Divoká kachna

Henrik Ibsen

2.20 h včetně pauzy Hlavní sál - upravený

Divoká kachna

Překlad František Fröhlich   Režie Jan Nebeský   Scéna Jan Štěpánek   Kostýmy Jana Preková   Dramaturgická spolupráce Kateřina Šavlíková

Lovecké drama

Jaroslava Pokorná za postavu Hedviky získala Cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon roku

Velvyslanectví Norského království v České republice podporuje inscenaci Divoké kachny u příležitosti oslav 100. výročí národní nezávislosti na Švédsku

Mimořádné uvedení - jediné představení v Praze 15. února 2010!!!

Dalších pět repríz v březnu na mezinárodním divadelním festivalu v kolumbijském hlavním městě Bogotě (XII Festival Iberoamericano de Teatro de Bogotá).

V Divoké kachně, jak bývá v Ibsenových hrách časté, se postupně odhaluje minulost. ( Tato metoda byla přiléhavě popsána jako „prohrabávání vystydlého popela a objevování žhavých uhlíků pod ním.“) Po mnoha letech se vrací domů Gregers Werle. Když hned na začátku odmítne rozhodně otcovu ruku, podanou ke smíru, vrhne se okamžitě s vervou ještě větší do uspořádání rodinných poměrů svého dávného přítele Hjalmara Ekdala. A protože jeho nároky jsou ideální, přesvědčení o vlastní pravdě nezlomné a urputnost, s jakou plní svůj životní úkol, nezadržitelná, skutečně se mu podaří dovést dosud slušně fungující domácnost až k rodinné tragédii.
Po prvních uvedeních Divoké kachny bylo obecenstvo většinou zmateno, protože postavy hry byly tak málo hrdinské, naopak většinou směšné, žádná z nich následováníhodná... Jedním z kritiků, kteří přijali hru příznivě byl G. B. Shaw. Poukázal na hlavní důvod mimořádné účinnosti hry: divák se totiž celou dobu nezadržitelně baví komickými situacemi a trapným nedorozuměním postav a přitom tuší, že je svědkem neodvratné tragédie, která v něm zároveň budí hrůzu a soucit.

zobrazit více

Účinkují

Jiří Wohanka Továrník Werle
Marek Daniel Gregers Werle
Vlastimil Zavřel Starý Ekdal
Jan Vondráček Hjalmar Ekdal
Lucie Trmíková Gina
Jaroslava Pokorná Hedvika
Ivana Lokajová Paní Sörbyová
Tomáš Turek MUDr. Relling
Miroslav Hanuš ThDr.Molvik
Martin Veliký Pettersen
Peter Varga Jensen

Recenze Ceny vstupenek

Aktuální počet repríz 39 Premiéra 13. 9. 2005 Derniéra 14. 5. 2009 Sdílet

Recenze

Ibsen v teplácích, s koženkou a zombiem
(Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas)

Jeden z nejinvenčnějších českých režisérů - Jan Nebeský - a jeden z nejinvenčnějších českých souborů - z Divadla v Dlouhé - se poprvé sešli ke společné práci. V polovině září měla na této pražské scéně premiéru jejich Ibsenova Divoká kachna v překladu Františka Fröhlicha. Výrazným odklonem od realistické interpretace podtrhl tvůrčí tým, že jde o tragickou grotesku stejně aktuální, jako byla před sto dvaceti lety při svém prvním uvedení.
Již první scéna, ve které po dlouhých letech přichází do domu továrníka Werleho jeho syn Gregers a setkává se zde na rodinné oslavě s přítelem z mládí Hjalmarem Ekdalem, je situována do prostor, jež svými kachlíky, typizovanými dveřmi a koženkovým závěsem asociují "útulnost" nádraží či kulturáků z dob reálného socialismu (scénografie Jan Štěpánek). Stejně jako tehdy většina z nás, i většina postav hry vytěsňuje tristní momenty svého žití do podvědomí. Svému chlebodárci Werlemu, jenž je tak či onak někdy ponížil, využil či zneužil (Jiří Wohanka ho hraje v nalíčení připomínajícím zombie či upíra), je vděčná za to, že jim poskytuje prostředky k vegetování. Továrníkův syn Gregers (Marek Daniel), bíle oděný a v odhalování pravdy stejně nebojácný jako Limonádový Joe, jim však otevře oči. Když konečně Hjalmar pochopí, že jeho Gina, se kterou žil čtrnáct let ve spokojeném manželství, byla předtím továrníkovou milenkou, a že tudíž jeho milovaná dcera Hedvika nejspíš bude Werleho dcerou, "vzbouří se". Odejde od rodiny - tak na půl - a trucuje a trucuje. Přitom je stejně směšný jako molitanové přirození, které mu bimbá mezi nohama, když mu Gina pomáhá do kalhot.
Základním inscenačním gestem je zvnějšnění. To, co se skrývá v podtextu, se vyjevuje v maskách, kostýmech (hojně jsou užity tepláky), expresivních gestech i akcích - například "čistý idealista" Gregers se vzteká a dětinsky dupe nožkami, když svého přítele Hjalmara nutí, aby se podíval pravdě do očí, masíruje ho, leze mu po zádech a tlačí k zemi. Žádná z podivností ale není v inscenaci samoúčelná, vše se stává znakem. Obvykle víceznačným, metaforickým - takovým, který vyvolává trsy asociací, pocity, emoce i ironický odstup. Paradoxem této poetiky je, že mnohé ze své víceznačnosti ztrácejí postavy. To nemá co dělat s hereckým uměním. Například Jan Vondráček svým fascinujícím výkonem, aspirujícím na ocenění, dokázal rozehrát četné a často paradoxně propojené polohy Hjalmarova charakteru: hysterii, dobrosrdečnost, neupřímnost k sobě, "machismus", slabošství. Přesto je Hjalmar postavou snad až příliš čitelnou.
Zneklidňující tajemství zůstává pouze dvěma ženským postavám, které mají k fraškám společenských her a předstírání nejdál. A sice Gině, kterou Lucie Trmíková "hraje" co nejméně, akcentujíc její jemnost a prostotu, a její čtrnáctileté dcerce Hedvice. Do této role obsadil režisér nejstarší členku souboru Jaroslavu Pokornou, jako by chtěl divákovi ztížit cestu k snadnému dojetí. Při takovém ostrém kontrastu mezi figurou a jejím ztělesněním odkazuje k tajemství lidské lásky, bolesti a slabosti vlastně takřka každé gesto a slovo, natož pak čin, jímž Hedvika nakonec promění frašku v tragédii.
Inscenace tedy divákovi příliš neumožňuje "vcítit se" do postav, což jistě může mnohé Ibsenovy příznivce popuzovat, za to mu ale pod rouškou zábavy, místy až bláznivé, neodbytně nastavuje parabolické zrcadlo. Jan Nebeský, aniž by opustil svou metaforickou poetiku, vyšel vstříc hravé poetice souboru Hany Burešové. Výsledkem je fascinující a zároveň iritující inscenace.

Ibsen podle Jana Nebeského: velký divadelní čin
(Saša Hrbotický, Hospodářské noviny)

Ačkoliv Nebeského inscenace přináší nebývale deformovaný, krutý a směšný obraz světa Ibsenových postav, nijak se neprotiví duchu předlohy.
Nové nastudování Ibsenovy Divoké kachny v pražském Divadle v Dlouhé nenechá diváka od první chvíle na pochybách, že půjde o razantní interpretaci klasického díla. Režisér Jan Nebeský v inscenaci obnažuje absurdně-tragikomickou podstatu dramatu až na samu dřeň a podřizuje tomu vše: stylizaci hereckého projevu do polohy drastické grotesky, divoké líčení, neutěšenou scénu Jana Štěpánka se žlutohnědými kachlíky jako vystřiženými z olezlých nádražáckých budov, rafinovaně nevábné kostýmy Jany Prekové i zcizující hudební doprovod.
Struktura Divoké kachny napsané v roce 1884 se přitom neliší od jiných Ibsenových dramat: krok za krokem se zde odkrývají stíny minulosti - zárodky současných traumat a budoucích střetů. V Divoké kachně je iniciátorem odhalování dávných hříchů Gregers Werle. Po letech odloučení se vrací do rodného města, avšak není ochoten nalézt cestu k vlastnímu otci, poloslepému továrníkovi a vyhlášenému sukničkáři. O to větší energii proto věnuje záměru proniknout do domácnosti dávného přítele, majitele fotografického ateliéru Hjalmara Ekdala, aby se s idealistickým zanícením pokusil "pročistit ovzduší" v jeho rodině. Dosáhne však pravého opaku, neboť snaha po ozdravném vyříkání si pravdy se zvrhne v tragédii - obětí se stává Hjalmarova nedospělá dcera.
První setkání herců Divadla v Dlouhé s nekonformním režisérem Janem Nebeským přináší pozoruhodné plody. Navlečeni do ošuntělých tepláků nebo bizarně postpunkových modelů vpluli herci z Dlouhé do černých vod drastické tragikomiky, a prokázali tak absolutní souznění s Nebeského jevištním cítěním. Platnou posilou jsou jim přitom dva hostující kolegové - Marek Daniel jako katalyzátor dějů Gregers Werle a Lucie Trmíková v roli manželky Gregersova přítele Hjalmara Ekdala.
Ibsenovi hrdinové jsou podle Nebeského vesměs bědné, přízemní bytosti, které žijí v neutěšených vztazích. Jejich zevnějšek včetně barevně retušovaných obličejů odráží vnitřní ustrojení, charakter i stav duše. Jestliže Hjalmarovu manželku Ginu charakterizují šmouhy ve tváři, ztrápený výraz a těžko skrývaná nervozita, Jan Vondráček v roli ješitného Hjalmara působí jako nechutná mužská karikatura, neváhající obnažit před dcerou své pohlaví (atrapu tělové barvy). Jeho poživačnost dokládají detaily, jako opakované mazání chleba nánosy másla, nebo pískavé hýkání, jímž doprovází několikavteřinový sexuální akt se ženou.
Vedle Vondráčkova brilantního demaskování Hjalmarovy prolhanosti, nelásky a neschopnosti činu, patří k největším devízám inscenace Jaroslava Pokorná v roli čtrnáctileté dcery Hedviky, dívky, pro niž je polapená divoká kachna symbolem čehosi zázračného, co přesahuje ošklivou každodennost.
Jedinou neposkvrněnou, inteligentní a milující postavu dramatu obsadil Jan Nebeský překvapivě herečkou ve věku babiček. Přesto - a nebo právě proto - má Hedvika autentickou upřímnost a něhu a její předčasné prozření vedoucí k sebezáhubě působí nečekaně bolestně. Jeden z nejkrásnějších hereckých výkonů letošního roku!
Tristní přehlídku materiální i duchovní bídy v Divoké kachně dotváří Vlastimil Zavřel v roli opilého starého Ekdala uvězněného do šmoulovské čepice, Jiří Wohanka jako továrník Werle nebo Ivana Lokajová jako továrníkova vypečená milenka. Životem znechuceného ideového odpůrce Gregersových nebezpečně spásonosných snah doktora Rellinga představuje Tomáš Turek.
Ačkoliv Nebeského inscenace přináší nebývale deformovaný, krutý a směšný obraz světa Ibsenových postav, nijak se neprotiví duchu předlohy, pouze ji pocitově přibližuje dnešku. Ku prospěchu věci slouží také to, že představení není zatěžkáno tak komplikovanými metaforami, jako tomu bylo u režisérových předešlých prací. V každém případě jde o velký divadelní čin, o němž se bude ještě dlouho hovořit.

Divoká kachna v Dlouhé – ibsenovská klasika v novém kabátě (Jana Soprová, Scena.cz)

Henrik Ibsen je považován za otce „realismu“. Jeho odvaha odhalovat ve svých hrách nové a nové vrstvy toho, co plesniví pod zdánlivě perfektním povrchem měšťanské společnosti, měšťanských domácností, mu v jeho době vysloužilo nejednu nemilosrdnou kritiku. Z dnešního hlediska jsou však jeho hry přece jen poněkud zastaralé a nudné. Proto je třeba podívat se na ně – ať už překladatelským, tak i režijním pohledem – z jiného úhlu. A vida, ukáže se, že jsou stále živé, že v nich tepe plamínek absurdity dneška… František Fröhlich, který je jediným překladatelem, který se soustavně věnuje převádění Ibsenových her do češtiny, pořídil tento překlad pro inscenaci Ivana Rajmonta v roce 1993 pro Stavovské divadlo. Kdo ovšem zná režiséra Jana Nebeského, je mu jasné, že z Ibsenova textu, resp. Fröhlichova překladu nezůstane téměř kámen na kameni – i když podstata příběhu (a to je podivuhodné) neztrácí původní – kritický - osten. Jan Nebeský, který poprvé spolupracuje se souborem Divadla v Dlouhé, si přizval ke spolupráci svůj tradiční tým (dramaturg Kateřina Šavlíková, scénograf Jan Štěpánek a kostýmní výtvarnice Jana Preková). V obsazení ovšem nemůže chybět ani jeho manželka Lucie Trmíková (v roli Giny, Hjalmarovy manželky).
Nicméně, zdá se, že jeho nenapodobitelný způsob režie hereckému souboru Dlouhé kápl do noty. Interpretace klasika realismu - Nebeský se k němu opakovaně vrací – viz Přízraky v Divadle S.K. Neumanna, John Gabriel Borkman z Činoherním klubu či Stavitel Solness v Divadle Komedie – je opět velice svérázná. Do role 14-leté holčičky je obsazena seniorka souboru Jaroslava Pokorná. A hle, její holčička je zcela uvěřitelná. Pokorná ji nestylizuje do dítěte, spíše si v její interpretaci uvědomíme, jak někdy čistý, předsudky nezkažený dětský pohled na svět, může být někdy pro dospělé vzorem (ale bohužel si ho příliš nevšímají). Vůbec – dalo by se říci, že ženské postavy v této inscenaci jsou těmi rozumnějšími bytostmi. Zatímco pánové plápolají ve svých virtuálních světech skvělých idejí a vlastních egoistických snů, ženy stojí pevně nohama na zemi. O nic méně ovšem přitom netouží po štěstí.
Muži ve hře jsou vesměs stylizováni jako jakési přízraky (zdůrazňuje to více či méně výrazné bílé líčení obličeje), chovají se nepřirozeně a afektovaně. Je to logický důsledek toho, že se snaží stavět světu lepší než jsou. Přitom ale tím více vyniká nejen jejich nepraktičnost, jejich hloupé předsudky a neporazitelné ego, ale především neschopnost normálně existovat, žít, milovat. Takový je nejen Hjalmar Ekdal (Jan Vondráček) a jeho otec (Vlastimil Zavřel), kteří lpí na svých utkvělých představách a nejsou schopni svobodně uvažovat, ale především syn továrníka Werleho (hostující Marek Daniel). Jeho boží snaha po tom, aby odhalil veškeré zlo a nepravdu ve vztazích , dokáže v krátké době zbourat všechny léta pracně budované jistoty a zruinovat bezdůvodně poměrně šťastné manželství svého druha (a lásky?) z dětství Hjalmara. V této hře na pravdu, „zločin“ a „trest“, trpí v prvé řadě nevinní. Oběť nejvyšší dá do hry ta vůbec nejnevinnější – holčička Hedvika. Ale odnesou to všichni. Velké myšlenky o pravdě a čistotě se proměňují v tragédii a zmar. Vítězem není nikdo, zbývá pachuť hořkosti na jazyku. Obrazná, symbolická inscenace rozhodně není soustem pro diváka, který se přišel do divadla jen pobavit. Má však v sobě poselství a varování pro dnešní dobu – abychom v dobré víře nezničili vše, co nás drží nad vodou.

Pseudodrama malých životů
(Jana Paterová, Lidové noviny)
Norský klasik Henrik Ibsen je objektem trvalého zájmu režiséra Jana Nebeského. Dalším titulem, který uvedl ve své netradiční interpretaci, je Divoká kachna, považovaná za jedno z nejpůsobivějších Ibsenových děl. Jeho název je symbolický, i když téma je pro Ibsena typické. Hra o totálním rozvratu rodinných vztahů, elementárních citových vazeb i o pravdě, která může být ve svých důsledcích smrtícím nástrojem, by mohla být dnešnímu publiku vzdálená svým dobovým realismem. Nebeský ji proto z této podoby vysunuje, převrací její významy a především výrazně posiluje její ironizující polohu. Naddimenzovaná groteskní stylizace je ovšem postavena na reálných prvcích, které charakterizují pokleslost současného mikrosvěta jedné rodiny.
Šedivá scéna Jana Štěpánka s odpudivým nábytkem není prostorem pro velkou tragédii, ale spíše pro pseudodrama postav, které tu žijí své malé životy. Samo o sobě je paradoxní, že by právě v tomto prostředí měl neúspěšný fotograf Ekdal naplnit hrdinskou vizi mladého Werleho. Proto je také jeho roztrhání darovací listiny jen furiantské gesto, které ústí v komickém slepování jednotlivých kousků papíru. Také Werle zde je ale spíše než posledním spravedlivým nepodařeným andělem zkázy, který obtáčí Hedviku slovy i pohyby téměř pedofilními. Vlastně všechny postavy jsou nějak deformované, navlečené do tepláků, ušmudlané a markantně barevně zlíčené. Možná by toho hnusu bylo až příliš, kdyby se ovšem důležitost jednání osob na scéně nedostávala tak často do komického rozporu s její skutečnou bezobsažností. Divoká kachna je ovšem také tragédií velké lásky, kterou zde ale pocítí spíše divák než Hedvičin otec a matka. Skoro se dá uvěřit tomu, že Hedvika se brzy stane jen vzpomínkou, která se zařadí mezi manželské hádky a další tzv. všední situace, které život den za dnem přináší. Nebeského obraz devastace těch nejzákladnějších vztahů se blíží až absurdní komedii, kde to, co je normální, působí nepatřičně a naopak. Přes režisérovu scénickou vynalézavost a schopnost převést banalitu až do gagové polohy, se však občas jeho prostředky rozmělňují a vyčerpávají samy sebou. Například "improvizační" vystoupení Hjalmara Ekdala a Gregerse Werleho, které ztvárňují pánové Vondráček a Daniel v pláštěnkách přiléhavě zvaných prezervativ, aby divákům oznámili, že teď bude pauza, působí jako naprostá schválnost. Nebo snad se po Pitínského Našich furiantech v Národním divadle podobné extempore stává povinnou složkou současných inscenací klasiky? Nebeský by se přitom bez podobného tlačení na pilu mohl obejít, protože téma je zde skrze zvolený scénický tvar více méně od začátku zřetelně sdělené.
Naopak obsazení zralé herečky Jaroslavy Pokorné do role čtrnáctileté Hedviky tady má své opodstatnění. Pokorná se totiž nepotřebuje vtělovat do role malé dívenky, dokáže vyhmátnout podstatu její dětskosti. Tahle obtloustlá, rozhodně ne roztomilá holčička s mžourajícíma slepnoucíma očima je jediným normálním člověkem v tom bizarním panoptiku, které ji obklopuje. Její smrt je nejen důkazem její lásky k otci, ale především vyjádřením nemožnosti existovat v tomto světě převrácených hodnot. Mimořádný výkon Pokorné pečlivě vystavěný na celé řadě charakteristických detailů kontrastuje s obludnou groteskností naddimenzované stylizace Jana Vondráčka (Hjalmar Ekdal) nebo Marka Daniela (Gregers Werle), který je vědomě vystavěn méně komediálně, i s špindírovskou realističností uštvané Giny (Lucie Trmíková) a trpaslíkovskou ruralističností Vlastimila Zavřela (starý Ekdal). Jan Nebeský ani v Divoké kachně nezůstal nic dlužen své originální vizi Ibsenových děl, i když jeho pojetí je tentokrát kontroverznější než jindy.

Jan Nebeský servíruje Divokou kachnu hodně nadivoko
(KATEŘINA RATHOUSKÁ, Mladá fronta DNES, 17.10.2005)

Držitel Ceny Alfréda Radoka, režisér Jan Nebeský, vstoupil do nové sezony Ibsenovou Divokou kachnou, kterou inscenoval v pražském Divadle v Dlouhé. Při četbě tragického příběhu o podivně pokřivených či nenaplněných vztazích mezi několika postavami se nabízí otázka, zda má text ještě co říct. A pokud ano, čím by se dal oživit. Nebeský jakožto patrně největší činoherní rebel současného českého divadla se rozhodl Divokou kachnu naservírovat divákům hodně nadivoko. V režijním pojetí se vydal cestou drsné grotesky, která nemilosrdně smete jakoukoli případnou zastaralost, vyčpělost, ale také intimitu z cesty. Herci mají barvami přelíčené obličeje, v oblasti zadku a boků vycpané kostýmy, na jevišti se objeví i látkový penis. Malou holčičku hraje herečka téměř důchodového věku, na jevišti dominuje obří stan jak vystřižený z "rodinné" uřvané atmosféry českého kempu, jedna z postav nosí modré tepláky s gumičkami, na které si všichni dobře pamatujeme z hodin tělocviku doby před listopadem 1989. Nebeského Divoká kachna je příkladem divadelního díla, na nějž by mohli mít nejen kritici, ale i běžní diváci zcela rozdílné názory. Provokuje či dráždí k vyslovování rychlých - kladných, nebo záporných -soudů. Ať už má člověk na danou věc pohled jakýkoli, při tom všem by neměl zapadnout fakt, že v době mnoha nemastných neslaných divadelních kusů, na které se dnes a denně díváme, představuje tato režie zásadní výjimku. Má jednotný výklad od začátku do konce, je celistvá, nekompromisní, jede na plný plyn. Když nic jiného, tak zaplať Pánbůh za takový divadelní zážitek.

Ceny vstupenek

Počet prodávaných míst: 234
Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 290 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-10. řada přízemí, 2. řada balkon): 220 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: zdarma (pro vozíčkáře a jejich doprovod je k dispozici 12 míst na balkoně, nosnost plošiny 200 kg)