Polední úděl

Paul Claudel

2.50 h včetně pauzy Forbína - nečíslováno

Polední úděl

Překlad Vladimír Mikeš   Úprava Hana Burešová, Štěpán Otčenášek   Režie Hana Burešová   Dramaturgie Štěpán Otčenášek   Scéna Martin Černý   Kostýmy Kateřina Štefková

Příběh trýznivé lásky a nikdy nenaplnitelné touhy

První uvedení v sezoně v prosinci 2016

Inscenace získala tři Ceny Alfréda Radoka: Inscenace roku, ženský herecký výkon (Helena Dvořáková jako Ysé) a scénografie (Martin Černý). V nominacích byl i Marek Němec za Mesu. 

Helena Dvořáková za roli Ysé získala Cenu Divadelních novin a Cenu Thálie, vyhrála rovněž anketu portálu i-divadlo.

Polední úděl se stal se Inscenací roku v  anketě Divadelních novintaké v anketě portálu i-divadlo.

 

Básník a dramatik Paul Claudel patří k nejvýznamnějším představitelům francouzského kulturního a duchovního života 20. století. Polední úděl je claudelovskou variantou příběhu Tristana a Isoldy, dramatem trýznivé lásky a nikdy nenaplnitelné touhy. Jde o hru do značné míry autobiografickou; v „poledni svého života“ prošel sám autor ohněm zkoušky: „Bylo mi tehdy dvaatřicet let, skutečně kritický věk, a první dvě dějství Poledního údělu jsou pouhou přesnou zprávou o tom strašlivém milostném dobrodružství, jež mne po deseti letech křesťanského života a naprosté počestnosti stálo bezmála duši i život.“

 

Drama jedné ženy a tří mužů začíná (symbolicky) v poledním žáru na palubě zaoceánského parníku a končí v městě na jihu Číny, zachváceném požárem povstání. Bez Claudelova myšlenkového bohatství, bez jeho strhující básnické obraznosti a hlubokého metafyzického ponoru, by byl Polední úděl jen banálním milostným příběhem, zasazeným do exotického prostředí. Skutečným dějištěm Claudelových dramat je však lidská duše, pojímaná jako bojiště, kde se sváří vysoké s nízkým, smyslné s duchovním, a jejíž základní energií je láska.

Rozhovor s režisérkou Hanou Burešovou a dramaturgem Štěpánem Otčenáškem najdete zde

Mediálním partnerem inscenace POLEDNÍ ÚDĚL je časopis SANQUIS.

zobrazit více

Fotogalerie Recenze Ceny vstupenek Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 65 Premiéra 12. 4. 2011 Sdílet

Recenze

Hra, kterou rozvířili tři muži okolo jedné ženy
(Jana Patočková, Lidové noviny)

Režisérka Hana Burešová nastudovala v Divadle v Dlouhé Polední úděl Paula Claudela. Její záměr byl pečlivě promyšlen od hlavní herečky Heleny Dvořákové k novému překladu Vladimíra Mikeše i dramaturgicko-režijní úpravě, které pomohly zpřístupnit text.
Claudelův Polední úděl má výrazné znaky umění fin de siecle a částečně autobiografickou povahu. Ale bolestná osobní zkušenost, uložená v základu příběhu vášně, selhání i očištění, jež byla kdysi nakrátko autorovým privatisimem, jím už dávno není. Na první pohled se dokonce může zdát, že hra o třech mužích kolem jediné ženy rozvine jen konvenční schéma milostného troj a víceúhelníku: Ale tento dojem je rychle zažehnán, drama jako by se odehrávalo v jediné duši rozpolcené v několik bytostí či bytostných postojů.
Těžiště hry je ve slovní výměně, ale "příval slov" zde zdaleka není jen slovem jednajícím, slovem akcí, ale je také, a mnohde především, manifestací Claudelova vyznání náboženského i básnického, tryská z uchvácení a exaltace, je vzýváním, velebením, inkantací. U nás, kde divadlo přeje slovu stále méně a náboženská exaltace, jako každá ideologická exaltace, spíš odrazuje, jde o dílo nesnadno přístupné. Láká-li zároveň něčím, pak právě touto nesnadností, neobvyklostí básnického vyjádření.
Režisérka Hana Burešová, která jej nastudovala v Divadle v Dlouhé, je z mála našich divadelníků, kteří se odvažují riskantní repertoárové volby. Svou představu básnického divadla rozvinula tentokrát snad ještě směleji než v inscenaci Senecovy Faidry či Calderónova Lékaře své cti. Její claudelovský záměr, který vznikl dokonce dříve než tyto inscenace, byl pečlivě promyšlen od představy hlavní herečky k novému překladu a úpravě, které pomohly zpřístupnit text.
Překlad Vladimíra Mikeše zní živě v téměř "hovorovém" spádu dialogu a přechází plynule do pasáží básnického uchvácení, úprava text také – ve prospěch věci – značně zkrátila. Režisérka jej nechtěla aktualizovat posunem do našich dnů, neboť bezčasí hry je zdánlivé a kostým přelomu minulých dvou století je vzhledem k situování postav i příběhu velmi důležitý. Tím spíš pak objevíme analogie se situací dnešní a hrdinové hry se před námi objevují jako moderní lidé "ve stavu zrodu".
Režie se nesnaží suplovat nedostatek akce silovými prostředky, ale zakládá účinek na staré triádě divadelnosti – text, scéna a herec. Východiskem nastudování hry je prostorové řešení (scéna Martin Černý), které šťastně vyřešilo autorské požadavky. Příběh hry začíná na palubě lodi obklopené Indickým oceánem, pod pálícím sluncem i hvězdnou oblohou: postavy jsou vyňaty z lidského světa, ale zároveň konfrontovány s velkým světem přírody, jsou samy ve "vesmíru". Inscenace se nesnaží o nápodobu, svou oproštěností však po svém odpovídá této dvojaké představě autora.
Hru situuje do celého divadelního prostoru, spolu s diváky usazenými v hloubi jeviště (jejich počet je tím záměrně omezen). Před nimi se otevírá velký hledištní prostor vykrytý draperií, jež světelnými proměnami, pohybem a projekcí nabývá plastičnosti v podobě vlnícího se oceánu i jeho třpytivé hladké plochy odráží změny textu.
V dalším jednání stačí shrnout draperii a světly i několika detaily vyznačit dějiště dalších dvou jednání, jež jsou konkrétnější, jak to odpovídá textu, který postupně "houstne". Intimní scény se hrají na předscéně, v těsné blízkosti diváků. Některé se přesunou do přízemí, kde dekorační detail v pozadí a osvětlení mezi řadami sedadel stačí evokovat hřbitovní scénu, výjevy na balkoně pak vyznačí prostorovou distanci postav nebo postavu derealizují jako v závěrečném zjevení Ysé.
Dokonale soustředění herci ovládají slovo, prostor i akci tak, že udržují diváka ve stálém napětí. Gestem se šetří, získává tak na významu jako potvrzení slova či dovršení situace, někde je lehce naznačené, jinde velké, obrazné, jako ve výjevu milostného spojení. Tím větší silou působí v posledním dějství surová reálnost urputného mužského zápasu na život a na smrt i námahy, s níž žena vláčí bezvládné milencovo tělo, které se snaží usadit do křesla.
Hercům patří chvála nejen za bezpečné ovládnutí básníkovy "houštiny slov" a jejich rytmu, jež u nás dávno přestalo být samozřejmé, ale především za to, jak slova ztělesnili. Ústřední postava Ysé (Helena Dvořáková) fascinuje mnohostí podob, postupně odkrývanými tvářnostmi postavy.
Za přehnaně sebejistou koketerií krásné, rozmazlené paničky i za pózou "femme fatale" odhalí svíravou úzkost ženy "v poledni" života, který zaniká v banální setrvačnosti, a konečně silnou bytost, která bez lítosti odhazuje celou dosavadní existenci. Na konci je žena vyhořelá, zestárlá, která se za zradu mstí mlčením, a v posledním obratu také vzdálená vidina, přinášející pochopení a slitování.
Proti ní Mesa (Marek Němec), mladistvě naivní neurotický Tristan, bránící se okouzlení kazatelskou pózou, již křečovitá nejistota těla usvědčuje z pokrytectví. Do náruče Ysé se vrhá stejně neobratně, překotně jako později do zuřivého zápasu se silnějším protivníkem. Jeho nemotornost by byla téměř komická, kdyby nešlo o život.
Stejnou vášnivou přesvědčivost mají jeho hymnická vyznání. K aktérům hry patří manžel, aristokrat De Ciz (Miroslav Táborský), inženýr a neúspěšný podnikatel, jehož samolibě úsměvná tvář prozrazuje trvalý sebeklam, a Amalric (Miroslav Hanuš), typ "americky" mužného milence, realisty i dobrodružného "rytíře štěstěny", bezohlednou věcností jako předurčeného úspěchu.
Tragickou ironií hry je smrt souzena všem aktérům, včetně těch, kdo se chytili na vějičku zbohatnutí v nevypočitatelné zemi, což možná dnes působí aktuálně. Ale podstatnějším "poselstvím" hry je, že ti, kdo za překročení míry ("zakázanou" lásku) platí smrtí, pochopí smysl oběti a najdou usmíření.
Úspěch básníka, který u nás přes několikerý návrat do repertoáru nikdy nezískal trvalejší oblibu širšího publika, svědčí především o kvalitách inscenace Hany Burešové, ale také o rostoucím zájmu o umělecké projevy počátků moderny a o duchovní otázky, které položila.

Boží mlčení v Dlouhé
(Saša Hrbotický, aktualne.cz)

Kromě diváckých tutovek využívajících všestrannosti hereckého souboru si Divadlo v Dlouhé pravidelně dopřává výpravy do exkluzivních hájemství. Po antice (Senekova Faidra) a baroku (Calderónův Lékař své cti) se režisérka Hana Burešová obrátila k Paulu Claudelovi. Francouzský básník a novátor dramatu není na českých jevištích častým hostem. Dříve byl nežádoucí kvůli náboženské orientaci, pro současné inscenátory je oříškem jeho kompoziční neobvyklost, myšlenková spletitost i poetický jazyk.
Hra Polední úděl z roku 1905, kterou si v Dlouhé z Claudelova odkazu vybrali, má tak intimně autobiografický základ, že autor dlouho nechtěl povolit její provozování. V Dlouhé si text nechali nově přeložit od Vladimíra Mikeše, jenž claudelovský volný verš kongeniálně přiblížil dnešku.
Příběh čtveřice Evropanů v atraktivních kulisách námořního putování do Číny počátku 20. století by se klidně mohl stát prostým dramatem milostného čtyřúhelníku. Mladý úředník Mesa (autorovo alter ego) se na cestě do Asie setkává s podnikatelem De Cizem, jeho ženou Ysé a jejich dávným známým Amalricem. Nezkušený Mesa se do vdané ženy zamiluje, vztah naplno zahoří po vylodění v Číně, kde právě vypuklo krvavé proticizinecky motivované povstání.
Claudel do dějové osnovy projektuje natolik drásavé osobní zážitky, vkládá do ní tak niterné pochybnosti o Bohu i sobě samém, že celek povyšuje na velkolepou divadelní báseň o hlubinách lásky i vášně a složité cestě k pochopení víry. 
Pro drama postavené na slově vypracovala Hana Burešová minimalisticky čistý jevištní tvar, kde se herecká akce organicky prostupuje s výtvarným vjemem a hudebním podkresem. Diváci jsou usazeni na jeviště, herci hrají na forbíně i v sugestivně nasvěcovaném hledišti. V prvním dějství stačí scénografovi Martinu Černému umístit na okraj jeviště zábradlí, sedačky v sále ukrýt pod dlouhou plachtu a patřičně je nasvítit, aby vyvolal iluzi sluncem zalité lodní paluby na pozadí oceánu. Zároveň lze scénu dešifrovat jako metaforu lidského osudu v univerzálním časoprostoru.
V druhém jednání situovaném na čínské pohřebiště krycí plachta  mizí a sedadla jsou nasvícena rudě. Výtvarný efekt umocňují dokonale padnoucí kostýmy Kateřiny Štefkové; nepopisné, a přece vycházející z dobové módy.
Čtyři aktéři večera hrají své party soustředěně, s dokonalou dikcí zdolávají tok volného verše, nezbytné je i fyzické nasazení, neboť režisérka jim s  přesností předepisuje několik náročných pohybových akcí vrcholících krutou rvačkou mezi Mesou a Amalricem.
Hostující Marek Němec se s očividným zaujetím chopil úkolu ztělesnit mladého Mesu jako člověka zklamávaného ve víře i v lásce, přesto se nevzdávajícího dobrat se podstaty svého utrpení. Přirozeně se pohybuje v exponovaných polohách zjitřených citů, sváru těla a duše, a častého obracení se k mlčícímu Bohu.
Ysé Heleny Dvořákové prochází prudkými zvraty od kokety přes nevyzpytatelnou femme fatale po zdrcenou bytost zasaženou osudem. Miroslav Hanuš hraje Amalrica jako přímočarého živočišného dobyvatele, Miroslav Táborský De Cize pak jako neslaného nemastného měšťáka s duší neústupného podnikavce.
Polední úděl se svými estetickými kvalitami i hereckou koncentrovaností vymyká běžné divadelní produkci. Tříhodinová inscenace si žádá vstřícného diváka, který se nezalekne rizika, že se v přívalech claudelovských veršů občas ztratí. Ale stojí za to si tenhle exkluzivní zážitek dopřát; a to i v případě, kdy jsou vám otázky po boží vůli a božím mlčení na námořní míle vzdálené.

Polední úděl – recenze novinky Divadla v Dlouhé
(Jana Soprová, ČRo 3 – Vltava)

Divadlo v Dlouhé ve volné trilogii mapující zhoubnost vášní a nevyzpytatelnost lidských duší po Senekově Faidře a Calderonově Lékaři své cti tentokrát nabídlo další, na českých scénách nevídanou hru francouzského básníka a dramatika Paula Claudela Polední úděl.
V podstatě banální milostný propletenec vztahů jedné fatální ženy a třech mužů viděný očima básníka je povýšen na jakýsi mystický, osudový zážitek duší, stojící mimo realitu. Ta však v důsledku ovlivní a tragicky završí celý příběh. 
I když Claudelova hra vychází z jeho autentických zážitků, jedná se o výrazně básnivý text, který vyžaduje výjimečnou scénickou stylizaci. A ta se v Divadle v Dlouhé opravdu povedla. Inscenátoři posadili diváky na jeviště, zatímco celý prostor hlediště se stává scénou. Díky tomuto převrácenému pohledu se divákům otevírá vskutku jedinečný pohled. 
V prvním dějství se ocitáme na lodi. Stačí jen náznak paluby se zábradlíčkem, „královským“ proutěným křeslem, v pozadí se vzdouvá bílá plachta pokrývající sedadla. Abstraktní filmová projekce a pohyb plachty tvoří dokonalou iluzi obrovské vodní plochy. Magii prostoru dokresluje okruží balkónu jako přídě lodi, balkon se pak stává druhou palubu, na které se poprvé ze tmy vyloupne silueta milované ženy. 
Stejně magicky působí i iluze hřbitova v druhém dějství, tvořená plochou sametově rudých sedadel, mezi nimiž problikávají světýlka jako svíčky na hrobech. V posledním dějství vykouzlí světla omšelý příbytek, jehož jedinou ozdobou je proutěné křeslo, zatímco na přízračně bílém pozadí probíhají stíny světýlek, vzniká tak pocit jakéhosi světa na pomezi reality a snu, na hranici života a smrti. 
Atmosféru scény Martina Černého doplňuje výrazná, náladotvorná hudba. Kouzlí se tu i s hlasy, které v jednotlivých sekvencích znějí přirozeně, jindy zase snově neskutečně, když jsou ozvláštněny ozvěnou a jako by jednotlivé repliky padaly kamsi do nekonečna vesmíru. 
K obrazu příjemné starosvětskosti a zároveň pionýrských časů dobyvatelů vzdálených končin přispívají i kostýmy Kateřiny Štefkové. Jsou reminiscencí doby, kdy půvab žen podtrhovaly půvabné šaty a klobouky, mužnost a eleganci mužů zase upjaté pečlivě propracované obleky.
Pouhá čtveřice herců vytváří jakýsi mikrosvět, k němuž není třeba nic dodávat. Yse Heleny Dvořákové je symbolem ženy ve všech podobách – je milenkou, matkou, dítětem. Je rozmarná, toužící po dobrodružství, sebevědomá, spontánní. Je zvyklá na sebe upozorňovat výrazným, překvapivě obhroublým smíchem, pikantním protikladem jejího křehkého zjevu. Dokáže být roztoužená, dychtivá, pragmaticky uvažující, až se nakonec tragicky proměňuje v životem unavenou, rezignovanou loutku. 
Každý z mužů, kteří ji obklopují, jí nabízí něco, co ti ostatní nemají. Flirt s nimi je pro ni přirozeností. Zvládá být oddanou manželkou trochu směšného, ale spolehlivého chlapíka, který jí může zajistit finanční zabezpečení, ale zároveň se nechat okouzlit jak křehkým, křečovitým mladíčkem, tak i pragmatickým, věcným dobyvatelem. 
Delikátního De Cize, Ysina manžel, svérázného obchodníka šlechtického původu, tolerantního vůči výstřelkům své ženy modeluje Miroslav Táborský nenápadnými gesty a mazlivou, lehce parodizovanou mluvou. Oproti němu působí Amalric Miroslava Hanuše jako dravý dobrodruh westernového typu, který přesně ví, co chce. Bledý upjatý Mesa Marka Němce, se ve chvílích vášnivého vzepětí proměňuje ze zamlklého introverta v bublající sopku citů, až k mystickému vytržení. 
Neobvykle laděná inscenace Poledního údělu se nebojí patosu, který je dnešnímu pojetí divadla – specielně českého – značně vzdálen. Záleží jen na vás, zda to vezmete jako klad či zápor představení. Tříhodinová inscenace klade vysoké nároky na divákovu pozornost, chvílemi vás může i ukolébat. A navzdory tomu, že herecké výkony jsou soustředěné a ve stylizaci přesné, některé vypjaté scény z dnešního pohledu balancují až na hranici směšnosti. Milovníci divadla by si ovšem tento zážitek rozhodně neměli nechat ujít. 

Polední úděl: nádherná inscenace o lásce a nenávisti k ženám
(Veronika Steffanová, studentpoint.cz)

Divadlo v Dlouhé si na duben připravilo poslední premiéru sezóny. Je jí Polední úděl, životní drama Paula Claudela. V mládí se zamiloval, dal jí všechno, ale přesto ji ztratil. Až do své smrti psal pak Polední úděl a snažil se jeho pomocí s tragickou událostí vyrovnat. Co se tehdy stalo?
Letní den, slunce putuje oblohou a spaluje skupinu cestovatelů na palubě lodi, která míří do Číny. Horký den mění v horké i jejich hlavy a na lásku, nebo spíš letní flirt, se nečeká dlouho. Sice už má čtyři děti, ale třicetiletá Ysé stále okouzluje muže kolem sebe. Ani mladý Mesa neodolá.
Už při vstupu do divadla je návštěvník zaskočen uzavřením balkónu. Usměvavé uvaděčky ho zavedou přímo na jeviště divadla, kde je připraveno několik řad červených, popravdě ne moc pohodlných, židlí. Před ním se rozkládá naleštěná paluba zaoceánské lodi z doby počátku minulého století. Za chvíli na ni vstoupí dvojice dobře oděných mužů. Z ochozu na ně volá roztomilá Helena Dvořáková v roli Ysé, v doprovodu manžela Miroslava Táborského alias De Cize.
Celá hra se točí kolem blonďaté dámy Ysé. Na první pohled nevypadá zrovna inteligentně a její hurónský smích budí dojem, že jde o zbohatlickou dámu odněkud z Dolní Lhoty. Ale nenechte se zmást. I v jejím srdci se skrývá citlivá duše, která zoufale touží po opravdové lásce. Helena Dvořáková mistrně mění tváře, ale je vidět, že si více hoví v citlivé ženě než v měšťácké hlupačce.
Režisérka Hana Burešová prohodila pozici publika a herců, ale zbytek scény zůstal celkem prostý. Bílá paluba s šedivým zábradlím a proutěným houpacím křeslem. Sedačky zakrývá hedvábná plachta, která se na konci první části mění v rozbouřené moře. Po přestávce zmizí a místo ní se mezi sedadly objeví mihotavá světla a na zadní stěně stín typického čínského chrámu. Ocitli jsme se na hřbitově.
Výrazná je i práce se světlem. Jak název napovídá, dojde na oslnivé pravé poledne. Ale pak přijde i zatmění slunce, pochmurný večer a i modravý odlesk moře při pozdním odpoledni. Kromě reflektorů scénu oživují i projekce. Nejdříve mořských vln a pak bouřlivého nebe, které však dostalo podobu vody s vířícím inkoustem. To vše výborně vystihuje atmosféru vzdáleného světa.
Jedinou podivností je samotný příběh. Je na první pohled znát, že autor psal hru ze svých niterných pohnutek. Dříve hledal ochranu u Boha, dokonce nějaký čas pobýval v klášteře, ale po deseti letech odešel se slovy: „Bůh mě odvrhl.“ Vzhledem ke svému mládí, neměl po odchodu z kláštera ještě žádné zkušenosti se ženami a láskou. Ta první, kterou ztvárnil v Poledním údělu, nedopadla zrovna šťastně a on se z toho už nikdy nevzpamatoval. Potácí se mezi nenávistí k Bohu, kde ale stále intuitivně hledá ochranu v nejtěžší chvíli a zároveň mezi nenávistí k ženám. Jeho city působí pateticky a příliš jednostranně. Ysé je v závěru vylíčena téměř jako ztělesnění samotného ďábla, přesto, že pro její jednání má jistě pochopení každá divačka v hledišti.
Závěrečné hodnocení: Zpracování je naprosto dokonalé, nebojím se použít klišé: až oči přecházejí. Ale příběh se asi zvláště dámám moc líbit nebude.

Polední úděl: náročný, intenzivní a skvělý
(Anna Suková, informuji.cz)

Láska. Z jejích tisíců podob jedna ji spíše přibližuje posedlosti, šílenství, stavu, jenž neumožňuje dýchat, který zastavuje srdce. Je v ní vášeň prýštící ze samých hlubin člověka, z míst, o nichž dosud neměl ani tušení, nebo se bál na ně pomyslet. Vášeň zhoubná a naplňující zároveň, jež nevynáší na povrch pouze to lepší v nás, ale stejnou, ne-li větší měrou i vnitřní temnotu. Lze takovou lásku vůbec ještě láskou nazývat? Ne láska až za hrob, nýbrž láska vedoucí do hrobu.
Dvaatřicetiletý básník a dramatik, toho času diplomat Paul Claudel (1868-1955) při plavbě do Číny někdy na přelomu 19. a 20. století poznal svou osudovou lásku. Do té doby muž oddaný Bohu, ale přesto sebezhlíživý a pokrytecký, svatouškovsky upjatý „mladíček“ hledající sám sebe, byl sražen na kolena, „vyrván z kořenů“ a přinucen svést zápas o duši i tělo nikoliv s Bohem, nýbrž se ženou. Jmenovala se Ysé, byla krásná, koketní, trochu bezohledná, zvyklá na to, že dostane, co chce. Taky měla manžela a malé děti. To jim ale nezabránilo začít si románek s krutým koncem. Claudel zůstal opuštěný, se zlomeným srdcem, dost možná aniž by se doopravdy dozvěděl proč to všechno. Pět let se zmítal ve vzpomínkách a pak během necelých tří měsíců napsal o původu svého utrpení divadelní hru, Polední úděl. Hlavního hrdinu pojmenoval Mesa, Ysé zůstala, stejně jako její manžel, vymyslel si pouze ženina bývalého milence, cynicky racionálního a mužně bodrého Amalrica – pravý opak sebe sama.
Nejedná se o jednoduchou hru, ba právě naopak – je to kus ryze intelektuální s množstvím symbolů a významových vrstev, které vyžadují divákovo plné soustředění (ale stejně tak i jeho cit a trpělivost). Naštěstí v Divadle v Dlouhé se obtížných dramat nebojí a mění je v inscenace dokonalé harmonie mezi brilantním herectvím, originální režií a do detailu promyšlenou, efektní scénografií a světelným designem. Řady sedadel před diváky usazenými přímo na jevišti chvíli představují mořskou hladinu, pak mihotavě osvícený hřbitov. Kostýmy v bezchybném sladění podtrhují děj – na začátku, v poledním parnu na palubě zámořské lodi, když je ještě všude plno nadějí a očekávání, je to světle šedá a modrá, později, na hřbitově, kde se tajně setkávají milenci, sytě černá a na samém závěru jako by všechno ztratilo lesk a sešlo. I lidé jsou v těch posledních okamžicích citově vyprahlí a zmrzačení.
Výkony herců jsou jedním slovem fantastické. Všichni čtyři jsou zcela přesní a svým postavám se dostali až na dřeň. Miroslav Táborský v relativně malé úloze úředníčka s velkými ambicemi, ale nesmírně omezeným viděním světa a malými ohledy na rodinu, Miroslav Hanuš jako fanfaronský Amalric, který dokáže z kdejaké beznadějné situace vytěžit maximum, a především jako vždy bravurní Helena Dvořáková s Markem Němcem coby milenci na život a na smrt. Právě tito dva v některých momentech zacházejí za hranice běžného ponoření se do role a vydávají ze sebe všechno. Sledovat je znamená prožívat s nimi intenzivně každý okamžik a trnout v obavách z mytické nevyhnutelnosti jejich utrpení.
Polední úděl vás nezanechá příjemně odpočaté, nepočítejte s tím, že budete z divadla odcházet s prázdnou hlavou a úsměvem na rtech. Bude to spíš pocit zdrcující tíhy osudovosti a možná i prázdnota, ale taková, která se objevuje, když opadnou zjitřené emoce po intenzivním prožitku něčeho výjimečného.

Za vším hledej ženu nebo boha
(Jiří P. Kříž, Právo)

Ministr kultury Jiří Besser (TOP 09) se rozhodl vyhlédnout za obzor muzikálů, které má rád, a divadla, jež má bavit. Navštívit premiéru Poledního údělu Paula Claudela v Divadle v Dlouhé. Ještě než se však podařilo zeptat se ho na dojem z inscenace, uondán vleklou vládní krizí odjel.
Po čtyřiasedmdesáti letech od premiéry a pouhých osmi reprízách v literárním cyklu v pražském Komorním divadle (1937) vrátili českému publiku Polední úděl režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem.
Nevybral si ministr-milovník zábavných žánrů věru kousek nejsnadnější. I v kontextu Claudelových dramat (Zvěstování Panně Marii, Saténový střevíček, Jana z Arku na hranici) patří vzácně autobiografický Polední úděl k číslům výlučně intelektuálním.
Hra je naplněna – jak také u konvertity Claudela jinak - biblickými podobenstvími, avšak tentokrát v konfrontaci s ďábelskými pokušeními, především milostnými. V postavě egoistického Mesy definoval autor svatouškovského maloměšťáka; cíleně hřešícího, a teprve v života běhu světlem ozářeného - jako pronásledovatel křesťanů Šavel (apoštol Pavel) na pouti do Damašku - a na víru nejpravější obráceného.
Nebude to mít Claudel v zemi neznabohů s jednoznačnějším výkladem hry lehké. V jeho vlasti byl Polední úděl na jevišti uveden až čtyřicet let po prvním knižním vydání. Jedenáct let po komorní verzi pražské. Avšak i bez biblických souvislostí je možné příběh milostného čtyřúhelníku vnímat jako vypjatý, vztahově vyhrocený, na Claudela nevídaně dynamický, otevřený, světský.
Středobodem zvláštního společenství na cestě Suezským průplavem do Indie a Číny je magická, fatální Isé. Do nejmenších detailů její nestálé povahy ji jedinečně vykreslila Helena Dvořáková. Claudela vzpomínka na vzplanutí k ní provázela až do smrti.
On sám se sebekriticky identifikuje s mladíkem Mesou (Marek Němec) oscilujícím mezi poživačností a vírou, ale až k obrácení bez vůle podřídit život zásadám světce.
Miroslav Táborský je podváděným manželem De Cizem, pro kterého stojí pochybné podnikání nad spokojeností a klidem rodiny. Posledním článkem mileneckého houfu Isé je živočišný a přímočarý Amalric načrtnutý Miroslavem Hanušem v intencích dobrodruha s IQ kolem stovky.
Vše odehrává se nejprve na lodi, jejíž iluzi vytvořil z divákova pohledu z jeviště do hlediště a k balkonům Martin Černý, později v hřbitovní krajině před boxerským povstáním v Číně (1900). Polední úděl jako celek je inscenací brilantní.

Ceny vstupenek

Počet prodávaných míst: 100
Jednotné vstupné 320 Kč