Molière

Recenze

Divadlo v Dlouhé odstartovalo novou sezónu hezky zostra, když už v druhém zářijovém týdnu uvedlo premiéru hry Michaila Bulgakova Molière (z roku 1930). Drama bylo u nás před lety poměrně hojně inscenované, ale v polistopadovém období jeho jinotajný politický náboj vyprchal, takže neprávem upadlo v zapomnění.
Pro hostujícího režiséra Sergeje Fedotova je zřejmě volba tohoto titulu srdeční záležitostí. Ačkoliv v uplynulých letech na našich scénách režíroval také další ruské klasiky, Zojčin byt či dramatizace próz Psí srdce a Mistr a Markétka mezi nimi hrají prim. Na hře o Molièrovi Fedotova prvotně nezaujalo politické téma střetu umělce s mocí, v němž lze vyčíst paralely k Bulgakovovým konfliktům se stalinskou zvůlí, ale spíš dramatický příběh výjimečně nadaného umělce, jemuž škodolibý osud nastavěl do cesty příliš mnoho překážek.
V Bulgakovově dramatu prožívá Molière už ve zralém věku milostné vzplanutí k mladičké Armandě Béjartové, aniž tuší, že jde nejspíš o vlastní dceru, a se střídavými úspěchy bojuje o vrtkavou přízeň francouzského krále Ludvíka Velikého, a tím i o důstojnou existenci svého divadelního souboru. Zároveň čelí nenávisti pařížského biskupa a pronásledování církevní tajné policie, která se cítí být znectěna komedií o Tartuffovi, a konečně v poslední fázi života je coby stárnoucí muž sužován těžkými zdravotními problémy.
Inscenace Sergeje Fedotova jsou vyhlášené vytvářením magické atmosféry a přízračnou hrou světel a stínů stejně jako pečlivou spoluprací s každým z herců. Obé nalezneme v dostatečné míře také v Molièrovi. Na scéně s účelně navrženými historizujícími dekoracemi a v dobových kostýmech Adama a Evy Pitrových se střídají nebo prostupují okamžiky vážné, až tragické s odlehčenými a humornými. Divák i navzdory volnějšímu tempu vyprávění a absenci nápadnějších režijních špílců zůstává stále vtažen do děje, neboť herci z Dlouhé našli pro Fedotovův neokázalý záměr pochopení.
Miroslav Táborský v titulní roli modeluje portrét velkého klasicistního dramatika jako vášnivého člověka, naplno prožívajícího pozdní milostné vzplanutí se všemi riziky a nástrahami nerovného vztahu. Zároveň přesvědčivě ztvárňuje Molièrovu velkorysost ve vztahu k drzému svůdci vlastní ženy – talentovanému herci Moirronovi, jehož hostující Filip Čapka pojal jako šaškujícího provokatéra. V roli Molièrova sluhy Boutona se zaskví Martin Matejka, který takřka každou ze svých předešlých rolí bohatě sytil drastickou komiku, avšak tentokrát zároveň rozehrává i nečekaně ztišené, delikátnější polohy. Ilona Svobodová v roli Molièrovy dlouholeté oddané partnerky akcentuje především tragicky bolestné tóny, zatímco Tomáš Turek obdařil Ludvíka Velikého trefnou směsí královského majestátu s nenápadnou krutostí a opojením z moci.
I když Fedotovův Molière postrádá moment překvapení, či aspoň drobnou režijní „schválnost“, vysokým standardem všech inscenačních položek přesahuje běžný průměr.

Bulgakovův Moliere „jen“ v dobových kostýmech
(Josef Mlejnek, Mladá fronta DNES)

(Divadlo v Dlouhé zahájilo novou sezonu inscenací hry Michaila Bulgakova Moliere v režii ruského režiséra Sergeje Fedotova, který na českých scénách již „zdomácněl“. V krátké době jde po brněnské inscenaci v Plachého režii o druhý pokus uchopit toto Bulgakovovo dílo, jež na sobě nese hned několik pečetí své doby, temných třicátých let minulého století. Bulgakova si sice Stalin, jenž nalezl dost nepochopitelné zalíbení v jeho hře Dny Turbinových (původně Bílá garda), v jednu chvíli zvolil za svého životopisce, ale své rozhodnutí posléze zrušil - patrně v obavě, že umělec odhalí některé hodně stinné stránky jeho minulosti. Hru Moliere napsal Bulgakov v roce 1930, ale instituce s kouzelným názvem Glavrepertkom ji zakázala.
Po různých peripetiích měla hra premiéru v Moskevském uměleckém divadle, ale po několika reprízách přišel zákaz definitivní. S odstupem je na hře, v níž se různými zákazy smýkaný umělec identifikuje s údělem slavného Moliera, znát i osten autocenzury: Ludvík XIV. coby moudrý až svobodomyslný panovník, jehož úsudek osudově ovlivní dvorské a církevnické intriky, jako by předem odstraňoval nepříznivé analogie s kremelským tyranem.
Nedostižný Táborský
Představení v Dlouhé je zcela zasazeno do dvorských a dvornědivadelních kulis 17. století a hudba Vladimíra Franze je méně invenční než obvykle, neboť v ničem nepřesahuje dobu charakterizující soundtrack. Vše je pochopitelně soustředěno na hlavní postavu. Miroslav Táborský obsáhl všechny polohy Molierova náladového a výbušného temperamentu - jeho postava je přesvědčivá jak v okamžicích krátce trvajícího blaha, tak ve chvílích ponížení, opuštěnosti a zrady. Táborského realistické lekce přesného a plastického hereckého umění představují největší zážitek premiérového večera. Při srovnání s Milošem Mejzlíkem v téže roli v brněnském nastudování lze konstatovat, že jde o dva rovnocenné vrcholy, byť se Mejzlík pohyboval v trochu odlišné poetice a vládla mu patrně i volnější režijní ruka. Zbývající představitelé se Táborskému dokázali pouze přiblížit. Tomáš Turek se v roli Ludvíka XIV. prohýbá více pod tíhou královského kostýmu než odpovědnosti, kterou mu ukládá panovnický úřad - naštěstí více sedí než chodí. Tuto menší závadu však vyvažuje ironicky povznesený hlas i mimika princátka přesvědčeného, že jeho čas Prozřetelnost odměřuje podle odlišných měřítek než u běžných smrtelníků. Hostující Filip Čapka v roli „zrádce“ Zachariase Moirrona je ve chvíli pokání u mistrových nohou přesvědčivější než při svůdcovském entrée. Klára Sedláčková-Oltová propůjčila postavě Molierovy ženy Armandy zvonivou koketní lehkost, ale nic víc. Vargův Markýz d’Orsini je až na několik situačně komických oživení příliš jednorozměrná postava.
„Zpackané“ bratrstvo fialové pracky
Kapitola sama pro sebe je církevnické bratrstvo fialové pracky, které si říká Bratrstvo Písma svatého, snažící se Moliera u krále znemožnit za Tartuffa coby zrcadlo nastavené pokrytecké zbožnosti. V čele bratrstva stojí pařížský biskup Markýz de Charron (nevýrazně úřednický Jiří Wohanka). Masky, drmolení latinských modliteb v zlotřilém podzemním přítmí, ale i jazyk a myšlení jakoby vystřižené z propagandistické ateistické příručky sovětských třicátých let. Zde je Bulgakov patrně nejvíc poplatný své době, v níž bolševici vyhazovali do povětří katedrály.
Při srovnání s brněnskou inscenací z roku 2003 se vnucuje otázka: co je šťastnější? Pojednat Bulgakovova Moliera téměř jako historické drama, nebo jako velké podobenství umělcova života konfrontovaného s mocí či přesněji „mocenstvím“? Druhé pojetí otevírá pole větší volnosti výkladu. Sergeji Fedotovovi je patrně bližší první přístup. Ať tak či onak, závěrečný obraz, kdy postavy jakoby ztuhnou v póze připomínající dobové rytiny, je neobyčejně působivý.

Ve službách divadla a krále
Jana Paterová, Lidové noviny

Dělila je sice propast staletí, ale přesto měl ruský prozaik a dramatik Michail Bulgakov s klasikem francouzského divadla Molierem hodně společného. Také musel bojovat s mocenskou zvůlí o prosazení vlastního díla a celý jeho život byl podobnou křížovou cestou, nad níž se vznášelo znamení předčasné smrti. Není tedy divu, že právě v biografii tohoto autora našel Bulgakov inspiraci pro svou hru. Text v záhlaví s Molierovým jménem to ale ani ve třicátých letech minulého století neměl lehké. Prosazoval se dlouho, pronásledovaly ho kritické výtky i malé pochopení inscenátorů. Dnes, kdy se mu cesta na jeviště svobodně otevírá, se nad jeho uvedením v Divadle v Dlouhé objevují nové otazníky.
Atmosféra stalinské éry
Sám Bulgakov považoval Moliera za romantické drama a mnohé dějové rekvizity tomu nasvědčují. Ale ať chceme nebo ne, ze hry se nedá eliminovat její politická rovina, která byla v době jejího vzniku tak zřejmá, že nikdo nepochyboval o autobiografických rysech díla. A i když si dnes nebudeme dosazovat za jednotlivé postavy historické osoby (protože opravdu nejde o to, kdo je Stalin nebo Berija atd.), atmosféra společnosti prošpikované donašeči soukromými i úředními, pronásledováním umělců a mocenským terorem stalinské éry se z textu prostě odpárat nedá. Jistě, zůstává zde osud člověka, který podle jeho vlastního vyjádření jedině zajímá i režiséra Fedotova, jenž se jakýmkoliv politickým vazbám brání. Na jednu stranu je to pochopitelné, jsou totiž tak vrostlé do doby vzniku hry, že je téměř nemožné aplikovat je na dnešní situaci. Když ovšem „politikum“ z Molira zmizí, co zůstane? Romantický příběh umělce, který se pro své dílo (tady konkrétně Tartuffa) dokáže až nesnesitelně ponižovat, aby nakonec svůj souboj s mocí definitivně prohrál? Tragický úděl stárnoucího muže, který chce ve vztahu s mladou ženou zachytit poslední chvíle lidského štěstí, a ten paradoxně přispěje k jeho pádu? Téma divadla, které nikdy neumírá? Jistě, to všechno Moliere obsahuje, ale otázka je, jak silně všechny tyto jednotlivé motivy ve hře zaznívají. Možná je to kacířské tvrzení, které by se nemělo v souvislosti s autorem Bulgakovova formátu vůbec vyslovit, ale síla jeho dramatu je právě v symbióze osobního a společenského (konkrétně politického), bez ní jde jen o dobře napsanou romantizující biografii. A nic na tom nemění to, že Bulgakov se vždycky věrně nedržel historické pravdy. Osud člověka může dojmout, ovšem stejně tak jako dobře napsaný životopis. Inscenace Sergeje Fedotova se na rozdíl od jeho špičkových prací tentokrát vyznačuje pietní popisností. Režisér kráčí oddaně v autorových stopách a předvádí nám ubohý svět divadla, tu nablýskanou špínu, která jako by charakterizovala i vztahy uvnitř herecké skupiny. Proti tomu skutečným zlatem a jasem září královský dvůr, který je interpretován tragigroteskně. Scény pohádkového a vrtošivého monarchy obklopeného lidovým šaškem - spravedlivým ševcem a jednookým pobočníkem patří spolu s plivacím soubojem d'Orsiniho a pařížského biskupa k několika málo podařeným momentům celé inscenace. Občas k nim přispěje i Filip Čapka v roli zrádného Molierova učedníka a adoptivního syna Moirrona, ale i jeho živost nakonec přehluší „romantická ambaláž“ šerosvitů, hořících svící a vrhaných stínů. Zvláště ten arcibiskupův, který se naddimenzovaně promítne na oponě jako symbol zla patří k hodně omšelému a Fedotova až nedůstojnému arsenálu. Režisér tak totiž text nepovyšuje, ale naopak odhaluje jeho přímočarost, modelovost a odhadnutelnost. Pokud se děj Moliera většinou odehrává jako v přítmí předpeklí, nezbývá než členy Bratrstva Písma svatého posadit „do sklepa“, načernit je a zamaskovat, a docílit tak nechtěného komického efektu. Nebo snad tahle nejmocnější organizace, která ve skutečnosti ovládá osudy všech zúčastněných, - ostatně setkal se s ní i Bulgakov, byť pod zkratkou KGB - neměla nahánět strach?
V Molierovi navíc režisér i přes všechna slova chvály adresovaná souboru v Dlouhé nedokázal vsadit na to, co je pro tento amsámbl typické - na kolektivní pojetí. Na druhé straně se mu ovšem nepodařilo vtisknout jednotlivým postavám a postavičkám výraznou charakteristiku, ale překvapivě zůstal u hodně obecné, až schematické, rádoby stylizované drobnokresby. Miroslav Táborský měl v titulní roli samozřejmě mnohem větší plochu než ostatní, a především dostal možnost ukázat Moliera v různých životních fázích. Táborský svou příležitost nepromarnil, i když nejpřesvědčivější je jako unavený, zdeptaný, nemocný muž vyhaslých očí a rezignovaného smíření se smrtí.
Bulgakov nechal Moliera zemřít na jevišti, a uzavřel tak jedinou možnou pointou jeho tvůrčí i lidský osud. Osud, který mohl být jiný v jiné době.

Fedotov přesně tlumočí odkaz zoufalce
(Ivo Toufar, Hospodářské noviny)

Divadelní sezóna v hlavním městě začala. Nekonečný aplaus provázel v neděli herce a režiséra Sergeje Fedotova za první premiéru Moliéra od Michaila Bulgakova v Divadle v Dlouhé.
Ruský mág z Uralu s Bulgakovem do Česka vtrhl poprvé před deseti lety. Jeho režie Mistra a Markétky v hradeckém Klicperově divadle odstartovala výraznou sérii patnácti českých inscenací. Vzápětí nastudoval Zojčin byt se studenty DAMU ve zkušebně Divadla Pod Palmovkou. Za Psí srdce v ostravské Aréně obdržel Fedotov Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 2004. Moliére je dramatickým epitafem Bulgakova, deptaného od poloviny dvacátých let až do smrti v roce 1940 Stalinem. Hru Bulgakov dokončil v roce 1930, její premiéra v moskevském MCHAT se však uskutečnila až o šest let později. Hlavním tématem je svár pozoruhodného francouzského dramatika sedmnáctého století s králem "Sluncem" Ludvíkem Velikým a s militantní odnoží katolické církve, Bratrstvem Písma svatého, o text Tartuffa. Ve skutečnosti je ovšem poměrně průhlednou polemikou velkého ruského ironika a sebeironika s mocenskými praktikami sovětského kulturního dohledu, požadujícího také na dramaticích především témata o třídním boji a o vítězství proletariátu ve městech a rolnictva na venkově. A to v časech, v nichž tyto vítězné třídy kosily hladomory a jejich revoluční i duchovní vůdcové končili v gulazích na ruském severu nebo na východě za Uralem. Fedotov dokázal velice přesně a mnohem obratněji než před několika lety Zdenek Plachý v brněnském Národním divadle, bez prvoplánových aktualizací, tlumočit odkaz zoufalého Bulgakova. Scéna Adama Pitry rozlišila divadelní polosvět zákulisí, pozlátko královského dvora i podsklepí inkvizičních chrámových bratrstev. Hudba Vladimíra Franze našla velké inspirační zdroje v barokních světských i církevních partiturách.
Miroslav Táborský odlišuje v titulní roli mistrovsky osobní tápaní Moliéra ve vztahu k mladičké Armandě Béjartové (Klára Sedláčková-Oltová v alternaci s Magdalenou Zimovou), a naproti tomu oddanost divadlu. Pro zachování Tartuffa je ochoten snášet jakékoli ponížení včetně vemlouvání se do vrtkavé přízně Ludvíka (Tomáš Turek, Martin Veliký). Výraznými postavami jsou charakterově nepevný, nabídnutému konfidentství však za cenu vlastního sebezničení odolávající herec-milovník Zacharias Moirron v podání Filipa Čapky nebo rváč, černý mušketýr Markýz d'Orsini zvaný Pomodli se! Petra Vargy. Fedotov ani Divadlo v Dlouhé, které má titul Divadlo roku 2005, nezůstali nic dlužni své pověsti. Praha vykročila do sezóny slohově přesnou inscenací. Režisérovou českou inscenací šestnáctou budou Moliérova Skappinova šibalství v Divadle ABC.

Za Bulgakova píšu velký kříž
(Jiří P. Kříž, Právo)

Divadlo roku přináší na začátku sezóny Fedotovova Moliera
„Tady píšu velký černý kříž,“ vpisuje Molierův kronikář Lagrange do stránek události, o kterých referovat nebylo možné s ohledem na dobová tabu nebo z přílišného hoře, třeba nad smrtí Mistra. Jeho slova, oživená Michailem Bulgakovem v sovětském Rusku 30. let, zní od neděle v Divadle v Dlouhé.
Vtisknout vlastní představu o zápase především velkého ruského dramatika s mašinérií moci Josefa Vissarionoviče Džugašviliho přijel znovu mistr inscenování jeho odkazu Sergej Fedotov, šéf permského Divadla U mostu, shodou okolností právě v těchto týdnech zápasícího o místo na slunci se Stalinovými pohrobky. Chtějí ho Fedotovově kompanii vzít. Jenom pro pořádek připomínám, že za Bulgakovovo Psí srdce v ostravské Aréně dobyl Fedotov v roce 2004 konečně Cenu Alfreda Radoka. Za života autora (zemřel v roce 1940) se Srdce na scénu nedostalo vůbec. Moliere měl větší „štěstí“. Po zákazu (1930) nakonec autor prosadil její určení pro moskevský MCHAT. Dral se na jeviště šest let. Premiéra měla dvaadvacet opon, ale jen sedm repríz. Pak skončil Moliere v sejfu. Bulgakov patřil k nové škole pozdních společenských satiriků sovětské éry. Jeho hru o marném Molierově zápase s královskou a církevní mocí za Tartuffa identifikovali i někteří členové MCHAT, a patrně donašeči typu herce-milovníka Moirrona (Filip Čapka) jako autobiografii o marnosti utkávání s bdělými strážci doporučovaných témat o třídním boji.
Fedotov se scénografem Adamem Pitrou až pietně dodrželi hierarchii autorem předepsaného rozvržení scény. Temné podsklepí inkvizičního Bratrstva svatoušků, tak se hra původně jmenovala, a jejího spojence, biskupa Charrona (Jiří Wohanka). Falešný a přetvářkou kypící lesk dvora Ludvíka „Slunce“ (Tomáš Turek/Martin Veliký), s hereckým stavem soucítícím příbuzným, Spravedlivým ševcem a královým šaškem (Vlastimil Zavřel). Někde mezi tím herecké kutlochy, symbolicky snížené za vyvýšenou scénou, jejich vysněným i skutečným světem. A v něm jen chvílemi šťastný, citově kvůli mladičké choti Armandě Béjartové (Klára Sedláčková-Oltová/Magdalena Zimová) rozpolcený Moliere v znamenité interpretaci - jak také u něho jinak - Miroslava Táborského. Ponižování u dvora, obrana divadla, schopnost odpouštět hříchy členům družiny, to všechno místy dojímá.
Bulgakov nechal svého Moliera umřít na jevišti. V posledním vzepětí sil. Sám ještě čtyři roky pracoval na vlastním pilotním díle, na románu Mistr a Markétka. Pak přišel velký černý kříž.

Ceny vstupenek