Oblomov

Ivan Alexandrovič Gončarov

2.45 h včetně pauzy Hlavní sál vstupenky

Oblomov

Dramatizace Hana Burešová, Štěpán Otčenášek, (s použitím překladu Libora Dvořáka)   Režie Hana Burešová   Dramaturgie Štěpán Otčenášek   Scéna Martin Černý   Kostýmy Kateřina Štefková   Hudba Jan Vondráček   Light design Filip Wiesner   Asistent režie Zuzana Kolomazníková

"Dobře - tak neležíte, a místo toho ustavičně poletujete sem a tam jako mouchy, jenže jaký to má smysl?"

V titulní roli Michal Isteník z Městského divadla Brno, kterého jste už u nás mohli vidět v několika pohostinských představeních, naposledy jako Čičikova v režisérčiných Mrtvých duších, za nějž získal Cenu Thálie.

Citlivý a až dětsky upřímný Oblomov odmítá přijmout pravidla uspěchaného světa, založeného na sobectví a přetvářce, a nechce s ním ani zápasit. Svou vědomou nečinností klade horečné lidské aktivitě znepokojivé otázky po jejím smyslu.

Titulní postava Gončarovova románu dala jméno vlastnosti nebo stavu člověka neschopného činu, utíkajícího se do snu. Pojem „oblomovština“ je dnes známý na celém světě a Oblomov se stal hrdinou z galerie nejslavnějších literárních postav, jakými jsou Hamlet, Don Quijote, Don Juan či Švejk.

Michal Isteník (nar. 1983, abs. JAMU 2008) je členem hereckého souboru Městského divadla Brno, kde k jeho stěžejním rolím patří či patřil např. D´Artagnan* (Tři mušketýři), Andrej (Tři sestry), Šprýmař* (Síla zvyku), Mucha (Muchova epopej), Dante (Měsíční kámen), Blázen* (Mojžíš), Ludvík Grübel* (Všemocný pan Krot), Lancelot Gobbo (Benátský kupec), Čičikov* (Mrtvé duše). Kromě toho je Michal Isteník výraznou postavou brněnského divadla Buranteatr, a to jako herec, autor i režisér (v inscenacích Pan Polštář, Skleněný zvěřinec a Misantrop jste ho mohli vidět i na jevišti Divadla v Dlouhé v rámci Festivalu 13+).
*v režii Hany Burešové

Michal Isteník získal Cenu Alfréda Radoka 2011 v kategorii talent roku a Cenu Thálie 2014 za roli Čičikova v inscenaci Mrtvé duše.

S Michalem Isteníkem se můžete blíže seznámit v krátkém rozhovoru k Oblomovovi či v profilovém rozhovoru, který vyšel v ročence Městského divadla Brno.

zobrazit více

Účinkují

Michal Isteník Oblomov
Tomáš Turek Zachar
Jan Meduna Štolc
Jan Vondráček Taranťjev
Veronika Lazorčáková Olga
Eva Hacurová Agafja

Fotogalerie Recenze Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 14 Premiéra 16. 3. 2016 Sdílet

Recenze

Oblomove, vstaneš teď, nebo nikdy?
Barbora Švarcová, Generace21.cz

Oblomov je varovně zdvižený prst pro všechny milovníky lenošení a pasivního přístupu k životu – takhle můžete dopadnout!

Ivan Alexandrovič Gončarov zůstal pro české čtenáře trochu ve stínu svých současníků, v porovnání s Tolstým či Dostojevským ho málokdo zná. To ale ovšem neznamená, že by jeho dílo bylo v něčem horší. A proto je dobře, že Divadlo v Dlouhé sáhlo při hledání nového titulu k zinscenování právě po Oblomovovi. Jakkoliv to pro režisérku Hanu Burešovou a dramaturga Štěpána Otčenáška musela být velká výzva.
Oblomov totiž není románem, který by překypoval nervy drásajícími zvraty a množstvím dění. Vždyť hlavnímu hrdinovi zabere spoustu stran jenom to, aby vůbec vstal z postele! Rozklad jedné lidské duše vyžaduje pomalé tempo lázeňské procházky, neboť souboj mezi zbytky naděje a pokročilou životní apatií potřebuje čas, spoustu času. Však je známo, že naděje umírá poslední.
V Dlouhé se tento zdlouhavý příběh podařilo zpracovat na výbornou, celé představení se tak nějak správně vleče. Děj se táhne jako žvýkačka, divák z Oblomovova životního tempa div nepropadá zoufalství, ale vlastně se zároveň ani na chvilku nenudí. Zásahy ostatních herců ať už v podobě výstupů vedlejších postav, či chóru dodávají potřebnou dynamiku a Oblomov se může v klidu proležet životem.
Michal Isteník
 jako by byl pro svou roli zrozen, je hotovou reinkarnací Oblomova. Působí nesmírně přesvědčivě, je z něj cítit, že by se vlastně Oblomov v nitru duše chtěl změnit, využít svůj potenciál, začít zase žít, ale nakonec je mu i impuls v podobě Olžiny (Veronika Lazorčáková) lásky málo. City k ní ho sice dokáží na chvíli vytrhnout z těžké letargie, ale jakmile je zapotřebí skutečná akce, ne jen večerní návštěva opery, jeho vůle se opět poddává touze po lenošení.
Oblomov zase svěřuje svůj život lidem ve svém okolí, víceméně bez většího zájmu o důsledky svých rozhodnutí. Nechá svou vesnici pustnout a místo, aby se o ni postaral, svěří ji do rukou svého rádoby přítele Taranťjeva (Jan Vondráček)a sám zůstane bydlet v bytě jeho kmotřenky, ve kterém se mu původně ani bydlet nechtělo. Ale stěhování je tak náročné! Občas ho ještě k životu probere energický přítel Štolc (Jan Meduna), ale i tak Oblomov postupně přirůstá k pohovce a nechává se vést životem, jako by ani nebyl jeho.
Představení využívá široký záběr dovedností souboru, a tak herci nejen zpívají, ale i hrají na různé hudební nástroje. Hudbu, která celý večer zní, složil Jan Vondráček. A právě ona nás společně s výbornými hereckými výkony přenáší tam do Ruska, do Oblomovova chmurně temného pokoje s věčně zataženými závěsy, kde se z postele vstává možná tak na oběd, kde život protéká bez povšimnutí mezi prsty a chybí síla tomu zabránit.
Divadlo v Dlouhé zinscenovalo ruskou klasiku klasickým způsobem, bez snahy o modernizaci a zbytečné přikrášlování. A to je dobře, Oblomovovi tenhle kabátek (nebo spíše župan?) výborně sedí.

Kanape jako obrana
Jindřich Göth, Instinkt

Oblomov a nacista Max
Richard Erml, Reflex

S Oblomovem jak žít, a proč vůbec žít
Jiří P. Kříž

Troufnout si na Gončarovova Oblomova po Miroslavu Krobotovi v Dejvickém divadle (2000) s Ivanem Trojanem v titulní roli, s Lenkou Krobotovou nebo Marthou Issovou jako Olgou a Janou Holcovou či Taťánou Vilhelmovou coby Agafjou je skoro troufalé. Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem se toho hříchu dopustili v Divadle v Dlouhé (2016).
A aby Oblomovů v Praze bylo dost, o to se zaslouží Divadlo Na zábradlí. Na červen v režii Jana Friče připravuje titul O jako Oblomov - s Jiřím Vyorálkem, Magdalénou Sidonovou, Natálií Drabiščákovou, Petrem Čtvrtníčkem...
Víc se modlit
Jeden z nejlepších dramaturgů Otčenášek a neunavitelná hvězda režie Burešová autorův obraz úpadku ruské statkářsko-aristokraticko-úřednické společnosti poloviny 19. století - román navíc vyšel krátce před reformami - zobecnili. Nejznámější literární archetyp prokrastinační mrtvolnosti nenápadně, ale významově výmluvně přiblížili nehybnosti našich dnů. Popřeli jednostranný výklad Oblomova jako zbytečného člověka a přiklonili se k interpretaci, jak si ji pamatujeme z filmu Nikity Michalkova (1979) s jedinečným Olegem Tabakovem v roli nešťastně spokojeného statkáře.
Scéna klíčová: Jak žít, a proč vůbec žít, ptá se ten zasněný, bytostně mírný a líný člověk na místě Hamletova „být nebo nebýt“. Jen místo lebky šaška Yorika drží v ruce botu, kterou si ani neumí obout. Spát, odpočívat, nemyslet, všechno odkládat na zítřek, proboha nic neměnit a jen toužit, snít a žvanit o neuskutečnitelném, neboť pracném.
Nakonec Oblomov ke štěstí dojde. Sice ne po boku činorodé Olgy, která ho marně probouzí k žití, ale jako definitivně umřelý s Agafjou, puťkou a hospodyňkou zastupující jeho matku a šťastné dětství v Oblomovce. Ve jménu otupění: „Je třeba víc se modlit a na nic nemyslet.“
Orchestr Oblomov
Oblomov v Dlouhé je vypravováním závratným. S velkým herectvím navíc vyšli Praze vstříc Michal Isteník, který za Čičikova v Burešové Mrtvých duší v Brně dobyl loni Thálii, a Veronika Lazorčáková z Ostravy. Ta v roli Olgy rozehrává polohy okouzlení, lásky, zklamání, marnosti - a nové naděje po boku stejně jako ona aktivního Štolce - Jana Meduny. Herecký koncert těch dvou na znamenitě šlapající orchestr povyšují Tomáš Turek v roli sluhy Zachara, ještě většího Oblomova než jakým je jeho pán, Jan Vondráček coby xenofobní a hloupě povýšenecká měšťácká nula Tarantěv, i Eva Hacurová - submisivní vdova Agafja.
Oblomov v Dlouhé je nový, a ještě lepší než Krobotův. Obstojí v konkurenci ten Na zábradlí?
Hodnocení 100%

Oblomov řeší jak žít
Lukáš Dubský, i-divadlo.cz
 
 
Režisérka Hana Burešová si s ruskými autory rozumí. Dokázala to třeba v Dostojevského Běsech, Merežkovského Smrti Pavla I. nebo v dramatizaci Gogolových Mrtvých duší. Posledním pokusem prozkoumat širokou ruskou duši se v pražském Divadle v Dlouhé stala dramatizace románu Ivana Alexandroviče Gončarova Oblomov.

Gončarov v Oblomovovi vytvořil univerzální typ „zbytečného člověka“. Velkostatkář Oblomov je lenoch, nevytváří žádné hodnoty, ale přežívá díky tomu, že o něj lidé, vzhledem k jeho mírumilovné povaze, pečují. V době vzniku románu byl Gončarovův opus interpretován jako obžaloba škodlivých feudálních pořádků. Ovšem tématům, které akcentuje dramatizace Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, rozumíme dobře i dnes. Navíc ve své dramatizaci nechávají Oblomova hledat odpověď na otázku „jak žít“ poměrně energicky.

V dnešní době bychom o člověku, jakým je Ilja Iljič Oblomov (Michal Isteník), asi řekli, že z psychologického hlediska trpí bipolární poruchou. Do jeho chování se ovšem významně projektuje také stav společnosti, ve které žije, a chování jedinců v jeho okolí. Jeho sluha Zachar (Tomáš Turek) je neochotný a líný, přítel Taranťjev (Jan Vondráček) je zase chamtivým příživníkem a úslužná Agafja (Eva Hacurová) reprezentuje děsivou samozřejmost životních stereotypů. Výjimku v Oblomovově okolí tvoří jen zcestovalý, poruštělý Němec Štolc (Jan Meduna) a životem kypící Olga (Veronika Lazorčáková), která jediná dokáže velkostatkáře vytrhnout z jeho nečinnosti a probudit v něm touhu po skutečném, naplněném žití.

Divák vlastně sleduje takovou životní sinusoidu Ilji Oblomova. Na začátku není schopen ani vstát z postele, dokud není svým přítelem Štolcem donucen účastnit se povrchních večírků petrohradské smetánky. Láska k Olze ho krátkodobě obdaří energií, ale nezbaví ho pochyb o sobě samém. A právě v tom je inscenace nejsoučasnější – jedinec, který nemá dostatečně vysoké sebevědomí a schází mu dravost, obtížně přežívá v překotně se měnícím světě, kde je vše podřízeno výsledkům. Nelze se pak Oblomovovi divit, že před bolestí světa radši utíká k bdělému snění a toužení po dobách, kdy byl ještě dítětem. Konečné smíření Oblomova je vlastně jen návratem k výchozímu stavu, ukazuje člověka nehybného, pro společnost nepotřebného. V režijním výkladu Hany Burešové není zřejmé, který Oblomov je „ten pravý“, divák si na tuhle otázku musí odpovědět sám.

Režisérka děj inscenace umístila na jednoduchou a funkční scénu Martina Černého, kostýmy Kateřiny Štefkové udržují zdání dobové konvence a hudba Jana Vondráčka propojuje děj se světem opery a zároveň ho velmi sugestivně podbarvuje.

V Mrtvých duších pracovala Burešová často s groteskní nadsázkou, u Oblomova se groteskní rysy objevují spíše u vedlejších postav, hlavní dějová linka je postavena na dramatickém povahovém sváru titulní postavy a je vedena v intencích klasické tragikomedie. Většina dialogů tak nepostrádá drobný slovní humor a nad většinou situací je znát nadhled a odstup. Ten ovšem mizí v některých takřka hororově laděných scénách – k nejsilnějším patří Oblomovův výlet po večírcích a především výčet pracovních povinností jeho bytné. Když Agafja věcně oznamuje, co všechno ještě musí udělat, člověka ani nenapadne, že výčet domácích prací a povinností spojených s příchodem dětí ze školy může po několikerém opakování získat tak děsivý nádech. Agafja vede aktivní život, přece se ale ve stereotypu, do něhož upadá, tak hodně blíží životu titulního antihrdiny.

Michal Isteník musí Oblomova na jevišti skutečně „odžít“. Ani na vteřinu nesleze ze scény, navíc musí věrohodně zachytit prudké změny Oblomovových nálad. Od absolutní netečnosti přes ztřeštěnou zamilovanost až po chorobnou úzkost – ve všech polohách je herec Městského divadla Brno přesný a uvěřitelný. Už jako Čičikov dokázal Isteník, že si s Hanou Burešovou rozumí, ovšem tragikomická poloha Oblomova mu sedla ještě víc než groteskní nadsázka v Mrtvých duších. V Dlouhé je tak k vidění jeden z nejpozoruhodnějších výkonů Isteníkovy kariéry.

Jan Meduna má těžkou pozici, jeho Štolc je prototypem aktivního člověka a kladného hrdiny, temnější rysy osobnosti u něj herec příliš nenachází. Veronika Lazorčáková není klasickým typem femme fatale, ale jako Olga je půvabná, vtipná i aktivně pečující o vztah s Oblomovem. Zaujme Eva Hacurová, která dokázala na malé ploše vytvořit sympaticky starostlivou paní domu, která ale je jedním ze spouštěčů Oblomovova návratu k absolutní letargii. Snad jen Jan Vondráček tentokrát trochu moc tlačí na pilu, takže jeho Taranťjev má zbytečně karikaturní podobu.

V Divadle v Dlouhé vznikla poctivá inscenace, která sází na výborný výkon Michala Isteníka v hlavní roli. Tvůrčí tandem Burešová – Otčenášek opět dokázal v klasické látce nalézt východiska pro zcela současnou výpověď o lidském strachu z životních zklamání a osamění, kvůli kterému často volí jednodušší cestu bezkonfliktního přežívání.
 

Bezpečný malý svět
Radmila Hrdinová, Divadelní noviny

Zdá se logické, že spolupráce režisérky Hany Burešové s hercem Michalem Isteníkem po Mrtvých duších pokračuje Gončarovovým Oblomovem. Psychofyzická dispozice Isteníka pro tuto postavu je evidentní.

Stejně logické je, že se inscenace plně koncentruje k postavě Oblomova a ostatní herci se v ní objevují jako chór, z něhož vystupují jen proto, aby vstupovali do Oblomovova života. Ten se odehrává v pochmurném pokoji s těžkými závěsy a obří lenoškou v popředí jako středobodem Oblomovovy existence. Tušíme, že kdesi za zdmi probíhají snad důležité, snad banální události, ale my je nahlížíme Oblomovovýma očima, takže o nich víme tak málo jako on.

A pokud k nám doléhají, tak opět jen skrze něho. Netušíme, čím se zabývá Štolc a je-li hospodářská si­tua­ce Oblomovky opravdu tak zoufalá. A společnost se smrskla na útržky rozhovorů, jež svou banalitou jako by dávaly za pravdu Oblomovovu znechucení. Jenže Oblomov není Čackij, nechce a ani nemůže jím být, protože veškerou energii vynakládá na své přežití. A není jí zrovna málo.

Burešová s Isteníkem prezentují Oblomova jako téměř existenciálního antihrdinu, jenž svádí každodenní urputný boj se světem, který mu klade obrovské nástrahy. A už sama představa, že by jim měl čelit, ho vyčerpává. Oblomovština tu není jako výchozí, ale konečný stav, po boji, jako každodenní vyčerpávající realita bránící naplnění jakékoli Oblomovovy představy, včetně té blížící se pastorální vesnické idyle.

Isteníkův Oblomov je naivní, upřímné dítě, neschopné lži, s duší naplněnou něhou a těmi nejlepšími předsevzetími. Všichni k němu více méně pociťují soucit, ne-li přímo sympatie, nikdo ho nedokáže nenávidět, ani Olga, kterou vystavil nezodpovědně citovému ataku, ale která nakonec bere vinu za ztroskotaný vztah na sebe jako svůj omyl.

Je otázka, není-li těch sympatií vůči Oblomovovi až příliš, zvláště když jsou posíleny naznačenými kořeny oblomovštiny v přehnané péči v dětství a obecné „ruské“ výchově k nicnedělání. A když proti Oblomovovi není postaven žádný přesvědčivý vzor aktivního a prospěšného života, včetně Štolce. Isteníkův čistý a utrápený Oblomov se tak posunuje do pozice oběti. Nicméně, má své kouzlo, je to uvěřitelná figura, s níž stojí za to se poměřovat. Ostatně, kdo z nás nepocítil alespoň někdy v životě touhu propadnout oblomovštině?

Postavy vystupující z chóru jsou uchopeny vesměs v groteskní zkratce, tu více (Turkův Zachar), tu méně (Vondráčkův Taranťjev) vynalézavé. I Olga Veroniky Lazorčákové jako by byla nazírána Oblomovovýma očima – je přiměřeně hysterická, trapná i milá. A Agafja Evy Hacurové se vyloupne z anonymity okrajové figury k praktickému řešení Oblomovovy životní pouti, řešení, jež se přes svou přízemnost nejeví jako tragédie, ale prostě poznání a stvrzení životních mezí. Doživotní únik do bezpečného a malého světa Oblomovů.

Inscenace režisérky Hany Burešové nabízí přečtení Gončarovova románu bez předem vnucovaného stanoviska, ale naopak se snahou o pochopení podstaty oblomovštiny. Ve své solidní propracovanosti, vyváženém temporytmu a opřena o herecké výkony, především velké Isteníkovo sólo, nenudí a nutí diváka k osobní konfrontaci s Oblomovy.

Něžný, kulaťoučký Oblomov se v Dlouhé kultivovaně povaluje na kanapi
Jana Soprová, Český rozhlas (Vltava – Mozaika)

Oblomov, hlavní postava románu Ivana Alexandroviče Gončarova, je typ pohodlného, lenivého a nerozhodného člověka, zároveň ale citlivého, upřímného a čestného. S tímto „nehrdinou“, který před realitou uniká do snu, se můžete setkat na jevišti pražského Divadla v Dlouhé. Dramatizaci slavného ruského románu vytvořila a nastudovala režisérka Hana Burešová spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. V hlavní roli se představí Michal Isteník, kmenový herec Městského divadla Brno. Vedle něj hrají Jan Meduna, Veronika Lazorčáková nebo Jan Vondráček, který je zároveň autorem hudby.

Na počátku vidíme na pohovce spícího Oblomova, a rovněž pospávající stíny postav v pozadí. Scénograf Martin Černý kouzlí především s velkými francouzskými okny v pozadí, za nimiž se svět proměňuje - střídající se roční období, plískanice, mráz, slunce, zatímco interiér zůstává v podstatě neměnný. No, není to škoda, že ten člověk více nevychází ven, tam, kde lze leccos prožít, pobavit se, potkat lidi? 

Ale Oblomov o to zjevně nestojí
 
Zpočátku vypadá jen jako lenoch, ale časem přijdeme na to, že ten svět za dveřmi jej spíše děsí, než láká. Dítě v něm se stále utíká ke vzpomínce na jistotu opečovávaného dětství a o pochybnou svobodu dospělého nestojí. Půjdeme-li dále, v souvislostech dnes známých je možno jej diagnostikovat jako mírného autistu nebo člověka s maniodepresivní psychózou, neboť vykazuje v chování jak zmrtvělé fáze, tak euforii. V tomto příběhu se tedy nenabízí plakátová kritika zamřelé společnost, kterou je potřeba nahradit jinou, pokrokovější, ale osud jednotlivce, který se nedokáže a podvědomě ani nechce zařadit do povrchního hektického společenského života a dává přednost klidu. 

Vždyť takový psychicky i fyzicky nenáročný život bez ambicí, se samozřejmou obsluhou činorodé družky je i dnes pro mnohé muže nedostižným ideálem… Oblomov je něžný a hodný a nikomu neškodí. Proč ho tedy odsuzovat? Bez konfliktu však není takový příběh pro divadlo zajímavý, a vlastně v podstatě nepoužitelný… Režisérka Hana Burešová tedy nabízí ambivalentní psychologicky propracovanou studii světa, s až archetypálními charaktery a různými životními přístupy. 

Jednotliví představitelé jsou vhodně vybráni, a je patrné, že v herecké práci je kladen důraz na detail - hnutí obličeje, drobné gesto, expresivně pojatý kontrast nehybnosti a hektické pohyblivosti. Postavy jsou prezentovány v kontrastních dvojicích. Michal Isteník kulaťoučkého Oblomova, který se s rozkoší (i pózami) římských císařů povaluje na kanapi, maluje svého hrdinu jemnými, až něžnými barvami, s jen občasnými expresivními výbuchy emocí. Ti ostatní jako by sloužili coby figurky na šachovnici, na níž vše směřuje k ústřední postavě, Němec Štolc Jana Meduny působí na diváka nejpřirozeněji a nejsympatičtěji svou přiměřenou podnikavostí a zároveň schopností užít si života, u Taranťjeva Jana Vondráčka jsou stejné vlastnosti obludně naddimenzovány a jeho exprese vyžírky a parazita je chvílemi až nesnesitelná, podobně jako Zachar Tomáše Turka vytváří jakousi „špinavou", nepříjemně pokleslou verzi Oblomova. 

V protikladu stojí i obě ženy
 
Olga Veroniky Lazorčákové je půvabně naivní svéhlavička, snad až příliš dychtivá v touze zařadit se do správné společnosti, zatímco Agafja Evy Hacurové má v sobě jistotu a klid nekomplikované bytosti, která zná své místo v životě. Jsou to dvě podoby ideální ženy, nelze však mít obě najednou… Některé kritické hlasy poukázaly na to, že způsob režie Hany Burešové je pro dnešek již zastaralý. Ale je to opravdu tak? Nemyslím si. V anglickém divadle se po nejrůznějších tematických i interpretačních úletech právě k tomuto sofistikovanému psychologickému způsobu podání vracejí. Kultivovanost a detailní propracovanost inscenace je sama o sobě kvalitou, která nemusí sedět každému. Pokud však máte rádi tzv. dobře udělané divadlo, bez režijních výstřelků a schválností, s dobrými hereckými výkony, pak je Oblomov právě pro vás. 

Oblomov se ani po půldruhém století nežene za hmatatelnými úspěchy
Jan Císař, Hospodářské noviny

Co bylo v roce 1859 chápáno jako kritika společnosti carského Ruska, nemůže být východiskem pro současné divadelní uvedení. Z románu Oblomov spisovatele Ivana Alexandroviče Gončarova, jehož adaptaci dnes ve druhé repríze uvede pražské Divadlo v Dlouhé, však přetrvává "oblomovština" jako postoj k životu.

Citlivý, inteligentní a dobromyslný ruský šlechtic Oblomov trpí duševní leností, nerozhodností, nepředstíraným nezájmem o cokoliv a věčným osnováním plánů, jež nikdy neuskuteční.

Zkušení dramatizátoři, manželé Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, v Dlouhé zbavili titulní postavu hanlivého přídomku "zbytečný člověk" a hledali dnešní psychologické i sociologické podoby tohoto jevu. Podařilo se.

Vznikl pozoruhodný scénický tvar, jenž v první řadě pojmenovává dynamičnost a pohyblivost představující neustálý tlak, který požaduje změnu a aktivitu. Tomu napomáhají hudba herce Jana Vondráčka, využívající úryvků z Belliniho opery Norma, či kostýmy Kateřiny Štefkové, které prolnutím minulosti a dneška navozují a zároveň hned odmítají zařazení do konkrétní doby a místa. Stejně tak světelný design Filipa Wiesnera spoluvytváří dobové prostředí, aby je okamžitě nahrazoval sugestivním prožitkem atmosféry.

Scéna Martina Černého je stvořena pro trvalý pobyt a pohyb pěti herců na jevišti. Všichni sice vytvářejí individuální postavy, ale vzápětí se společně stávají chórem, jenž obrazně pojmenovává ono neutuchající a úporné kolotání společnosti vyžadující změnu a aktivitu, neúnavně tím dotírající na Oblomova. Zároveň chór vyjevuje vnitřní stav toho, na nějž útočí.

Oblomov v podání herce Michala Isteníka, jenž v Dlouhé hostuje z Městského divadla Brno, tak musí vydávat překvapivě velkou energii, aby tlaku čelil; možná je této energie na nečinnost Oblomova někdy až příliš. Ale to nic nemění na tom, že tenhle Oblomov svým sněním o dětství jako po uspokojení základních lidských potřeb přinejmenším nahlodává představu o úspěšnosti, jíž lze dosáhnout neustálým vypětím.

Jistě, je skoro nedospělým dítětem, které se ani v nejmenším nedovede postarat o jakoukoliv praktickou záležitost, ale je též sympatický svou touhou spočinout v klidu a míru, nehnat se jen za hmatatelnými a ocenitelnými výsledky, za pracovními i společenskými úspěchy. Což je zajisté téma v přítomnosti nadmíru živé.

V Divadle v Dlouhé se tak zrodilo současné drama, jež se ptá, jak žít, aniž by na tuto otázku poskytovalo odpověď. Pojem drama v tomto případě znamená, že se inscenace vrací k prapodstatě činohry, kde mírou všeho je lidské jednání. A využitím obrazných vyjádření inscenace zůstává věrna i dalším základním kategoriím, které tvoří drama − situacím, postavám a vyrovnanému herectví, jež se nevyhýbá intelektuálnímu a citovému patosu.

To vše dokazuje, že i v době operující s pojmem „postdramatičnost“ značícím, že drama je překonáno, ve skutečnosti drama stále má svou váhu a platnost.

Poletujete sem a tam jako mouchy. Jaký to má smysl? V Dlouhé našli klíč k ruské klasice
Saša Hrbotický, aktuálně.cz

„Ustavičně poletujete sem a tam jako mouchy, jenže jaký to má smysl?“ říká na svou obranu, ale ještě víc jako výzvu divákovi 21. století titulní hrdina Oblomov v nové inscenaci Divadla v Dlouhé, jak ji nastudovala umělecká vedoucí souboru Hana Burešová.

Životnost klasického ruského románu z pera Ivana Alexandroviče Gončarova prokázal už v roce 1979 věhlasný režisér Nikita Michalkov, když ve své filmové adaptaci rozbil klišé o Oblomovovi jako společensky neprospěšném člověku, reprezentantovi zahnívající šlechty.

Michalkovův idylický obraz předrevolučního Ruska byl v časech brežněvovské éry vnímán jako odvážná provokace, zároveň někde tam lze však vystopovat zárodek režisérovy nacionalistické nabubřelosti, která degraduje jeho tvorbu posledních let.

Hana Burešová ve spolupráci se svým stálým dramaturgem Štěpánem Otčenáškem našli ke scénickému odemknutí Gončarovova románu správný klíč. Podrobili jej pečlivému zkoumání a na jeho základě vytvořili jevištní verzi, která se snaží předlohu co nejvíce pochopit a vyložit, aniž by se jí zpronevěřila zásadními významovými posuny. Ostatně Gončarovův Oblomov nic takového nepotřebuje, jako každé velké dílo je nadčasový a dnes opětovně aktuální, neboť nutí k zamyšlení nad smyslem lidského pachtění se za chimérou úspěchu a společenského postavení.

V ohnisku románové předlohy a pochopitelně i představení stojí Oblomov, nepříliš majetný šlechtic, zcela ochromený leností, neschopný jakékoliv aktivity. Dobrovolně se uzavírá do čtyř stěn svého zašlého bytu a čas tráví jen pospáváním, sněním, hádkami s věčně nabručeným sluhou Zacharem, případně neplodnými rozhovory s vykukem Taranťjevem, jenž pod maskou starostlivosti Oblomova prachsprostě využívá. Vše se změní v okamžiku, kdy se ze vrátí z cest jediný skutečný přítel Štolc, napůl Němec a napůl Rus, podnikavý a energický, jenž Oblomova vytáhne do společnosti a seznámí ho s okouzlující Olgou. Plamínek lásky vznítí v Oblomovovi dříve nevídanou činorodost, jenže ne nadlouho...

Promyšlená dramatizace tandemu Burešová-Otčenášek nezplošťuje takřka žádnou z klíčových postav, naopak je zachycuje v jejich přitažlivé rozporuplnosti. Režisérka citlivě pracuje s výsostnou divadelní stylizací, inscenace se vyznačuje pečlivým vedením herců, ale také delikátním využitím scény Martina Černého, která ve vkusné zkratce (vysoká neprůhledná okna se závěsy, pohovka, klavír) znázorňuje interiér Oblomovova bytu i další prostředí.

Významotvorný hudební doprovod Jana Vondráčka využívá citace slavné árie Casta Diva z Belliniho Normy a dobové kostýmy Kateřiny Štefkové se kupodivu pohodlně obejdou bez dnes tak módní manýry míchání stylů.

Navzdory očekávaní má inscenace takřka komorní obsazení, krom Oblomova si vystačí s pěticí dalších postav, sluhou Zacharem, přítelem Štolcem, grázlem Taranťjevem a dvěma ženami, mladičkou Olgou a zralou vdovou Agafjou. Herci ztvárňující tyto role mají zároveň úkol všudypřítomného chóru, vstupují do děje, aby dle situace ztvárnili osoby z Oblomovových vzpomínek na dětství či třeba povrchní aristokratickou společnost na plesovém dýchánku. Projev chóru je pečlivě rytmizován, jak v řeči tak v pohybu, nestrhává na sebe ale nežádoucí pozornost, dodává dění druhý plán, iluzi zalidněné scény.

Oblomov hostujícího brněnského herce Michala Isteníka ze začátku skoro irituje svým plačtivým, otráveným tónem i celkovou rozbředlostí, nekonečným odsouváním každého úkolu na pozdější dobu. Poté, co do děje vpadne přítel Štolc a milující Olga, získává Oblomov stále více diváckých sympatií. Herec věrohodně vyjadřuje jeho zádumčivost, rozpolcenost, pohrdání společenským pozlátkem, trýznivým váháním mezi láskou a strachem z milostného svazku, ale i sebezáhubnou touhu po nehybnosti a návratu do krajiny ztraceného dětství.

Závěrečné obrazy, kdy tloustnoucí Oblomov dává definitivně přednost poklidnému, línému soužití s omezenou, leč laskavou vdovou Agafjou, odehraje Michal Isteník s tak nefalšovaným citovým i fyzickým nasazením, že vzbuzuje skutečnou účast, soucit a dojetí. Postava Oblomova přerůstá v symbol ochromujícího, sebezáhubného tápání i tichého vzdoru vůči honbě za společenskou prestiží a „vzrušujícími zážitky“.

Oblomovova nešťastná láska Olga v podání Veroniky Lazorčákové ani na chvíli nesklouzává k nabízející se šarží naivky či fanatické spasitelky, je to prostě upřímně milující mladá žena, i když obdařená mesiášskými sklony. Tomáš Turek představuje Zachara jako chorobně líného člověka s vizáží unaveného opičáka, citově bezmezně oddaného pánovi.

Překvapivě vyznívá vdova Agafja Evy Hacurové: navzdory duševní omezenosti a slepičí péči o domácí štěstí v sobě nese nevyřčené tajemství, snad poselství upřímné lásky. Ne náhodou táž herečka ztělesňuje i postavu milující matky z Oblomovova snu. Jan Meduna v roli Štolce klade přílišný důraz na pozitivní povahové rysy svého hrdiny, především na láskyplnou péči o přítele, chybí mu aspoň náznak podnikatelské tvrdosti či bezcitného pragmatismu, což by mu dodalo více věrohodnosti.

Jediným reprezentantem čirého zla je podvodník Taraňťjev. Jan Vondráček ho hraje jako polokomickou, polohrozivou karikaturu, koncentrát vypočítavosti a ruské nesnášenlivosti vůči západnímu světu, jak se to zrcadlí v jeho invektivách vůči Němci Štolcovi.

Převládajícím dojmem, jaký si z tříhodinové inscenace v Dlouhé odnášíte, je ten, že jste viděli výsledek poctivé divadelní metody, nefalšovaného uměleckého hledání a upřímného zaujetí tématem, bez postranních kalkulů. Snad by se něco takového ani nemuselo zdůrazňovat, kdyby nešlo o devízu, která se v pražském divadelním dění stává stále větší vzácností.

Hodnocení: 90 %

Ilja Iljič je jen trochu naším současníkem
Josef Chuchma, Lidové noviny

Oblomov? Teď, anebo nikdy!
Dana Benešová-Trčková, čt24

Divadlo v Dlouhé premiérovalo Oblomova od romanopisce I. A. Gončarova v dramatizaci Hany Burešové a Štěpána Otčenáška. Hlavnímu hrdinovi v podání hostujícího Michala Isteníka věříme pocity ve všech proměnách komicky laskavého příběhu, v němž zastávají důležité posty snivost a letargie.

Do sladké dřímoty spolu s Oblomovem ovšem neupadnete, projdete (ve zvolna se rozvíjejícím spíše klasicky inscenovaném dramatu) lineární poutí za láskou a změnou životního stylu. Řečeno moderním slovníkem: v Oblomovovi je mocnost inspirativní výzvy jeho přítele Štolce (Jan Meduna) „teď, anebo nikdy“ přímo úměrná oblíbené prokrastinaci ústřední figury.

„Rezignovat na jakékoli touhy a stáhnout se takřka do jogínské nirvány ale v důsledku znamená jen žití napolo, v jistém nevědomí i lhostejnosti k okolí,“ říká režisérka hry Hana Burešová.

Téma osamělosti a odlišného způsobu existence oslovuje napříč stoletími, stejně jako motivy přizpůsobení se partnerovi. Známý literární archetyp pojali tvůrci velmi lidsky, výběr Michala Isteníka z Městského divadla Brno byl zdařilou volbou. „Překvapilo mě, že to zdaleka není s Oblomovovou leností a nepoužitelností tak jednoznačné, jak jsem si myslel,“ uvádí představitel titulní role. Své relaxační místo na sofa si užívá, stejně jako dychtivosti zamilovaných scén s Olgou (Veronika Lazorčáková).

„Kde je v tom všem něco skutečného?“

Především v prvním dějství musíme uvyknout dlouhotrvající statické přítomnosti všech postav a hudebníků na jevišti, živé souzvuky klavíru a houslí později doplní i reprodukovaná hudba. Jejím autorem je herec souboru Jan Vondráček, který se scénickému komponování věnuje vedle své herecké práce. K dynamickému střihu obrazů dochází až s ilustrací salónního života vyšší společnosti v Petěrburgu. „Kde je v tom všem něco skutečného, hlubokého?“ ptá se Oblomov.

Během zábavné scény dialogu Oblomova a Štolce o tom, jak si představují svou budoucnost se ženami, se publikum zcela uvolní, takže snadněji přistoupí na s nadhledem ztvárněné situace tajných schůzek dosud platonických milenců. Láska umí člověka vitalizovat a se současností pěkně zatočit. Strach žít stěžejního aktéra brzdí, útočištěm jsou mu opět kanape, ústraní a klid. Tikot hodin odměřuje různé etapy, životní styl každého determinuje a zároveň poskytuje bezpečí. Takže ani hybný moment skutečné lásky někdy k radikální změně nestačí.

Oblomov se ve svém pokoji rozplácl jako hrouda těsta
Tomáš Šťástka, idnes.cz

Ruský spisovatel Ivan Alexandrovič Gončarov napsal své nejznámější dílo v 50. letech devatenáctého století. V Oblomovovi představil znuděnou otrávenou postavu bloumající životem a světem, která dožívá v totálním rozvratu. Titulní hrdina však zároveň vyvolává otázky a nabízí další výklady. Je Oblomov skutečně pouhým lenochem? Proč by měl být horší než povrchní petrohradská společnost, vůči níž se svou životní stagnací vymezuje?

Režisérka Hana Burešová obsadila v pražském Divadle v Dlouhé do hlavní role hostujícího Michala Isteníka. Jeho Oblomova „štvou všichni lidé na světě“, rozplácl se ve svém pokoji „jako hrouda těsta“ a sám „neví, zda je chudý, či bohatý, neví nic“.

Ač Isteník v jednu chvíli tajemně naznačí, že ostatní jsou větší spáči než on, zůstává většinu představení v jasně nalajnované roli zahálejícího muže, kterého pouze dočasně vytrhne milovaná Olga (skvělá Veronika Lazorčáková), aby ho v závěru ukonejšila hospodyně Agafja (Eva Hacurová).

Jeho jasný a vyčerpávající výkon (během tří hodin z jeviště neodchází) postrčí skvěle pojatý úvod, který vykresluje běh času v Oblomovově nehybné domácnosti, i trefná hudba Jana Vondráčka. Funkční a jednoduchá scéna se během chvíle změní v hlediště opery či společenský parket. Vedle zmíněných žen zaujme výkonem odevzdaný Zachar Tomáše Turka. Rtuťovitý Štolc Jana Meduny je možná příliš jednostranný.

Ve srovnání s loňskou velkou premiérou Lidské tragikomedie pojali Oblomova v Divadle v Dlouhé bez velkých výbojů. Nepoutá výraznou scénou, kostýmy či videoprojekcemi, nedráždí ani jasným výkladem. Česká divadelní kritika se však po premiéře nedokázala shodnout, nakolik je zdejší zdánlivě nehodnotící pojetí chybou. Srozumitelně až konzervativně podaná klasika ovšem zřejmě bude přístupná větší divácké obci. Ta si zde svůj velký příběh i velké herecké role najde.

Zda by Gončarovův Oblomov potřeboval v roce 2016 větší dávku odvahy či výkladu, se dozvíme nejdříve v červnu. V té době si totiž se stejnou předlohou poradí experimentující tým pražského Divadla Na zábradlí, který si k režii Oblomova přizval neřízenou střelu Jana Friče. Třeba nakonec zjistíme, že není třeba Gončarovovu myšlenku více krášlit.

Hodnocení: 75 %