Kabaret Kainar – Kainar

Recenze

S takovým malým, tlamkatým bernardýnem…

Jan Kolář, Divadelní noviny

Už čtvrtý kabaret (nikoliv třetí, jak jsem mylně napsal v Osobnosti měsíce v minulém čísle DN) ozvláštnil repertoár Divadla v Dlouhé – kabaret, který nás z té čtveřice patrně zasahuje nejvíc. Nejen proto, že jeho látkou je výlučně české téma, básník Josef Kainar, jeho verše, songy a fragmenty z naší první „absurdní hry“ Ubu se vrací aneb Drštky nebudou. Kabaret Kainar – Kainar – v tom názvu je zakódována personální unie literáta a jazzového muzikanta – je intenzivně citový, ale programově nesentimentální, syrový, bez „intelektuálních“ piruet se drží při zemi. „Při zemi“ se ostatně držel i Josef Kainar se svou mytologií průmyslového města a jeho antihrdinů a se svou láskou ke swingové pop-kultuře, která je až po mnoha letech vnímána jako tzv. vyšší umění.

Podlouhlá scéna – nudle v balkónovém foyeru divadla evokuje jakési anonymní pódium „pro estrádu“ či prostředí městského bistra anebo nádražního bufetu, v nějž se v druhé půlce také promění. Banalitu jeviště narušují jen na stěně zavěšené reprodukce obrazů malířů Skupiny 42, jíž byl Kainar členem (Lhoták, Gross, Smetana, Hudeček atd.). Vlevo posaz pro jazzový orchestr, v průčelí „školní“ tabule, na níž vrchní, tak jako vypité rumy či piva, odškrtává Kainarovy básně a písně, pěkně jednu za druhou. Vrchní (Miroslav Hanuš) je hybatelem děje, zprostředkovatelem kontaktu s publikem, které baví docela drastickými gagy (viz např. ten s obloženým chlebíčkem), vyzývá jej k objednávkám nápojů, jež promptně přinese reálná servírka z divadelního baru, a také konferenciérem, který spojuje jednotlivá „čísla“. Je jednou ze dvou tenkých dějových nitek představení. Tu druhou tvoří rozehrané situace z Kainarových variací na Jarryho Ubu, jež volnému pásmu dodávají dramatickou páteř. Je to jakýsi antipod vůči kráse a hořkému smutku Kainarových veršů a popěvků, přehlídka hnusu, bezskrupolózní touhy po moci a nejnižších pater lidského chování: v titulní roli, označené vždy na klopě saka „hovnajsem“, se herci střídají; nejodpornějším a „nejrozšklebenějším“ králem Ubu je, zdá se mi, Čeněk Koliáš. Kainarův Ubu byl po šesti reprízách v Novém divadle satiry v roce 1949 zakázán. Trochu se divím, že po něm dramaturgové nesáhnou dnes: na současnou českou politiku sedí jako ulitý – aspoň podle dojmu z ukázek v Divadle v Dlouhé, jež bluesovou náladu představení několikrát na chvilku vychýlí směrem k brutální satiře.

Josef Kainar byl rozporuplný muž. V roce 1971 se stal předsedou kolaborantského Svazu českých spisovatelů – prý jej k tomu (dočítám se v programu k inscenaci) nepřivedla komunistická ideologie, nýbrž olbřími dluhy jeho ženy. Buď jak buď, Kainarova „normalizační legitimace“ umožnila, aby si jeho verše a písňové texty „přivlastnili“ v normalizaci jen trpění zpěváci a skupiny – Mišík a jeho ETC, Prokop se svými Framus Five, Suchý, Olmerová, Plíhal atd. Interpretovat je jinak, bez zátěže těch suverénních interpretů, které máme stále v paměti, a přitom stejně přesvědčivě, je velice těžké. Hercům z Dlouhé se to daří až překvapivě osobitě. Bombardovací blues pojal kdysi Jiří Suchý jako výsostné pěvecké číslo – Pavel Tesař jej nabízí spíš jako niternou zpověď. Martin Veliký zpívá Blues železničního mostu – na rozdíl od naléhavé Olmerové – věcně, jakoby s ostychem. Podobně Ivana Lokajová jakoby „zahodí“ báseň Stříhali dohola malého chlapečka: to je ovšem inscenační fígl, text – už s Mišíkovou hudbou – posléze naplno zazní ve folkově-rockovém hlomozu v podání Martina Matejky…

Vše – rozehrané situace, zpěv, recitace, schopnost zvládat hudební nástroje téměř na úrovni školených hudebníků – působí přirozeně, samozřejmě, jako když si nějaká sympatická parta uspořádá večírek. Takový dojem je ovšem klamný: za tím vším je promyšlená režie Jana Borny a Miroslava Hanuše, jež zdánlivě nezávaznému „bytování“ aktérů na jevišti vtiskla řád a tvar. Na první pohled je to zřejmé především v „dramatických“ a choreografických sekvencích – např. ve stepařském čísle se psy či v „malém dramatu“ svatby (z kapelníka Milana Potočka se na pár chvil stává přesmutný, „socialistický“ ajznboňák) včetně toho báječného nápadu čtení Kainarových básní jako gratulací svatebčanům.

Nemusíme být obdivovateli Kainarovy poezie a songů, nemusíme být jazz­ma­ny, a nemusíme ani mít rádi Di­vad­lo v Dlouhé, aby nám na Ka­ba­retu Kainar –
Kainar bylo dobře. Jen trochu citlivějším lidem totiž dává naději, že život, přestože je hrozný, přece jenom stojí za to, aby byl žit: byť třeba jen privátně, citově, s takovým malým, tlamkatým a sladkým bernardýnem. To v současné celospolečenské blbé náladě není málo.

Kainarovská hospoda v Divadle v Dlouhé herce povzbudila k muzice i jemnějšímu výrazu

Michal Zahálka, Hospodářské noviny

Režiséři Jan Borna a Miroslav Hanuš předkládají divákům Divadla v Dlouhé příjemně hravý i posmutnělý kainarovský kabaret. Navazuje na předchozí kabarety Viana a Camiho či Préverta s Bulisem. Tentokrát se ale Dlouhá soustředila na jediného autora a více poezie.

Ve foyer Divadla v Dlouhé vznikla zvláštní hospoda. Podle vybavení a stěn nejspíš nějaká zaplivaná čtyřka zhruba z poloviny minulého století, v níž obsluhuje bodrý, byť někdy trochu nedůtklivý hospodský. Zároveň tu ale k poslechu hraje velice dobrá kapela s rozsahem od swingu po big beat. Ta hospoda tam není pochopitelně trvale, nýbrž jen na reprízy novinky divadla, inscenace Kabaret Kainar - Kainar v režii Jana Borny a Miroslava Hanuše.
A hospodský - sám Hanuš - si křídou na tabuli dělá čárky vedle piva, vína a dršťkové také k položkám "báseň" či "píseň". Neboli - "pár dobrejch fláku od Pepika Kainara", jak říká hospodský i podtitul inscenace.

Ve vedlejším domě

Inscenace navazuje na dřívější úspěšné kabarety od téhož tvůrčího týmu, které vždy spojovaly písně a hříčky dvou autorů - potkal se tu Boris Vian s Pierrem-Henrim Camim a Jacques Prévert s Jiřím Bulisem. Tentokrát se Dlouhá soustředila na autora jediného, Josefa Kainara. A byla-li jejím předchozím kabaretům vlastní až přepjatě groteskní nadsázka v písních i hříčkách zvolených autorů, v Kabaretu Kainar - Kainar se v nebývalé míře dostává ke slovu poezie. Poezie jemná, posmutnělá, jazykově hravá a bytostně všednodenní, protože (jak se říká v jedné z Kainarových básní hned zkraje večera) "třeba právě ve vedlejším domě / dějou se věci přímo zázračný". Herci tu tudíž tentokrát mohou předvést i jemnější, ztišené výrazové polohy, do nichž je obvyklý komediální repertoár Divadla v Dlouhé často nepouští.

A krom toho se projeví i jejich muzikálnost, které divadlo naopak využívá velice často. Základní rovinou je Kainarův milovaný jazz, swing a blues, ale inscenace zdaleka nezůstává jen u toho nejznámějšího. Vedle takřka obligátního Blues železničního mostu či Černé káry tu najdeme třeba pozapomenutý pseudorenesanční popěvek o spoustě nešťastných lásek zvaný Jan miluje Lenku. I ve výběru básní se autoři scénáře (vedle Borny a Hanuše také dramaturgyně Ilona Smejkalová) snaží předložit nikoliv nutně to nejproslulejší, nýbrž to, co pokládají za nejlepší.

Úplně absurdní Ubu

Jednomu se jejich výběr vyhýbá zcela logicky a přiznaně: Kainarovu problematickému období režimního básníka v polovině padesátých let. Přesto se i do zprvu nezávazného, hořce směšného kabaretu absurdita dějin vetřela, i když v jiné podobě. Sled básní a písní začínají po chvilce drsně a záměrně neústrojně narušovat groteskní výstupy z Kainarovy proslulé, leč nikdy neinscenované "první české absurdní hry" Ubu se vrací, jež vznikla ještě v roce 1947 pro Divadlo Satiry. S Otcem Ubu, Matkou Ubu a Markrabětem napajedelským, v jejichž rolích se postupně vystřídá většina herců, do poetického bezčasí vpadá duch nepěkné doby - a to nejen ona blížící se zvěrstva přelomu čtyřicátých a padesátých let, ale (v několika nenásilných aktualizacích) i ryzí, nešťastně zpolitizovaný dnešek.

Přesto zůstává Kabaret Kainar - Kainar především příjemným večerem u sklenky vína, k níž přímo vybízí stolová úprava sálu. Jistě to není nejambicióznější kousek sezony - přesto ale v několika kabaretních číslech nabídne i dávku neotřelé, křehce výtvarné imaginace. A vzhledem k tomu, že v příštích měsících má Dlouhá v plánu Ghelderodeho Slečnu Jairovou v režii Hany Burešové a Nebeského inscenaci Ibsenova Eyolfka, si divadlo i jeho diváci ten "příjemný večer" určitě zaslouží.

Josef Kainar a jeho pestrobarevný kabaretní plášť

Veronika Boušová, i-divadlo.cz

Kabaretní představení ve foyer Divadla v Dlouhé se stala místním specifikem i oblíbenou tradicí. Rok po čtyřicátém výročí úmrtí českého básníka, textaře, dramatika, překladatele, hudebníka, ilustrátora, výtvarníka a novináře Josefa Františka Kainara se zde v premiéře představil Kabaret Kainar – Kainar. Stejně jako u předchozích kabaretů Prévert-Bulis a Vian-Cami se režie ujal Jan Borna, tentokrát spolu s hercem Miroslavem Hanušem, který přenesl svou roli otce projektu i na jeviště.

Dvojjedinost v názvu kabaretu se v celém díle odráží víc, než by se zpočátku zdálo. Ve výběru z Kainarovy tvorby proti sobě stojí dvě vyhraněné, odlišné tváře této umělecké osobnosti. V duchu představení bychom je mohli pojmenovat Josef Kainar a Pepík Kainar.

Josef zastupuje Kainarovu křehkou, poetickou stránku, Pepík sarkastického kritika v obecném slova smyslu. Obě stránky se během představení prolínají a sem tam vyústí v kontrastní protipól. Poetika, podpořena obrazovými prostředky, citlivým přednesem či baladickými melodiemi na straně jedné se přes texty, odpovídající nárokům jazzového a swingového žánru, překlápí do nechutně přízemních, vulgárních projevů krále Ubu & Co.

To celé se odehrává ve futuristicky laděném prostředí bufetu, zasazeného kamsi do období padesátých a šedesátých let. Výtvarné dílo Josefa Kainara zastupují dvě grafiky. Scéna a použité projekce odpovídají „městské krajině“, programovému prvku umělecké Skupiny 42, jejímž členem Kainar byl. Ostatně celkové pojetí kabaretu reflektuje tvůrčí program, zaměřený na život obyčejných lidí, prostředí města, továren a městské periferie. Kostýmy dokreslují jak dobovou, tak žánrovou atmosféru konkrétních čísel. Pamětníky určitě pobaví hudební úvod druhé poloviny představení, doprovázený rytmickým šustěním plášťů „šusťáků“.

Tmelící prvek jednotlivých, svou podstatou různorodých výstupů, představuje s grácií lepšího hospodského „kabaretiér“ Miroslav Hanuš. Dlouholetá spolupráce muzikálně nadaného ansámblu (techniky nevyjímaje) přináší ovoce v podobě profesionálního podání písní, byť žádné mimořádné pěvecké překvapení se nekoná. V hudebním menu najdete například takové kousky, jako Míval jsem klobouk, Bombardovací blues, Blues železničního mostu, Nebe počká, Černá kára, Obelisk, Stříhali dohola malého chlapečka a mnohé další. Posledně jmenovaná zhudebněná báseň je na programu i v nezkrácené verzi v mluveném přednesu.

Z básní, povětšinou doplněných inscenovanými obrazy, zazní mimo jiné Ve vedlejším domě, Tácek v prstech, Sen, Svatba, Blues o třech stech vlaků, Budete zlá či poslední Napadal sníh, pomyslně uzavírající Kainarův ne příliš dlouhý život. Iluze ztichlé, spící, sněhem pokryté krajiny nakonec ožije loutkami radostně výskajících lyžařů a navodí náladu „pohřebního veselí“ závěrečné písně Diga diga do. Nenásilné využití vkusných loutek zároveň připomíná pouliční divadlo.

Výjimkou jsou loutky politiků à la Jů a Hele, čímž se dostáváme k zařazení ukázek z prvního českého absurdního dramatu Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou a k opačnému pólu Kainarovy tvorby. Hra o hulvátovi, usilujícím o moc, si v době svého prvního uvedení v roce 1949 v Divadle satiry vysloužila okamžitý zákaz. V Dlouhé zasahují vstupy vulgárních postav do poetiky kabaretu se stejnou razancí, s jakou zasahovali představitelé dělnické třídy do kulturního vývoje v naší zemi během komunistické nadvlády. Potud reflektují tyto scénky ducha doby a sehrávají v dramaturgii představení důležitou roli. Nicméně, rozměrů moderního politického kabaretu nedosahují, ačkoliv z některých narážek a použití loutek, zastupujících současné politiky, je snaha o aktuální náhled zřejmá. Bohužel zůstává prosta jakékoli rafinovanosti, takže nejvíc pobaví imitátorské schopnosti Pavla Tesaře. Přestože pro některé kultivované diváky může být naturalismus nevábného krále Ubu a jeho souputníků s odznakem příslušnosti k odpadní společnosti už na hraně, má zařazení těchto ukázek do programu své opodstatnění.

Stranou zájmu nezůstala ani Kainarova láska k vlakům a železnici. Tvůrci ji propojili s problémy manželského svazku lidí „od dráhy“, které ostatně poznamenaly už umělcovo dětství. I když proklamovaným cílem představení zůstává prezentace Kainarova díla, nikoli života, jisté paralely se zde vyskytují.

Všichni účinkující odvádějí velmi dobrý výkon, v minirolích se střídají, o něco většího prostoru se dostává mužské části souboru.

Kabaret Kainar – Kainar stojí za návštěvu – už proto, že živou formou splácí dluh jednomu z významných českých multitalentů.

Míti plášť, to je chřestění
dvou kostek v kalíšku.
A nemíti jej, znamená
nahý se dočkat rána.
(Josef Kainar)

Stříhali dohola malého chlapečka - v Dlouhé

Jiří P. Kříž, Právo

Než se Divadlo v Dlouhé v Praze odvážilo uvést na scénu Kabaret Kainar - Kainar, brousil si jeho tým ostruhy na kouscích téhož žánru: Richard Weiener (1998), Vian - Cami (1999) a Prévert - Bulis (2005). První diváky fascinoval nejnovější opus připomínající autora textově nejlepších českých blues 40. a 60. let v sobotu.
Kabaret představil tým všestranně muzicírujících herců s tvůrci Janem Bornou, Ilonou Smejkalovou, Miroslavem Hanušem a Milanem Potočkem. Došli určitě nejvýš a bylo by dobré, kdyby to ještě někdy v budoucnosti překonali.
Struktura kabaretů v Dlouhé zůstává konstantní a ční nevídaně nad dnešní televizní variace. Písně a songy střídají skeče a minidramata. Toho prvního otextoval Kainar metrák, druhému pólu posloužil jeho sžíravě ironický Ubu se vrací. Mimochodem, Kainar s Ubu jedinkrát v životě narazil. Kritika neotesanosti a hrabivých móresů včerejších proletářů u moci se po Únoru 1948 netrpěla, a tak jeho břitká satira vyšla teprve osmadvacet let po jeho smrti (v Divadelní revui 1989).
Diváky Kabaret Kainar-Kainar uhrane. V kavárenském prostoru foyer vracejí do života zapomínaného básníka. Jen tak mimo protokol: Kdyby se v roce 1989 za minulostí opravdu narýsovala tlustá čára, nemuseli bychom o další dvě desetiletí později znovu objevovat epika, jehož bluesové příběhy burcují i dojímají. Jsou křehké jak duše volající v čase zmaru po spáse.
V Dlouhé mají ansámbl blížící se projevem k dokonalosti. Kainar vhání pamětníkům slzy do očí a mladí otevírají ústa úžasem, protože jeho texty znají přece jako evergreeny Mišíka, Prokopa, Plíhala. Borna s Hanušem jeho poezii znovu rozpoutali.
Není to jen Mišíkův song Stříhali dohola malého chlapečka nebo Matuškovo Diga diga doo, ale především Kainarova Blues - od Bombardovacího, Železničního mostu až po Obelisk, O černém kožíšku, Noční čekárny, O jejích slzách, O správném hladu...
Zvláštní: Brňáky zatím velkého básníka tak nepateticky a s humorem oslavit nenapadlo. Dlouhé proto nevyčítejme, že tak málo připomněla Kainarovu éru s Orchestrem Gustava Broma a jejich píseň nejsvatější - Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem. Inu - září teď aspoň v Praze.

Ceny vstupenek

Vstupné od října 2020

Jednotné vstupné 520 Kč, sleva student/senior 390 Kč

Ohlasy

"Další rovinou inscenace či spíše šikovně zvoleným rámcem jsou fragmenty z Kainarovy hry Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou, její prolínání s básněmi a texty je naprosto organické, a dokonce z tohoto spojení vznikají zajímavé kontrasty. Celek vůbec se halí do groteskně-absurdního hávu, před diváky se postupně skládá zvláštní svět, který líbezně a vtipně evokuje hlavně „vzývaná šedesátá léta“, ale vše je tak trochu v přízračném oparu." Jana Machalická, Lidové noviny

"Nemusíme být obdivovateli Kainarovy poezie a songů, nemusíme být jazz­ma­ny, a nemusíme ani mít rádi Di­vad­lo v Dlouhé, aby nám na Ka­ba­retu Kainar – Kainar bylo dobře. Jen trochu citlivějším lidem totiž dává naději, že život, přestože je hrozný, přece jenom stojí za to, aby byl žit: byť třeba jen privátně, citově, s takovým malým, tlamkatým a sladkým bernardýnem. To v současné celospolečenské blbé náladě není málo." Jan Kolář, Divadelní noviny

"Dvojjedinost v názvu kabaretu se v celém díle odráží víc, než by se zpočátku zdálo. Ve výběru z Kainarovy tvorby proti sobě stojí dvě vyhraněné, odlišné tváře této umělecké osobnosti. V duchu představení bychom je mohli pojmenovat Josef Kainar a Pepík Kainar. Josef zastupuje Kainarovu křehkou, poetickou stránku, Pepík sarkastického kritika v obecném slova smyslu. Obě stránky se během představení prolínají a sem tam vyústí v kontrastní protipól." Veronika Boušová, i-divadlo

"Sled básní a písní začínají po chvilce drsně a záměrně neústrojně narušovat groteskní výstupy z Kainarovy proslulé, leč nikdy neinscenované "první české absurdní hry" Ubu se vrací, jež vznikla ještě v roce 1947 pro Divadlo Satiry. S Otcem Ubu, Matkou Ubu a Markrabětem napajedelským, v jejichž rolích se postupně vystřídá většina herců, do poetického bezčasí vpadá duch nepěkné doby - a to nejen ona blížící se zvěrstva přelomu čtyřicátých a padesátých let, ale (v několika nenásilných aktualizacích) i ryzí, nešťastně zpolitizovaný dnešek." Michal Zahálka, Hospodářské noviny