Recenze
Dnes večer v Benátkách aneb Lhář v Dlouhé
(Jana Soprová, Scena.cz)
Divadlo v Dlouhé uvedlo komedii Carla Goldoniho Lhář. S použitím překladu R. Součka a adaptace M. Hlávky ji pro divadlo upravili Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. Je příjemné pozorovat, jak ze spolupráce této manželské dvojice vycházejí pozoruhodná, divadelně poutavá dílka. Mnohdy se goldoniovský jazyk a postavičky zdají už tak trošku omšelé, ale – jak se ukazuje – stačí trošku inspirace, správného smyslu pro humor a atmosféru, a z poněkud přihlouplé hříčky alá komedie dellęarte se může stát docela aktuální a velmi dobře stravitelná záležitost.
Přesně stylizovaná scéna (David Marek) evokuje náladu Benátek v době karnevalu. Je sice pravda, že dnešní karnevaly se odehrávají v únoru, a zdejší příběh zřejmě v létě (protože středomořské podnebí ze scény přímo sálá). Jinak je ale atmosféra dokonalá. V pozadí kýčovitě modré nebe se sluncem či měsícem a hvězdami svítícími na kanál obklopený lucerničkami a propletený můstky, po kterých se prohánějí děti a turisté, okrové a do červena laděné zdi domů s balkónkem nezbytně ověnčeným zelení – který jako by vypadl z veronského příběhu Romea Julie, příjemná kavárnička se židličkami a stolečky venku. Na horizontu připlouvají gondoly, které vozí zákazníky, ale též zásoby pro kavárnu. Na zdích domů nejen nezbytné cedule svěřující turisty k náměstí sv. Marka, ale i graffitti s výhružnými nápisy jako Kill the Tourists! Pokud vůbec nebereme v úvahu děj, už samotné rámování příběhu prošpikované příjemnými fórky s turisty, tato podrobná studie turistických živočichů - od věčně opilého Němčoura, přes zvídavé japonské turistky, beatnikovsky ležérní mládež či distinguovanou anglickou průvodkyni razící své skupině cestu vpřed deštníkem, nám přinese příjemnou podívanou. K tomu italským sladkobolným šarmem protknuté, ale typicky skoumalovské písničky a nádherné karnevalové kostýmy.
Jednotlivé postavy nemají chybu – Janu Vondráčkovi, který ve svém Léliovi zužitkovává všechny své herecké přednosti (za několikastránkový temperamentní monolog měl potlesk na otevřené scéně) skvěle sekunduje výborně pohybově disponovaný Pavel Tesař jako Arlecchino. Dva otcové – ctihodný doktor Balanzoni (Vlastimil Zavřel) a obchodník benátský Pantalone (Jiří Wohanka) – se hodí stejně dobře do stylizované komedie jako do současného života. A těkající ňoumovsky „šlechetný“ doktůrek Florindo Martina Matejky je jako vždy třešničkou na dortu. Ani dámy se nenechají zahanbit. Vedle půvabných doktorových dcer (Marie Horáčková a Klára Sedláčková) se neztratí ani hubatá Kolombínka Michaely Doležalová či maskovaná dáma Ivany Lokajové, připomínající svou image ala Sophia Loren postavu z Felliniho filmů.
Měla jsem pocit, jako bych se procházela po Benátkách – kde krása a kýč jsou nerozlučně propojeny, kde vedle sladkobolných melodií zaslechneme hartusící skřípavé hlasy temperamentních Italů, kde se neokázale spojuje umění a zábava s příjemnou vyhřátou atmosférou. To všechno v inscenaci Hany Burešové je. Zkrátka a dobře – ten večer v Divadle v Dlouhé jsem si připadala po dlouhé době v divadle v pohodě. Nebylo třeba řešit, zda jde o umění, bylo mi tam dobře.
Divadelní pocta Benátkám
(JANA PATOČKOVÁ, Lidové noviny)
Goldoniho Lhář je jedna ze šestnácti "zbrusu nových" komedií, jež se autor zavázal dodat pro benátské divadlo Sant Angelo v roce 1750. Námět s postavou lháře-fabulátora, který uvízne v síti vlastních lží, nebyl ovšem "zbrusu" nový: Goldoni sám se odvolává na hru Pierra Corneille a ten zas říká, že jeho hra je zčásti přeložena a zčásti napodobuje komedii mexického Španěla Alarcóna. Na starý námět napsal Goldoni současnou hru, v níž podstatnou úlohu hrají samy Benátky. Už v původním textu se uplatnil "divadelní" pohled na toto město, jehož mámivý povrch jako by ztělesňoval šarmantní lhář Lelio. Trochu básník, nepíšící, ale prožívající život jako výtvor vlastní fantazie. Lelio lže, jako když dýchá V Divadle v Dlouhé si Lháře režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem upravili z letitého překladu Rudolfa Součka i úpravy Miloše Hlávky, jež byla základem slavné inscenace Frejkovy v Národním divadle (Benátská maškaráda, 1941). Oživují ho současným kostýmem i jazykem, zpestřeným sem tam italským slovíčkem, několika typickými rysy postav a především atmosférou dnešních Benátek.
Také jejich inscenace je poctou Benátkám, které ovšem dnes představují hlavně turistickou atrakci, krásnou kulisu, jedno z míst, jejichž posláním je vyplňovat prázdnotu globálního "volného času". Zasazení do období karnevalu, obnoveného koncem minulého století, umožňuje prolínání, hru starého a nového jak v kostýmu, tak v atmosféře města, jež je samo divadlem naší doby.
Ve výpravě Davida Marka, která se odvolává k dobové malované kulise, se vše odehraje na malém náměstíčku s charakteristickými "stavbami": z jedné strany kavárnička, z druhé vchod do domu s balkonkem. Většinou se vystačí s malovaným plátnem, kombinovaným s pevnými prvky - balkon, schody k mostku přes kanál, po němž připlouvá gondola. Benátky - skanzen, kde ulice nesou po staletí původní jména, se zevně příliš nemění. Nic divného, když se tu čas od času objeví nádherné masky, které si ponechají své tajemství. Atmosféra je postižena ve zkratce postavičkami místními i "průchozími". Je tu místní "počišťovač", odredovaný mládenec sbírající na ulicích pytle s odpadky, které se odvážejí na motorových člunech. Malý poslíček je místní verzí "messengera". A především tudy procházejí všemožní turisté od Japonců či Američanů po podnapilého Bavoráka: téměř nepřetržitý proud, který sleduje události jako divadlo a snaží se ho zachytit pilně cvakajícími fotoaparáty.
Středem a hybatelem inscenace je Lelio, kterého Jan Vondráček vytváří s nakažlivým potěšením. Čtyřicátník, který se cítí na dvacet, je stejně dítkem naší jako někdejší doby. Virtuóz řeči i pohybu, hladce zvládající pasti situačních zvratů. Jeho podraznictví má půvab spontánní tvořivosti. Žije od okamžiku k okamžiku, lže, jako když dýchá. Vrcholem role je monolog, valnou měrou dílo adaptátorů (jistě s podílem herce samotného), jímž se Vondráčkův Lelio horečně vylhává z neřešitelné situace a chrlí jeden nehorázný nápad za druhým v jakémsi improvizačním deliriu. Když se v závěru zaklíná, že už nebude lhát, "ať se na místě propadnu", pro jistotu rychle uskočí.
Sesterská dvojice má kontrastní podobu. Rosaura Marie Horáčkové je vážnější, melancholičtější i dramatičtější, ona je tou, jež musí nakonec volit mezi málo poetickou realitou a lživým snem. Beatrice Kláry Sedláčkové má z "naivky" jen křehký zjev a vysoký hlásek, jinak si jako dnešní teenagerka prosazuje právo na vlastní život. Ustarané otce - Doktora Balanzoniho (Vlastimil Zavřel) a Pantalona (Jiří Wohanka) - netřeba příliš aktualizovat: starosti s dětmi se nemění. Ani sluhovský pár, odjakživa asertivní, nepotřebuje aktualizaci; Colombina (Michaela Doležalová) se v tomto zdemokratizovaném prostředí liší od svých paní leda větší uječeností. Těžkopádné Arlecchinovy pokusy napodobovat svého pána mají v provedení Pavla Tesaře pohybovou bravuru, jakou vyžaduje paradox role. Komičnost Florinda (Martin Matějka), Rosauřina nesmělého nápadníka, těží z protikladu exteriéru zralého třicátníka s infantilní chorobnou stydlivostí.
Lhář v Dlouhé je inscenace, která si diváka získá především radostí z mnohonásobné divadelní hry. K jejímu půvabu přispívá, zejména ve druhé části (rytmus první oslabuje až příliš časté přerušování děje ilustrativními vpády turistů), zpěv a temperamentní tanec, v nichž soubor osvědčuje svou známou muzikálnost.
Lež v karnevalové masce
(JANA PATEROVÁ, Divadelní noviny)
Lhář Carla Goldoniho není postaven na složité zápletce: hlavní hrdina Lelio svým vymýšlením sice zamotá osudy dvou párů zamilovaných, ale rozuzlení je vlastně docela konvenční. Všechno se ke spokojenosti zúčastněných vysvětlí a každý dostane to, co si zaslouží. Pohrávat si s typy komedie dell‘arte by režisérka Hana Burešová jistě uměla dostatečně originálně a svým způsobem by to stačilo. Ovšem ani tato méně známá Goldoniho komedie v Dlouhé neslouží jen k zábavné situační podívané kořeněné slovním vtipem. Především vychází z toho, že sám autor ve svých dílech směřoval od tradičních typů k zachycení současného života a lidí své doby. Pro propojení umělé divadelní skutečnosti s dnešní realitou zde slouží rámec benátského karnevalu, který však vedle lesku škrabošek a kostýmů ukazuje také svou odvrácenou tvář: rituálnost proměněnou v turistickou atrakci, která už dávno ztratila svůj obsah v pozlátkovém internacionálním balení. Přesto si však benátská noc uchovává zbytky magie, které můžeme na chvíli propadnout tak jako krásnému, i když trochu pošetilému snu.
V tomto rámci může velmi dobře fungovat Lelio, docela obyčejný muž středního věku, který se ale v měsíčním svitu a v masce a plášti dona Juana stává okouzlujícím romantickým hrdinou. Jan Vondráček ho nehraje jako člověka, který pomocí lží proskakuje jednotlivými situacemi. Jeho výmysly jsou projevem tvůrčí fantazie, která ho téměř proti vlastní vůli nutí k dalším a dalším vybájeným konstrukcím. Poprvé na scénu vstupuje téměř jako básník, jeho úvodní patetický monolog o milovaných Benátkách připomíná slavnou »árii« Eduarda Kohouta z téže hry. Tuto sošnou podobu však brzy zruší velmi energicky, když se s plným nasazením zapojí do okolního dění. Bohatými gesty ovládne scénu, dynamicky chrlí vodopády slov, sám sebe překonává v nových a nových výmyslech. Přitom ovšem dokáže postavu lehce ironicky okomentovat. Jeho horování pro Rosauru je spíše součástí karnevalové atmosféry, v níž opustí všední den a vstoupí do světa poetických fabulací, jenž trvá jen jednu noc. Vondráčkův výkon přitom působí tak, jako by byl vystavěn z permanentní improvizace. Vrcholu dosahuje v připsaném monologu o traumatu, které ho postihlo, když se ztratil matce v obchodním domě. Vondráček je v tomto Lháři skutečně dominantní, což ovšem na druhé straně poněkud znevýhodňuje ty, kdo s větší či menší invencí vytvářejí jen určité typy.
Zatímco Arlecchino Pavla Tesaře kromě vtipných pohybových kreací může těžit z toho, že je vlastně parodickou kopií svého pána, a Vlastimil Zavřel si bez problémů poradí s bodrostí i komickou popleteností doktora Balanzoniho, Čeněk Koliáš jako Ottavio jen předstírá italský temperament v masce žárlivého mafiána. Martin Veliký je Brighellou tak nevýrazným jako Michaela Doležalová ryčnou Colombinou. Samozřejmě zastupují tyto postavy vlastně schémata, podstatné však je, jak originálně je interpreti naplní. A tady jsou některé slabiny souboru nepřehlédnutelné. Možná zde svou roli hraje i fakt, že Vondráček má daleko větší možnost než ostatní propojovat »hru« s »civilem«. Zvláště v první polovině inscenace, kde scénky turistů často jen zmnožují komediální situace, ale málokdy se stávají skutečnou součástí původní tradiční goldoniády. Romantický kanál s gondolou a nezbytným hitem Santa Lucia, který vystřídá rachotící motorový člun, z něhož se neromanticky vykládá menáž pro globalizovanou pizzerii, aktualizuje text rozhodně nápaditěji než standardní nacionální charakteristiky Němců, Angličanů, Japonců atd. Teprve po přestávce, kdy už si tvůrci tyhle legrácky odbyli a soustředili se na důsledné prolínání dvou rovin, komedie dell`arte a současnosti, docilují bravurní a přitom obsažné komediální hravosti, která je pro režijní rukopis Hany Burešové tak charakteristická.
Příjemné na Lháři v Dlouhé je to, že se nesnaží moralizovat o ztrátě tváře ani filozofovat o podstatě lži. Ale při vší zábavnosti může slabší povahy přece jen znejistit. Když po veselé písničce přichází teprve to pravé finále, mizí Vondráčkův Lelio nenápadně v hloučku turistů. Splývá tak s naším světem, který je tu obrazem devastace kultury, tradice a tvůrčího ducha vůbec. To na obvyklý goldoniovský happy end nevypadá.
Je libo lhář, či fantasta?
(Saša Hrbotický, Hospodářské noviny)
Pražské Divadlo v Dlouhé se ve své nejnovější inscenaci vrátilo k italskému klasikovi 18. století Carlu Goldonimu a z jeho bohatého odkazu si vybralo komedii s úderným názvem Lhář. Humorný kolotoč rozpoutaný lhářem Leliem by sice dnes, kdy se domácí politická scéna barony Prášily jenom hemží, mohl vybízet k průhledným paralelám, leč dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová takovému vábení odolali. Jejich verze Lháře vycházející z překladu Rudolfa Součka a adaptace Miloše Hlávky se vydala cestou podmanivé podívané překypující dravým humorem i jevištní poezií.
Lhář, podobně jako většina Goldoniho prací, je výsledkem snahy o inovaci schémat komedie dell'arte. Mezi postavami nechybí Arlecchino, Pantaleone, Doktor ani Colombina, ti všichni jako součást zručně sestrojeného dramatického soukolí. Také děj se jako obvykle točí kolem lásky a žárlivosti, záměn osob, vztahu věčně nechápavých rodičů k protřelým potomkům. Režisérka Hana Burešová se umělý svět staré italské komedie nepokouší zcivilnit či násilně modifikovat, ponechává mu jeho teatrálnost a s gustem i jemnou nostalgií si s ním hraje.
Děj komedie zasazený do Benátek Goldoniho éry je v inscenaci důmyslně přenesen do současnosti, aniž by tím byl narušen původní kolorit. Novodobý Lhář se totiž odehrává v době proslulého benátského karnevalu, takže i dnešní hrdinové v něm mají dostatek příležitosti předvést se v tradičních maskách. Scéna Davida Marka vyvolává nostalgickou atmosféru zašlé benátské krásy: v popředí zeď domu s balkónem, naproti kavárnička s plastovými židlemi a uprostřed modrá obloha nad kanálem, po němž přijíždějí čluny. Dech současnosti evokuje sprejerská čmáranice na zdi vyzývající k likvidaci turistů. A že se jich tady vyskytuje požehnaně. Každou chvíli vstoupí na scénu, ať už ve větších skupinách, nebo ve dvojicích, vybavení foťáky, batůžky, v případě dvou Japonek dokonce nezbytnými rouškami na obličeji. V nejvypjatějších chvílích se seskupí kolem aktérů hry a klidně si je fotografují. Jak výmluvný obraz doby a jak šťastný režijní nápad, který komedii dodává aktuální rozměr!
Ačkoliv mezi herci z Dlouhé nenajdeme televizně provařené tváře, jedná se o výrazné osobnosti se schopností ryzího komediantství a týmové souhry. Ve středu dění se logicky ocitá postava nenapravitelného záletníka Lelia. Parodickou nadsázkou, kulometnou výřečností a pěveckou erudicí ho vybavil Jan Vondráček. Lelia předvádí neschematicky, jako člověka nuceného lhát z pragmatických příčin, ale také jen tak, z přebujelé fantazie. Čím svízelnějším situacím je vystaven, tím divočejší výmysly se mu v hlavě líhnou.
V roli Arlecchina, věčně hladového sluhy a plebejského imitátora svého protřelého pána, se blýskl Pavel Tesař. Znamenitý výkon až na hranici drastické komiky odvedl Martin Matejka jako ušlechtilý nešťastník Florindo. Leliovi Jana Vondráčka sekunduje jeho natvrdlý otec Pantalone ztělesněný Jiřím Wohankou. Jižanský esprit hře dodávají Marie Horáčková a Klára Sedláčková v rolích sester Rosaury a Beatrice. Výrazně stylizovaná je postava služebné Colombiny v podání Michaely Doležalové.
Představení nabité situační i slovní komikou vrcholí davovým tancem a tklivou Leliovou písní z dílny Petra Skoumala. Rozverné děje se propadají do snového světa a diváků se pod dojmem okamžiku zmocní pohnutí. Sugestivnější konec si lze stěží představit.
