Recenze
Letěl kdysi nad Balkánem zbloudilý balon...
(Vítězslava Šrámková, Týdeník Rozhlas)
Jméno bulharského spisovatele a dramatika Jordana Radičkova (1929 - 2004) se už z českého kulturního povědomí skoro vytratilo. Jen pamětníci si mohou vzpomenout na jeho hru Sníh se smál, až padal, kterou v polovině 70. let uvedlo Národní divadlo s "bardy" Peškem, Filipovským, Záhorským a Sovákem, na Lazařinu v brněnském Divadle Na provázku nebo na sugestivní dramatizaci jeho povídky Chléb, kterou na Wolkerův Prostějov 1974 přivezlo plzeňské divadélko Dominik. Radičkovova osobitá tvorba je svou zemitostí zakotvena v zapadlé vesnici uprostřed pohoří Stara planina, odkud autor pocházel, propojuje reálie se snem, groteskností a magičností z rodu Márquezových próz či Chagallových obrazů, na nichž vzduchem létají koně i lidé. Prach zapomnění, který se u nás na ni snášel, letos v lednu rozvířilo Divadlo v Dlouhé. Jan Borna, režisér s básnickým srdcem, tu uvedl Radičkovův Pokus o létání, hru z roku 1979, která v době svého vzniku uchvacovala nejen svou poetikou, ale i jako metafora touhy po svobodě. Statečně vsadil na bohatou fantazii předlohy a na tvořivost herců, protože hra se hladkému scénickému zpracování vzpírá: nemá dramatický oblouk příběhu s hlavními a vedlejšími postavami, ale celou množinu svérázných situací a rázovitých lidiček - z nich jen jedinou ženu v jediném obrazu. Avrámka Ivany Lokajové ovšem na bláznivé chlapy zvládne hartusit za všechny ženské, čímž za všechny vyjádří jejich touhu po mužských, takže tato půvabně erotická scéna patří k vrcholům inscenace.
Epický princip vyprávění, v němž se z drobných příhod a skutků může vytvářet legenda, Borna zvýraznil členěním do kapitol uváděných filmovou projekcí a úvodem vypravěče. Po prvním rozhrnutí opony divák spatří prázdnou scénu s jásavě modrým, jakoby prosluněným horizontem. Režisér mu se svým "dvorním" scénografem Jaroslavem Milfajtem nechá tu sugesci volnosti a vysokého nebe Balkánu vychutnat, než prostor zalidní dvěma partami prostomyslných horalů z dolních a horních avramovských chalup. Obě se - každá z jiné strany - ženou za zbloudilým vojenským balonem, který je tak nízko, že se zdá být snadnou kořistí. Až se mezi sebou pobijí ve snaze získat ho - vždyť kolik by z něho mohlo být hedvábí na košile! Bitka je soubojem dvou hudebních kapel: nástroje jsou tu zbraněmi a melodie municí (původní hudba i koláž na jihoslovanské motivy je dílem Milana Potočka). Vlastně všechny scény jsou vystavěny jako kolektivní herecký "koncert", v němž má každá postava osobité místo i půvab, ale v zásadě vytváří společný obraz. Přesto jistě stojí za zapamatování bláznivý Matejkův Matěj s blechou v uchu, Vondráčkův Kantor Gyril, který si pošetilostí nezadá se svými bývalými žáky, ale přesto mu to nedá, aby neprosazoval svou "moudrost" a autoritu, a hlavně mladičký Kohoutek Pavla Tesaře, na počátku radostný a dychtivý mladý ženich, v závěru krutě vyslýchaný vojáky a zdeptaný tak, že zapomene vlastní jméno.
Situace za situací je rozehrávána stejně, jako když se při vyprávění nabaluje jedna historka na druhou, zveličuje se, detaily získávají na důležitosti, mísí se realita s nesmyslem. Je to půvabné, ale zvláště v první polovině to místy působí poněkud zdlouhavě. V druhé polovině chlapi balon konečně chytí, ale poryv větru mu dá sílu a vynese je do výše - až do oblak, k nebi za jejich mrtvými ... Kolem nich prolétá bílá lidská duše s křidélky.
Je tu víc vizuálních kouzel, je to jímavé a krásné, aniž by se ztrácel humor. Ovšem jen do chvíle, než se naši směšní a přitom tak lidští hrdinové střetnou s vojáky, kteří balon sestřelí a horaly zajmou! Kdesi na Balkáně totiž zase zuří jakási válka...
Pokus o létání vsadil na imaginaci
(Saša Hrbotický, Hospodářské noviny)
Dramaturgie českých divadel se po roce 1989 přeorientovala na tvorbu, která byla dříve z politických důvodů tabu - tedy především na angloamerické, případně německé texty. Východoevropští autoři, s výjimkou ruských, se tak na dlouhá léta dostali na vedlejší kolej. K vybalancování nerovnovážného stavu nyní přispělo pražské Divadlo v Dlouhé, když na repertoár nasadilo Pokus o létání bulharského prozaika a dramatika Jordana Radičkova.
Pamětníkům není Radičkov neznámý. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se na tuzemských jevištích hrál hned několikrát, a to včetně brněnského Provázku či pražského Národního divadla. Pokus o létání z roku 1979 patří k jeho nejznámějším opusům a v tehdejším politickém ovzduší východního bloku působil svěže díky uvolněné fantazii a svobodomyslnému propojení balkánské zemitosti s trochu smutným humorem a filozofující lyrikou. Zdálo by se, že pro hravý soubor v Dlouhé je volba Radičkova zcela jistým předpokladem k dalšímu úspěchu. Jenže inscenace prozrazuje, nakolik hru poznamenal neúprosný zub času.
Podobně jako další autorovy texty také tento se vyznačuje syntézou zobrazení živoucích lidských typů z bulharského venkova s prvky magického realismu. Volně utvářený sled výjevů postrádá přímou časovou následnost, chybí mu ústřední postava, a často dokonce i klasické dialogy. Kolektivním hrdinou je jedenáct chlapíků z horských chalup, směšných a limitovaných zaostalým prostředím, přece však klukovsky rozverných a toužících po odpoutání se od rodné hroudy. Právě to jim umožní natržený vojenský balon, jenž se k nim jednoho dne zatoulá. Venkované sice původně zamýšleli stáhnout ho k zemi a rozstříhat na košile, jenže namísto toho se s ním vznesou, jsou unášeni nad Balkánem a z výšky pozorují lidské hemžení. Trpkou pointu jejich letu tvoří střetnutí s vojenským zupáctvím, neboť příběh se odehrává za blíže nespecifikovaného válečného konfliktu.
Inscenace v režii Jana Borny člení Pokus o létání do kapitol uvozených filmovými titulky a hlasem vypravěče. Scénograf Jaroslav Milfajt nejdříve ponechává prázdný prostor rámovaný nebeskou modří, a teprve ve druhé půli přibývá scénických kouzel a světelných změn. Dominantním prvkem se stává balon s košem a jeviště i hlediště se několikrát ponoří do lehce dusivé mlhy oblak. Tvůrce hudebního doprovodu Milan Potoček se inspiroval balkánskými dechovkami `a la Bregović, avšak partituru transponoval s ohledem na nástrojové obsazení herců z Dlouhé. Jindy záviděníhodné muzikantské nadšení ovšem neprorůstá inscenací tak ústrojně jako v Aškenazyho Malé vánoční povídce nebo v literárních kabaretech.
První polovině inscenace by prospělo zhutnění textu, neboť počáteční čtyři kapitoly tvoří pouze nastavovaná expozice k vlastnímu letu balónem. Toho se diváci dočkají až po přestávce, leč i poté leckteré repliky nerezonují tak, jako tomu bylo v době napsání, kdy téma volného letu ze země do země nemohlo být vnímáno jinak než jako výkřik zoufalství nad nesvobodným životem.
Nadčasovou živost si naopak uchovává teskný obraz vzlétnutí balonu do nebeských sfér, kde se balkánští dobrodruzi setkají se svými zemřelými. Lidská duše znázorněná dálkově řízeným balonkem s křidélky se v Bornově inscenaci vznese až nad hlavy diváků a čirá divadelní poezie slaví triumf.
Herecky inscenace sází na kvality mužské časti ansámblu z Dlouhé, doplněného o Ivanu Lokajovou v roli ukřičené Avrámky. Její kolegové vesměs nabízejí variace na osvědčené typy z předešlých inscenací. Ze zavedených škatulek se výrazněji vyčleňuje Pavel Tesař jako venkovan Kohoutek. V samém závěru, kdy je jako jeden z podezřelých živlů podroben vojenskému výslechu a v rozčilení zapomene vlastní jméno, získá jeho postava hlubší dimenzi a přeroste v tragikomický symbol těžce zkoušeného lidství.
Ačkoliv Pokus o létání nedosahuje síly předchozích Bornových představení, přece nabízí řadu nádherných okamžiků jevištní imaginace. Už kvůli nim si zaslouží pozornost publika.
