Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí

Jan Borna ve službě starým českým loutkářům

2.00 h bez pauzy Hlavní sál

Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí

Režie Jan Borna   Výprava Jaroslav Milfajt   Hudba Jan Vondráček

Výpravná činohra na motivy starých loutkářských textů.
Kompozice z textů slavných českých loutkářských rodin 18. a 19. století. Příběh inspirovaný více tradicí anglickou než německou, ale zejména lidovým čtením o záhadném doktoru Faustovi, který skutečně žil v 16. století a svou tajemností fascinoval již své současníky. Inscenace je určena nám všem, kteří jsme se po Goethovi Fausta báli, abychom v tomto příběhu objevili svět pohádkové magie, v němž dobro a zlo ještě mají svou původní podobu.

Účinkují

Jan Vondráček Faust
Martin Matejka Pimprle
Peter Varga Wagner
Martin Veliký Kníže pekel
Jiří Wohanka Otec
Naďa Vicenová Matka
Tomáš Turek Škrhola
Magdalena Zimová Anděl
Čeněk Koliáš Čert
Michaela Doležalová Čertice
Lenka Veliká Čertice
Vlastimil Zavřel Vomáčka
Arnošt Goldflam Mefistofl

Recenze Ceny vstupenek

Aktuální počet repríz 35 Premiéra 17. 1. 2004 Derniéra 2. 12. 2006 Sdílet

Recenze

Kulatý plížil Mefistofl a hrdě vzpřímený Faust
(Zdeněk Hořínek, Lidové noviny)

Po úspěšné "malé vánoční povídce" Jak jsem se ztratil nastudoval režisér Jan Borna v Divadle v Dlouhé další inscenaci pro děti i dospělé, tentokráte s určením "pro všechny od 12 let". Text Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí sestavil režisér ze starých kusů českých loutkářů. Inspiroval se jejich tradičními postupy, transponoval je však do roviny dynamického, mimeticky úsporného a metaforicky bohatého jevištního výrazu. Jaroslav Milfajt navrhl výpravu, jejíž tři pojízdná a otáčivá pódia (Faustova studovna, přírodní scenérie, stupně vladařské moci) umožňují nikoli přestavby, ale plynulé proměny prostředí-světa za asistence černých pekelných sil. Občas se vynořuje muzikantské pozadí, z něhož zaznívají podle potřeby vznešené tóny varhan nebo pekelná vřava bubnů a kotlů.
Ústřední dvojice je založena na nápadném kontrastu. Vysoký, hrdě vzpřímený Faust Jana Vondráčka svou ostře řezanou tváří připomíná tradiční loutku. Pateticky stylizovaný a dalekonosný hlasový projev je diferencován ve velkých celcích, naznačujících základní změny postoje učencovu touhu po poznání, žíznivou poživačnost, zpupnou mocichtivost i konečné zoufalství. Mefistofl Arnošta Goldflama se naproti tomu liší od běžné pekelnické představy. Malý kulatý plížil se špatně padnoucím příčeskem, spíše kradmý našeptavač než všemocný pokušitel jakoby vyjadřoval dnešní podoby neokázalého, banálního, o to však vlezlejšího soukromého i společenského zla. Mezi Fausta a pekelníky, z nichž vyniká vladařský Pluto (taktéž a příznačně král portugalský) Martina Velikého a toporný učedník (i čert) Petra Vargy, vstupuje v duchu loutkářské tradice oblíbený Kašpárek, zde pojmenovaný jako Pimprle. S křiklavou nehorázností a sebejistou nevědomostí (dnešním slovníkem: s podnikavou asertivitou) jej ztělesňuje osvědčený mim a klaun Martin Matejka. Hrají-li herci vůbec tváří v tvář publiku, tj. veřejnosti, on přímo navazuje obveselující kontakt s ním. Živel domácký představují Faustovi rodiče v patriarchálně dojemném podání Jiřího Wohanky a Nadi Vicenové.
Faustova duše posléze propadne, jak se sluší a patří, pekelným silám, avšak dávní loutkáři a s nimi i současní inscenátoři přidávají typicky český konec, který tragický osud odlehčuje fraškou. O to se postará dvojice venkovských strejců Škrholy a Vomáčky, jež s chutí a v rozšafném rozmaru hrají Tomáš Turek a Vlastimil Zavřel.
Děti ocení na staronovém Faustovi půvabně strašidelnou podívanou s morálním naučením a pyrotechnickými efekty, dospělí zase naivní kouzlo starodávného textu. Bez rozdílu věku pak nadchne miniaturní vzducholoď, v níž se na začátku druhého dílu loutkový Faust s průvodcem vznášejí nad hledištěm-světem.

Ve službě starým loutkářům
(Kamila Černá, Loutkář)

„Faust byl, dosud jest a myslím, že dlouho ještě bude parádním kusem našich lidových loutkářů,“ píše v roce 1928 v předmluvě k novému vydání her Matěje Kopeckého Jindřich Veselý. Jako faustologa a „loutkomila“ by ho asi potěšilo, že v tomto „parádním kusu“ našel po letech zalíbení i soubor činoherní a že si pro svou produkci poskládal scénář z textů starých českých loutkových her o Faustovi obdobným způsobem, jakým si lidoví loutkáři kdysi přisvojovali faustovské činoherní předobrazy svých her. Tím souborem je Divadlo v Dlouhé a jejich Faust se hraje pod názvem Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí. Použité prameny, z nichž inscenace čerpala, jsou důsledně vyjmenovány v programu – pro její celkovou kompozici byl podstatný Faust autora A.B. z roku 1862, dále se tu objeví Faustové loutkářů Meiznera, Lagrona, Kočky a Peka, přidané jsou i výstupy z Fausta Weidmannova. Autorem scénáře je režisér Jan Borna, jehož jméno ostatně figuruje i v podtitulu inscenace, který zní „Jan Borna ve službě starým českým loutkářům“. Vezměme to doslova a pátrejme, proč se režisér do těchto služeb dal a jak se jako služebník lidových loutkářů osvědčil.
Říká se, že každá doba má svého Fausta, míněn je však samozřejmě klasický Faust Goethův a skutečnost, že o jeho příhodný výklad se snažili vyznavači snad všech ideových směrů – vždyť vlastní interpretaci tohoto dramatického monumentu si našli jak komunisté ve Faustovi „budovatelském“, tak nacisté ve Faustovi titánském, mám-li zmínit dvě nejzazší krajnosti. Ať už to byl výklad jakýkoli, dával se v něm ale doktor Faust do spolku s ďáblem z touhy po absolutním poznání, byť provázené i touhou po moci a nových prožitcích. I u Marlowa, z jehož Fausta loutkářské verze vycházejí, se hlavní hrdina upisuje čertu nejen kvůli „životu ve všech světských rozkoších“, ale žádá ho, aby mu odpověděl na všechno, nač se bude ptát - a ptá se na podstatu bytí, chce poznat svět i vesmír. Loutkový Faust však hned v první replice konstatuje, že je sice študovaný a jako doktor se podepisovat může, ale to mu „málo zpomáhá, když přitom hojnost jmění nemá, v kterém by k velkému důstojenství přijíti mohl“ (citováno z Fausta M. Kopeckého, s menšími obměnami i v ostatních verzích). Začíná tak i Faust Bornův – o poznání či duchovních požitcích ani slovo, dlouhá studia a vědecká práce doktoru Faustovi vážnost ani peníze nepřinášejí, musí se tedy pustit do něčeho jiného, aby k nějakému štěstí přijíti mohl. Faust naší doby? Bezpochyby ano.
Postava Fausta z her lidových loutkářů nemá komplikovaný charakter, je bližší hrdinům z lidových legend či jarmarečních písní než mnohoznačnému Faustu Goethovu. Složitá není ani dějová linie hry. „Lid miloval a miluje ve faustovském příběhu onu snadno přehlednou, přímo klasicky čistou dramatickou křivku, vedoucí od váhavého rozhodování přes prohřešek k zaslouženému trestu…,“ psal o loutkářském Faustovi Jan Malík. Pro činoherce není nijak vděčným úkolem takovou postavu zahrát – žádné pro diváka překvapivé zvraty v charakteru ani ve vývoji děje, žádné složité odstíny Faustovy duše. Jan Vondráček mluví svého Fausta „velkým“ hlasem a hraje ho výraznými gesty. Není to však stylizace odkazující přímočaře k divadlu loutkovému – typické loutkovité pokývnutí hlavy či pohyb ruky jsou plynule včleněné do činoherního projevu a divák si jich ani nemusí všimnout. Stejně jemně zacházejí s připomenutím loutkového předobrazu svých postav i další herci – Naďa Vicenová jako Faustova maminka půvabně a přesně kopíruje pohyb dlaně marionety a spolu s Jiřím Wohankou (Faustovým otcem) vypadají jako dvě řezbované figurky. Pimprle Martina Matejky přijíždí na dřevěné koloběžce, na zádech batůžek s postavičkou Kašpárka, a podle tradice promlouvá dryáčnickým, neuctivým tónem. Tradičnímu pojetí se naopak zcela vymyká Mefistofl Arnošta Goldflama. Nebudí hrůzu – v chundelatých čertovských gatích a s malinkými kropenatými křidýlky, snad připomínkou andělského pádu, působí spíš neškodně a komicky. A tak Faustovo váhání mezi zlem a dobrem neprobíhá v dramatickém souboji pekla a nebes, ale je v podstatě kupeckým sčítáním výhod a nevýhod, při němž Mefistofl poťouchle vyčkává a jen tak mimochodem od boku střelí po křehkém, líbezném andělovi (Eva Pospíšilová nebo Magdalena Zimová), který se Faustovi na pomoc snáší z nebe, a nad jevištěm pak zakrouží pár andělských ustřelených brk… Faustovi tu ostatně na zkáze jeho nesmrtelné duše nezáleží tolik jako na tom, aby se o jeho úpisu nikdo nedozvěděl. Když mu Mefistofl slíbí, že za něj bude v kostelní lavici někdo sedět a že nikdo nebude tušit, že s čertem do spolku vstoupil, smlouvu podepisuje. Mefistoflovo „pokoušení“ tak proběhlo v téměř současném duchu, bez oblaků síry a pekelného rámusení, šlo vlastně jen o kulantní a diskrétní nabídku jistých výhod, na kterou druhá strana přistoupila. I Faustova odměna jako by byla spíše v řádu dnešního světa, protože v Bornově inscenaci poskytuje Mefistofl svému klientovi radovánky povýtce virtuální: Prvním Faustovým přáním je účastnit se svatby na portugalském královském dvoře, Mefistofl mu to splní, ale všichni dvořané jsou (aniž to Faust tuší) vlastně převlečení čerti. Pekelným přeludem je i kráska, kterou Faustovi Mefistofl přivede, a tak si Faust svých všech rozkoší světa užívá ve světě veskrze umělém. Některá ďábelská mámení okouzlí i diváky – to když se jim nad hlavami rozsvítí hvězdné nebe a ztichlé hlediště obkrouží vzducholoď s Faustem a Mefistoflem na palubě. Je to jedno z nejmagičtějších míst inscenace, která je jinak výtvarně spíše uměřená (scéna a kostýmy Jaroslav Milfajt) – hrací prostor tvoří menší dřevěné pódium s kruhem na vyvolávání duchů a rozlehlejší vyvýšená plocha Faustova domu. Vzadu vyjíždí při některých výstupech z hlubin kapela s ohlušujícím pekelným bigbeatem – několik muzikantů mezi množstvím varhanových píšťal na rudém pozadí. Spolu s obdobnými „čísly“ (vzducholodí, střelbou po andělovi) záměrně narušují zdání, že Komedie s čertem je pouze historizující scénickou koláží.
Zatímco některé výjevy či témata starých lidových textů získaly činoherním provedením nový rozměr (například postava Fausta připomíná ve své přímočarosti pragmatickou povrchnost současného světa), najdou se v inscenaci i místa, kterým to neprospělo. Je to například Faustovo (a následně Kašpárkovo) vyvolávání čertů, kdy se pekelné obludy nemůžou jako na loutkovém jevišti najednou objevit a vzápětí zmizet, takže delší interval mezi četnými herluke a perluke ruší jak moment překvapení při výstupu Faustově, tak komický efekt při Kašpárkově zaklínání. Stejný problém nastává i při přeletu na portugalský dvůr, takže ve svém závěru se zdá první polovina představení trochu moc důkladná a pomalejší, než by jí svědčilo. Druhá polovina se ale odehraje v tempu podstatně živějším, především díky přesně rozehrané „vartovačce“ – komickému výstupu, kdy Škrhola (Tomáš Turek) s Vomáčkou (Vlastimil Zavřel) hlídají a neuhlídají Fausta. Scéna tvoří zároveň i jakousi lidovou klaunskou dohru celé „komedie“ – Faust už je dávno v pekle, ale dva nepovedení hlídači se s Pimprletem pořád ještě handrkují o dukáty za vartování… Je patrné, že se Borna přistupoval k textům starých českých loutkářů s láskou, úctou i s patřičným odstupem. Někdy jim možná sloužil až příliš oddaně - jako režisér zůstává spíše v pozadí a jemně dolaďuje, než aby se snažil důrazněji prosadit. Ale takový má asi dobrý služebník být…

Z časů, kdy Fausta do pekla vzali
(Jiří P. Kříž, Právo)

Tajemný doktor Faust provokuje spisovatele, divadelníky, čtenáře i diváky od vzniku legendy na konci šestnáctého století. Na české jeviště zatím naposledy se příběh o zaprodání duše mocnostem pekelným objevil v pražském Divadle v Dlouhé v polovině ledna jako Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí. Stvořitel nejnovější inscenace, režisér Jan Borna, má velké zkušenosti v práci s loutkami nebo aspoň s loutkářským odkazem nejskromnější odnože divadelního umění. Staré české texty osmnáctého a devatenáctého století vycházejí většinou méně ze slavného vrcholu faustovské literatury, jímž patrně provždy zůstane velkolepá epická skladba J. W. Goetha, o to víc jsou možná inspirovány staršími, a do Čech spletitými cestami putujícími předlohami, zejména té od Christophera Marlowa. S Faustem (k nepoznání namaskovaným Jiřím Vondráčkem) se malí, ale spíše větší, starší i přestárlí diváci trápí nad uplývajícím časem, nedostatečností lidského poznání. Spolu s doktorem hledají možnost jak z nicotnosti žití vykřesat znovu mládí, vědění nebo i moc. Až se k tomu připlete posel nikoli říše nebeské, ta bývá na dobrotu skoupá, nýbrž pekelné - Mefistofl (Arnošt Goldflam). A všechno je rázem jinak. Faust se vydá na slavnou cestu světem, je opojen změnami. Duši ale nezachrání ani jeho rodičové (Naďa Vicenová, Jiří Wohanka), kteří do inscenace vstupují z jiného proudu faustovských vyprávění. Z jakých, o tom si návštěvníci divadla mohou přečíst v tištěném programu. Příběh končí scénou Faustovy zkázy, po níž kníže pekel Pluto (Martin Veliký) zvedá nad hlavu celičkou chuděru zeměkouli jako velkou příští kořist časů už docela našich. Fantazie je v Bornových inscenacích přítomna vždy. A kdo se jí umí vyzbrojit, podlehnout iluzi opravdovosti, může se strachovat nebo se k iluzornosti štěstí nechat unášet s truchlým hrdinou. Aby všechny krajiny, nad kterými se učenec se svým uchvatitelem vznáší ve vzducholodi létající nad diváky, byly věrohodně pohádkové, o to se postaral autor výpravy Jaroslav Milfajt. Hudbou peklo i nebe stvrdil sám Faust alias Jiří Vondráček. Do příběhu vstupují samozřejmě i četní další hrdinové z loutkářských transformací Fausta i z jiných her: Pimprle (Martin Matejka), Škrhola (Tomáš Turek), vartýř Vomáčka (Vlastimil Zavřel), v záchraně bezmocný Anděl (Eva Pospíšilová nebo Magdalena Zimová), čerti, pekelná kapela, čertovi tovaryši... Divadlo v Dlouhé o sobě po návratu do předloni vyplavené budovy dalo zase pořádně vědět.

Ceny vstupenek


Počet prodávaných míst: 424
Na dopolední představení pro školy a víkendová rodinná představení platí jednotné vstupné 80 Kč a neposkytují se slevy