

Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 320 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 250 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: 1 Kč na vyhrazená místa
(na balkoně je prostor pro 2 vozíčkáře a jejich doprovod, nosnost plošiny 200 kg)