Naši furianti

Ladislav Stroupežnický

2.20 h včetně pauzy Hlavní sál

Naši furianti

Úprava Miroslav Macháček, Jan Borna   Režie Jan Borna   Scéna Jaroslav Milfajt   Kostýmy Petra Goldflamová-Štětinová   Hudba a hudební nastudování Milan Potoček   Režijní spolupráce Miroslav Hanuš, Jan Vondráček   Dramaturgická spolupráce a asistent režie Barbora Futerová

Gogolovská groteska s prvky italského neorealismu
Uvádíme už jen do konce sezony - v červnu derniéra

 

Naši furianti získali tři ceny Grand festivalu smíchu, který pořádá pardubické Východočeské divadlo. Inscenace získala hlavní cenu Komedie roku i cenu odborné poroty a Klára Sedláčková-Oltová jako Kristýna získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon festivalu.

Jádro našeho souboru se věkem a hereckými zkušenostmi překulilo ke hře Naši furianti. Ke hře, kterou by se každá česká divadelní generace měla pokusit vyložit a zahrát. Není v české dramatické literatuře mnoho her, které by s takovým nadhledem nahlížely naše národní kořeny a které by s humorem evokovaly ony ošemetné otázky po národním charakteru. Text inscenace vychází ze slavné úpravy Miroslava Macháčka a pro možnosti Divadla v Dlouhé do ní jemně zasáhl Jan Borna, který Vás na tuto inscenaci zve.

!!! Sestřelte zajíce a seznamte se s Našimi furianty !!! Stačí kliknout...


Rozhovor s Janem Bornou a Miroslavem Hanušem najdete zde

Recenze Pavla Brycze z nestandartní dubnové reprízy (Divadelní noviny)

Redakce Divadelních novin označila Naše furianty za SUKCES MĚSÍCE:

V ostře groteskní interpretaci této české klasiky není místo pro folklorní líbeznost ani ryzost charakterů. I zdánlivě kladní hrdinové mají k dokonalosti daleko. Nelítostný pohled na profánní pinožení, vyvěrající z ješitnosti a materiálních zájmů, prosvětluje muzikantská aktivita některých postav.

O inscenaci hovořil Vladimír Just v Kritickém klubu 27. 1. 2011, pořad si můžete poslechnout či stáhnout v archivu.

Upozorňujeme diváky, že při představení se na jevišti kouří a je použit kouřostroj.

zobrazit více

Účinkují

Miroslav Táborský Filip Dubský (starosta)
Ilona Svobodová Marie Dubská
Jan Meduna Václav Dubský
Jiří Wohanka Petr Dubský
Miroslav Hanuš Jakub Bušek (1. radní)
Lenka Veliká Františka Bušková
Michaela Váňová Verunka Bušková
Pavel Lipták Martin Bušek
Jan Vondráček Valentin Bláha (vysloužilý voják)
Pavel Tesař Josef Habršperk (švec)
Martin Matejka František Fiala (krejčí)
Michaela Doležalová Terezka Fialová
Klára Sedláčková-Oltová Kristýna Fialová
Marie Turková Markýtka (obchodní cestující)
Vlastimil Zavřel Marek (hospodský)
Tomáš Turek Matěj Šumbal (radní)
Ivana Lokajová Marie Šumbalová
Čeněk Koliáš Šmejkal (radní)
Martin Veliký Kožený (radní)
Peter Varga Četník
Milan Potoček Kapelník a Učitel
Pavel Lipták
Kateřina Jirčíková

Fotogalerie Recenze Ceny vstupenek Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 78 Premiéra 15. 1. 2011 Derniéra 25. 6. 2015 Vhodné Vhodné od 12 let Sdílet

Mohlo by vás zajímat Oněgin byl Rusák Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách

Recenze

Furianti in flagranti
(Ondřej Mrázek, Literární noviny)

Osvěžující, očistný, a zároveň nad jiné poučný zážitek nabízí nová inscenace Našich furiantů v pražském Divadle v Dlouhé v režii Jana Borny. Tomu se za vydatné pomoci inscenačního týmu a celého hereckého souboru podařil husarský kousek: zrodilo se představení sršící humorem a energií, bublavě klokotající a do šíře se rozlévající, scénicky semknuté a rytmicky k cíli dusající, půvabně rozezpívané, bujaře roztancované, divácky vstřícné, ale nepodlézavé, ba co víc - aktuálními přesahy burcující, ironickými ostny pod kůži se zarývající a obzvláště odpudivým rysům české národní povahy – bezpáteřnosti, hašteřivosti, podlézavosti, nabubřelosti, závistivosti a křupanství – bezostyšně se vysmívající. Nestává se často, aby divadelní magie tak štědře a šibalsky požehnala jevištnímu snažení, a aby zároveň doba svou dýchavičnou hrabivostí umožnila více než sto dvacet let starým replikám zatřpytit se v bývalém lesku a odzrcadlit současnost tak groteskně a bolestně, až srdce věrných Čechů v hledišti – sobě samotným se po gogolovsku smějících – hořce usedá.
Stroupežnického hra vyvolala při své premiéře v květnu 1887 skandál tak pronikavý, že hned po premiéře bylo veleno otupit nejkritičtější hroty, aby ji čeští vašnostové v publiku vůbec dokázali přenést přes srdce. Doboví obrozenečtí kritici nenechali na autorovi nit suchou a obvinili jej, že jeho výsměch národní povaze je nestoudně protičeský. Kus přežil výpady patriotů ve zdraví a stal se jednou z nejčastěji uváděných původních českých her, satirický náboj ze scénáře ale postupem času vyprchával a realistické drama se měnilo v sentimentální selanku s prvky neškodné konverzační komedie. K očištění tohoto nánosu významně přispěla slavná úprava Miroslava Macháčka z roku 1979 (z níž ostatně režisér Borna vycházel), později v broušení tohoto křemene českého dramatu pokračovali Petr Lébl, Zdeněk Černín, Pavel Šimák nebo Jan Antonín Pitínský.
Bornova úprava je novátorská tím, že vyškrtal většinu poetických scén, čímž dodal inscenaci nebývalý švih a zvýraznil její původní společensko - kritický rozměr. Naplno využil také muzikantský a zpěvácký potenciál hereckého souboru z Dlouhé, který potvrzuje pověst nejmuzikálnější činohry v zemi. Janáčkovské čtyřhlasy, hospodské odrhovačky, chytlavé lidové popěvky i úsměvně pojatá česká hymna v brilantním podání všech herců a s doprovodem tancovačkové kapely dodávají celku neodolatelnou podmanivost. Režisérovi, který záměrně okořenil Stroupežnického realismus gogolovskou groteskností, hrála do karet ještě jedna zdánlivá maličkost: z procítěnosti, s jakou herci hrají, přímo sálá jejich nedávná trpká zkušenost se zaslepeností jednoho konkrétního žijícího furianta – nechvalně proslulého radního pro kulturu, jehož péči jejich divadlo málem nepřežilo. Pražští Naši furianti tím získávají nový, mrazivě autentický rozměr a pevné zakotvení v současné realitě.

Svůdní furianti v Dlouhé
(Vladimír Hulec, Reflex)

„Je to kus moc dobri a tak zvani erálisticki, coš znamená, že se v něm mluví a jedná jako v opravdivém životě, docela srozumitelně, nepsem se o tom již poněkut ponaučil,“ napsal o premiéře Stroupežnického Našich furiantů v roce 1887 do Humoristických listů Ignát Herrmann, publikující pod pseudonymem penzionovaného direktora loutkového divadla Vavřince Lebedy. Něco podobného by mohl napsat i po premiéře Našich furiantů režiséra Jana Borny v pražském Divadle v Dlouhé. Na jeviště ale místo realismu vtrhla groteska, místo důrazu na „opravdivý život“ výtvarná a herecká stylizace,místo srozumitelné analýzy vztahů na venkově konce 19. století stejně srozumitelná analýza člověka v uzavřené komunitě Česka kdykoli.
Herci vcházejí za zpěvu Miroslavem Hanušem zhudebněných textů ze Sborníku Ohlasu písní českých Františka Čelakovského. Táhne mračno proti mračnu / v stromech vítr bouří, / vyvalil se luňák z mraku, / nad rybníkem krouží... Je to jednolitý lidový chór řízený kapelníkem Milanem Potočkem, současně je už každý herec výrazně charakterizovaný líčením a kostýmem. Každý je jinak expresívní, drsný, syrový. Každý se nám i sám sobě vysmívá. Hraje si. Ne nadarmo dali tvůrci do podtitulu své inscenace charakteristiku gogolovská groteska s prvky italského neorealismu podkreslená janáčkovskými čtyřhlasy. Jako bychom sledovali postavy z Gorkého Na dně či Gogolova Revizora zachycené kamerou Sergeje Ejzenštejna či Vittoria De Siky, zrelativizované postmoderním sítem irone a relativismu.
Otevře se opona. Před diváky je vysoká šikma, na které se celé dění po téměř dvě a půl hodiny bude odehrávat. Herci se po ní pohybují poněkud labilně. Za šikmou se mohou skrýt i milenci - Verunka s Václavem (Helena Dvořáková a Jan Meduna), jako by byli někde na půdě či v poli - a vášnivě se milovat. Honice, kam Stroupežnický dílo umístil, jsou v Bornově inscenaci světem egoistů, opilců a tupců. Spíš než velkorysé furianty vidíme pokrytce, zoufalce a trosky. Jindy hrdí Bláha a Habršperk jsou v podání Jana Vondráčka a Pavla Tesaře prázdní mluvkové, kteří do tohoto světa pokleslosti a malosti zapadají zcela přirozeně. Děj není důležitý. Podstatné jsou groteskně nahlížené charaktery postav, jejich herecky zvýrazněné rysy a postoje a do absurdity dotahované situace. Těmi hlavními jsou především ti největší furianti - političtí představitelé tohoto malého (českého) světa: starosta Dubský (Miroslav Táborský) a první radní Bušek (Miroslav Hanuš). Jejich výstupy, vzájemné „štajfování“, velkohubé sliby a jejich ještě velkohubější odvolávání, řízení schůze a hlasování, polní pych, alkoholismus a karban, převlékání kožichu a snahy vyloudit tón z hlásné trouby, to je groteska „našeho“ světa. Až člověku zatrne, jak se od dob Stroupežnického nic nezměnilo. Jen to hrdé furiantství je dnes ještě pokleslejší...
Naše furianty inscenovalo mnoho největších českých divadelních režisérů. Od Josefa Šmahy v roce 1887 přes Václava Vydru st. (1925), Zdeňka Štěpánka (1953) po Miroslava Macháčka (1979), Petra Lébla (1994) či Jana Antonína Pitínského (2004). Bornova inscenace se do této řady může hrdě postavit. Její múzičnost je svůdná, smích ryzí, škleb do českého masa i srdce bez skrupulí a sentimentu se zatínající.

„Dlouzí“ furianti jsou skvělí
(Zuzana Drtilová, MF DNES)

Svou pozici jedné z nejlepších českých divadelních scén potvrdilo pražské DIVADLO V DLOUHÉ inscenací Naši furianti. Česká klasika se tu dostala do netušených obrátek.
Divadelní hry, která se na českých jevištích hraje už více než sto dvacet let a jen v posledních desetiletích prošla rukama mnoha režisérů od Miroslava Macháčka přes Petra Lébla až po J. A. Pitínského, se v Dlouhé ujal Jan Borna a jeho zpracování může slavným předchůdcům s klidem konkurovat.
Autor hry, dramatik a svého času také dramaturg Národního divadla Ladislav Stroupežnický chtěl na jevišti ukazovat skutečný život. A svou rodnou ves Cerhonice vykreslil v představení Naši furianti tak, jak ji viděl: bez pozlátka a milosrdného přikrášlování. Výsledek? Po premiéře hry v květnu 1887 se do vsi nesměl vrátit.
Režisér Jan Borna a herecký soubor Divadla v Dlouhé naplňuje ve své inscenaci Stroupežnického představu beze zbytku. Vyhýbají se sentimentu a českou vísku i s jejími obyvateli zobrazili sice s nadhledem a jemnou nadsázkou, ale stále nahou tak, jak ji pánbůh stvořil.
Obyvatelé malé vesnice Honice zde každý den a v každém drobném sporu bojují za svá práva, snaží se pokořit ostatní, hašteří se a triumfují, vytahují staré křivdy, pomlouvají a pletichaří, až se nakonec mohou na tancovačce poprat - a nad punčem, jenž se (jak jinak) také stane důvodem hádky, se pro jeden večer smířit, zapomenout (sousede, co jsme si, to jsme si) a svorně se opít.
Starosta Dubský (brilantní Miroslav Táborský) bojuje o vlastní důležitost s prvním radním Buškem (výborný Miroslav Hanuš), bývalý voják a „světák“ Bláha (Jan Vondráček) touží porazit krejčího Františka Fialu (Martin Matejka) v konkurzu na ponocného a všichni muži z vesnice se bojí svých manželek, které je pevnou rukou drží pod krkem.
Vesnická samospráva funguje na základě nevyřízených účtů, skrytých osobních záměrů nebo sympatií. Volba ponocného je výmluvným obrazem úskalí demokratického systému, ve kterém vypočítaví radní hlasují (s kocovinou a mezi partičkou karet) podle toho, co může volba přinést jim samotným, místo aby usilovali o odpovědný výběr.
Inscenace Naši furianti je zpracována se smyslem pro humor, jenž někdy situaci zjemňuje, jindy podtrhuje její grotesknost a absurditu. A paradoxně i ve směšnosti a svéráznosti povah místních obyvatel, kteří trpí svými libůstkami od nezřízené vášně pro pytláctví nebo karban až po všudypřítomné furiantství a zbabělost, je jistá poetika a kouzlo.
Celá inscenace se odehrává na návsi většinou za účasti všech a herecké výkony jsou vyrovnané a precizně sladěné. Soubor maximálně rozehrává komický potenciál textu, aniž se herci ocitají v křeči. Dojem čisté režie podporuje i jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta, divák má uspokojivý pocit, že nikde nic nepřebývá.
Režisér Jan Borna vrší ve svém zpracování nápad na nápad, ať už jde o střílení papírového pouťového zajíce, nebo o policajta bourajícího na kole, a dělá to nenásilně a funkčně.
„Dlouzí“ Naši furianti jsou výjimečným divadelním zážitkem. Je to představení propracované do nejjemnějších nuancí a po celou dobu klape tak, jak má. Dokonce do té míry, že ho možná hned po závěrečném potlesku zatoužíte vidět ještě jednou.

Křivé huby v Honicích i jinde
(Jana Machalická, Lidové noviny)

Když na úvod Našich furiantů v Divadle v Dlouhé napochoduje na jeviště celá vesnice Honice, kde se příběh o starém vysloužilci Bláhovi, který chtěl být ponocným, odehrává, je to pohled pro bohy. Defiluje tu panoptikum přiboudlých typů, náfuků a jelimanů, až by se jeden lekl. Režisér Jan Borna Stroupežnického nelítostný obraz české vesnice rozšklebil, co nejvíc to šlo – až do drastické grotesky, v níž je směšná přízemnost figur doslova hnacím motorem všeho dění.
Celá honická menažerie, to je opravdu přehlídka pitomců k pohledání, tady se žádní kladní hrdinové nevedou, snad jen ten Bláha (Jan Vondráček) s Habršperkem (Pavel Tesař) a Markýtka. Ale i s nimi je to tak trochu na draka. Vysloužilý voják Bláha a švec Habršperk si hned na začátku notují, že jsou ve vesnici nejchytřejší, jelikož byli ve světě, a naparují se až běda. Markýtka (Marie Turková) je sice čestná a paličský list jako nepravost zodpovědně odevzdá starostovi, ale zase se až příliš vine k pánům, na věku a postavení nezáleží.
Nejhroznější havěť je rodinka krejčího Fialy, který chce úskokem získat místo ponocného. Matka (Michaela Doležalová) s těhotným břichem, které skrývá pod umaštěnou zástěrou, se mračí jako čert, a když je potřeba, vřeští jako přetržená. Dcerunka Kristýnka je vysloveně bezprizorní, což hezky hraje Klára Sedláčková-Oltová. Má na sobě rozdrbané holčičí šaty, nohy samá modřina a škrábanec a vůbec je celá zanedbaná až běda. Pořád sebou škube a valí oči, když má zazpívat písničku, nejdřív ztuhne a pak začne nekoordinovaně komíhat rukama s legračně zaťatými pěstičkami. Tatík Fiala (Martin Matejka) je takové ukňučené „gýgrle“, z vlasů už mu zbyl jen věneček nad ušima, ale zato má kosmatou hruď, kterou si hystericky rozdírá, aby přesvědčil o své chudobě. Prim samozřejmě hrají dva furianti: sedláci Bušek (Miroslav Hanuš) a Dubský (Miroslav Táborský). Stačí málo, a jdou po sobě. Hned jdou do půl těla, a už by se rvali. Ať jde o punč, nebo o Bláhu a Fialu, vystrkují na sebe bojovně pupky a nikdo s nimi nic nezmůže. Zatímco Dubský se zdá být méně vzteklý, Bušek hned rudne jako krocan a vytahuje se, že je první radní. Když se hádají, všechno jde stranou, kočárek s nejmladším výhonkem rodiny Fialovy lítá ze strany na stranu, div se nepřekotí a neujede bůhvíkam, oba blázni si ho mimoděčně posílají sem a tam.
Duely obou „kohoutů“ jsou hodně excentrické, vyšponované až na hranu a možná by nevadilo trochu ubrat, protože svou divokostí místy narušují pečlivě budovaný groteskní styl inscenace. Divákům se to ale evidentně líbí, jdou s herci a v takovém případě je dost náročné nevyhovět jim a ještě nepřitlačit.
Na Bornově inscenaci (asistovali mu Miroslav Hanuš a Jan Vondráček) je ale příjemná spousta dalších vtipných a originálních nápadů i to, jak se přirozeně daří udržet odpudivý obraz tohoto společenství, aniž by se Stroupežnického hra musela jakkoli přepisovat nebo dekomponovat. Borna samozřejmě upravoval, ale velmi účelně, vypustil třeba milenecké vrkání Václava (Jan Meduna) a Verunky (Helena Dvořáková). A přitvrdil – místo toho, aby oba milenci romanticky rozprávěli, věnují se erotickým hrám, kdekoliv to jde. A nad vším se klene modré nebe s měsíčkem...
Své téma si tu každý poctivě odehraje a rozpracuje do rafinovaných detailů – karbaník Šumbal je v podání Tomáše Turka ubohá podpantoflová třtina ve větru se klátící, zatímco jeho žena (Ivana Lokajová) je dračice, která když jde do hospody pro pivo a uslyší potupnou poznámku, srazí posměváčka přesně mířenou pěstí. Dědeček Dubský (Jiří Wonhanka) je pořád jura. Sice si plete Verunku s Markýtkou, ale zase udělá i stoj na hlavě, a když hrozí, že by mohlo „zahořet“, iniciativně přišupačí s hasičským nářadím docela jako jeho filmový protějšek z Hoří, má panenko.
Výtvarník Jaroslav Milfajt vymyslel pro honickou idylku jednoduchou scénu prakticky bez dekorací: azurově modrý horizont (s měsíčkem) a šikmu. Když pak Honičtí sedí v hospodě, jsou na té šikmě celí nakřivo a kloužou...
V první části všechno svižně plyne, známé scény mají šťávu a švih, v té druhé se zdá, že to malinko drhne. Možná i proto, že se ne zcela vyvedlo „parádní číslo“ druhého jednání – výstup paňmámy Dubské (Ilona Svobodová), která má vytřít zrak všem radním. Svobodové to ale příliš nevyhovuje a přehrává. A papundeklový četník na kole, který kodrcavě projede na horizontu, a je vidět, jak jej něčí ruce odebírají, je spíš loutkářský fígl, který sem také moc nesedne.
Naši furianti v Dlouhé ale jako celek drží dobře, A hlavně je to také herecky naplněná inscenace, a když v reprízách Miroslavové Táborský a Hanuš uberou ze své divokosti a Ilona Svobodová najde uvěřitelnou polohu pro svou selku, bude všechno ještě o chlup lepší.

Bornovi Naši furianti jsou razantní i zjednodušující
(Radmila Hrdinová, Právo)

Režisér Jan Borna nastudoval se souborem pražského Divadla v Dlouhé Stroupežnického Naše furianty. K této volbě ho vedla jednak představa, že se s hrou vypovídající mnoho o české povaze má poměřit každá generace, jednak fakt, že herecké opory souboru v Dlouhé dospěly do věku, kdy by jim skvěle napsané postavy této české klasiky neměly ujít.
Borna použil úpravu Miroslava Macháčka, jehož inscenace, premiérovaná v Národním divadle v roce 1979, vnesla do tradiční folklórní interpretace razantní výklad s jasně čitelnými a aktuálními politickými souvislostmi – spor o ponocenství v obci povýšil Macháček na konflikt jedince s tupou mocí a Bláhovo cyranovské úsilí obhájit čistý štít své cti postavil před veřejný soud vesnického společenství.
Jeho pohled na vesnickou polis ale při vší kritičnosti nepostrádal laskavost a pochopení.
Bornova koncepce hodně z Macháčka vychází, dokonce (vědomě či nevědomky?) přebírá i doslovná inscenační řešení některých scén. Na rozdíl od Macháčka je však Bornovo kritické oko daleko nelítostnější.
Jeho vesnice je společenstvím groteskních tupců, jejichž směšná zaprděnost pramení z uzavřenosti do hranic české malosti, jejíž obzor končí za nejbližší mezí a kde krajské město Písek je vyslovováno s posvátným výrazem světovosti, kde jediným prostředkem k dosažení cíle je „ouskok“ a intrika, a to i v případě obhájení cti, kde mužští používají stále stejná loutkovitá gesta – každou chvíli ze sebe vztekle rvou košile hotovi ke rvačce, ale když jde o čin, bezmocně plácají rukama a krčí rameny.
Bornovu nelítostnému pohledu neunikne žádná z postav Stroupežnického hry. Všechny chce mít pošetilé a podléhající osočování a malichernosti. Tím, že nikomu (včetně Bláhy) nepřiznává právo na vyšší morální hodnoty, ovšem citelně oslabuje konflikt hry a znejasňuje její vyznění. Má to své důsledky i pro herecké naplnění tématu stěžejních postav hry.
Bláha v podání Jana Vondráčka setrvává po celou dobu v obecné poloze pasivní uražené ješitnosti, veškerou aktivitu v kauze uražené cti na sebe bere Habršperk, který jako jediný v sobě nese pozitivní hodnotu poctivého kamarádství toužícího očistit pošpiněnou čest druha.
Pavel Tesař vytváří v přesné a herecky neodolatelné stylizaci ševcovské mazanosti jednu z nejlepších figurek inscenace. Slovo figurka je tu na místě, protože Bornova inscenace, odmítající přiznat postavám velikost, staví groteskní obraz z figurek, sice přesnou drobnokresbou charakterizovaných, ale postrádajících zaklenutí silným jednotícím tématem. Patrné je to především ve finále, kde jeho inscenace škrtá závěrečné gesto odpuštění Fialovi a nechává téma paličské cedule vytratit do ztracena.
V Bornově gogolovské vesnici jsou nepřehlédnutelní oba soupeři o primát furiantství. Táborského rafinovanější Dubský a Hanušův cholerický Bušek. Do velmi jemných odstínů sahajících od karikatury furiantství až k dojímavé starosvětské vážnosti vypracoval postavu dědečka Dubského Jiří Wohanka.
Krejčího Fialu dovádí Martin Matejka do vypjaté groteskní stylizace, která ale svou směšností oslabuje jeho potenciální nebezpečnost. A zcela na okraji zůstala postava Markýtky (Marie Turková), která se po slibném úvodu vytratila do pouhé přítomnosti na jevišti, bez tématu a opodstatnění. Bornova inscenace nabízí razantní a možný pohled rozvedený do řady nápaditých situačních řešení, postrádá však sjednocující téma.
Pouhé zahrnutí všech postav do mělkého rybníku české malosti vystačí na zábavnou, v mnohém aktuální a divácky vděčnou podívanou, Stroupežnického hře a jejím postavám však zůstává leccos dlužný.

Ceny vstupenek

Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 320 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 250 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: 1 Kč na vyhrazená místa
(na balkoně je prostor pro 2 vozíčkáře a jejich doprovod, nosnost plošiny 200 kg)  

Partneři inscenací

OKI