Lidská tragikomedie

Recenze

...ta je tak hezká, tak hezká
Lidská tragikomedie a Edgar
(Karel Král, Svět a divadlo č. 4/2015)

Hezké chvilky s Ladislavem Klímou v divadelních sálech
Jan Kerbr, Magazín Uni

Svérázný filozof, s jehož učením jsou spjaty pojmy egodeismus či egosolismus (Já je tvůrcem všeho, a toto Já je dokonce obdařeno božskou suverenitou), může snést učebnicovou nálepku subjektivního idealisty (vliv George Berkeleye a Arthura Schopenhauera z jeho díla vysledujeme). Mezi tzv. systematické filozofy jej však zařadit nelze. Síla a rasance spisovatelského talentu ve spojení s originalitou „osobního ručení“ však z Klímy činí osobnost zcela mimořádnou, vymykající se jakémukoliv zaškatulkování. Když vyšel v relativně uvolněném roce 1967 v Odeonu výběr z jeho textů Vteřiny věčnosti, byl jsem jako vysokoškolák touto lekturou zcela uhranut. Ve svazku, na jehož vydání se podílel znalec Klímova díla, filozof Josef Zumr, se mimo jiné objevily tajemná Slavná Nemesis, která „šturmovala absolutno“ (vypůjčuji si charakteristiku Ivana Slavíka pro verše Richarda Weinera) a překračovala mílovými kroky marxistickou interpretaci lidského konání ze vztahu mezi společenským bytím a společenským vědomím, také provokativní blasfemie o vzniku křesťanství Bílá svině (víc mě v tomto textu oslovoval sarkastický styl než Klímův břitký ateismus), v neposlední řadě pak „skandální“ aforismy, sympaticky destruktivní i vůči tehdy veřejně traktované pseudomorálce („Vše lepší se bez výjimky ožírá“). V pozdějších letech pak došlo na šmejdění antikvariáty a přítomnost přátel za jejich pulty byla podmínkou, aby se člověk k dalším Klímovým textům – pod pulty – vůbec dostal. Vedle stěžejního filozofického textu Svět jako vědomí a nic (titul je „narážkou“ na Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa) mě nadchnul především milostný horor Utrpení knížete Sternenhocha, příběh degenerovaného šlechtice, který se ožení s příšernou partnerkou, „daemonou“ Helgou, tu pak ve finále nesnesitelného soužití zabije, milostná touha však nevyhasla, a tak se Sternenhoch (občas mu jeho Helga říkala také Sternenhošíček) chodí těšit s její mrtvolou (vše pochopitelně prostoupeno autorovou ďábelskou ironií a brilantními filozofickými úvahami).

FILOZOF A DIVADLO

Co se Klímy a jeho tvorby pro divadlo týče, je s Arnoštem Dvořákem podepsán jako spoluautor pod hrou Matěj Poctivý, kterou v roce 1985 „oprášilo“ Divadlo Ypsilon a tento odvážný kousek se režiséru Janu Schmidovi (že Klíma nebyl vítaným autorem pro normalizační kulturtrégry i přes svůj originální ateismus, je nasnadě) vydařil i umělecky, námluvy Ypsilonky s Klímou v době, již nebránící jakékoliv veřejné prezentaci myšlenek (s Franzem Böhlerem spoluvytvořený text Putování slepého hada za pravdou, inscenovaný Jiřím Havelkou 2007), už dopadly méně přesvědčivě.
Velkou divadelní popřevratovou událostí pak bylo nastudování Klímovy Lidské tragikomedie (dokončil ji 1928), považované za nehratelný a knižní text, brněnským HaDivadlem v režii Arnošta Goldflama. Plynutí času a jeho vliv na proměny lidského osudu charakterizují tento podivuhodný opus, posedlost tématem se ostatně nevyskytuje pouze v tomto autorově díle. Goldflamovi se na začátku ještě radostných popřevratových let (inscenace měla premiéru v roce 1991) podařilo zatnout do vnímání diváků znepokojivý existenciální spár. Režisér sám tehdy uvedl: „Když jsem se kdysi hlásil na JAMU, připravil jsem k pohovorům L. K. Lidskou tragikomedii. Byl jsem přijat, protože komisi nebyl Ladislav Klíma znám, a zajímali se o režijní postupy, nikoliv o text. Knihu jsem za ta léta ztratil, vztah ke Klímovi, heroickému a tragikomickému, zůstal.“ V pozoruhodné inscenaci, která se hrála mnoho let (v roce 1999 absolvovala obnovenou premiéru), vystupovali například Břetislav Rychlík, Miloslav Maršálek, tehdy začínající Gustav Řezníček a v neposlední řadě enfant terrible brněnské kulturní scény Martin Dohnal (tomu připadla role „mystické“ bytosti jménem Odjinud). Osu dění tvoří setkání spolužáků po maturitě, pak po třiceti, a ještě po pětadvaceti letech. O světové premiéře Klímovy hry napsal do časopisu Svět a divadlo tehdy Jiří Voráč mimo jiné následující řádky: „V Lidské tragikomedii našel Goldflam novou, originální variaci svého ústředního tématu, ohledávajícího prostor mezi snem a skutečností, prostor mezi fatální lidskou určeností a svobodou, tématu relativity věcí a touhy. Je přitom příznačné, že Klímův sarkastický škleb, černý humor a všeprostupující distancující ironie má v Goldflamově inscenaci svůj protipól v lidském soucitu. Vidí-li Klíma ze svého nadhledu ubohé lidské hemžení na tomto světě jako trapnou frašku hodnou smíchu, Goldflam, vida zespodu, nalézá i rozměry prostého lidského neštěstí. Jsou- -li Klímovy postavy ‚jen‘ objektem na šachovnici absolutní vůle autorské hry, u Goldflama se zživotňují v konkrétním lidském příběhu.“

DVOJITÁ HELGA

Dříve než se budeme věnovat čerstvé inscenaci Lidské tragikomedie v Divadle v Dlouhé, připomeňme ještě divadelní námluvy se vzpomínaným Utrpením Knížete Sternenhocha z roku 2007. V té době již s nepříliš velkým ohlasem běžel v kinech Němcův film V žáru královské lásky, textem inspirovaný (šíleného Sternenhocha ztvárnil zpěvák a baskytarista Pražského výběru Vilém Čok, hrůznou Helgu Ivana Chýlková). Jevištní verze Davida Jařaba s Pražským komorním divadlem (hrálo se v Divadle Komedie) byla rozhodně zdařilejší a Klímovu morbidnímu sarkasmu bližší. Režisér, autor scény i úpravy v jedné osobě, usadil publikum na jeviště a divadelní dění tak získalo prostor ve zbytku sálu, tedy hlavně v hledišti. Zdvojování hlavních postav podtrhlo snově makabrózní atmosféru celého kusu. Snad k alespoň základní evokaci přispěje ukázka z mé tehdejší recenze v Divadelních novinách.
„V krátké, klaustrofobně působící ouvertuře ještě při zatažené oponě uvidíme groteskně hypertrofovaný výstup, který zobrazuje knížecí požádání o Helžinu ruku. Její ordinérní otec, mohutně bzdící a zlostně se pochechtávající kreatura (Jiří Štrébl), vyprovokuje knížecího hejska (Stanislav Majer) k trapně chlubné exhibici. Po roztažení opony však v hledišti proti nám již sedí Sternenhoch mnohem sofistikovanější (Martin Finger), který komunikuje s Helgou živou (Vanda Hybnerová) i záhrobní (Ivana Uhlířová). Jde o celkem důmyslně ‚nastříhanou‘ retrospektivu, takže tíživým finále je veškeré dění vlastně už předznamenáno. Postavy mizejí a vynořují se mezi sedadly, občas v rudé, světly ještě ‚zjedovatělé‘ kompozici zahlédneme třeba jen hadovitě se vinoucí ženskou paži. (…) Za zmínku rozhodně stojí hudební podkres Ivana Achera, v němž se střídá patos s jakousi manýristickou ironií, kluzce působící vokál přidal na nahrávku samotný komponista.“ K Lidské tragikomedii se vrátilo v roce 2003 ostravské divadlo Aréna (režíroval Ivan Krejčí), a nyní tedy Divadlo v Dlouhé. Režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem se Klímův opus chystali ztéci již dlouho, čekali však, až dojem z vydařené Goldflamovy inscenace po její derniéře ještě poněkud vyprchá. Nyní tedy předstoupili před divadelní publikum s víc než důstojnou inscenací vlastní.

ČERSTVÁ TRAGIKOMEDIE

Ve třech dějstvích je předvedena Lidská tragikomedie; třech dějstvích, která zobrazují přerývanou časovou posloupnost. Druhé dějství se odehraje, jak již bylo připomenuto, třicet let po tom prvním, třetí po dalších pětadvaceti. Maturanti Pulec (Jan Vondráček, v Goldflamově inscenaci Gustav Řezníček), Shoř (Miroslav Táborský, u Goldflama Břetislav Rychlík), Obnos (Miroslav Hanuš, u A. G. Hynek Chmelař) a Kantorka (Martin Matejka, v Brně Miloslav Maršálek), prezentují zprvu ve své oblíbené krčmě svoje mladistvé ideály. Pulec představuje originální kvinteto hostinskému U hliněné podkovy následovně: „A víš, kdo jsme: pět neobyčejných duchů, kteří vytušivše navzájem svoji výsostnou genialitu, uzavřeli věčné přátelství.“ On sám má nakročeno k údělu básnickému, zdá se však, že už dost holduje alkoholu, Shoř neskrývá především svůj erotický apetýt (ten je ovšem v tomto výstupu ironicky prezentován víc než odpudivou ženštinou), Obnos má ideál v Napoleonovi a inklinuje k politice, Kantorka prudí poněkud rigidně a suchopárně svým zaujetím vědou. Na poslední chvíli dorazí v pomaturitním dějství i se čtveřicí ne zcela srostlý spolužák s výmluvným příjmením Odjinud (Marek Němec, ve slavné inscenaci z „devadesátek“ již připomínaný Dohnal v alternaci s Cyrilem Drozdou). Existenciální groteska funguje na jevišti Divadla v Dlouhé už v prvním dílu náramně, Vondráčkovi – jako Pulcovi – lze věřit právě nabytou dospělost, Táborský je neodolatelný jako naivisticky rozkochaný proutník, Marek Němec v partu filozofujícího solitéra Odjinuda je nalíčen přesně podle portrétů Ladislava Klímy – se ztuženým mohutným knírem. Sugestivní scénografie nabízí dva průhledy z hospody, v jednom vidíme za pomoci výtvarnických „kouzel“ scénografa Martina Černého černobílý výčep, evokující šerosvitné knižní ilustrace, ve druhém pak máme možnost sledovat dynamické proměny počasí, jimž občas nechybějí prvky hororu. Na konci pomaturitní oslavy si spolužáci slíbí, že se ve stejnou dobu a stejný den – ovšem za třicet let – určitě sejdou a zjistí, nakolik dostáli svým ideálům. Odjinud, prezentující klímovský egodeismus a víc než skeptický k životním plánům spolužáků, ujistí ostatní, že dorazí též – i kdyby to mělo být z onoho světa.
Setkání po třiceti letech působí dosti žalostně. „Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje,“ parafrázuje později Odjinud Schopenhauera. Z nadějného básníka Pulce je alkoholická troska, „donjuan“ Shoř úpí pod pantoflem a jeho dominantní manželka Brigita (Magdalena Zimová) ho neustále sleduje, z Obnose se stal vlivný a nedůtklivý politik, učitel Kantorka píše nesmyslné „vědecké“ slátaniny, stále vodí za ruku svou údajnou dceru Doubravku (Veronika Lazorčáková). Jak se dozvíme později, jeho záletná manželka ji ovšem povila s někým jiným. Trapnému setkání dominují prosby neúspěšných spolužáků o protekci u mocného Obnose. A Odjinud nepřichází. Náhle se však objeví jako poněkud nadpřirozená androgynní bytost ze záhrobí, připomene svou indickou zkušenost i přechod do jiného stavu bytí, začne prezentovat Klímovu filozofii – egosolismus, a na jevišti se začnou „dít věci“. Ke slovu přichází rafinovaná animace, Odjinudovi vstanou vlasy na hlavě, změní se na dvourozměrnou, promítanou a levitující bytost, probouzejí se přírodní živly (kouzlení zahušťuje i hudba Ivana Achera, zdá se, že Klíma je mu souzen), jevištěm se proženou dokonce tygři (pochopitelně za pomoci animace) – neodbytně se mi vybavila Blakeova báseň Tygře, tygře. Sugestivním Odjinudovým výstupem je nejvíc zasažen Pulec, přece jenom ještě básník.

MNICH A PRINCEZNA

Ve třetím dějství se setkáme s Pulcem poměrně zachovalým, který pod vlivem mystického zážitku s Odjinudem (ten mu i přikouzlil nějaké peníze) přestal pít, vydal dokonce dvě knížky a vypadá na svůj věk dobře. Troskami jsou ovšem kantor Kantorka (byl léčen v blázinci a ztratil paměť), Shoř v područí své hrůzné Brigity nedostane doma ani najíst, politik Obnos byl pro korupci sesazen, souzen a vězněn. Po krátké přehlídce těchto ztracených existencí, které se po chvíli z jeviště vytratí, dojde k opětovnému setkání Pulce s Odjinudem. Do potemnělého parku na místě po zbořené hospodě, který celé dějství jaksi skrytě žil (vlnil se a světélkoval), se začne z výšky snášet jakýsi podivný kolotoč z nesourodých objektů (fetiše s mystickou symbolikou, ale i lidské končetiny) a přicházející Odjinud, působící jako někdo mezi orientálním mnichem a pohádkovou princeznou, začne filozofovat, zpívat, tančit a komunikovat s Jarouškem (rozuměj Pulcem). Nadhled z jiných sfér činí však jeho mystické rady velmi pestrými, rozhodně nejde o nějakou neživotnou apoteózu meditativního přístupu ke smyslu existence. Naopak, ke slovu přichází sarkastický humor včetně šokující maximy: „Uchlastej se!“ A po chvíli: „Co uškodilo, spasí tě dnes.“ Jevištní dílo graduje, nechybí mu potřebná „šťáva“. Němec s Vondráčkem herecky excelují, dynamicky si předávají repliky v rétorské i vokální interpretaci. „Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta. Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu! Smát se sobě, hrát si se Sebou, věčně se smát – toť Věčnost, Bůh a Všetajemství Obnažení!,“ to jsou vrcholné maximy Odjinudova „kreda“.
Tvůrci z Dlouhé vystihli ve svěžím temporytmu inscenace groteskní oscilaci mezi mystikou a ironií, zásadními existenciálními otázkami i jejich léčivým zlehčením. Jsem přesvědčen, že jde o divadelní událost přinejmenším sezóny, ať už na českých jevištích vzniknou sebezajímavější inscenace (na velké množství takových to však zatím nevypadá). Předpokládám, že svobodný myslitel, který zcela suverénně dokázal skloubit vysoké s nízkým, by se nad poslední vydařenou divadelní připomínkou své tvorby dobře bavil.

Člověk se lekne, spatří-li po letech ty, již vzbuzovali naděje
Tomáš Šťástka, MF Dnes 

Tři setkání pěti maturantů, kritika malosti člověka a jeho ideálů. Ve hře Lidská tragikomedie se v Divadle v Dlouhé zajímavě vyrovnali s odkazem filozofa Ladislava Klímy.

Divadlo v Dlouhé zinscenovalo těžké dílo excentrického myslitele začátku minulého století Ladislava Klímy. Lidskou tragikomedii, již pozapomenutý filozof v závěru života diktoval své družce z nemocniční postele, dlouho považovali za nezdramatizovatelnou. Až zkraje 90. let se to podařilo Arnoštu Goldflamovi v HaDivadle. Režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek nyní Klímovu myšlenku o třech setkáních v rozmezí třiceti a pětadvaceti let převedli na pražskou scénu.

„Člověk se lekne, spatří-li po letech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje,“ zní myšlenka, kterou Klíma svému dílu vetkl.

Čtveřici čerstvých maturantů, kteří si halasně rozprávějí o svých plánech, hodnotí jejich realizaci a pak už jen bojují s výsledky, předvedli Jan Vondráček, Miroslav Táborský, Miroslav Hanuš a Martin Matejka jako pitoreskní postavičky, čtyři archetypy. Diváci uvidí alkoholem ničeného básníka Pulce, pod pantoflem úpícího milovníka žen Shoře, zprvu úspěšného blahobytného politika Obnose a vetchého profesora Kantorka. Herci vhodně přehrávanými výkony vytvářejí srozumitelné figurky, které jen podtrhují Klímovu kritiku šosáctví a malosti. Tragické postavy dobře balancují na hraně komedie a vlastně tak dostávají samotnému názvu hry.

Pátý příchozí, tajemný Odjinud (Marek Němec), který s myšlenkou setkávání po letech přijde, se vymyká nejen vzhledem, ale i chováním. Jeho kníratá postava v prvním dějství připomene autora samého, Klíma ho ostatně zamýšlel jako své alter ego. Ve druhém se Odjinud zjeví v mefistofelské podobě a se čtyřmi již různě společensky postavenými spolužáky účtuje.

Právě závěr druhého dějství představuje absolutní vrchol hry. Snoubí se v něm klímovské nekompromisní myšlenky se skvěle řešenou vizualizací a hudbou. Dílo zde až s hororovou kadencí střílí do diváků neopakovatelnou atmosféru, což v kontrastu s dosavadním civilním pojetím hry obzvláště vyniká.

Třetí, částečně improvizovaná část, kdy se staříci za mihotání večerních stínů náhodně potkávají na místě zmizelé hospody, však už bohužel takovou sílu nemá. I tak v Dlouhé připravili silné divadlo se skvělými výkony, vhodně využitou projekcí a originální scénou, které zatím patří k tomu nejzajímavějšímu z právě probíhající sezóny.

Labyrint světa a alkoholický ráj
VLADIMÍR JUST, Lidové noviny 16. 4. 2015

Lidskou tragikomedii Ladislava Klímy nastudovala v Dlouhé režisérka Hana Burešová. Nová inscenace lavíruje na tenké hraně grotesky a mystiky, frašky a traktátu, pozemského a postmortálního.

Divadlu v Dlouhé, a konkrétně režisérce Haně Burešové, bývá v poslední době, vedle zdvořilého uznání přetrvávající solidnosti její práce, předhazována i jistá „zatuhlost“, „vyprázdněnost“, jindy zase „hra na jistotu“, „očekávatelnost“ či „lacinost“. A jako doklad jsou mimo jiné uváděny dvě z novějších inscenací – loňská Ghelderodeho Slečna Jairová a letošní Klímova Lidská tragikomedie. Přitom i při všech myslitelných výhradách právě tyto neuchopitelné, takřka nehratelné tituly lze považovat, dramaturgicky i scénicky, za opak zmíněných tvrzení. Jejich výběr, výklad a jevištní zpracování je vším jiným než hrou na jistotu, laciností či cestou nejmenšího odporu.

Hnus z konečnosti

Výběrem obou her si dramaturgie nic neulehčila. Jak Ghelderodeho, tak Klímova enigmatická poetika, umocněná v Dlouhé místy až křiklavě groteskní hereckou stylizací a výrazně metaforickým pojednáním prostoru, od počátku lavíruje na tenké hraně grotesky a mystiky, frašky a traktátu, pozemského a postmortálního.

Připomeňme si, že z Ghelderodeho podivných „karnevalových pašijí“ dokázala režisérka vydolovat i překvapivě nosná témata, jako je mediální parazitování na smrti, tržní výprodej pašijí, motiv zmrtvýchvstání jako rušivý zásahu do přírodního řádu. A Klímova Lidská tragikomedie je sama o sobě výzvou: „dílo, jemuž se myšlenkovou ambiciózností může v českém dramatu máloco rovnat“ (Zdeněk Hořínek). A to i přes různé překážky a záludnosti, jež hra klade do cesty inscenátorům (do očí bijící nesourodost mezi až naturalistickou groteskou prvých dějství a pozdějším filozofickým traktátem, který – na rozdíl od inscenací v Brně a Ostravě, jdoucích škrty cestou menšího odporu – v Dlouhé sebevražedně otevřeli).

Inscenace ovšem potvrdila, že Klímovi šly nejlíp od ruky postavy jurodivých mystiků a opilců. Tak figura s nádherným jménem Odjinud dává zprvu naturalistické grotesce – zejména od druhého dějství zásluhou vizuálních triků i oduševnělého výkonu vynikajícího Marka Němce – jakousi vzdušnou, mystickou, postmortální perspektivu vzpoury proti konečnosti. A Vondráčkův alkoholik, hrubec a básník Pulec je typicky klímovský nomen omen: v prvých dvou dějstvích ještě duchovně „nevylíhnutý“, z postupně chátrající trosky vylíhne se v překvapivě chápající duchovní bytost, jež je pozemským „zárodkem“ a faktickým žákem nadpozemského Mistra. Poté, co se vyléčí ze závislosti, osvobodí se a dopíše básnické dílo, prohlédne bídu pozemského pinožení a opět svobodně, tentokrát z vlastní vůle, v duchu Goethova „zemři, by ses zrodil“ (Západovýchodní díván), vědomě páchá nejkrásnější ze sebevražd, sebevraždu uchlastáním.

Patos i ironie

Klímova originální vzpoura vertikály proti horizontále je přitom v Dlouhé vyjádřena ryze jevištními prostředky (od kostýmů, hry světel až po scénografické a filmové efekty). Je to všechno klímovsky šílené a těmito skoky takřka nehratelné, ale Burešová vyzbrojí Jana Vondráčka v boji s Pulcem na jeho duchovní cestě mezi filozofickými replikami improvizovaným zpěvem (totéž i Němcův Odjinud), takže hra má v závěru kvality až jakési minimalistické opery.

V těchto dvou postavách je Klíma v Dlouhé nejvíc přítomný: obě jsou autorovým obtiskem, jako dvě faustovské duše v jedné hrudi (ta, co ho klepety konečností poutá k zemi, i ta, co míří k nekonečnu). Důležité je, že až na výjimky se z inscenace neztratila vedle patosu jeho věrná družka ironie: věčný svár vypjatého nietzschovského „nadčlověčenství“ a smíchu nad bídou existence, smíchu všemu a všem, včetně smíchu nad smějícím se.

Klímovými slovy: hraje se jak o lejnu života, tak o kouři (Duchu) nad ním. Inscenace klame tělem, začne (na „mé“ repríze 24. 3. až příliš ospalým tempem) málem šrámkovsky, jako bujará oslava lehce karikovaných maturantů, kteří si slíbí, že se na stejném místě znovu sejdou po třiceti a pak znovu po patnácti letech (odtud dvě, v inscenaci možná i zbytečné přestávky).

Jenže místo hořkého šrámkovského zmoudření je tu jen panoptikum lidských trosek: stárnutí nikoli jako zmoudření, ale proměna karikatury v kreaturu. V kreaturu se od druhého dějství promění hamižný kariérista Obnos (Miroslav Hanuš), zkrotlý děvkař Shoř (Miroslav Táborský) i fachidiotský vědátor Kantorka (Martin Matejka). Ti všichni, včetně proměnlivých ženských kreatur Veroniky Lazorčákové (teta Pulcova, dcera Kantorkova) i Magdaleny Zimové (žena Shořova, děvče z ulice), jakož i haškovsky sprostého hostinského Hubácia (reálný i filmový Vlastimil Zavřel), představují Klímův „hnus z konečnosti“ (Jan Patočka). Či jeho „labyrint světa“? Ráj srdce by pak ve hře reprezentoval svět duchovní „postmortálie“ a přehodnoceného alkoholismu, svět, který do našich materialistických jistot, jež se ukázaly být zhoubou, provokativně vnáší klíčová dvojice Odjinud a Pulec.

Dočetl jsem se, že vada inscenací Burešové je v „příliš pečlivě stavěné architektuře“, kdy „každý drobný posun je promyšlený“. Kéž by jednou všechna představení u nás trpěla touto vadou!

Orel s lejnem
Richard Erml, Reflex

Jak se inscenuje Ladislav Klíma, předvádí Lidská tragikomedie
Marie Třešňáková, Česká televize, ct24.cz

Hry českého básníka, spisovatele a filozofa Ladislava Klímy (1878–1928) se na českých jevištích příliš často nevyskytují, neboť jejich inscenování je vskutku velice obtížné. Přemíru složitého textu plného filozofických myšlenek, absurdních spojitostí a mytických odkazů lze inscenovat, jen pokud divadelníci najdou vhodný scénický klíč, kterým nejednoduchou Klímovu imaginaci zprostředkují publiku. Režisérka Hana Burešová se souborem Divadla v Dlouhé takový klíč našla.

Tvůrčí tým v Dlouhé pochopil, že je zapotřebí využít všech dostupných obrazových i zvukových prostředků k vytvoření jakéhosi multimediálního prostoru, ve kterém se Klímovy myšlenky zhmotňují jako působivý, hravý spektákl. Inscenace je zaopatřena netradičně dvěma přestávkami, neboť samotný text je rozdělen na výrazné třetiny. V první třetině se pět spolužáků setkává na oslavě maturity, ve druhé po třiceti a v poslední po pětadvaceti letech, přičemž se před divákem odehrává satiricko-ironické podobenství o ztroskotání velkolepých mladických snů.

Burešová spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem až do krajnosti podtrhli grotesknost dění výraznými, až do karikatury dotaženými maskami, ruku v ruce s naddimenzovanými kostýmy a jakoby hrubě stylizovaným herectvím, ze kterého se však zdařile a v duchu textu, zvláště v poslední třetině, vymyká až drobnokresebná kreace Marka Němce v roli Odjinuda. Každý z představitelů ústřední pětice spolužáků si našel osobitou stylizaci, projevující se v dikci, chůzi i gestech, což je vlastně nejvýraznějším prvkem první, někdy až příliš upovídané třetiny, která se celá odehrává skoro na forbíně, před papírovou hnědou stěnou hospody s jedním průchodem, jímž je vidět výčep (bravurně nasvícený druhý plán), a jedním, rovněž výtečně hrajícím oknem, kterým divák vidí mraky a také ty, kteří vchází či odchází.

Ve druhé třetině je dle očekávání papírová stěna stržena a ke slovu přichází naprosto geniální, hravá filmová animace, řešící mystičnost Odjinuda, která si při premiéře vysloužila oceňující potlesk. Rovněž závěrečná třetina baví až k úžasu svou hravostí a nápaditostí od chvíle, kdy se Odjinud v nadpozemské formě zjeví Pulcovi.

Ačkoli inscenace kreativně a nápaditě využívá scénických technických prvků, přesto je z největší části postavena na hereckých výkonech, z nichž se nejzdařileji prosadili Jan Vondráček jako Jaroslav Pulec a již zmíněný Marek Němec coby Odjinud. Je pravda, že tyto dvě postavy mají ve hře největší prostor, ale navíc jejich představitelé našli správnou polohu a přesnou míru stylizace pro jejich ztvárnění. Jan Vondráček si evidentně užívá především první části hry, zatímco Němec kraluje závěru. Jeho kreace, kdy si pohrává s každou větou, kterou dokáže přes její složitost dokonale pointovat, gesticky dovářet, kdy jakoby se v podivném kostýmu zářící bytosti pohyboval pár centimetrů nad zemí, je vskutku skoro až geniální.

Tvůrčí tým Divadla v Dlouhé v čele s Hanou Burešovou jednoznačně zvítězil nad záludnostmi Klímova komplikovaného textu, neboť všemi prostředky zdůraznil jeho hravost a grotesknost. Sledovat toto představení je i přes nezvyklou jeho délku zábavné a potěšující.

Aštar Šeran dává lekci měšťákům
Vojtěch Poláček, kulturissimo.cz

Pět studentů se schází v hospodě, aby oslavili úspěšné složení zkoušky dospělosti. Jednotliví maturanti zosobňují rozdílné přístupy k životu.  Básník Pulec sní o tom, že stvoří velké literární dílo, hédonista Shoř touží poznat co nejvíce ženských náručí, autoritativní Obnos chce vykonat velké činy, vědecky založený Kantorka plánuje v celistvosti zmapovat lidskou kulturu, filozof Odjinud je puzen k co nejhlubšímu sebepoznávání. Dvě pozdější setkání spolužáků – po třiceti a po pětapadesáti letech – odhalují bláhovost většiny jejich mladických nadějí, kolizi představ s realitou. Takový je ve stručnosti obsah Lidské tragikomedie, nihilistického, filozofujícího dramatu Ladislava Klímy z roku 1928, které nově zařadilo do repertoáru pražské Divadlo v Dlouhé.

Dílo vykresluje člověka usilujícího o pofiderní pozemské cíle (sláva, tělesná slast, majetek, moc, pozitivistické vědění) a zapomínajícího na duchovní rozměr vlastní existence. Do kontrastu s omezeným měšťáckým nazíráním světa (Shoř, Obnos, Kantorka), klade úsilí o transcendenci, získání nezávislosti na obecně přijímaných hodnotách a běžné smyslové zkušenosti (Odjinud). Ústřední postavu básníka Pulce klade Klíma mezi oba tyto protipóly, jak prozrazuje již mluvící jméno této postavy, je pro něj larvou, která se může, ale také nemusí vyvinout do vyššího duchovního stádia.

Hlavním vyjadřovacím prostředkem inscenace je nadsazené expresivní herectví, sloužící spolu s výraznými kostýmy k charakterizaci jednotlivých groteskních figur. Optimistické vize mladíků střídá ustrašenost a rezignace starců. Klátivou chůzi sebevědomých floutků a rozmáchlá demonstrativní gesta nahrazuje třes, fyzická staženost a skleslost. Maturanty i životem opotřebené muže ztvárňují titíž herci středního věku. Nerovnováha mezi fyzickou podobou účinkujícího a postavy je dominantním zdrojem komiky. Trik je to jednoduchý a divácky vděčný, avšak trochu samoúčelný. Jeho účinek umocňuje skutečnost, že je předváděn publiku dobře známými herci.  Vzniká „efekt školní besídky“ (firemního večírku). Humorné není pouze to, že mladíka/staříka hraje muž v plné síle, ale i skutečnost, že jej hraje konkrétní osobnost, např. Miroslav Táborský či Jan Vondráček. Dojem lokální zábavy nevalné úrovně posilují také nemístně rozverné hudební vložky (zpěv na reprodukovanou hudbu) a salónní oplzlosti (např. Shořova vilná chůze).

Zmíněná groteskní nadsázka, založená na protikladnosti vstupů a výstupů procesu umělecké reprezentace, má však i myšlenkově jiskřivější polohy, které nesou hlubší významy. Kantorkovu malou dceru Doubravku hraje dospělá žena. Tvůrci tímto způsobem akcentují motiv zanedbání výchovy z otcovy strany a předznamenávají vývoj událostí – Doubravka zůstává závislá na Kantorkovi a jeho příjmech i v dospělosti. Jako vymknuté z kauzálního proudu událostí působí i další, pro interpretaci inscenace důležité detaily. Dívka maturanta Shoře je vykreslena jako chromá ošklivka. Její nevábná podoba ohlašuje Shořův vztahový masochismus a problémy s nesnesitelnou manipulativní ženou (obě ženy představuje stejná herečka). Relativitu času podtrhuje i situace původně bohatého a mocného Obnose, který ve stáří o všechno přijde, zblázní se a po jevišti pobíhá v hadru připomínajícím dětskou plenu.

Rozostření času a znejasnění kauzality odpovídá fatalistickému Klímovu přístupu k látce. Pulcův zasvětitel Odjinud vnímá běh události mimo časovou osu, spíše jako výtvarný obraz, kterého je možné se zmocnit jediným pohledem a v jediný okamžik.  Stejně volně se v prostoru a čase pohybuje i sám Odjinud, který na rozdíl od svých spolužáků nestárne. Na samém konci, když se již ostatní postavy chystají do hrobu, prohlásí, že se teprve připravuje na složení maturity. Zda je on sám živý či mrtvý není vůbec jasné, v kontextu Klímova solipsismu je to irelevantní.

Postoj Odjinuda a potažmo Klímy k realitě dobře vystihuje i scéna. V závěrečném obraze nad jevištěm v mohutném víru krouží nejrůznější symboly spolu s předměty denního užití.  V cyklickém pohybu jako by se opět vyjevovala myšlenka popření linearity času a idea solipsismu. Hybatelem a místem veškerého dění je dle všeho pouze vědomí mudrce. K virtuální povaze skutečnosti odkazují i výhledy z prostoru hospody, kde se spolužáci setkávají. Prostor za dveřmi a oknem je řešen formou videodotáček. Nestabilní a dematerializovaná je však i sama hospoda, jejíž kulisy se v jednu chvíli zbortí.

Nositelem idejí a komentátorem dění je v Lidské tragikomedii postava filozofa Odjinuda. V prvním dějství je ztvárněn jako odměřený, mimoňský intektuál s velkým knírem, který jako by z oka vypadl samotnému Klímovi. Ve druhém dějství připomíná náboženského guru, v posledním pak jakéhosi východního boha. Tvůrci se inspirovali estetikou hnutí New Age. Ve videodotáčkách kolem Odjinuda běhají tygři, kolem hlavy má světelnou auru, se světlou dlouhovlasou parukou připomíná proroka Vesmírných lidí Aštara Šerana. Humorná nadsázka v pojetí Odjinuda je snad ještě výraznější než v případě ostatních postav. Značný ironický odstup tvůrců je patrný zejména v Odjinudových závěrečných promluvách, během kterých se vlní v rouše z igelitu. Snaží se vypadat ladně, ale ve skutečnosti je nemotorný a do roucha se zamotává.

Nejsem si jist, zda je v případě nejdůležitější postavy a jejích klíčových promluv takový třeskutý humor na místě. Na oltář zábavy tvůrci do jisté míry pokládají poselství díla, jehož vyznění relativizují. Obdobně problematicky a z hlediska významu rušivě vyznívá také interpretace mnohdy archaického jazyka hry. Herci se místy více než na postižení smyslu vět soustředí na to, aby za použití patřičných akcentů v řeči a gestech vystavili posměchu publika staromódní jazykovou formu.

Je paradoxní, že Klíma, volající po osvobození člověka od konvencí, buduje své drama jako přehlednou až tezovitou mravní lekci, založenou na kritice ostře řezaných charakterových typů, jež mají blízko ke karikatuře. Myšlenkově i formálně dnes text působí poněkud těžkopádně a svádí inscenátory k tomu, aby nezaujímali ironický odstup pouze k postavám samým, ale aby se vysmívali i celkovému sdělení díla a potažmo jeho autorovy. Zdá se, že kmenová režisérka Divadla v Dlouhé Hana Burešová zvolila právě tuto cestu. Je to cesta nejmenšího odporu. Není ovšem jasné, zda některé diváky nevede mimo cíl.

Divadlo v Dlouhé: Lidská tragikomedie
Lukáš Dubský, i-divadlo.cz

Setkání s význačným českým filosofem a spisovatelem Ladislavem Klímou nejsou na našich jevištích příliš běžná. Lidská tragikomedie je drama, které z velké části shrnuje Klímovo učení a životní postoje. Napsal ho jen pár měsíců před svou smrtí a dlouhou dobu bylo považováno za nehratelné. Brněnské HaDivadlo dokázalo v devadesátých letech minulého století opak a nyní po látce sáhl sehraný pár z Dlouhé – režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek.

Klíma ve své hře líčí osudy pěti spolužáků, kteří se v jedné zaplivané putyce sejdou těsně poté, co prošli zkouškou dospělosti. Jsou v té době ještě plní ideálů a životních plánů. Slíbí si, že se opět setkají za 30 let, aby zjistili, čeho nakonec v životě dosáhli. Nakonec se potkají ještě jednou a to 50 let po maturitě na sklonku života, kdy je čas k bilancování. Lidská tragikomedie je sžíravou satirou, ve které je naplno rozvedeno Klímovo filosofické učení, které sám označoval jako egosolismus či egodeismus. Režisérka Hana Burešová vidí sešlosti pěti spolužáků groteskní optikou a přesně v tomto duchu vede herce, kterým se daří znamenitě vykreslit jednotlivé postavy na hranici karikatury, ovšem vždy s jistým lidským rozměrem.

Jan Vondráček hraje Jardu Pulce s typickým zanícením. V postavě se částečně odráží některé postoje Ladislava Klímy, které lze shrnout do citátu: „Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta…“ Pulec je zpočátku ambiciózní literát, který trpí nedostatkem peněz, jeho nízký původ je pro něj prokletím. Když nějaké peníze získá, obvykle je utápí v alkoholu. V 50 letech je z něj troska s bezdomoveckým vzezřením, ale zároveň je jedinou postavou, která stále uchovává hluboko uvnitř sebe nějaké ideály. To mu pomůže k nápravě, přemůže alkohol a v 70 letech je jediným ze starých přátel, který je ještě schopný normálního života.

Vladimír Shoř je v podání Miroslava Táborského nevybíravý Don Juan. Nevybíravý proto, že své partnerky si skutečně nevybírá. Rád by působil dojmem Casanovy, láska je pro něj oním posvátným ideálem. Jenže svoje skromné jmění rozfofruje s děvkami a záchranu hledá v náruči semetriky Brigity. Ze svobodomyslného mladíka se tak postupem času stává vzorový podpantoflák.

Miroslav Hanuš ztvárňuje milionářského synka Emila Obnose svým typickým hromotluckým způsobem. K postavě to sedí, jejím vzorem je Napoleon a zpočátku zcela pohrdá penězi svých rodičů. To ale netrvá věčně, rodinné jmění postupně v politice rozmnoží natolik, že se mu jeho bývalí spolužáci podlézavě klaní. Emil byl vždy vůdcem, zájem ostatních mu dělá dobře, ale neuvědomuje si, že všichni obdivují jeho peníze, nikoliv jeho. K poznání dojde až poté, co je zatčen za své podvody.

Přičinlivý Alois Kantorka našel ideálního představitele v Martinu Matejkovi. Pilný a svědomitý žák se vypracuje v profesora. Kantorka vždy toužil být v nějakém vědním oboru jedinečný. Jenže jak to udělat, když už bylo skoro vše popsáno a prozkoumáno? Stal se odborníkem na neznámý národ Čuchonců, o kterých ví první poslední. Netuší ovšem, že je pro smích celému městu, jelikož jeho mladá žena je mu nevěrná s nejedním oficírem.

Posledním do party je záhadný Odjinud v perfektním podání Marka Němce. Do této postavy projektoval Klíma většinu svých názorů, které Odjinud vychrlí na diváky v závěrečném dějství. Odjinud hledá smysl života v poznávání sebe sama, v ideály ostatních nevěří. Zároveň je to postava, které do příběhu vnáší nádech mystična, čehož Burešová využívá v hororové sekvenci v prostřední části představení.

Inscenace trvá bezmála tři hodiny a je na činohru neobvykle rozdělena dvěma pauzami. Toto dělení však má své opodstatnění, jelikož jednotlivá setkání jsou od sebe značně časově vzdálena, což se hodně promítá na kostýmech a líčení herců. Kostýmy Jany Prekové jsou nesmírně povedené, samy o sobě působí komickým dojmem a bezvadně doplňují charakter postav. Pro mě první výrazný kandidát na divadelní ceny za letošní rok. Za zmínku stojí i hudba Ivana Achera a uváženě, ovšem vynalézavě, využívané projekce.

Zatímco první dějství ukazuje hlavní hrdiny jako ještě celkem sympatické jedince, v prostřední části se už naplno projevuje pravdivost Odjinudova tvrzení o jejich průměrnosti a směšnosti. Ze čtyř přátel, kteří zůstali naživu, je vlastně jen Pulec vyloženým ztroskotancem, ostatní mají za to, že si vedou v životě dobře a svým ideálům se nezpronevěřili. Pod slupkou poklidné spokojenosti ale už divák vidí zárodky budoucí zkázy. A skutečně v posledním dějství se karta obrací a vyléčený alkoholik Pulec hraje prim, ostatní jsou týraní svým okolím a z jejich života se stalo pouhé přežívání. Trudný osud spolužáků přiměje Pulce, aby se znovu napil alkoholu, protože jediný způsob sebevraždy, který zvládne, je uchlastat se, což demonstruje jeho moudro a zároveň podtitul inscenace: „Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který člověk nestráví v hospodě…“

Lidská tragikomedie je hrou s mnoha filosofujícími monology či dialogy, která v sobě ale zároveň skrývá i příležitosti pro situační komiku. Je to krutá groteska, ve které režisérka Burešová dokázala spolu s herci zvýraznit komické rysy jednotlivých postav. Divák se tak často směje, aby si vzápětí uvědomil, že kontext celé situace ke smíchu neopravňuje. Nejviditelnější mi to přišlo ve scéně, kdy se člověk musí smát báječně zahraným projevům alkoholismu v podání Jana Vondráčka, ale zároveň podvědomě cítit lítost nad žalostným koncem téhle postavy. Nutno ale podotknout, že většina komiky vychází z charakterizace postav. Jedině ve finální scéně se zdá, že Burešová dodává komiku a grotesknost jaksi zvnějšku (operetní stylizace, Němcova modulace hlasu a hra s igelitovým pláštěm), aby tak trochu shodila některé problematické aspekty Klímovy filosofie. Ale v konečném důsledku se možná i tím přibližuje ke Klímovu způsobu myšlení, když vezmeme v potaz citát: „Smát se všemu lidskému, ale především všemu božskému, Božímu! Smát se i Smíchu svému i Smíchu nad Smíchem!“

V Divadle v Dlouhé vznikla povedená inscenace. Divák ji může klidně vnímat jen jako netradičně pojatou grotesku lidských typů. Ale za vším tím bizarním nánosem na něj občas vykouknou hořké pravdy, které si lidé často odmítají připouštět.

Tragikomedie nikoli odjinud
Veronika Volhejnová, blog.idnes.cz

Ve dvaceti letech mají ideály. V padesáti si namlouvají, že se svým ideálům nezpronevěřili. V osmdesáti už dávno zapomněli, že kdy nějaké ideály měli. Až potud nic nového pod sluncem. Jenže… jeden z nich je Odjinud.

Ladislav Klíma, autor Lidské tragikomedie, byl určitě podivín, snad blázen, rozhodně ale  filosof, jakých jsme v našich dějinách neměli mnoho. Pokoušel se (ve značné míře i prostřednictvím alkoholu) dobrat vlastní božské podstaty a zbavit se zátěže hmoty a lidství. Nějak se mu to ovšem nepovedlo, a tak se posléze rozhodl pro „dočasný návrat k lidskému“. Dalo by se říct, že Klíma ve své poslední hře, napsané krátce před smrtí, vytvořil v postavě Odjinuda ztělesnění svých filosofických principů – sice v idealizované formě, ale přesto, velmi poctivě, i s jejich omezeními.

Lidská tragikomedie, jak ji hrají v Divadle v Dlouhé,  je  ovšem všechno jiné než filosofující šeď. Je to karikatura, a to v tom nejlepším smyslu slova: zábavná, výstižná, překvapující zkratka. Na počátku slaví maturitu čtyři studenti, přesvědčení o své výjimečnosti: básník Pulec hledá pravdu v poezii a v pivě, školomet Kantorka v pilné vědecké práci, donšajn Shoř v lásce a bohatý obdivovatel Napoleona Obnos v síle. Zkrátka čtyři základní lidské postoje k životu. A s nimi je tu ten pátý, ten, který je opravdu jiný… Odjinud. Ten hledá „sám sebe“ a stane se proto terčem posměchu ostatních. Přesto je to právě on, kdo navrhne schůzku za třicet let a slíbí, že se na ni dostaví, i kdyby byl mrtvý.

Po třiceti letech se všichni skutečně sejdou; jejich švihácký styl i jejich ideály dávno dostaly na frak, všichni jsou ale přesvědčeni, že se od nich odchýlili z nejlepších důvodů. Jen ten Odjinud pořád nikde… a když se konečně objeví, začnou si skoro všichni přát, aby se to raději nestalo, protože se musejí chtě nechtě podívat sami na sebe jeho očima.

Hana Burešová využila naplno potenciálu silného pánského souboru, který má divadlo k dispozici. Pět hlavních herců (Hanuš, Matejka, Němec, Táborský a Vondráček ) si muselo poradit   s faktem, že  hrdinové projdou během tří dějství  obdobím padesáti let a že o jejich osudech se v podstatě dozvídáme jen z toho, co o sobě řeknou,  ne z jejich činů, takže na žádný postupný psychologický vývoj není  čas. Jsou to typy, ne lidé. Herci z nich přesto udělali postavy, jimiž se divák nejen bavil, ale které ho donutily i k zamyšlení. „Mám z toho nějakou depresi. Uvažuju, který z nich jsem já a jak asi dopadnu,“  zaslechla jsem v přestávce po druhém jednání říkat mladíka ve frontě na bufet.

Pro nezbytně  zkratkovitou charakterizaci měli herci k dispozici skvělou pomůcku – kostýmy Jany Prekové. Nadčasové, načrtnuté a přesto realistické, s výstižnými detaily: například umolousaná červená pletená čepice alkoholické trosky Pulce ve druhém jednání a  v příkrém kontrastu s ní elegantní bekovka v jednání třetím, která jako by symbolizovala jeho záchranu.

Opakující se motivy (neslavný Obnosův odchod z hospody, Pulcovo alkoholické somrování o peníze)  mají patrně naznačit, že člověk se ze svého bludného kruhu nevymaní jinak než odlidštěním, odtělesněním (jak to dělá Odjinud a jak se o to pokoušel sám Klíma). Jenže ani to není tak jasné  Když se Odjinud ve druhém dějství zjeví jako postava neurčitě nadpřirozená (mimochodem,  potíže se „zhmotňováním“, drobné poruchy v matrixu, dokáže Marek Němec udržet právě tak těsně na rozhraní mezi zábavností a směšnosti, aby přes ni nepřepadl na špatnou stranu, a co nemůže udělat on, přebírá působivá filmová dotáčka a animace),  chová se nakonec podobně malicherně a zlomyslně jako kterýkoli z jeho   méně dokonalých  přátel. Připomíná spíš vůdce nějaké sekty než svrchovaně dobrou a od pozemské zátěže oproštěnou bytost – jeho dokonalost je umělá, jeho  strnule vyrovnaný úsměv falešný. Nakonec za sebou ve třetím jednání, v závěrečné scéně s Pulcem (mimochodem, dovedené k nádherné absurditě snů – víc prozrazovat nebudu) vláčí na svém nadpozemském rouchu přilepený kus balicího papíru. Co zpočátku vypadá jako drobná technická potíž, stává se čím dál víc  symbolem toho, že i odhmotněná světelná bytost se nezbaví touhy po kousku „lidského“ a zlobí se za to na sebe tolik, že nakonec mizí ze scény divokém  hysterickém víru. (A jestli to přece jen bylo kouzlo nechtěného, viděla bych v tom téměř zásah nějaké vyšší moci – tak výstižné to bylo.)

Uvědomoval si Klíma v závěru života, že i ta dokonalá, nezávislá, odtělesněná božská bytost, jakou se sám toužil stát, má svá omezení? Uděloval poslední scénou rozhřešení sám sobě? Zkrátka –  ideály jsou hezká věc, ale nic se nesmí přehánět. Edite, bibite, collegiales!

Vším opovrhovat a všemu se smát v Dlouhé
Jiří P. Kříž, Právo

Čas od času zjeví se aspoň na jevišti - lidé čtou stále méně - spisovatel, kterého za jednoho z největších českých myslitelů označili už Březina, Šalda, Fučík, Čapek, Patočka, Chalupecký… Ladislav Klíma, a především jeho Lidská tragikomedie. Nejnověji přičiněním Hany Burešové a Štěpána Otčenáška v Divadle v Dlouhé.

Poválečná epocha Klímovi nepřála. Nevešel se do lánu vykolíkovaného Štollem, Tauferem či Hájkem. I když středobodem jeho díla byl šosák, maloměšťák, korupčník, duchaprázdný jedinec. „Český národ nemá dnes Havlíčka: dostatečný důvod, že za nic nestojí,“ napsal už ve 20. letech po válce první.

Burešová s Otčenáškem jsou obdařeni mocí převést do srozumitelných obrazů příběh, ve kterém by se jiní utopili zjednodušováním Klímovy filozofické duše. Setkávání čtyř maturantů a jednoho mystika po třiceti, a ještě po třiceti letech je úžasnou tragikomickou životní bilancí typů, jež jsou páteří evropské společnosti, české zvláště.

Bez jakékoli násilné aktualizace je Lidská tragikomedie také trudným účtováním proměn a zvratů, jež se i po listopadu 1989 rozpustily zásluhou stále stejně nimravého Aloise Kantorky (Martin Matejka), duchaprázdného mafióza Emila Obnose (Miroslav Hanuš), potměšilého úředníka Vladimíra Shoře (Miroslav Táborský) a jalového básníka a opilce Jaroslava Pulce (Jan Vondráček) od snů o rozmachu do blbé nálady, a do kocoviny z toho všeho.

Nikoli náhodou byl už Klíma vlídný jen k pisálkovi Pulcovi, ochotnému následovat příklad, který nabízí Odjinud mezi zemí a nebem v klidu a míru dobrovolné chudoby indických filozofií. Až po ironické převtělení do posvátné krávy… To zjednodušení je určeno řadovému divákovi, neboť i ten se na Lidské tragikomedii krásně baví.

Dokonalý je tvar inscenace H. Burešové. Od stylovosti každé postavy - ženské tvoří Veronika Lazorčáková a Magdalena Zimová - všechny v ironizujících kostýmech Jany Prekové - až po příkladné spojení divadelní akce s projekcí Noro Držiaka a Jana Baseta Střítežského; hospoda Jana Hubáciuse (Vlastimil Zavřel) nebo Odjinudova Indie s tygry i prostorem pro nirvánu.

U toho posledního se zastavím. Stalo se takřka nešvarem mladých režisérů doplňovat divadlo filmem. Neumětelsky, hloupě. Musela přijít Hana Burešová, aby jim ukázala, že takové spojení možné je. Nevím, jestli také ona je Odjinud, ale její příklad je poučný. A Lidská tragikomedie se od premiéry o prvním jarním dnu řadí k jejím inscenacím nejlepším.

Hodnocení 100%

Život po životě podle Ladislava Klímy
Josef Mlejnek, Hospodářské noviny (nezkrácená verze)

V sobotu měla v Divadle v Dlouhé premiéru inscenace hry Ladislava Klímy Lidská tragikomedie. Drama českého filosofa vyšlo knižně dlouho po jeho smrti, ale od roku 1991 se dočkalo už několika inscenací. Režisérka Hana Burešová pozoruhodně uchopila řadu dramat zabývajících se velkými lidskými tématy, ale může se rovněž vykázat mimořádně zdařilými zpracováními veseloherních námětů. K úspěšnému pojednání Klímova díla bylo zapotřebí spojit oba tyto konce jedné hole, přesněji jednoho talentu.

Poměrně rozsáhlá hra o třech epochách je v úpravě pro Divadlo v Dlouhé krácena, ale ne příliš, představení se dvěma přestávkami trvá něco kolem tří hodin. V první části se ve špeluňce U hliněné podkovy schází k maturitní oslavě pět spolužáků podivných příjmení: Pulec, Shoř, Obnos, Kantorka – a tajemný Odjinud. Každý přednese plamennou řeč o tom, jak si představuje budoucnost, pouze posledně jmenovaný (Marek Němec stylizovaný do Klímovy podoby) si klade neužitkový cíl, když říká, že jeho smyslem je a bude hledání sebe sama a svého tajemství. Kolegové jej zahrnou posměchem, nicméně se všichni domluví, že se na stejném místě za třicet let znovu sejdou, budou-li naživu. Odjinud zlověstně slibuje, že on přijde, i když bude po smrti.

Podobně jako u Klímových próz je i v Lidské tragikomedii groteskní komičnost ještě vyhrocenější než v dětských vtipech o slonu a mravenci. A navíc ji podtrhuje místy komicky šroubovaný, místy peprně lidový jazyk. Po třiceti letech je z Pulce, kterého vyhrál do všech barev svého komického talentu Jan Vondráček, alkoholická troska, erotoman Shoř (Miroslav Táborský) je pod dozorem své jedubaby – nejen ji hraje Magdalena Zimová, ale ještě další dvě typicky klímovské skřehotající skřetice. Pohádkového majetku nabyvší Obnos (Miroslav Hanuš) je stylizován do podoby Malého Napoleona z filmu Někdo to rád horké. Vědecký typus Kantorka (Martin Matejka) rovněž rezignoval na smělé plány mládí, navíc má na krku obludné dítko Doubravku; nejen ji v dětské i dospělé podobě, ale také matku Pulcovu zvládla Veronika Lazorčáková. Čeká se na Odjinuda.

Klíma je velký moralista, samozřejmě v tom lepším slova smyslu.  Žák a pokračovatel Nietzscheho a především Schopenhauera se na sklonku života (dožil se necelých padesáti let) stále více nořil do hlubin staré indické moudrosti. Ve vezdejším životě zůstává většině těch, jež země nese na svém hřbetě, pravý smysl věcí skryt, neboť ne každý je schopen neúčelové existence, nepohlcené obstaráváním, a ne každý je k ní podle filosofa povolán. Odjinud přichází, přesněji vrací se ve své majestátní posmrtné podobě a v celé klímovské parádě: hromy a blesky, nadpozemská zář, oknem do špeluňky nahlédne a zazubí se tygr, pak se přežene digitální tygří smečka, bortí se kulisy, neboť odcizený tělesný život je jako zlý sen, znemožňující nám spojit se s Absolutnem, jehož nejsme jen součástí, ale jímž podle Ladislava Klímy kategoricky sami jsme. Himl, hergot, mordyjé, bůh přichází z Indié, vytanou nám v mysli slova undergroundového popěvku.

Po dalších třiceti letech se spolužáci scházejí v místech, kde stávala hospoda, ze všech jsou roztřesené trosky – až na Pulce, který dotčen Odjinudovou „milostí“ ustal v pití a dodatečně naplnil sny své mladosti. Jej také při dalším zjevujícím setkání uprostřed ruin Odjinud zasvěcuje do tajemství bytí. Jako nějaký indický princ je celý ve světlerůžovém, ale svá moudra pronáší s neodolatelnou nadneseností, a tedy ironicky tak, že se jako po většinu představení obecenstvo spontánně směje.

Ceny vstupenek

Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 350 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 280 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 190 Kč ve II. zóně a 140 Kč ve III. zóně
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)

Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: 1 Kč na vyhrazená místa
(na balkoně je prostor pro 2 vozíčkáře a jejich doprovod, nosnost plošiny 230 kg)   

Ohlasy

"Hana Burešová využila naplno potenciálu silného pánského souboru, který má divadlo k dispozici. Pět hlavních herců (Hanuš, Matejka, Němec, Táborský a Vondráček) si muselo poradit s faktem, že  hrdinové projdou během tří dějství  obdobím padesáti let a že o jejich osudech se v podstatě dozvídáme jen z toho, co o sobě řeknou,  ne z jejich činů, takže na žádný postupný psychologický vývoj není  čas. Jsou to typy, ne lidé. Herci z nich přesto udělali postavy, jimiž se divák nejen bavil, ale které ho donutily i k zamyšlení." Veronika Volhejnová, blog idnes.cz

"Setkávání čtyř maturantů a jednoho mystika po třiceti, a ještě po třiceti letech je úžasnou tragikomickou životní bilancí typů, jež jsou páteří evropské společnosti, české zvláště." Jiří P. Kříž, Právo

"Lidská tragikomedie je hrou s mnoha filosofujícími monology či dialogy, která v sobě ale zároveň skrývá i příležitosti pro situační komiku. Je to krutá groteska, ve které režisérka Burešová dokázala spolu s herci zvýraznit komické rysy jednotlivých postav. Divák se tak často směje, aby si vzápětí uvědomil, že kontext celé situace ke smíchu neopravňuje." Lukáš Dubský, i-divadlo.cz

"Tvůrčí tým Divadla v Dlouhé v čele s Hanou Burešovou jednoznačně zvítězil nad záludnostmi Klímova komplikovaného textu, neboť všemi prostředky zdůraznil jeho hravost a grotesknost. Sledovat toto představení je i přes nezvyklou jeho délku zábavné a potěšující." Marie Třešňáková, Česká televize, ct24.cz

"Režisérka Hana Burešová pozoruhodně uchopila řadu dramat zabývajících se velkými lidskými tématy, ale může se rovněž vykázat mimořádně zdařilými zpracováními veseloherních námětů. K úspěšnému pojednání Klímova díla bylo zapotřebí spojit oba tyto konce jedné hole, přesněji jednoho talentu." Josef Mlejnek, Hospodářské noviny