Tři sestry

A. P. Čechov

2.40 h včetně pauzy Hlavní sál

Tři sestry

Překlad Leoš Suchařípa   Režie Martin Františák   Dramaturgie Štěpán Otčenášek, Tomáš Vůjtek   Výprava Marek Cpin   Hudba Nikos Engonidis

„Štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“

 

Chystá se derniéra - poslední uvedení v březnu 2013

 

Anton Pavlovič Čechov začal psát Tři sestry v roce 1899 a první verzi textu hry přečetl hercům Moskevského uměleckého divadla již na konci října 1900. Po velkolepém úspěchu Strýčka Váni na zdejší scéně sice věděl, že herci tohoto divadla rozumějí jeho hrám přece jen o něco víc než ti ostatní, ale zároveň z jeho korespondence s Olgou Knipperovou vyplývá, že se stále více obával melodramatických sklonů režiséra Stanislavského.

Inteligentní a ironický Čechov totiž ve své hře pracuje s mistrovskou dramatickou formou, které jakýkoli sentiment pouze ubírá na účinnosti. Děj hry začíná 5. května blíže neurčeného roku a končí na podzim o čtyři roky později a během této doby svádějí její hrdinové marný boj s časem, který je ubíjí a postupně uvrhává do nekonečné ubohosti maloměstského života v posádkovém městě. Provinční poměry zmarní jejich talenty a všechna ušlechtilá životní předsevzetí se nakonec smrsknou do patetického odhodlání odjet do Moskvy, které ovšem není ničím jiným než marnou snahou vrátit čas do doby, kdy jsme ještě byli šťastni.       

V režii Martina Františáka (který je ovšem také dramatikem s hlubokým zájmem o ženské osudy) se tak opět vrátíme k jednomu z vrcholů světové dramatiky- ke hře, v níž inteligentní ženy touží po lásce, zamilovaní baroni chtějí pracovat a dělostřelečtí důstojníci filozofují o životě. Všichni pak dohromady touží po štěstí, které však ve svých životech nenacházejí. Zdá se nám, že v tom je hra stále aktuální, neboť ani dnes mnohdy nežijeme nijak lépe, jen se už tomu dokážeme lépe zasmát.  

Martin Františák

Režisér a dramatik (nar. 1974 ve Valašském Meziříčí), absolvent brněnské JAMU. Studoval obory výchovná dramatika, herectví a režie, kde byl žákem Arnošta Goldflama, jehož stále považuje za svého guru. Po absolutoriu JAMU nějakou dobu žil na horské samotě, k divadlu se posléze vrátil jako umělecký šéf a režisér brněnského Divadla Polárka, dnes je uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče. Jako režisér hostuje i v dalších divadlech, v Divadle v Dlouhé (a v Praze vůbec) pracuje poprvé. S jeho režijní prací jste se mohli setkat v programu našich festivalů – Dítě v Dlouhé uvedlo Maryšu a Kytici, Festival 13+ inscenaci Bezruč?! V rámci scénických čtení jsme také uvedli jeho hru Doma.

Rozhovor s Martinem Františákem

Marek Cpin (1979) vystudoval scénografii na JAMU, hned po absolutoriu začal pracovat v divadlech po téměř celé republice – od Chebu po Ostravu. Jeho výrazné kostýmy se i v současných hrách vyznačují důslednou stylizací, je to scénograf zásadního jevištního gesta, které z výpravy činí klíčový element. Estetizace však nikdy není samoúčelná, spíš dává celku další – pro diváka nečekaný – rozměr.  

zobrazit více

Recenze Ceny vstupenek Partneři inscenace

Aktuální počet repríz 23 Premiéra 7. 9. 2011 Derniéra 28. 3. 2013 Sdílet

Recenze

Pokus žít jinak

(Jana Paterová, Divadelní noviny)

Režiséra Martina Františáka zřejmě zajímají Čechovovy Tři sestry především jako postavy aktivní, hledající smysl své existence přesto, že se jim to nedaří. Stávají se sice oběťmi vulgárního maloměšťáctví, ale přinášejí také naději, že pokus žít jinak, než diktuje momentálně převládající obecný trend, má smysl. Jistě je omylem představovat si šťastný a naplněný život „jinde“, ale stejně jako se odjezd do Moskvy stává iluzorním snem, tak nelze popřít snahu hrdinek o překonání umrtvujícího stereotypu alespoň nějak – i když třeba naivně – usilovat.
Františák pro svou interpretaci textu volí formu vizuální stylizace. Nejde pouze o scénu kombinující secesi s geometrií, která se postupně proměňuje od atmosféry rodinné útulnosti až k její devastaci. Stejně tak se proměňuje černobílá barva i střih kostýmů sester. Svůj význam má také pohyb, vědomé využívání póz, zdánlivě stejné a opakující se aranžmá, promluvy postav na forbíně. Vypovídají totiž o strnulosti prostředí, banalitě, nudě, ale také o skrytých emocích postav, jejich představách a nejistých duších. Ty nám totiž aktéři na předscéně otevírají, abychom pochopili občas propukající hysterii, která usvědčuje rodinnou spořádanost ze lži. V inscenaci se proto mísí prvky groteskní s vážnými, i když ne psychologizujícími. Režisér s nimi pracuje důsledně, od maličkostí, jako je dort k Irininým narozeninám v podobě Kremlu se zapálenou prskavkou nebo neuhasitelné svíčky nad filosofickým dialogem Veršinina s Tuzenbachem až po loučení Veršinina s Mášou, kdy se na něj v nekončícím polibku přisaje jako pijavice a on se ji marně snaží odtrhnout. Je to komická situace, ovšem plná bolesti a zoufalství. Ale přesto se Máša nakonec zavěsí do manžela Kulygina, protože žít se musí. Stejně tak se Irina vrátí na poštu a Olga do školy, protože při vší rezignovanosti je v nich možná víc odvahy, než si myslíme.
Právě tohle míchání komických a tragizujících momentů Františákovi dokonale vychází, někdy působí dokonce až lehce absurdně, zvláště když je použit prvek čistě divadelní – nereálný. Třeba ironicky sentimentální odjezd Fedotíka a Rodeho, kteří domácím mávají z loďky „plující“ sem a tam v pozadí scény. Podobně pracuje režisér s hudbou, která zde nemá funkci doprovodnou, ale vytváří kontrast, většinou ironický, ovšem také opačný. Inscenátoři se nebojí použít břeskný pochod stejně jako zprofanovaný Čajkovského klavírní koncert. Scénická kompozice sestává z řady důmyslných detailních ploch, které dohromady skládají zmíněné téma. Inscenace neoplývá nostalgií a nenoří se do psychologických hloubek, ale konkrétně je předvádí, často i v nepříjemných výjevech. Hyperaktivita Iriny Magdaleny Zimové není roztomilá, byla by spíše trapně dětinská, kdyby neskrývala až jakousi neurotickou podobu osobního sebeklamu. Není se co divit nezralému Andrejovi Jana Meduny, že se touží vymanit z „mateřského“ sevření sester, které ho předvádějí společnosti jako cvičenou opičku. Samy tak mají podíl na tom, že upadne do spárů hloupé, ale ambiciózní Natálie, která si zvolna v domácnosti buduje prostor, až všechny zcela pohltí. Klára Sedláčková-Oltová ji hraje jako osobu omezenou, ale urputně cílevědomou. Komická je její snaha podobat se sestrám v dlouhé černé toaletě, kterou na konci zamění za rudé minišaty, protože už nemusí nic předstírat. Její vítězství vynikne o to víc, že vypadá tak malá, drobná a zdánlivě bezbranná. Andrejovi pak nezbývá než obelhávat sama sebe a utápět svůj omyl v nesmyslné funkci i žravosti. Medunovi se výborně daří vyjádřit jeho celkovou ochablost, rozbředlost a rezignovanost.
V centru režisérovy pozornosti stojí samozřejmě tři sestry, citově výrazně spjaté. Vůdčí osobností je Olga, kterou Marie Turková drží v pevném, vzpřímeném postoji. Působí spíše racionálně, až do okamžiku, kdy Kulygin vyhrkne, že si měl místo Máši vzít ji. Od té chvíle se stává trvalým cílem jejích pohledů. V Olžiných očích se ale nezračí nějaká milostná touha, spíše promarněná příležitost, vědomí, že možné štěstí ji minulo. Máša Heleny Dvořákové není v manželství s Kulyginem spokojená, ale nevypadá na první pohled beznadějně zoufale. Teprve když hvízdne na prsty nebo se divoce roztančí, vidíme, kolik vášně a energie se v ní skrývá a jak trpí poutem s nemilovaným člověkem. Ostatně Kulygin Pavla Tesaře je trapná, komická figurka, nula, která se marně naparuje a svou prázdnotu vyplňuje přiboudlou rádoby vtipností. Proti jeho nepatřičným výstupům musí Mášu zaujmout Veršinin svým laskavým klidem, vemlouvavostí „filosofujících“ úvah i tím, že přichází z „jiného světa“. Jan Vondráček sice nevypadá jako romantický hrdina, ale i když si zřejmě problémy svého manželství vynahrazuje milostnými avantýrami a jeho dlouhé, sebezálibně pronášené proslovy jsou leckdy plané, Mášu nakonec okouzlí. Je v něm totiž při vší směšnosti i něco dojemného, zdá se, že tomu, co říká, v tu chvíli upřímně věří, i když reálně se pak chová jinak. Ještě méně hrdinsky než Veršinin ovšem vyhlíží baron Tuzenbach Martina Matejky. Svou titěrností, vlezlým účastenstvím a až trapnou sebestředností je často komický. Zároveň ale Matejka přesně hraje baronův pocit nezakotvenosti, jakéhosi vyvrženectví, profesionálního, národnostního i lidského. Často vstupuje na předscénu, aby se podělil s divákem o svá traumata, protože věčně zůstává sám a nikdo ho vážně neposlouchá. Postupně ale dospívá k mužné rozhodnosti a Irinu čeká opravdu osudová ztráta. Její barevný, radostný svět se zatemňuje, Zimová v zámlkách a pohledech jako by už tušila, že ani její nuceně zidealizované štěstí nepřijde. Sestry odcházejí a na scéně zůstává jen opuštěný doktor Čebutykin jako nepotřebný balík, zapomenutý a nezúčastněný glosátor života, běžícího pořád dál.

Kam za divadlem

(Jana Soprová, Přehled kulturních pořadů)

Soubor Divadla v Dlouhé vzhledem k přestavbám zahájil sezónu na pohostinské scéně Divadla pod Palmovkou. Věřme, že v říjnu již budou mít diváci možnost vidět jejich inscenace na domácím hřišti. A nové představení, Čechovovy Tři sestry v režii Martina Františáka, jistě stojí za vidění. Podobně jako v případě Racka v Národním (o kterém jsme informovali na sklonku minulé sezóny), i tato inscenace přesvědčí diváky o tom, jak nadčasový a tedy stále aktuální Čechov je. I když „obal“ inscenace, tj. scéna i kostýmy, evokují dobu secese, máme pocit, že osudy tří mladých žen, které mají pocit, jako by patřily do jiné doby, v lecčem souzní i se současností a jejími problémy. Zdálo by se, že nostalgický příběh, ve kterém nová doba převálcovává vznešenost starých časů a končí absolutní beznadějí s vědomím toho, že „lépe už bylo“, nelze vyložit jinak nežli pesimisticky. Ale není to tak – navzdory všem smutným věcem, které naše hrdinky potkávají, máme pocit, že svůj boj o šťastnější budoucnost nevzdávají, byť se odehrává metodou pokusů a omylů. Nerezignují, ale smiřují se s realitou, s důvěrou v to, že jednou se jim snad podaří dosáhnout svých snů.
Na počátku společně s hrdiny hry vstupujeme do interiéru, který nese ve všech atributech charakteristické rysy secese, není tu patrná omšelost, ocitáme se v účelně a s vkusem zařízené vile, s dokonalými proporcemi (autorem výpravy je Marek Cpin) – zaujme např. symetrie funkčního schodiště na pravé straně, kterému v úhlopříčce odpovídá „vznášející se“ zrcadlové schodiště v levé horní části prostoru, výklenek v zadní části scény s vitrážemi, vkusné designové židle, ale třeba i ladně naskládané hromady různě velkých krabic. S elegantním interiérem ladí i kostýmy v černobílých odstínech, které se v průběhu děje proměňují z volánkovitě půvabných rób ve vzorované praktické šaty ve stejné barevné kombinaci. Elegance je patrná i u důstojnických uniforem a civilních šatů mužů. Jediným barevným výstřelkem a také symbolem agrese se tak stávají ostře červené šaty „vítězky“ Nataši, která si v nich hrdě za zvuků třeskné hudby vykračuje vstříc budoucnosti.
Celá domácnost působí velmi činorodým dojmem (zejména nejmladší Irina neustále poletuje jako motýlek), do něhož vstupuje směšné pseudofilozofování důstojníků, kteří se sem chodí nadýchnout domácí pohody. V režijní koncepci máme pocit dokonale propracované choreografie, v níž jako by žádný pohyb nebyl náhodný, nicméně i ladné posedy a postoje (přímo vystřižené z Muchových obrázků) působí lehce a přirozeně. Mezi sestrami je patrná soudržnost a porozumění. Každá je trochu jiná, ale dohromady tvoří dokonalou symbiózu. Strohá Olga (Marie Turková), sevřená v elegantním kostýmu, je nejpokornější vůči osudu. Přirozeně řídí běh domácnosti a má respekt ostatních. I když je autoritou pro své sestry, v životě se většinou řídí (ke své škodě) heslem „Moudřejší ustoupí“. To nám naznačí v záblesku její krátká scénka s Mášiným mužem, profesorem Kulyginem, která naznačí, že na rozdíl od své sestry by s ním mohla být šťastná (byť by to byl spíše vztah matky a syna). Máša (Helena Dvořáková), introvertní individualistka, zase nenápadně ukazuje šíři svého talentu, který zůstal pohřben v neuspokojivém manželství. Když chvílemi probleskne její někdejší uličnická nátura, ať už v pískání odrhovačky, prozpěvování či náznaku divokého tance, pochopíme, jak tragické je spoutání jejího naturelu do plytkosti maloměsta. Benjamínek Irina (Magdalena Zimová) je – řečeno dnešní terminologií – hyperaktivní. Její touha nějakým způsobem ventilovat obrovskou pozitivní energii, která v ní dřímá, však neustále ztroskotává na realitě, která ji obklopuje. Andrej (Jan Meduna), miláček svých sester, trpí jejich přehnaným zájmem. Jeho zaujetí Natašou pramení z podvědomého vzdoru vůči sestrám. Ve snaze vymanit se jim padá do pasti partnerství s hloupoučkou, ale velmi cílevědomou ženou, která jej promění v domáckého taťku s bříškem ve vytahaném svetru. Natašu (Klára Sedláčková-Oltová) naopak manželství změní z venkovského telátka v suverénní manželku, která svou rodinu využívá jako tank k budování pozic. Pánové vesměs působí poněkud směšně, ať jsou to poletující střízlíkové Tuzenbach (Martin Matejka) a Kulygin (Pavel Tesař) či vytáhlý Veršinin (Jan Vondráček), hledající jistotu v sošných pózách a rádoby hlubokomyslném filozofování. Všichni se však neustále – podle svých sil – snaží vybřednout ze zajetých kolejí, najít lásku a porozumění, a snad i smysl života. I když se jim to nedaří, boj nevzdávají. A dávají divákovi pocit, že život přes všechnu hořkost a bolest přece jen není tak beznadějný.

Opět do Moskvy

(Kateřina Rathouská, Respekt)    

Čechovova dramata se u nás těší mimořádné oblibě. V každé sezoně tvůrci přicházejí s novými interpretacemi, nyní také pražské Divadlo v Dlouhé, které premiérově uvádí Tři sestry (z důvodu rekonstrukce na prknech libeňské Palmovky). Jako host je nastudoval umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče Martin Františák.
V jeho inscenaci jsou sestry doslova černobílé – při troše fantazie připomínají klapky klavíru. Hudba, o niž se postaral Nikos Engonidis, ostatně plní v představení téměř samostatnou roli, když úryvky z děl ruských skladatelů jedinečně komentují dění. Chybí tu však konkrétní nástroj, ženy mají k dispozici jen stůl ve tvaru koncertního křídla. Když do něj někdo zaboří prsty, skladba zazní reprodukovaná zdálky. V omšelém maloměstském salonu je beztak snaha o hru na piano stejně marná jako letitá touha Olgy, Máši a Iriny po návratu do Moskvy.
Představitelky titulních postav režisér seřadil podle velikosti. Každá z nich dobře doplňuje sesterský trojlístek, který působí v našem čechovovském prostoru docela originálně. Scénograf a kostýmní výtvarník Marek Cpin je v první polovině oblékl skoro tak, jak předepsal autor – nejmladší dětsky křehká Irina Magdaleny Zimové je nevinně bílá s volánky, na prahu dospělosti nešťastně provdaná Máša Heleny Dvořákové naopak celá v černé a nejstarší, unavená, ale hrdě rovná učitelka Olga Marie Turkové kombinuje obě barvy, střih šatů navíc podtrhuje její vůdčí postavení v domě.
Jeho barevné ladění se maximálně hodí k životnímu postoji obyvatelek. Nenajdeme tu výrazné dekorace, nápadné předměty, převládá matná elegance, jejíž sláva dávno vyhasla. Sestry v něm prožívají světlejší i chmurné dny. Domácí „zábavu“ vykreslil režisér Františák jako ukázkově nepřirozenou; zchátralé obydlí totiž prostoupila hrozná nuda. Přijímání návštěv, tanečky, pití čaje a nekonečné hovory o stěhování do Moskvy plynou nesmírně pomalu. Jevištní čas se někdy dokonce zcela zastaví. Také vleklé pohyby v tanečních vsuvkách jsou vlastně nehybným obrazem a příznačně ilustrují přežívání v rodinném sídle.
Na veškeré počínání svých dcer se z obrazu na zdi dívá zemřelý otec-generál. Na konci druhého dějství Irina opakuje staré známé „Do Moskvy!“, poslední teskné zvolání patří právě jemu. Dívka už tuší, že radostné období, které s ním strávily ve velkoměstě, je nenávratně pryč. Mrtvýma očima otec také sleduje nástup nové generálky Natálie, švagrové sester. Klára Sedláčková-Oltová je v této úloze drobnou rudou dračicí, která si jde tvrdě za svým. Barevná symbolika je sice prvoplánová, ale zřetelně vymezuje vztahy mezi přítomnými ženami. K jejich hlubšímu rozehrání nedojde, což platí i pro ostatní postavy inscenace.
Představení místy dovedně pracuje s komikou. Zejména v první polovině se inscenátoři přiblížili dramatikovu prohlášení, že napsal vaudeville. Dort s věžičkami (zřejmě inspirován chrámem Vasila Blaženého) nebo obrovská krabice se samovarem v kontrastu k malé Irině jsou sympatickým zpestřením. Což platí i pro výstupy Veršinina (Jan Vondráček), který si ze svého důstojníka-rozumbrady citlivě dělá legraci a nesklouzne k lacinému vtipu. Publikum by mohla pobavit scéna, v níž je mu protihráčem Irinin nápadník baron Tuzenbach (Martin Matejka). Jejich dialogu se totiž „účastní“ také svíčky na stole, které přes vytrvalé foukání nezhasnou. Jako by naznačovaly, že navzdory Veršininovým vizím o krásném budoucím světě budou prostě obyčejně hořet.
Během prvního a druhého dějství se Františákovi daří překvapovat detaily a výkladem situací, postupně však takové momenty ubývají. Nejen durové, ale i mollové klavírní tóny se z představení vytrácejí a zůstávají pouze na látkách šatů, které mají sestry na sobě – jsou stále černobílé, jen se barvy smířlivě promíchaly. Po přestávce sledujeme vojenskou přehlídku charakterů, při níž přítomní pochodují, nejrázněji Natálie, jež dává vlnícím se tělem na odiv svoji převahu. Míjení, pusto a beznaděj, typické pro Čechovovy (anti)hrdiny, ovšem publikum nezasáhnou prudkým úderem a děj spěje k závěru poněkud bezradně.
Stylizovaná inscenace v Dlouhé nekončí dojemným objetím žen se slzami v očích, jak tomu bylo ve slavné verzi Ivana Rajmonta z počátku 80. let, ale naopak jejich odchodem do tří různých stran. Přesto se zdá, že se všechny vydávají zase stejným směrem. 

Tři sestry ve víru apokalypsy

(Marie Reslová, Hospodářské noviny)

Tři sestry z Divadla v Dlouhé měly kvůli rekonstrukci domovské scény ve středu premiéru v Divadle na Palmovce, kde se budou hrát do konce října. S jednou z velkých Čechovových her změřil síly hostující režisér Martin Františák, jehož práci známe především z ostravského Divadla Petra Bezruče.
Sestry Olgu (Marie Turková), Mášu (Helena Dvořáková) a Irinu (Magdalena Zimová) ukazuje na začátku nejen jako vzdělané a dobře vychované, ale také sebevědomé a různými ambicemi oplývající mladé dámy. Vysoká, vojensky ukázněná Olga dělá kariéru gymnaziální profesorky. Máša touží vášnivě po lásce. Proto se taky brzy vdala, ale bohužel ne za toho pravého. Irina je celým svým založením děcko - a dětinsky si se svým stejně nedospělým nápadníkem představuje, jak ji každodenní práce pozvedne ke smyslu života.
Osiřelé a společenskou pozorností rozmazlené generálské dcerky, na něž ze zdi shlíží zbožňovaná autorita otce, jako by zdědily něco z jeho velitelských vlastností. Bratra Andreje (Jan Meduna) ta jejich energie, která má až sexuální podtext, přímo ochromuje. Závislost na sestrách vymění za závislost na své ženě Nataše (Klára Sedláčková-Oltová).
Tři silné ženy mezi slabými muži sice chtějí odhodlaně dobýt život, štěstí a lásku, ale nakonec stojí v troskách. Františákova režie ukazuje fatálnost jejich směšnotragické neschopnosti vymanit se z pasti maloměstské banality. Čím více sestry mluví o tom, jak dát svému životu vyšší smysl, tím víc jim protéká mezi prsty. Jejich hloupá, poživačná, ale životaschopná švagrová mlčí, pozoruje, ale současně dobývá jejich prostor jako agresivní plevel.
Režisérův pohled na tento skličující "pohyb v kruhu", sny a naděje, jež jsou vzápětí skoro zákonitě zmařeny, je nesentimentální, ale není chladný. Výborné jsou divadelně nadsazené scény apokalyptické zábavy, křečovitého veselí a žvanění, jímž se snaží všichni zahnat prázdnotu, která vzbuzuje úzkost. Silné jsou individuální okamžiky zastavení, kdy postavy "prohlédnou" a stanou se na moment samy sebou.
Ve svižnější a lépe zkomponované a motivované první půli inscenace si režisér dovolil lecjaké hravé postmoderní citace, vtipné jsou především ty hudební.
Pro inscenaci je určující, ale i limitující černobíle stylizovaná, vizuálně atraktivní výprava Marka Cpina, která funkčně kombinuje secesní prvky, geometrii a symbolismus. Nelze se ale zbavit dojmu, že pro Františákovo čtení Čechova je možná estetizující až příliš. Předpokládá vysokou stylizaci, která režisérovi, naturelem spíše zemitému srdcaři, není úplně vlastní.
Čechovovy Tři sestry v Dlouhé působí jako nedokončená skladba. Slibně načrtnuté portréty postav i naznačený inscenační princip jsou v druhé polovině stále méně zřetelné. Herci se najednou zachraňují konvenční deklamací, nevyužitý potenciál scény se mění v samoúčelnou dekoraci.
Zajímavý, ale ne úplně dotažený pokus o Čechova přesto stojí za vidění - už kvůli portrétu nešťastně odkrveného, rozměklého Andreje Jana Meduny nebo krásné Máše Heleny Dvořákové, která snad ani nemůže ovládnout svou "mužskou" vitalitu a vášeň.

Tři sestry v závoji smutku Hastroše

(Jiří P. Kříž, Literární noviny)

Klasická dramata mají v  mladší části střední režisérské generace (Mikulášek, Šimák, Krejčí, Gombár, Drábek, Františák) velkého zastánce v posledně jmenovaném. Připomenu jen kolosální úspěch jeho Maryši ve Zlíně - Petra Hřebíčková za ni získala Thálii, Dušan Sitek za Lízala „jen“ nominaci…
Nový divadelní rok v Praze začal Čechovovými Třemi sestrami Divadla v Dlouhé. Kvůli rekonstrukci budovy vlastně Pod Palmovkou. Režie Martin Františák s ostravským týmem: dramaturg Tomáš Vůjtek, hudba Nikos Engonidis, výprava Marek Cpin, koordinátor dramaturgie Štěpán Otčenášek.
Anton Pavlovič se u nás těší zvláštní ochraně, tak trochu natruc nudné ruské škole Konstantina Stanislavského, jehož režie děsily už autora, vytrvale píšícího přece vaudevilly. U nás se kanonickým výkladům v „nové době“ vzepřel nejprve Arnošt Goldflam v brněnské Martě, o něco později Petr Lébl Na zábradlí, Kyjevanka Oxana Meleškinová-Smilková v Ostravě. Za vlastního prohlásil světového dramatika v cyklu Čechov Čechům Vladimír Morávek v Hradci, a nic na tom nezměnil ani permský bohatýr Sergej Fedotov, který v brněnském HaDivadle přivedl na svět možná nejvýraznější, jedinečné Čechovovy Tři sestry.
Ty nejnovější v Divadle v Dlouhé nejsou možná tak ambiciózní, obešly se bez inovací, variací, kombinací a permutací výše jmenovaných resuscientů. Režisér vystačil jen s vyostřením kontur charakteristik členů rodiny Prozorovových, lidí a důstojníků vojenské posádky kolem ní. Hudebně jeho záměr vystihl Engonidis, s názvuky Beatles, Čajkovského, Dvořáka, a hlavně pochodů vojenské hudby bez posluchačů, připomínajících jeseň a zmar hodnot v perestrojkovém filmu Rolana Bykova Hastroš (Čučelo, 1983). Františákovi se podařilo na první pohled jednoduchou, ve skutečnosti ale velice rafinovanou metodou vyostřit koncový obraz čechovovského Ruska před vykročením do divného dvacátého století.
Co nás na Čechovovi dodnes fascinuje, je právě neměnnost povahopisu vlasti. Od jeho smrti prošla největší země světa nejméně pěti pokusy o změnu, ale pořád se nejvíc sní o tom, jak šťastní budou všichni za dvě sta, tři sta let. O chuti pracovat, ztotožnit se s dělníky, tlachají nejvíc lidé, kteří nevědí, co to dřina o chleba je. Smetánka místo hovorů filozofuje, ale stejně bědně a bezobsažně, jak prázdné jsou duše plodící jen refrény Čechovových Veršininů, Čebutykinů,Tuzenbachů, Solených, Kulyginů. Jedni v kazajce slabošství (Andrej), druzí v jupce nevkusu (Natálie), sestry Olga, Máša a Irina v kostýmcích nepraktičnosti a snů o přestěhování z venkova do Moskvy.
Tak nevím. Platí to o Rusku Gogola, Ostrovského, Čechova, Gorkého, Stanislavského, o zemi sovětů Majakovského, Mejercholda, Merežkovského, Bulgakova, Šolochova, Erenburga, Šukšina, Rasputina, nebo dosud i o vlasti Možajeva, Fedotova, Meleškinové, Tabakova, Ljubimova, Koljady…?! Bědný lid v nepovědomí a nuzotě - s dokonalým zázemím intelektuálních špiček. A někde mezi tím vším Tři sestry, Platonov, Racek, Strýček Váňa, Višňový sad. Také Divadlo v Dlouhé a Martin Františák dokazují, že bylo napsáno jen málo dramat lepších.

Ceny vstupenek

Počet prodávaných míst: 483
Cena vstupenky do zóny I (1.-6. řada přízemí, 1. řada balkon): 320 Kč
Cena vstupenky do zóny II (7.-12. řada přízemí, 2. řada balkon): 250 Kč
Cena vstupenky do zóny III (13.-16. řada přízemí, 3.-4. řada balkon, ochoz): 190 Kč
Cena zlevněné vstupenky pro studenty a seniory: 160 Kč
(počet zlevněných vstupenek je omezený a poskytují se pouze do zóny II a III)
Vstupenky pro ZTP a ZTP/P: zdarma (pro vozíčkáře a jejich doprovod je k dispozici 12 míst na balkoně, nosnost plošiny 200 kg)

 

Partneři divadla